autor: Majestrix
Je trpělivost vážně odpovědí? Pomáhá.
„Co to je?“
„Co?“
„Tohle!“
„Cena z Comet.“
„Co to je?“
„Hudební… cena.“
„Já umím hudbu,“ řekla Rhiannon s úsměvem a zatleskala svýma ulepenýma ručičkama. Bill se podíval na svůj kožený gauč a povzdychl si.
„To je hezké. Nechceš si umýt ruce?“
„Proč?“
„…Protože je máš upatlaný.“
„Oh. Maminka mi taky žíká abych si je myla. Kšičí a žíká, abych na nic nesahala. Takže šahám na věci džív, než na mě může kšičet.“
Bill zamrkal a ponořil se víc do gauče. Komu co udělal? „No tak, pojď, myslím, že v kuchyni mám nějaké ubrousky.“
Rhiannon našpulila rty. „Musím?“
„Naprosto.“ Chytl ji Bill za zápěstí; spíš za malý kousek zápěstí, který nebyl pokrytý zmrzlinou, a odvedl ji do kuchyně. Nahrbil se, když ho holčička chytla za druhou ruku a rozmazala mu všechnu tu lepkavou hmotu na náramky. Bill se zhluboka nadechl a vydechl, pustil Rhiannon a pak teplou vodu, aby do ní mohl namočit ubrousek. Když byl spokojený, utřel tím dítěti ruce i zápěstí. Další tři ubrousky vypotřeboval na jejím obličeji. Podíval se na svoje náramky a povzdychl si. Měl čistič na šperky, ale všechno měl nahoře v patře.
To může počkat.
Podíval se na Rhiannon a musel se usmát. Teď, když byla čistá a zticha, vypadala jako krásné a hodné dítě. Jeho dcera bude muset být hodná a tichá. Bill nechtěl přemýšlet o alternativách. Sledoval, jak mu zírá na břicho, pak oba zvedli pohled, protože se vedle ní přikolébala Molly s rukou na zádech.
„Tolik vám děkuji, zachránil jste mi život. Myslela jsem, že mi praskne močák venku na ulici,“ řekla a vešla dál do kuchyně. „Oh, krásné; vidím, že jste si vybral žulový vršek linky. Kéž bych to bývala taky udělala.“
Bill se podíval na linku a pokrčil rameny. Moc se na ní nepracovalo; Tom na ní akorát tak maximálně občas seděl, místo toho, aby se posadil na židli ke stolu.
„Oh, děkuju. A o tom záchodě, to nestojí za řeč, chápu to.“ Udělal rukou pohyb ke svému břichu a zašklebil se.
„To jsem si jistá.“ Podívala se Molly na hodinky a podala Rhiannon ruku. „Pojď, slečinko, brzo přijede domů táta a my se musíme připravit pro paní Bradyovou.“
„Nemám jí ráda, smrdí jako sýr.“ Našpulila rty pětiletá holčička a Bill zapřemýšlel, jestli vypadá stejně neodolatelně jako ona, když to dělá. Rhiannon vzala svou matku za ruku a zamávala Billovi. „Ahoj, už mám čistý ruce.“
„Ještě jednou děkuju,“ řekla Molly a Bill je následoval ke dveřím.
„Nemáte vůbec zač,“ ujistil ji, když otevřel dveře.
„Moc ráda bych tu ještě zůstala a popovídala si, ale nemůžu. Jdu pryč, a i když nejspíš vážím jako mládě velryby, budu se muset narvat do něčeho lesklého a snažit se být sexy pro svého manžela, zatímco dítě bude doma s chůvou.“ Pokývala Molly rezolutně hlavou.
„Hej,“ zanadávala Rhiannon a Bill se usmál.
„To je v pořádku, hlavně si to užijte.“
„Ale můžeme se někdy zase vidět. Bydlím o pět domů dál v téhle ulici, je to ten šedý dům.“
„Dobře.“ Bill nevěděl, co si myslela, že s tou informací bude dělat, ale slušně ji od ní vzal a zamával, když odcházely pryč. Sledoval, jak Rhiannon vedle svojí maminky poskakovala, dokud mu nezmizely z dohledu.
~*~
Tom otevřel do ložnice a viděl Billa oblečeného na spaní mnohem dřív než normálně.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se a zul si boty a čepici. Protřepal si dredy a promnul si hlavu. Možná, že když na Billa bude dneska hodný, tak mu zítra namasíruje hlavu a pomůže mu navoskovat si dredy.
„Jo.“ Zvedl Bill pohled a ztlumil televizi. Tom sledoval, jak na obrazovce přeběhl Jim Carrey a vrátil se pohledem zpátky ke svému dvojčeti.
„Přijdeš mi dneska nějaký tichý.“
„Byl jsem u doktora, a pak jsi jel někam do hudebnin. Neměli jsme moc času na mluvení.“ Tom pocítil podrážděnost, ale snažil se ji potlačit. Byl už z těch hormonů unavený. „Promiň, tak jsem to nemyslel.“
Tom si z kalhot vyndal peněženku a zamračil se. „Promiň, ale zničily se mi dvě struny a musel jsem si koupit nový. Ptal jsem se, jestli chceš jet se mnou.“
„Nechtěl jsem jet do hudebnin a sledovat tě, jak se rozplýváš nad kytarami, který už máš.“ Dal Bill televizi zase nahlas a pustil znovu film. Tom se na chvilku podíval na svého bratra a snažil se porozumět, v čem byl problém.
„Už jsi jedl?“ zeptal se, snažil se udržet hlas klidný.
„Jo, měl jsem zbytky z indické restaurace.“ Bill se na Toma stále nedíval a on začínal být podrážděný. Chtěl navrhnout, že půjdou ven a koupí si něco, ale Billovo chování a jeho vlastní mrzutost by to zkazily. Možná bude lepší, když nikam nepojedou.
„Půjdu se osprchovat.“ Bill jenom něco zabručel a dál se věnoval televizi. „Bille?“
„No?“
„Myslím, že budeme potřebovat hospodyni.“
Bill odvrátil pohled od televize a zamračil se. „Cože?“
„Někoho, kdo bude vařit a uklízet.“
„Já vím, co hospodyně dělá, Tome.“ Posadil se Bill a vypnul televizi. „Jak jsi na to přišel?“
„No, přemýšlel jsem o tom. Hodně jíme venku, jako fast-food, a není to zdravé pro tebe ani naše dítě. Hospodyně může dělat domácí práce a starat se o to, že máš vyváženou stravu a všechno. A já osobně už jsem z toho taky unavený, pořád jen samý fast-food. Nemyslel jsem si, že se tohle někdy stane,“ řekl Tom se smíchem.
Bill v ruce zatočil ovladačem a poklepal na jeho zadní stranu svým nalakovaným nehtem. „To by s námi bydlela?“
„To si nemyslím… nemohli bychom potom, ty víš…“ řekl Tom a začervenal se.
„Nemohli bychom šukat tak hlasitě a tak často, jak bychom chtěli?“ ušklíbnul se Bill a uvědomil si, že není moc věcí, kvůli kterým se jeho bratr červená.
„Jo; tak jsem si myslel, že by mohla vždycky ráno přijít a večer odejít, pár dní v týdnu. Mohla by udělat dostatek jídla, které by vydrželo, než se zase vrátí, jako každý druhý den nebo tak?“
„To by šlo.“ Promnul si Bill břicho a nakrčil se bolestí. „Jdeš do tý sprchy?“
„Proč, smrdím?“
„Ne, potřebuju na záchod.“ Vyškrábal se Bill z postele a proběhl okolo svého dvojčete, třísknul mu dveřmi před obličejem.
„Máš močák velikosti vlašskýho ořechu!“ zakřičel přes dveře s úsměvem Tom.
„Polib si prdel!“
~*~
„Takže, až nám Billův doktor dá povolení letět, odpovíme na žádosti o rozhovory.“ Usmál se David konejšivě na kluky a ostatní, co seděli u stolu. Tokio Hotel se museli zúčastnit meetingu ohledně jejich budoucnosti a ostatních plánů. Tom si drtil čelist, aby nic neřekl. Bylo mu jasné, o co šlo; chtěli Billa donutit, aby ty rozhovory vzal bez ohledu na doktora.
„A už se vám ozval?“ odkašlala si jedna paní, která seděla blízko čela stolu. Všech dvanáct lidí se podívalo na zpěváka. Bill se ponořil do sedačky a polkl, pak odpověděl.
„Doktor Anderson byl povolán k operaci, dneska ráno, a není schopný odpovídat na telefonáty pacientů. Řekli mi, že se ozve zítra.“ Bill nesnášel svůj hlas, protože se mu trochu třásl, ale bylo vážně znervózňující, když na vás civělo tolik lidí.
„Čas na poslání odpovědí letí. Nemusím vám říkat, co to znamená pro firmu a skupinu, Joste,“ muž jménem Hanker zabručel. „Jestli se sem s tebou zítra v poledne nevrátí s odpovědí, máme vlastní doktory, kteří se na vás podívají.“
„Není auto, ne jen tak někdo, se na něj podívají,“ pípnul Tom naštvaně. „Má doktora a my věříme jeho rozhodnutí.“ Nemohl říct, že jediný důvod, proč věřil soudu doktora Andersona, bylo to, že si byl jistý jeho rozhodnutím Billa nikam nepustit. Nemohl se dočkat toho telefonu skoro stejně jako Bill.
Jost se na něj varovně podíval a pak se mu po obličeji rozlil jeho ‚přívětivý‘ úsměv. „Myslím, že bychom měli počkat, než do toho začneme míchat nějaké jiné mediální profesionály. Bill je svému doktorovi celkem zavázaný a jsem si jistý, že všichni to můžete chápat.“
„Chcete jet na ty rozhovory, Bille?“ zeptal se muž z konce stolu, promluvil úplně poprvé od té doby, co meeting začal; nikdo z kravaťáků se neotočil, jejich oči byly upřené na Billovi, i když celí Tokio Hotel seděli na jedné straně stolu.
„…Chci,“ řekl Bill upřímně. Chtěl pryč z této místnosti, chtěl zpátky domů. Nebylo to často, kdy si je firma předvolala na meeting, ale přítomnost byla žádána.
„Pak je to dohodnuto. Joste, udržujte nás v obraze. Pánové,“ zvedl se Hanker od stolu, a konečně promluvil na všechny čtyři členy skupiny. „Je mi potěšením s vámi pracovat.“ Všichni rychle odešli, a když se zavřely dveře, David vydechl úlevou a opřel se o židli.
„Do háje, Bille; jsi si jistý, že se s doktorem nemůžeš ještě dneska spojit? Bylo by to mnohem snazší, kdyby se ti to povedlo.“
„Ty si myslíš, že lže?“ řekl Gustav naštvaně. Musel tady prosedět čtyřicet minut plných krávovin jenom proto, že se chtěli do Billa navážet, jak nejdéle mohli. Naštvalo ho to, a když byl naštvaný, bylo pro něj těžké se ovládat.
„Ne, to si nemyslím. Jen chci, aby to ještě zkusil. Možná nechal svoje rozhodnutí na sesterně. Tohle nepotřebuju, Gustave; oni,“ ukázal David ke dveřím, „mě už pěkně serou. Už nemám prostor v hlavě pro další nadávání.“
„Souhlasím, Billa by nikdo do ničeho neměl nutit.“
„Ale já chci jet.“
„Ale nejedeš, dokud Robert neřekne ano.“ Bill se na Toma zamračil a otočil se pryč. Neměl energii na to, se s ním hádat na veřejnosti, nechtěl tentokrát žádné publikum.
„Já vím.“
„Bille, můžeš znovu zkusit tam zavolat, prosím? Jestli ti neodpoví, tak přísahám, že už o tom přestanu mluvit,“ zeptal se David tiše. Bill vyndal telefon a vytočil doktorovo číslo.
„Andersonovo a Mathewsovo Neonatální Centrum, Karen u telefonu; jak vám mohu pomoci?“
„Karen, dobrý den, tady Bill.“
„Dobrý den zlatíčko, co pro tebe můžu udělat?“
„Je už Robert zpátky?“
„Ne, u operace byly komplikace, a tak se zpozdili. Ale on… vydrž broučku.“ Přestala Karen mluvit a Bill v duchu zkřížil prsty pro štěstí. „Ano, to jsme si myslela. Nechal tu pro tebe vzkaz. Píše, že můžeš v pořádku cestovat. Je to to, co jsi potřeboval?“
„Víc, než si dokážete představit, děkuji vám, Karen.“
„Žádný problém, poklade. Uvidíme se, až se vrátíš.“
Bill položil telefon a zazubil se na Davida. „Řekli ano?“ zeptal se s nadějí v hlase manažer a zvedl se ze židle.
„Ano, řekl,“ ujistil ho Bill a David se zaradoval, vyběhl ke dveřím.
„Jsem hned zpátky!“ vokalista sledoval, jak se dveře zavřely a otočil se zpátky, setkal se s bratrovou naštvanou tváří.
„Co se děje?“ zeptal se Bill tiše.
„Nic.“ Tomův úsměv byl úzký, nechtěl se hádat před Gustavem a Georgem, to bylo právě to, co by ale nejradši hlas v jeho mysli teď dělal.
„Poletíš s ním, Tome?“ zeptal se Georg ustaraně.
„To doufej. Budu s ním,“ ujistil ho Tom.
„Ano, moje chůva bude se mnou.“ Zkřížil Bill ruce na prsou a otočil se pryč. Gustav se po Georgovi významně podíval.
„No, myslím, že bychom měli jít,“ řekl basák po chvilce. „Tome, brzo bude připravené nahrávání instrumentální verze. Peter a Pat říkali, ať jsme připravení, brzo nám řeknou, že už můžeme přijet.“
Tom přikývl a sledoval, jak géčka odešli, pak se otočil k Billovi.
„Co to mělo být?“ zeptal se klidně.
„Co myslíš? Proč jsme pořád tady; nejsme už taky hotoví?“ upravil si Bill rozmrzele podprsenku. Nějak mu nechtěla sedět; zapomněl si ji snad pořádně vyprat? Už takhle zničil čtyři.
„Celá ta tvoje věc ohledně ‚chůvy‘; opravdu ti to tak připadá?“
„Jo. Pořád se mnou hodláš jet?“ vyjel Bill.
„Počkat, ty nechceš, abych s tebou jel?“
„Nechci o tom mluvit.“
„To znamená, že o tom mluvit nebudeme? Je tohle do prdele fér?“ odsekl Tom.
„Budeme mluvit o tom, co je fér, až budeš těhotný ty.“
Ticho v místnosti jako by je dusilo, Tom se podíval na dlouhý mahagonový stůl před ním. „Tak takhle to bude?“
„Co?“ Bill věděl, že neměl pravdu, ale něco uvnitř něj mu nedovolovalo si to přiznat. Poslední dobou se mu slova, která ani nechtěl říkat, víc a víc říkala sama.
„Budu muset platit za to, že jsi kvůli mně těhotný? Budu se ti za to muset omlouvat každý den?“
„Možná,“ zašeptal Bill.
Tom se neradostně zasmál a jednou pokýval hlavou, pak se zvedl na nohy. „Budu v autě, až budeš připravený.“
Bill si zatahal za okraj trička a skousnul si ret, snažil se zadržet slzy. Když se dveře znovu otevřely, třel si slzy a usmál se. „Tomi?“
Vešel David s nakrčeným obočím. „Uh… ne. Těsně vedle.“
Bill nedokázal skrýt zklamání v obličeji a popotáhnul. „Je už teď firma šťastná?“ zeptal se kluk hořce.
„Ano, jsou. Naprosto nadšení; všechno už domlouvají, až to bude hotové, přijedu za vámi, abychom se domluvili na všem ohledně toho.“
„Dobře.“
„Oh, pamatuješ, jak jsme mluvili o tom akustickém živém vystoupení? Vedení si myslí, že by to byl výtečný nápad. Co takhle až se vrátíš?“
„Davide…“ promnul si Bill spánky a zasténal.
„Podívej, nemusíš na to teď myslet, ale víš, jak moc je důležité ukázat vděčnost fanouškům; celou tu dobu, co trvají tahle muka, jsou tu s námi.“
„Takže moje těhotenství jsou muka?“ probodnul ho Bill pohledem a manažer od rozzlobeného chlapce couvnul zpátky.
„Ne, to bylo špatné slovo. Jsou s námi po celou tuhle cestu.“ Usmál se povzbudivě David, dokud Billův výraz nezmizel a nepřipomínal mu býka v ringu. „Takže řeknu vedení, že si to promyslíš?“
„To je dobrý.“ Natáhl se Bill pro kapesníček a utřel si obličej, make-up rozmazaný.
„Jsi v pořádku, Bille?“
„Jo,“ řekl krátce a podivně se postavil na nohy. „Už půjdu, potřebuješ ještě něco?“
„…Ne, zavolám ti.“ Zamračil se David, když chlapec odešel.
~*~
Bill si zvedl sluneční brýle a zadíval se na malbu na domě. Když si sundal brýle, vypadal šedě a určitě to byl pátý dům po ulici dolů. Muselo to být ono. Dal si ofinu pryč ze zpoceného čela a přešel po cestičce, aby zazvonil na zvonek. Zevnitř se ozval vřískot a následoval smích. Dveře se najednou otevřely, Bill byl uvítán příjemným větříkem z klimatizace. Bylo to krátká, ale horká, procházka. Když se vrátil zpátky do reality, uviděl úsměv na obličeji Molly. „Dobrý den,“ řekl stupidně.
„Taky vás zdravím. Proč nejdete dál a neužijete si to na celém těle?“ uhnula mu ze dveří a za ruku ho zatáhla dovnitř. V domě bylo chladno, ale byl to úžasný pocit, Bill si dal vlasy pryč z ramen a nechal si ochladit i kůži na krku. „Tak, co vás přivádí do mého skromného příbytku?“
„Váš dům je stejně velký jako můj; nemyslím si, že jsou skromné.“ Usmál se Bill.
„Taky pravda.“
„Um, omlouvám se, že jsem sem tak vtrhnul, ale uvědomil jsem si, že nemám vaše číslo a jsem doma sám…“ najednou mu připadalo hrozně hloupé, že šel za někým, koho vůbec neznal, aby mu dělal společnost.
„Bydlíte tam jenom vy a váš bratr, že ano?“ zeptala se Molly a utřela si ruce do utěrky.
„Jo.“
„Jsem si jistá, že vy jste sám. No, pojďte dál; máme cookies a Rhiannon si maluje v kuchyni u stolu. Nedáte si cookie?“
„To zní hezky,“ řekl Bill upřímně. Následoval Molly chodbou do voňavé kuchyně, byl zaražený, jak jiné to tu bylo než u něj doma. Bylo tu tak teplo, bylo to tu tak domácí. Rhiannon mu zamávala od stolu, ruce měla až po lokty modré. Bill vyvalil oči, ale Molly s tím problém neměla, přešla po kuchyni. Sesypala z plechu cookies do mísy a usmála se.
„Nejsou spálené,“ řekla hrdě.
„Pálíte je často?“
„Poslední dobou. Od té doby co jsem těhotná, neumím péct. Obvykle vím, kdy co vyndat, ale od té doby, co je tu s námi malý Joel…“ píchla si Molly do bříška. „Tady, vezměte si. Už vychladly.“ Podala misku Billovi, aby si mohl vzít.
„Já chci jeden!“ zvedla Rhiannon pohled a našpulila rty.
„Chtěla sis malovat rukama, pamatuješ? Můžeš dělat jenom jednu věc. Mimo to, nechci pak jíst modré jídlo, a to je to, co by se stalo, kdyby sis teď jeden vzala. Až budeš hotová, umeju tě a můžeš si vzít jeden po obědě.“ Molly se otočila zpátky k Billovi. „Můžete tu klidně zůstat, budeme mít lasagne a máme jich až dost.“
Při zmínce o lasagních se miminko šťastně ozvalo a Bill usyknul, promnul si jemně to místo. „To zní báječně; pokud vás tu nebudu rušit.“
„Upřímně, jsem vděčná za společnost někoho dospělého.“ Vyndala další plech, když se Bill posadil. Rhiannon se na něj podívala a zazubila se, utřela si modrou ruku o čelo, pak si ji zabořila do svých hnědých vlnitých vlásků, Bill pochopil, že se potřebovala podrbat. Usmál se a čekal, zatímco se na něj pětiletá holčička dívala.
„Tak vy jste snědl miminko jako moje maminka?“
Bill vyvalil oči, od linky uslyšel, jak Molly zasténala. „Oh bože, tolik se omlouvám. Rhiannon Blakeová, ne… oh bože můj. Moc se omlouvám.“ Přešla ke stolu a sebrala dceři papíry, zavřela barvičky. „Dneska už to stačilo. Jdi se umýt.“
„Dobře…“ podívala se Rhiannon ještě jednou na Billa a odeběhla z místnosti.
„Snažila jsem se jí vysvětlit nějaké věci ohledně těhotenství a ona za boha nemůže z hlavy dostat myšlenku, že jsem snědla miminko, protože jsem jí řekla, že ho mám v bříšku.“ Zasmála se Molly a sebrala ze stolu domalovaný obrázek. „Není to krásné?“
Bill se na to podíval a zapřemýšlel, jak se bude cítit, až něco takového namaluje jeho dcera. „To je,“ řekl upřímně a Molly se na něj usmála, pak to odešla připnout na ledničku. „No, všiml jsem si vašeho přízvuku a Molly není německé jméno; můžu se zeptat odkud jste?“
„Z Irska. Potkala jsem tam svého manžela a on se tam přestěhoval a bum. Bydlím v Německu už deset let. Greg už svůj přízvuk dávno ztratil, ale já si ho stále držím, protože až bych volala domů, rodiče by mě nepoznali,“ řekla přes rameno a ustoupila od přidělaného obrázku. „Tak, to je perfektní.“
„Z Irska? Tam jsem nikdy nebyl, jen jsem viděl fotky.“ Bill si vzpomněl, jak Jostova ex přítelkyně Davida přemluvila, aby ji vzal do Irska, vrátil se s nádhernými fotkami, ale bez přítelkyně.
„Obrázky nejsou to pravé,“ řekla Molly, vyndala pekáček s lasagnemi z trouby a položila ho na stůl. „Mám fazole, salát a česnekový chléb. Je to v pořádku?“
„Víc než v pořádku, nechci, abyste kvůli mně museli dělat něco jiného,“ řekl a zadíval se na lasagne. Vážně vypadaly hezky, zakručelo mu v břiše a Bill cítil, jak se v něm dítě pohnulo. Oba dva měli hlad.
„Ne, to by nebyl problém. Ne každý den přijde ke mně na oběd rocková hvězda.“
„Oh, vy jste fanynka?“ bez varování Bill sklouzl do kadence, kterou používal, když musel mluvit s tiskem. Nuceně slušný a nestranný.
„No, vím, co jste zač, ale nejsem nějaká moc velká fanynka; pardon.“ Položila košík s česnekovým chlebem vedle talíře a pokrčila rameny. „Doufám, že vás to nezklamalo.“
Bill zvedl pohled od chleba a ušklíbnul se. „Myslím, že to přežiju.“ Zaváhal a z nějakého důvodu měl potřebu brečet. Molly byla tak hodná a zábavná, a ještě ke všemu se chystala ho krmit! Podíval se na ni, Molly přikývla porozuměním.
„Máte ještě nějaké jiné těhotné lidi, se kterými se bavíte?“
„Nemám ve zvyku vycházet si s těhotnými lidmi,“ popotáhnul Bill a zasmál se. „Máte někdy pocit, že jste šílená?“
„Zlatíčko, skončila jsem tak, že jsem vyhodila všechny levé boty, protože jsem měla moc opuchlé chodidlo a nevešlo se mi do nich. Musela jsem pak svému manželovi vysvětlit, proč nemám žádné boty, které můžu nosit.“
Bill se na ni podíval a vyprskli smíchy.
~*~
„Takže jsi to Tomovi neřekl.“
„Měl bych?“
„Neptal by ses na tuto otázku, kdybys už nevěděl odpověď.“
Bill odvrátil pohled a pokrčil jedním ramenem. „Proč bych měl? Je to moje tělo a já bych měl být schopný dělat si s ním co chci.“
„Souhlasím.“
„Tak proč se mě snažíte donutit to Tomovi říct?“
„Protože on je otec; je to tvoje tělo, ale není to jen tvoje dítě.“
„Já vím. Do háje, pořád mě v noci budí,“ řekl Bill unaveně. „Myslím, že polovinu času na něj křičím, protože se cítím provinile.“
„To ale není moc fér, nemyslíš?“ zvedl Stephen pohled a sledoval, jak Bill kouká do stropu s hlavou opřenou o opěradlo.
„Ne, není to fér.“ Bill hlavou nepohnul, byl až moc fascinovaný vířivým vzorem na stropě. Polovička jeho mysli přemýšlela, proč ho to tak zaujalo, ale bylo to jen nejspíš proto, že to nemělo nic společného s tím, o čem Stephen mluvil.
„A co s tím hodláš udělat?“
„Přestanu být idiot.“
„To pomáhá.“
Bill zvedl pohled a podíval se krátce na terapeuta. „Robert řekl vedení, že můžu cestovat. Tom teď asi doma balí.“
„Těší se?“
„Tom rád cestuje.“
„A ty se těšíš?“
„Já rád cestuju.“
„Tak proč máš tenhle výraz v obličeji?“
„Nemyslím si, že chci, aby se mnou Tom letěl.“
„Proč letí? Říkal jsi, že ty rozhovory jsou jen s tebou.“
„To jsou.“
„A on letí…“ pobízel ho Stephen lehce.
„Dělá si o mě starosti.“
„Ach.“
„A ještě než se mě zeptáte, jak se ohledně toho všeho cítím, vám chci říct, že mi přijde, že mi dělá chůvu namísto toho, aby se choval jako můj bratr. Dusí mě to a chtěl jsem pryč z Německa na nějakou chvíli a on chce letět se mnou.“
„Nemůžeš ho vinit za to, že si dělá starosti.“
„To můžu.“
„No, technicky můžeš vinit i jablko za to, že si dělá starosti; to, o čem se budeme bavit, je to, co je rozumné. Tom si dělá starosti o tebe a dítě.“
„Já vím, snažím se se na něj nezlobit.“ Stephen se na Billa díval, dokud si nepoposednul. „Fajn, nesnažím se dostatečně. Doufám, že jednou vyjede a řekne, že se mnou nikam nepoletí. Bůh ví, že jsem se poslední týden choval hrozně.“
„Takže se zase chováš jako dřív, manipuluješ s lidmi, abys dostal to, co chceš?“ Bill vypadal zděšeně a dal si ruce na bříško.
„Do prdele, to nechci.“
„Já vím, že nechceš. Mluvili jsme o tom, jak máš používat slova, abys věděl, jak se dostat k věci. Tom chce poslouchat a myslet si, že je ta věc rozumná, jen s ním musíš mluvit. Mám pravdu?“
„Tom je víc na logiku než já; vždycky byl.“ Promnul si Bill nepřítomně ruku a usmál se.
„Tak si s ním promluv, řekni mu, že se na výlet těšíš a že chceš být sám a pročistit si hlavu.
„Možná.“
„Na jak dlouho to je?“
„Nejsem si jistý. David mi ještě nevolal, ale jsou to jenom dva rozhovory. Nemyslím si, že to bude trvat dlouho.“
„A jak vypadá pokojíček? Máš už všechno, co chceš?“
Bill zasténal a zavrtěl hlavou. „Ten pokoj je prostě… prázdný.“
Stephen pomalu pokýval a povzdychl si. „No, jak víš, rozhodl ses, že půjdeš na císařský řez v sedmém měsíci. To je za tři týdny. S tou cestou budeš mít ještě méně času.“
„Všechno se to na mě valí,“ zanaříkal Bill.
„Mám něco, co ti určitě pomůže.“ Zvedl se Stephen z křesla a začal se hrabat ve stole. Vrátil se s brožurou. „Kontrolní list pro nastávající rodiče,“ řekl jakoby s fanfárou.
„Co to je?“
„Naprosto všechno, co potřebuješ, než se dítě narodí. Můžeš si jen projet ten seznam, než pojedeš, a nechat tvoje rodiče to zařídit než se vrátíš. Tak budeš moct odpočívat před tou procedurou.“
Bill si promnul spánky a přikývl. Nemohl pochopit fakt, že potřebuje pomoc, jinak nic nebude připraveno. Bylo to až moc stresu a jemu se chtělo křičet. „Co?“ zeptal se a zvedl pohled.
„Volám tvoje jméno už pár minut. Když se budeš stresovat, ničemu tím nepomůžeš, pamatuješ, o čem jsme mluvili?“
„Ano.“ Sebral se Bill a vzal si ty papíry. Bylo toho mnohem víc, co si uvědomil, a váha situace na něj znovu dopadla. „Můžeme dneska skončit dřív? Hrozně mě bolí hlava a chci jet domů.“ Bill nemohl Stephenovi říct, že se mu místnost motá před očima pokaždé, když se pohne; to by ta cesta do Ameriky byla hned vyloučena.
„Jestli myslíš, že to tak bude lepší…“ Řekl Stephen neutrálně.
„Pro moji hlavu; ano.“ Usyknul Bill a pomalu zavřel oči.
„Dobře, jdi domů a odpočiň si. A pamatuj si, nech lidi ti pomáhat. Nemusíš to všechno dělat jenom ty a Tom.
Bill otevřel oči a přikývnul.
~*~
Tom zavřel dveře a podíval se na své dvojče, které leželo na posteli. Měli večeři v celkem napjatém duchu a oba moc nemluvili, zatímco uklízeli kuchyň. Bill si stěžoval na bolest hlavy a brzo odešel; Tom měl pocit, že je vetřelec ve svém vlastním pokoji a strávil dvě hodiny v hostinském pokoji, než si uvědomil, jak směšně se chová, a odešel do hlavní ložnice.
Bill se na Toma podíval a povzdychl si. „Nevěděl jsem, jestli přijdeš ke mně do postele nebo ne.“
„Chováš se, jako bys nechtěl.“ Zamračil se Tom a posadil se na kraj postele, z dosahu Billovy natažené paže. Ležel schoulený na boku s jednou rukou na bříšku a druhou nataženou na posteli. Za poslední dobu Tom dočista zapomněl, jak dlouhý Bill je, věnoval se totiž jen jeho růstu do objemu.
„Chci. Jen jsem ve velkým stresu.“
„K čemu si myslíš, že tady jsem? Snažím se ti to ulehčit.“ Zasténal dredatý chlapec a zabořil si ruce do očí. „Nevím, co chceš, Bille. Snažím se ti všechno dát, ať už je to cokoliv. Ale pořád se zdá, že každou chvíli měníš hru a neobtěžuješ se mi dát nová pravidla. Snažím se, Bille. Jestli mě necháš se snažit.“
„Prosím, nechci se hádat,“ řekl Bill slabě.
„To ani já ne, ale nenechám sebou lomcovat dopředu a zpátky. Nevím, co ode mě chceš.“
„Polib mě,“ řekl Bill tiše.
„Cože?“
„Polib mě. Prosím.“
Tom zaúpěl a přelezl přes postel. Nikdy nemohl odolat, když Bill žádal, ať už to bylo o cokoliv. Naklonil se nad svého bratra a dotkl se lehkostí pírka jeho rtů. Bill udělal nespokojený zvuk a přitáhl si Toma za jeden jeho dred blíž, aby polibek prohloubil.
Tom se položil vedle Billa úplně a palcem zpěváka hladil po tváři, pak prsty přejel Billovi po jeho plných rtech. Pootevřely se a Tom se znovu naklonil blíž, aby ho na ně políbil. Bylo to líné a hluboké; zavrtěl se, když se Billův piercing dotkl jeho patra, nikdy neměl dostatek Billových polibků.
Úlevou vydechl a nechal své dlaně zabloudit pod Billovo tričko; jemně vzal do dlaní jeho prsa a byl odměněn stenem do úst. Tomova ruka cestovala dál a zastavila se až na jeho rostoucím bříšku. Odtáhl se, ale v hlazení bříška pokračoval. „Jen pro tebe a miminko chci to nejlepší,“ zašeptal Tom.
Bill se na svého bratra netečně podíval a povzdychl si. „Můžeme dneska o miminku nemluvit? Jen pro dnešní večer chci, aby to bylo jen ty a já.“ Tom vypadal neklidně, ale přikývl. Když Bill chtěl, aby to byli dnes večer jen oni dva, tak to taky tak bude.
A bylo.
Komentujte prosím anglicky, díky J. :o)
autor: Majestrix
translate: Lil.Katie
betaread: Janule
Bill might be a little bit kind or something, Tom just tries to help him:(
Nic part as always:-)
Občas bych Billovi dala pěstí, protože si myslím, že si to zaslouží! Vždyť Tom mu chce jen pomoct a on se chová, jak kdyby byl Tom vážně vetřelec. Ale těším se na další díl. Mám to ráda. Je to takový pěkný sobotní završení dne a vždycky mě to uchvacuje, jen ten Bill… zajímalo by mě, jestli Toma ještě miluje..
Oh bože jestli budu taky tak protiwná až budu těhotná tak mě prosím zastřelte XD
Bill,,vrahoun podprsenek 😀 D:
Ah,,idk what to say xD Just,,uh…I really love this ff.And I love so much,when twins are kissing<3^^
This part was awesome.Like always^^
aa,,,can´t wait for next Saturday<3
[2]: samozřejmě,že ho miluje :)),,to je těma hormonama..Je moc emocionální,je ze všeho unavený,rozrušený a navíc ta cesta do Ameriky..
amazing
protiva jeden…xD
Bill by si mohol vstúpiť do svedomia a uvedomiť si ako Tomovi ubližuje a ospravedlňuje to tehotenstvom,ale neviem si predstaviť čo by robil,ak by Tom odišiel od neho.Už som taká zvedavá ako sa to všetko zmení keď sa narodí ich dcérka malá Zoe.
Angličtina mě nejde,a moje dcera mi odmítla překládat,takže musím česky.Bill je teda na chudáka Toma pěkně hnusný,už zapoměl,jaké to bylo,když mu odešel?Za chvilku z něj bude stejný sobec jako předtím,myslí jenom na sebe,a co cítí Tom mu je ukradené.Tak doufám,že se polepší,než bude pozdě.Trošku ho chápu,já když jsem byla těhotná tak jsem pořád brečela,ale tak protivná jsem snad nebyla xD
[8]: Já jsem myslela,že se bude jmenovat Rebecca.
Super story,i love it!!!
"His daughter would have to be clean and quiet." This sentence made me laugh because this is my own sentence. When I was pregnant I really believed that my child will be clever, beautiful, polite, talented, sensitive and, of course, clean and quiet. And, suprisingly, my child is… he looks like me. 😉
Molly and Rhiannon are great, I love all your characters, yes, even Mara… well… maybe in this case love is too strong word, but never mind, your heroes are really great. 🙂
Amazing, beautiful, great, great…!!!!!!
I love it!
No anglicky neumím…. tak trošku česky x) Dokonalá povídka… nejvíc se mi líbí že je každý díl dlouhý x)