autor: Rachel
„Takže potom ještě ten rentgen a pár testů a uvidíme, ano?“ Tomovy rty se zvlnily do úsměvu a Tom hlavou pokynul jen o pár let staršímu chlapci, který se souhlasně pousmál.
„Dobře, zajdu si tam, co nejdříve to bude možné. Děkuju moc,“ poděkoval a se svou složkou v ruce vyšel na chodbu, zavírajíc za sebou dveře ordinace.
Tomovy rty pomalu opustil úsměv a Tom ztěžkle vydechl při pohledu na svůj pracovní stůl, kde na něj čekaly stohy a stohy práce. Nebylo se však čemu divit. Začal nový týden a za ty dva dny víkendu, co tu nebyl, se mu práce nakupilo dost a dost. Jen při pohledu na svůj dnešní plán věděl, že dnes se rozhodně nudit nebude, vůbec mu to však nevadilo. Jen vzpomínka na dva krásně strávené dny se svou láskou mu vyvolala na rtech úsměv a Tom se, teď už o něco smířlivěji, znova zadíval na svou práci. Co na tom, že jí bylo habaděj, víc, než kdy jindy? Tento víkend mu za to stál a on by ani v nejmenším neměnil. Vždyť jen obraz probouzející se černovlasé krásky mu u bříška vyvolal známý, šimrající pocit a úsměv, který z Tomovy tváře dnes snad ještě ani nezmizel. Vlastně se už od rána usmíval jako sluníčko a také k tomu měl důvod. U srdce jej hřála láska a myslí mu bloudily vzpomínky na společné chvíle s černovláskem, na jejich mazlení, dotyky, polibky…
Jen nerad se odtrhl od svého příjemného snění, nedalo se však nic dělat. Volno už mu dávno skončilo, a teď přišla na řadu práce. A to si Tom také uvědomil. Naposled se protáhl a nato vstal ze své židle a zamířil ke dveřím ordinace. Zvědavě nakoukl do čekárny, a když se jeho pohledu naskytla poslední postarší dáma, se kterou si vždy skvěle popovídal, úlevně si vydechl a rozhlédl se po prázdné čekárně, v tom však jeho myšlenky rozvířil hlas, nesoucí se chodbou.
„Tome, no konečně! To jsem rád, že tě vidím. Nesu ti nějaké výsledky testů tvých pacientů a pár snímků,“ tvář pana Hoffmanna rozzářil úsměv a starý lékař se rychle přitočil k Tomovi, stojícímu mezi dveřmi své ordinace, který zvědavě zamrkal na další stoh papírů v jeho ruce.
„Aha, tak to ano. Pokud máte pět minut čas, můžeme si alespoň proletět ty snímky,“ navrhl a když mu odpovědí byl lékařův souhlas, omluvně se otočil ke stále sedící dámě.
„Omlouvám se, madam, ale chviličku…“
„To je v pořádku, pane doktore. Jdu si jen na léky, které mi předepisujete, ráda počkám. Nedělejte si starosti,“ pousmála se čiperně a ledabyle mávla rukou, čímž vyvolala na rtech obou doktorů úsměvy. Oba jí ještě poděkovali a potom už se za nimi zavřely dveře Tomovy ordinace.
„Chtěl jsem ti to dát už dřív, abys potom neměl moc práce, byl jsem tady i včera, ale ty jsi tu nebyl,“ pan Hoffmann mírně svraštil čelo a rychle prolistovával složku za složkou, takže nemohl vidět Tomův úsměv. Tom se šibalsky pousmál a zamrkal.
„No, měl jsem celý víkend volno,“ odvětil a přesně očekával doktorovu reakci. Pan Hoffmann se chápavě plácl dlaní do kolen, nato si však protestně založil ruce na hrudi.
„Aha, takže pán si užíval dva dny volna, zatímco ostatní těžce pracovali,“ pronesl ublíženě, během pár vteřin se však výraz v jeho tváři stačil pozměnit a on se zadíval na Toma před sebou zkoumavým pohledem. Možná už věděl, proč Tom dva dny nebyl v nemocnici… a kvůli komu.
„Že tys byl celé ty dva dny s tou svou novou kráskou, co?“ pozorně zamrkal, a když se jeho pohledu naskytl slabý úsměv, pohrávající na Tomových rtech a tváře, nabírající sotva znatelný ruměnec, věděl, že trefil do černého. Tomovy rty se zvlnily do úsměvu a Tom se už asi posté od doby, co sem do nemocnice nastoupil, podivil, jak může být někdo tak strašně moc zvědavý. Ubezpečila ho v tom i další lékařova otázka.
„A co? Došlo mezi vámi k něčemu?“ vychrlil ze sebe téměř bleskovou rychlostí a naklonil se více přes stůl, aby na Toma lépe viděl. Mladý lékař však jen nevědomky pokrčil rameny, zatímco se mu v mysli vybavila vzpomínka na krásný červnový podvečer, na západ letního slunce a na poslední červánky, jejichž odlesky ozařovaly porcelánově bílou, alabastrovou kůži, po které putovaly jeho dlaně a rty, ochutnávající její horkost a unášející se její křehkostí a jemností. Tak rád by se do tohoto nádherného okamžiku vrátil a znova jej prožil…
Ani nevnímal lékařovy ódy na sestřičky, kterých v nemocnici pobíhalo víc než dost. On měl něco mnohem krásnějšího, úžasnějšího a dokonalejšího, než byly všechny sestřičky z celé téhle nemocnice. A také to věděl. Ani jedna by se nemohla vyrovnat jeho lásce, byť jen svou povahou. Žádná z nich by si jeho srdce nevážila a žádná z nich by mu ani z poloviny nedala tolik své lásky, tím si byl jist. Žádná z nich by mu do jeho rukou nesvěřila své srdce tak, jako to udělal on…
„No nic, nemám čas na povídání, na to si jednou budeme muset vyhradit polední přestávku, Tome. O těch snímcích se pobavíme asi zítra, dnešek mám totiž kompletně nabitý. Zatím se drž… a nezapomeň pozdravovat,“ v očích starého lékaře se blýsklo a doktor Hoffmann ještě na poslední chvíli strčil hlavu do dveří, které se za ním s rozloučením zavřely.
Tomovy rty rozjasnil úsměv a Tom uvolněně zaklonil hlavu, zírajíc na bílý strop nad sebou. Kdyby tak doktor Hoffmann věděl, kdo byl tou jeho kráskou a neznámou slečnou, do které se Tom zamiloval až po uši. Neměl nejmenší tušení, a už vůbec netušil, ke komu se teď myšlenky mladého lékaře stočily. Stačila jen zmínka a Tom byl svými myšlenkami opět u černovlasého chlapce. Tolik se na něj už těšil. Ještě rychle zapřemýšlel a nakoukl do svého šuplíku, když však nebylo po překvapení pro Billa ani památky, podvědomě se pousmál nad dnešním ránem, kdy jej pro něj připravil. Nato se však rychle probral ze svého snění a pečlivě vyhledal složku dámy, stále sedící v čekárně. Zhluboka se nadechl, a zatímco zamířil ke dveřím ordinace, pohledem přeletěl hodiny na stěně, ukazující přesně půl jedenácté. Už by tu měl být…
Dveře stříbrného, nablýskaného auta tiše zaklaply a černovlasý chlapec rychle přeběhl od dveří spolujezdce k zadní části auta, u které postávala Simone se smutným úsměvem na rtech. Pomalu podala svému synkovi velkou tašku přes rameno, a když kufr zase zaklapla, silně jej sevřela ve své náruči.
„Hlavně se drž, zlatíčko, a neboj se, všechno bude dobré. Zítra za tebou přijedu na návštěvu a zase si popovídáme, hm? Opravdu jsi si jistý, že to teď zvládneš sám?“ optala se trošku nejistě a zkoumavě se zahleděla na velkou budovu nemocnice před sebou. Přes Billovy rty přelétnul jemný úsměv.
„Neboj, mami, do pokoje trefím sám. Zítra se na tebe budu těšit. Mám tě moc rád,“ dodal upřímně a naposled Simone pevně objal. Neměli moc času. Simone pospíchala do práce, a proto na žádné velké loučení nebyl čas. Ještě si narychlo s Billem vyměnili pár letmých polibků na tvář a potom už černovlasý chlapec osaměl uprostřed velkého parkoviště se svou velkou taškou. Pootočil se k velké, bílé budově a na jeho rtech se usídlil milý úsměv, když jeho oči upřely svůj pohled na tolik známé, pootevřené okno…
Nečekal už na nic. Přehodil svou tašku přes rameno a vyšel vstříc bílým dveřím. Cesta k jeho pokoji mu přišla zvláštně dlouhá, možná to však bylo i tím, že Bill během těch několika minut potkal jen velmi málo lidí a to zejména lékařů. Bylo velmi krásně, a kdo nemusel ležet na pokoji, rád se procházel a užíval si krásy rozkvetlého parku. Billovy tiché kroky se zastavily s pohledem upřeným na bílé dveře a Bill se zhluboka nadechl. Opatrně dlaní spočinul na bílé klice, a když mu odpovědí byly pootevřené dveře, tiše vstoupil do svého nemocničního pokoje.
Nic se tu nezměnilo. Vše, co si tu Bill nechal, zůstalo na svém místě, podlaha byla čistá a postel ustlaná, což Bill s úsměvem zaznamenal. Pomalu si odložil černou, koženou bundičku na věšák a porozhlédl se kolem. Zdálo se mu to… nebo opravdu vypadal mnohem pěkněji a přívětivěji, než při jeho prvním příjezdu? Bílé stěny vyhlížely mile a celý pokoj byl prozářen paprsky poledního slunce, které pohladily černovláskovu tvář.
Pousmál se a zadíval se na pečlivě ustlanou postel. Už už se na ni posadil, jeho oči však zaujalo něco úplně jiného, než bílé peřiny a na Billově čele se objevila vráska. Zpozorněl – a vztáhl štíhlé prsty po něčem ležícím na jeho posteli. Opatrně vzal tu neznámou věc do rukou – a jeho tvář se rozzářila milým úsměvem, stejně jako oči, ve kterých vzplanuly známé jiskřičky a které se zadívaly na tu, už známou věc. Byla to krabička ve tvaru srdce a už z průhledného obalu šlo dobře rozpoznat několik bonbónů. Bonbónů, na kterých si včera Bill pochutnával, a které mu do úst vkládaly štíhlé prsty toho, nad kterým se teď Billovo srdce rozbušilo jako o závod. Dech se mu zatajil – a hlas ztratil v okamžiku, kdy na spodní straně obalu nahmatal něco šustícího. Zvědavě krabičku otočil v dlaních – a začetl se do textu na malém bílém papírku.
Ahoj černovlásku. Vítám tě znova ve tvém pokoji, kam tě budu chodit navštěvovat a kde tě budu prohlížet. Dnes nevím, kdy přijdu, ale doufám, že se ti tu líbí a že na mě počkáš. Tvůj tajný ctitel.
P. S.: Vím, že je máš rád. Miluji tě.
Billovy oči se rozzářily jako nejjasnější hvězdy na nebi a Bill si přitisknul krabičku ke své hrudi, kde mu pod kůží bilo jeho šťastné srdce, jako ten nejvzácnější poklad. Cítil hřejivý pocit, rozlévající se celým jeho tělem nad významem posledních dvou slov a se zasněným úsměvem se položil do bílých peřin s víčky, přivřenými nad sny o jeho tajném ctiteli…
Tiché kroky, vycházející z ordinace, se roznesly celou chodbou a mladý lékař zajel svými klíči do kapsy u kalhot. Trošku nervózně se nadechl a promnul si ruce, přesto však svýma oříškovýma očima natěšeně vyhledal dveře pokoje, ke kterým jeho kroky směřovaly. S prací pro dnešek už skončil, a protože bylo už něco málo po šesté hodině, jeho pracovní den byl u konce. I přesto se však rozhodl vzhledem k neuvěřitelnému množství na svém stole, přijít zítra alespoň o dvě hodiny dřív, teď se však rozhodl pro něco jiného. Pohled jeho očí spočinul na bílých dveřích a Tom se sám pro sebe pousmál. Jak dlouho na tento okamžik čekal? Celý tento den, ba i včera, kdy ze své náruče pustil to křehké stvoření. A déle už čekat nechtěl. Jeho dlaň opatrně zatahala za kliku a on pomalu vstoupil do pokoje, ponořeného do šera a…
Svět mu zmizel v záplavě černých vlasů a ve vůni, která okamžitě otupila všechny jeho smysly a omámila jeho mysl. Tomovy rty rozjasnil široký, šťastný úsměv a Tom ovinul své paže kolem štíhlého pasu, cítíc, jak se dvě měkké a hřejivé dlaně spojily někde za jeho krkem. Pousmál se – a na to uslyšel někde u svého ucha tichý šepot.
„Tome, konečně,“ Billovy rty tiše vyslovily ta dvě slůvka a černovlásek se svými polštářky zlehka otřel o Tomovu tvář. Byl tak rád a šťastný, že opět může cítit hřejivé teplo náruče své lásky – stejně, jako mladý lékař před ním. Jejich rty téměř okamžitě vyhledaly ty druhé a splynuly v dlouhém, procítěném polibku, na který oba tak dlouho čekali. Trvalo několik minut, než se od sebe jejich majitelé odpojili, i přesto se však na sebe stále kouzelně usmívali.
„Promiň, že jsem nepřišel dřív, ale měl jsem hodně práce a nevěděl, kam dřív. Copak jsi celý den dělal?“ Tomovy oči vyhledaly ty Billovy a Tom spatřil, jak se v nich blýskl záblesk něčeho tajemného. Bill se pousmál.
„No, vybaloval jsem své věci, na chvilku jsem usnul a… ochutnal jsem pár sladkých bonbónů od mého tajného ctitele,“ šeptl a viděl, jak i Tomovy rty rozjasnil úsměv. Stále ještě spočíval svými dlaněmi na Billových bocích a lehce po nich přejížděl.
„Aha. A víš, kdo byl tím tajným ctitelem?“ optal se zvědavě a trošku netrpělivě očekával Billovu odpověď. Když však ucítil, jak bříška prstů něžně přejela po jeho tváři a na jeho rty byl vložen hluboký, láskyplný polibek, věděl, že se nemýlí. Bill moc dobře věděl, kdo mu jeho oblíbenou sladkost věnoval, a také mu to chtěl dokázat.
Pomalu se posadili na nemocniční postel a po chvilce pomalého líbání se zadívali do očí toho druhého.
„Na zítřek se moc těším. Přijde totiž mamka, alespoň tu nebudu tak sám. A možná i pan doktor… jestli bude mít čas,“ dodal s lehkým úsměvem a prsty přejel po Tomově tváři, jejíž majitel zavrtěl hlavou. Pomalu vzal Billovu dlaň do té své a něžně ji políbil.
„Na tebe si najdu čas vždycky, i kdybych měl práce až nad hlavu. Slibuju,“ zašeptal a svůj slib stvrdil dlouhým polibkem Billových rtů.
Líbali se dlouho a velmi něžně, do krásného večerního ticha a slabého světla právě vycházejících hvězd za oknem. Zamilovaní do toho druhého vůbec netušili, jaký bude jejich osud a budoucnost za několik málo hodin. A už vůbec netušili, co jim zítřejší den připraví…
autor: Rachel
betaread: Janule
Doufám, že to nebude moc velké drama 😀 Mám takové tušení, jakto bude probíhat, ale uvidím, jestli je správné 😀 😀 Tak snad láska všechno překoná, ne? 😀
Rachel, co to na nás zase chystáš, no? Vždycky je celý díl naprosto úžasně napsaný a já se musím usmívat jako blázínek a ke konci? Ke konci úsměv zmizí z mé tváře a já jen zadumaně sedím a přemýšlím, co se stane. Doufám, že to nebude nic strašného. I když se příštího dílku tak trochu bojím, zároveň se na něj moc těším ;o*
co jim chudáků zase hodláš udělat? x)
Děkuju moc moc za komentáře, uvidíte, co jsem si na ně přichystala, i když většina z vás už určitě tuší… Uvidíte v pátek xD Zatím se loučím a děkuju moc:-D
Pa, Vaše R. xD
Bill se složí!!!!!!! Áááá bude drama! Jo jo jo xD
Jsem dostala chuť taky na bombony…
Chci taky takovího ctitele! xD
Krásný dílek!!!!A bojím se,bojím,co bude zítra…!!!!!!!!
ááá, zase takhle na konci takovej napínák, mám se bát?
jinak náádherný, naprosto kouzelný dílek!
Také se bojím.
Ja by som Ti Rachel najradšej zakázala tie katastrofické upútavky. Mám strach 🙂