autor: Ketty
Deeper and deeper
V rohu výtahu seděla na zemi zhroucená hubená postava, hlavu v dlaních, černé vlasy smáčené slzami, a celá se otřásala srdceryvnými vzlyky, odrážejícími se ozvěnou od stísněných stěn výtahu.
„Proboha…“ vydechl David.
Sehnul se k té hromádce neštěstí a dveře se za ním s cinknutím zavřely. Opatrně se dotkl Billovy ruky. Byla jako kus ledu.
„Jak dlouho tady proboha jsi?“ zeptal se zděšeně. Bill jen bezmocně pokrčil rameny, aniž by zvedl hlavu a dál vzlykal.
„To bude dobrý, Bille… Všechno se vyřeší…“ slíbil mu David nejistě a doufal, že s ním Bill konečně začne komunikovat. Nic takového se však nestalo. Bill se rozeštkal ještě víc.
„Šššš…“ tišil ho David, nemělo to však žádný efekt. David usoudil, že nejlepší bude dostat Billa na jeho pokoj a jakmile usne, bude mu zase líp. Sehnul se k němu, a chtěl ho obejmout, aby se alespoň trochu uklidnil, Bill však před ním začal instinktivně couvat, a ještě víc se roztřásl. Zvedl hlavu a oči, široce rozevřené strachem, upřel k Davidovi.
„Tom…“ vypravil ze sebe s obtížemi. „On…“ dál už se nedostal a další záchvat pláče mu znemožnil říct cokoliv dalšího.
„Já vím… Je mi to tak líto…“ šeptal David a dveře výtahu se mezitím rozevřely. „Pojď, musíš si lehnout,“ vybídl Billa a tahal ho za paži do vzpřímené polohy, aby ho mohl odvést na pokoj, Bill však nejevil sebemenší známky snahy se postavit.
Nakonec ho David musel vzít do náruče a sám ho tam odnést – dlouhé hubené nohy s botami na podpatku jen bezvládně visely dolů a Bill zřejmě vzdal všechny pokusy komunikovat s okolním světem. David z jeho kapsy vydoloval kartu a vlekl jej dál do pokoje. Položil jej do rozestlaných peřin a vzpomněl si, co se tu včerejší noc odehrálo – Bill zjevně myslel na totéž.
„Bille, no tak… On toho určitě lituje… určitě se ti přijde omluvit, nemyslel to tak… vždyť on tě miluje…“ domlouval tiše třesoucímu se Billovi. Opět se minul účinkem – Bill jen zmateně vrtěl hlavou a vzlykal ještě zoufaleji.
Několik děsivě dlouhých minut David jen stál nad ležícím Billem, který měl hlavu zabořenou v polštáři a záchvat pláče ho stále nepřecházel, a David neměl nejmenší tušení, co dělat. Cítil se strašně, když ho tak pozoroval. Byla to zoufalost sama… Jak by mu David přál, aby mohl na všechno zapomenout… Vtom ho napadla spásná myšlenka.
„Hned jsem zpět,“ ujistil Billa, i když nebylo zrovna pravděpodobné, že ho doopravdy vnímá, a během necelé minuty byl opravdu zpátky a nutil Billa spolknout přehnaně veliký bílý prášek. Nakonec si ho Bill pokorně nechal nacpat do pusy a za Davidovy asistence ho zapil douškem vody.
„Po tom se ti bude dobře spát… bude ti dobře…“ sliboval mu David a opět Billa položil do bílých peřin.
Opravdu se za pár vteřin začal Billův dech zklidňovat a bylo jasné, že co nevidět usne. „Doufám,“ stačil ještě slabě a nesrozumitelně zamumlat do polštáře, „že už se nikdy neprobudím…“ vydechl, a pak už se propadl do hlubokého bezesného spánku. Bůh věděl, že tohle bylo přesně to, co potřeboval… jen chvíli klidu…
°°°°
Když se Bill dalšího dne ráno probudil, na nočním stolku na něj čekaly voňavé vafle, zalité karamelovou polevou. Bill jednu automaticky ochutnal, po dvou soustech si však uvědomil, že mu to připadá, jako kdyby kousal molitan, a vafli odložil zpátky na talíř. I když celou noc klidně spal, cítil se unavený, fyzicky i psychicky vyčerpaný a úplně prázdný. Divil se, že má vůbec sílu vstát z postele. Na stolku na tácu s vaflemi si všiml kusu kostičkovaného papíru s rychle načmáraným vzkazem. Stálo tam:
„Bille, ve dvanáct hodin buď prosím dole v soukromém salonku v restauraci, bude taková menší porada. Doufám, že už je ti líp. David.“
„Hm,“ zabručel Bill. Neměl nejmenší náladu poslouchat Daveovy řeči o té noci ve Felixu. A navíc… určitě tam bude Tom. Billovi opět pokleslo srdce. Vybavila se mu včerejší slova, co mu Tom řekl ve výtahu, a vzápětí mu bylo jasné, že nemá šanci zvládnout další setkání s Tomem ve zdraví.
Cítil tupou bolest hlavy a to mu bránilo nad tím přemýšlet, takže se s jakousi automatikou oblékl a hladce učesal, a s prázdným výrazem v očích se vydal dolů po schodech – výtah nechtěl ani vidět.
První, co uslyšel, když se přiblížil k salónku, byl Daveův rozčílený hlas, jak na někoho křičí. Chvíli zůstal stát za odšoupávacími dveřmi, a poslouchal – chodit tam v tuhle chvíli doopravdy nebyl dobrý nápad.
„To snad nemyslíš vážně! Ty něco zvoráš, a já jim to mám všem za tebe říct? Ne, to si teda vyřídíš pěkně sám!“ vřískal rozezleně.
Bill pozvedl obočí. Slyšel další tichý hlas, ale nedokázal identifikovat ani majitele, ani význam jeho slov.
„Krucinál, nemusíš jim říkat přesný důvod, tak snad nebude takovej problém prostě oznámit, že s tím končíš?“ zavrčel Dave a to už Billa natolik zaujalo, že odhrnul dveře a vstoupil do salónku. Naskytl se mu pohled na jediné dvě osoby v salónku. Stále rozčíleného Davea a zmučeně se tvářícího Davida.
Jak Billovi všechno docházelo ve špatném pořadí a věci mu jen zmateně a pomalu secvakávaly dohromady, jediné, na co se zmohl, když se k němu upřely nejisté pohledy obou osob v místnosti, bylo zmatené vyhrknutí – „Cože?“
Chvilku se nikdo neměl k odpovědi, a nakonec ho Dave, aniž by přešel do příjemnější tóniny hlasu, ujistil, že: „Všechno se dozvíš, až tady budou i ostatní,“ a od té chvíle už ani jeden nepromluvili ani slovo. Seděli tam mlčky, až do té doby, než se dveře opět odsunuly a dovnitř vešel Peter, v těsném závěsu s Gustavem. Trvalo to ještě asi patnáct minut, než se v soukromém salónku doopravdy shromáždila celá kapela a celý tým.
Když se všichni usadili k rozložitému stolu, Dave konečně začal.
„Takže, jak nejspíš všichni víte, včerejší Felixová akce se příliš nepovedla, některá média jsem stačil obvolat, aby se to příliš nerozebíralo, nicméně, stejně se to dostalo na titulní stránku Bildu, a to ještě uvidíme, jaká bude dohra… Co budou říkat lidé na internetu a podobně… A jestli to bude jenom z poloviny tak hrozný, jak to očekávám, tak si mě nepřejte,“ zahrozil Dave a všechny je přelétl rozlíceným pohledem.
Bill i Tom jako na povel sklopili oči k zemi.
„Co se nejbližších plánů týče, čeká nás vystoupení v Oberhausenu v nějaké televizní show, a nějaké rozhovory a focení taky tam, takže, Dunni, prosím zařiď hotel, celé patro, jako obvykle. Pobudeme tam asi tři dny, pak nás čeká to vystoupení v Kolíně. A taky se uvidí, jak ta akce ve Felixovi vlastně zafungovala… Jsem hodně zvědavej,“ Dave si odkašlal. „Jo, ještě něco – Bille, volali mi z nějakýho módního časopisu, chtěj, abys pro ně něco málo nafotil. Byly by z toho docela dobrý peníze. Tady máš poslední výtisk toho časopisu, ty věci, co bys měl fotit a jejich požadavky. Jo a dole máš i přibližný cifry. Promysli si to,“ Dave před Billa posunul stoh papírů. Bill neměl na nějaké focení ani pomyšlení, ale pochyboval, že by mu nějaké protesty byly platné. Byla to jeho práce a Bill si byl jistý, že by mu to Dave ihned připomněl.
Mlčky si k sobě přitáhl papíry a snažil se nemyslet na to, jak šílený příští týden bude. Cítil se neskutečně vyčerpaný, prázdný a bolela ho celá hruď, jen co se ocitl s Tomem v jedné místnosti, a v příštím týdnu s ním má vystupovat, fotit a dělat rozhovory… to byl snad zlý sen…
Jenže věci měly být ještě horší.
„To by k organizaci mělo být všechno… Nějaké dotazy? Ne? Takže je tu ještě jedna věc, týká se to složení našeho týmu a… ehm, Davide?“ odkašlal si nervózně Dave a upřel svůj pohled k Davidovi.
„Totiž…“ začal David nejistě. Vůbec netušil, jak to podat… „Vyskytly se tu nějaké… změny v mém životě a taky, ehm… nové příležitosti a zkrátka… končím svou práci tady,“ sklopil pohled k zemi, stejně však cítil, jak se k němu stočil Billův nevěřícný pohled. Když se odvážil zvednout hlavu, zjistil, že všichni působí překvapeně a někteří i zklamaně, to, co však spatřil v Billových očích, se dalo nazývat nevěřícné zoufalství.
„Davi…?“ dostal ze sebe vysokým přiškrceným hlasem a David by si v tu chvíli nejraději nafackoval… jak tohle mohl dopustit?
„Ještě s vámi objedu ten Oberhausen a zařídím si všechno, co potřebuju, a potom…“ nedořekl a s obavami pohlédl do Billových očí.
„Ale… my tě potřebujeme!“ protestoval Bill a široce rozevřenýma očima přejížděl po kolezích z teamu, jako by je prosil o podpoření svých slov.
„No, jestli je to opravdu důležité, Davide…“ pokrčil Gustav rozvážně rameny. Nikdo jiný se neměl k tomu, aby cokoliv řekl – všichni byli zaskočení Billovou přehnanou reakcí.
Bill ani nevěděl, proč ho to tak rozčiluje. Mohl se přeci s Davidem vídat dál, ale… věděl, že už to nikdy nebude ono. David zkrátka patřil k jeho kariéře, byl s nimi od začátku… Bill si nedovedl představit, jak vychází na pódium, aniž by mu předtím David nepřipomněl, aby jim to tam všem natřel, nedokázal si představit, jak teď budou chodit pařit, když jim za zády nebude stát David a nebude jim pořád připomínat, že jestli je v tomhle stavu někdo vyfotí, tak jim vlastnoručně vymáchá hlavy v ledový vodě; jak teď vůbec budou moct přebírat nějaké ceny, když kolem nich nebude nadšeně poskakovat David a nebude řvát: „Já věděl, že jednoho dne to dokážete!“, skoro jako by byli jeho děti… Bill zkrátka nemohl uvěřit, že by mohla existovat sláva bez Davida.
„Ale…“ dostal ze sebe a nechápavě se zahleděl na Gustava.
„Co může být důležitější než my?“ vyhrkl a nevěřícně zavrtěl hlavou.
Tím už umlčel kompletně všechny.
„Bille, přemýšlej, co říkáš… tak snad má rodinu a… spousta věcí může být důležitějších…“ vysvětloval mu trpělivě Georg.
„Ale přece… my ho potřebujeme, jak to všechno můžeme zvládnout bez něj?“ Bill měl stále ten absurdní podtón v hlase a David si připadal, jako by v místnosti snad ani nebyl.
„Bille, no tak, už ti není patnáct, uklidni se,“ uzavřel to rázně Dave. Po tom nočním zážitku, kdy nachytal dvojčata v ne zrovna morální situaci, se nějakým způsobem změnil jeho pohled na ně.
„Už bych to ukončil, tohle už stejně nezměníš. No, myslím, že už jsme tu seděli dost dlouho, už by to podle mého názoru stačilo. Máte ještě někdo něco?“ rozhlédl se po všech kolezích a upřímně doufal, že to všichni pochopili jako formální otázku.
Přeci jen se tu ale našel někdo, kdo se nervózně zavrtěl na židli a váhavě začal mluvit.
„No, já bych ještě něco měl…“ protáhl zdrženlivě Tom.
„Totiž… chtěl jsem se jenom zeptat, jak moc by vadilo, kdyby si některý ze členů kapely dal trochu delší… pauzu?“ zatímco si na prst nervózně namotával jeden z dredů, zvedl k Daveovi bázlivý pohled.
Ozvala se ohlušující rána, jak Bill svrhl ze stolu sklenici s vodou, která stála před ním, jak ho bratrova slova šokovala.
Tohle ne… tohle musí být zlý sen… Opravdu to Tom myslel… opravdu chtěl odejít z kapely? Všem bylo jasné, co má na mysli slovy „delší pauza“.
Pokud si Bill ráno myslel, že je na dně, tak se doopravdy krutě mýlil… rozhodně tu byla ještě skutečně hodně, hodně hluboká propast, kam mohl dál padat. Vysloveně to cítil, jak se jeho srdce propadá níž a níž do hlubin zoufalství, a jeho zachvacovala ještě bolestivější prázdnota než předtím. Pokud si neuměl představit svou kariéru bez Davida, bez Toma to zkrátka a jednoduše nešlo. Neexistoval jediný způsob, jak by mohl dál fungovat bez Toma. Týkalo se to i Billa samotného. Roztřásl se po celém těle a poslouchal, jak se Dave Toma otřeseně ptá, jestli si myslí, že je to vtipné.
Pokud si Bill ráno myslel, že je na dně, tak se doopravdy krutě mýlil… rozhodně tu byla ještě skutečně hodně, hodně hluboká propast, kam mohl dál padat. Vysloveně to cítil, jak se jeho srdce propadá níž a níž do hlubin zoufalství, a jeho zachvacovala ještě bolestivější prázdnota než předtím. Pokud si neuměl představit svou kariéru bez Davida, bez Toma to zkrátka a jednoduše nešlo. Neexistoval jediný způsob, jak by mohl dál fungovat bez Toma. Týkalo se to i Billa samotného. Roztřásl se po celém těle a poslouchal, jak se Dave Toma otřeseně ptá, jestli si myslí, že je to vtipné.
„Ať je to cokoliv, vtip to rozhodně není,“ opáčil Tom. „Budu se stěhovat, spousta nových věcí v mém životě a… možná… založit rodinu?“ vysvětlil nejistě. Jedna věc byla, že se s Agnes před necelými čtyřiadvaceti hodinami rozešel, druhá věc ovšem byla, že potřeboval přiměřené vysvětlení, proč chce odstoupit z kapely.
To ovšem byla poslední kapka. Bill už ani nenacházel sílu brečet, jen tam seděl se široce rozevřenýma nevěřícnýma očima, celý se klepal, a stále dokola opakoval jediné slovo – „Ne… ne.“
Ne, tohle prostě nebyla pravda. Zkrátka nemohla být. Chtělo se mu křičet, že on je přece Tomova rodina, ale nedokázal dát dohromady větu… to celé byl jen zlý sen a on se z něj za chvíli probudí… Musí…
„Bille?“ Gustav zatřásl s jeho ramenem, ale nedocílil žádné změny. Bill ho jen stěží vnímal, zdálky k němu doléhaly otázky, zda je v pořádku, všechny oči se upíraly k němu, poslední věc, kterou zaslechl, byl Tomův hlas, jak říká:
„No tak, Bille… nedělej scény…“ a pak už jenom černo. Černočerné černo. Blahodárné nic.
autor: Ketty
betaread: Janule
žiš chudák x((
napřed ta hnusná věc ve výtahu,pak David a teď nakonec tohle?!
Ať jde Tom do prdele.Fakt že jo.Sobec.
Nedivila bych se,kdyby Bill zešílel.
achjoo x((
Tak a tady má asi Tom co chtěl, že se Bill zhroutil. Momentálně je mi jedno, co Bill kdy udělal, ale Tom mě teda sere pěkně a víc než hodně, úplně maximálně bych mu chtěla jít naliskat!
Vážně si neuvědomuje, že Billa znásilnil a teď ho chce ještě nechat samotnýho a a a a blbec!
Tahle povídka je docela psychicky náročná, to vám teda povím xD
A jestli Tomovi něco brzo nespadne na hlavu a on se nevzpamatuje, tak si teprve něco zažije, protože aby kvůli němu Bill mazal třeba do nemocnice nebo na tom byl prostě takhle, tak to teda ne ne ne a ještě jednou ne!
Až do středy jsem zničený člověk! Mám sevřený všechno v těle a ledva jsem popadala dech… doufám, že to Bill zvládne…=(( Tom je takovej bastard. Naflákala bych mu přes držku! Úplně mě tu teď tak strašně štve! :-@ Zešílím z toho! A už jenom z tý představy, že nevím, jestli to skončí dobře nebo špatně, ale mám tucha, že špatně, sakra! Ať je už středa!!!
Ty jo..mě tady ta povídka upřímně děsí..protože jsem si normálně poslouchala písničky a ted se podívám do rohu monitoru a vidím neděle, půl sedmé..a hned mi došlo co to znamená…a normálně se ve mě všechno sevřelo a prostě..psychicky náročný to je.
myslela jsem si že Bill spáchá sebevraždu ale tohle mě nenapadlo..a..zdá se mi že v Billově případě by bylo to že by se zbláznil nebo že by (fujtajksl, proč to jenom píšu) umřel, vysvobozující..at si Tom uvědomí co dělá!! Tu dredatou chobotnici vykastrovat a nacpat mu ty koule do krku aby se udusil!!!
Néé Bill se zhroutil? Tom je pořád poleno :-/
Mě je z Toma fakt na blití!!!!!Doufám,že se mu všechno vrátí i s úroky!!A David mě teda vážně dojal,jak teď Billa lituje,a přitom nechal Toma,ať ho znásilní,a ještě dělal si u toho dobře,zmetek jeden.Fakt obsada!!!!Chudák Bill skončí někde v blázinci,a to ještě v lepším případě.
[4]:Ta dredatá chobotnice se ti fakt povedla xD
Tak a je to tady. Hodina velkého trestu se přiblížila.
Nějak nevím, co k tomuto napsat. Chudák Bill. Je mi ho strašně líto, tohle si vážně nezaslouží. Už jen z Davida byl zničený a co teprve, jestli Tom opravdu odejde??? To nechci vidět. Achjo… Veškeré moje naděje na nějaké vyjasnění jsou totálně v šípku a já vůbec nevím, v co doufat. Parádně se to zapletlo. Bille, drž se… to je asi to jediný, co k tomu můžu říct…
O bože..chudák Bill..je mi ho tak líto..Toma bych uškrtila nejraději :/
ne… snad, když Bill omdlel, Tomovi dojde, že nedělá žádný scény (no, možná trošku na začátku), vždyť tohle se nedá předstírat… Jestli Tom skutečně odejde, bude kapela nejen bez kytaristy, ale i bez zpěváka. Bože, ať už je středa!
pane bože, tohle to…to je tak děsně silný, tak úžasně napsaný, že mě to prostě zasáhne a…je to tak příšerný, fakt zlej sen, čím dál horší…nedovedu si představit, co bude dál, co se ještě může stát…a Bill…ne, fakt nemám slov.
bože, tohle nejní fér… Chudinka Bill…
Bože Billímus eěnco stane =( no ae bude to mít snad nějakej úspěch u Toma třeba by se o něj začal starat a uvědomil by si jk moc muubližuje 🙁
Sakryš.. já tady u toho bulim jak želva..x((( Fakt už bych Toma nakopla.. Ale mohlo by se v něm něco pohnout, když se Bill takhle zhroutil.. Doufám..x(
Billovi se nedivím, nedivím se ani Tomovi, Davida mi je líto a Dejva bych poslala do hajzlu, jediný, kdo zaslouží výpověď a vykuchání, je Dave, sráč jeden!
Tahle se mi nelíbí….Tom neni hajzl…
Nevím, proč pořád přemýšlíte tak jednosměrně, že Tom je hajzl a konec. Vždyť tohle je naprosto logické chování člověka, kterému došla trpělivost. Neříkám, že to, že znásilnil Billa je správné. Ale snad nečekáte, že budou pár? Bill je očividně psychicky labilní a povinností Toma je být mu oporou a postarat se o něj. Ale nedělat mu partnera. A to si Bill měl uvědomit už dávno, už když mu představoval Agnes (která třeba zrovna mně absolutně nevadí). A navíc, tenhle příběh, který se nese na tak chmurné vlně, by dle mého úplně zakopal nějaký nesmyslný americký happyend. Nejsem ani pro nějaké katastrofy, ale pro nějaké logické vyústění. Každopádně je to perfektní, lepší ff jsem ještě nečetla.
Tak to bude ještě hodně zajímavé!
[16]: Holka, s tebou absolutně souhlasim! Mluvíš mi z duše 🙂
[18]: Díky:)
…sakra, tohle jsem nejdřív musela rozdýchat. Takže… no… ani nevím, co napsat 🙁 Přečetla jsem si tady koment od Iwush, která má samozřejmě v lecčemž pravdu… ale i tak mi prostě Tomovo chování vůči Billovi přijde strašně chladný. Já vím, možná tím i tak nějak chrání sám sebe… ale… v tomhle díle, respektive v posledním řádku tohodle dílu už mě fakt dorazil. Jeho bráška, dvojče, se mu před očima hroutí, je evidentně v šoku ze všech těch událostí posledního dne – a že jich nebylo málo – a Tom jediné, co řekne, je: "No tak, Bille… nedělej scény…" 🙁
Chápu, že mu prostě došla trpělivost po všech těch letech, kdy splnil Billovi první poslední, i to, co mu bylo naprosto proti mysli… na druhou stranu – Billovi se právě během pár hodin taky zhroutily veškeré jeho sny a představy – Tom, kterého miluje, ho znásilnil a chce ho opustit, David – další osoba, ke které měl blízko, taky odchází… co mu zbyde?
Ok, ok… raději snad počkám na další díly. Momentálně je mi ale mnohem víc líto Billa…
[16]: Na tvém komentáři mě nejvíc děsí to že je to pravda..a že takhle nejspíš povídka dopadne…
Asi bych měla přestat snít a podívat se realitě do očí
[20]: Absolutně souhlasím!!!!
[16]: Také souhlasím, nemám co víc dodat. Ale povídka úžasná. Žádná jiná mě tolik nepohltila
Moje myšlenky, které jsem měla po přečtení tohohle dílu, by se daly zapsat jedině takhle: "………" Asi jako Billovo černočernéčerno. Prostě nevím, co napsat. Povídka je to naprosto dokonalá, o tom žádná, to už všichni víme. Teď jen, jak to dopadne… v minulém díle jsem ještě Toma chápala, došla mu trpělivost a měl vztek, ale teďka už naprosto soucítím s Billem… Tom prostě nemůže být tak krutý… na jednu stranu si přeju, aby to skončilo nějak tragicky, protože se mi to k téhle povídce nějak hodí, ale na druhou stanu vím, že bych si v tomhle případě musela donést kýbl na slzy… mě napadlo, že by se tohle mohlo zfilmovat xDD
na tohle nemám co říct!! Nesnášim Toma v týhle povídce!!!