autor: Sajü a Lorett
Jednoduše, panenka
Tom
Ach můj bože, on je tak strašně sladký! Když jsem jej objímal a konejšivě hladil před tím hračkářstvím, byl jsem dost naměkko. Přeci jen, mít v ruce chvějící se dokonalost, která vám špitá tichá slova díků, jež mají snad větší význam než kdy jindy, je trochu odlišné od toho, na co jsem byl doposud zvyklý. Naprosto mě okouzlil jeho nepřítomný výraz, když se jej kluci na něco ptali, a on jim prostě neodpovídal. Jen se zasněně koukal buďto do hromady bílého sněhu, nebo se divil svých vlasům, koukal na padající vločky a usilovně o něčem přemýšlel. Korunu tomu nasadilo jeho picnutí do hlavy. Jakžtakž jsem se držel, koutky mi sice cukaly o sto péro, ale vydržel jsem to. Leč jeho přikývnutí na můj nesmyslný argument vůči Andreasově hloupé poznámce, byl bezkonkurenční. Podle všeho kluky okouzlil. Je mi jasné, že si jej každý musí zamilovat. Jeho sladkému kouzlu nevědomosti dítěte a neúmyslné smyslnosti, by podlehl jistě každičký tvor na širé planetě.
Jeho úsměvné a tiché obdivování všeho, co kolem sebe vidí, je opravdické zpestření našeho pravidelného pochodu. Bill je sám o sobě hodně tichý a plachý chlapec, avšak jeho neznalost a touha po poznání dočista přetvořuje všechny jeho zásady. Zkoumá všechny lidi, s nejistotou, ale chutí okusí vše, co mu kde kdo nabídne. Jasně. Samozřejmě, že jen od kluků nebo ode mě – tedy hlavně ode mě. Protože já jediný vím, co všechno se v něm odehrává za pocity. Sem tam mi tiše špitne obdivná a pochvalná slova. Odhodím kelímek, ještě stále teplý od svařáku, a vyhledám Billa. Geo mu něco povídá a já mám strach, aby se mi moje panenka v tom kelímku se svařeným vínem neutopila. Roztomile krčí nos, když se směje. Nepil nikdy nic alkoholického, a tohle mu zachutnalo, tudíž celý kelímek a ještě něco sem tam, mu trošičku rozproudilo krev v těle. Je povolnější a více otevřenější, přátelštější? Sám nevím. Kluci se někam vytratili a Bill se zapotácí blíže ke mně. Chytím jej za ruku a zastavím jej. Upoutá mě jeho červený nos. Zakření se.
„Půjdeme už domů, ano?“ I když je strašně roztomilý a rád bych sledoval, co více jeho teď omámená hlavička vymyslí, raději si ho odvedu zpátky domů. Je moc důvěřivý, což je problém. V dnešním zkaženém světě se jen tak ledajaká důvěra nevplácí. Nemám tušení, kdo by odolal pokušení jeho křehkosti a povolnosti, jeho bezmezné důvěře a oddanosti. Někdo by jej mohl nafetovat, nebo dokonce i zneužít, a pak by si to ještě vyčítal sám za sebe. Taky by jej to mohlo duševně zlomit, kdoví, co by se s ním stalo. Vydrželo by jeho tělo, ale i psychika fyzický kontakt? Ne. Tohle nemůžu dopustit. Jeho nevinnost musí zůstat neposkvrněná ničím zlým (ani žádným hříchem!).
„Néééé…“ Našpulí rty a kouká na mě svýma skleněnýma očima.
„Je strašná zima, copak tobě to nevadí?“ kouknu na jeho drobné tělíčko. „Pojď.“ Chytím jej za ruku a odvedu jej k právě uvolněné lavičce. Sedne si a úlevně přivře oči.
„Je mi zima. A-ale Tom, víš jak je krásné cítit jí? Jaký je krásný pocit na srdce vědět… ž-že ji cítit můžeš. Že když se ti rozpustí sněhová vločka v dlani i bolí?“ zašeptá a položí hlavu na mé rameno. Alkohol je opravdu čarovný! A moje domněnky z celodenního pozorování jsou správné. Je děsně přítulný a povolný. Zamyslím se. On je vlastně přítulný vždycky. Vždy se tváří nevědomě opře o mou dlaň. Vždy, když může, se přitulí do mého objetí. Neskrývá své city, on je projevuje. Každý by jej mohl prokouknout a sprostě využít. Každý… Přivřu silně oči v momentě, kdy pomyslím na sebe a svou dřímající touhu.
Se zájmem se mu zahledím do převelikých temných očí. Zavrtím smířlivě hlavou. „Nevím.“ Pokrčím rameny a vezmu si jeho dlaň do svých rukou. Chci ji zahřát. Pomalu zatají dech a pozorně sleduje, jak můj palec mne jeho hřbet ruky. Dělám to rád. Rád jej chytám za ruce, rád se jej sebemíň dotýkám. Myslím, že i takový malý dotyk, je velice osobní a blízký. Myslím, že i pouhé sevření dlaně a současný pohled do očí někdy zmůže víc, než tisíc slov. „Kéž by bylo víc takových lidí, jako jsi ty.“ Kouknu mu do očí a současně si skousnu spodní ret. Srdce mi šíleně bije, když jemně mnu jeho dlaň, leč nemůžu s tím přestat.
Jeho ruka ucukne a ublíženě se na mě zadívá. Poplašně zamrkám, srdce mi vynechá nějaký ten úder, jen tak ledabyle si ťukne, mně však jeho počínání zastaví i dech a hruď, jako kdyby mě probodl mečem.
„Nemáš mě rád?“ špitne tiše a rychle mrká, aby mu z jeho očí opět nevytekly slzy. Trhavě se nadechne a spodní ret se mu začne třást. Začne se třást celý, téměř zmítat v mé náručí.
„Ne!“ přitáhnu si jej jemňounce za ramena a obejmu jej. „To jsem nikdy neřekl. Ne. Není to pravda, panenko moje.“ Zašeptám mu měkce do vlasů. Tiše vzlykne. Je neuvěřitelné, jak rychle se v něm střídají veškeré pocity. Je tak emocionální.
A co když jsme takoví všichni, jen naše stavy nevypouštíme zrakům ostatním? Co když jsme my nepřirození herci?
„Nejsem člověk…“ zalapá tiše po dechu.
„Já vím. Ty jsi něco víc. Panenka moje…“ holou dlaní jej pohladím po tváři.
„Tvoje?“ šeptne.
„No…“ Zamyslím se. Můj původní úmysl byl darovat jej babičce… ale copak můžu? Ne! On… ty mi nesmíš odejít, panenko. Jsi moje kouzelná nevinná panenka. Nemohu ani nechci tě někomu darovat.
„Já vím…“ hlesne tiše. „Jsem pouhý dar.“
Oči se mi rozšíří, tvář zkamení a ústa se pootevřou. S takovým smířeným a pokorně bojácným hlasem, jímž tohle vypustil ze svých dokonale plných rtů, to řekl, jako kdyby to byla samozřejmost.
Buch.
Buch.
„Auuu!“ vyjeknu naštvaně, když mi něco měkkého práskne o hlavu. Jako kdyby mě to tak mohlo bolet. Pomyslím si, v duchu se uchechtnu a zastydím, ale síla zvyku je holt síla zvyku. Ať kluci zpytují svědomí za to, jak moc nám ublížili. Bill na ně nechápavě kouká, nejspíš neví, co to všechno znamená. Andreas a Georg se hystericky smějí.
„Vy jste… víte vůbec, kolik jsme za tohle utratili prachů?“ smějí se ti dva tupci spolu s Gustavem, který si donese stejnou hračku, kterou mají ty dvě děti před náma. Všimnu si, jak Bill zaostřuje zrak na nafukovací velké kladivo, které trojice před námi drží v rukách, a řežou se hlava nehlava. Tupé a duté rány, které vydává gumovina o bundy a hlavy těch blbečků, jsou legrační. Několik lidí se po nás zase otáčí. Sakra, proč přivoláváme zrovna my vždycky pozornost…
„Ehm… tak šest euro,“ zachraptí suverénně, přesto plaše, Bill.
Gustav zbystří. „Jak to víš? Koupil sis to taky?“ nechápavě kouká na Billa, který jen zavrtí hlavou doprava a doleva. Vlasy mu vlají. „Ne… Jen to vím.“
„No jo… odhad máš asi dobrý,“ pokrčí nad tím náš bubeník rameny a začne se mlátit s těma hňupama. Je to celkem zábavné je pozorovat, kdybych tady s sebou neměl svoji křehkou panenku, nejspíš bych se k nim přidal. Ale teď na to není ten správný čas. Mám strach jej nechat bez dozoru. Vyplňuje pořád moji mysl a já se tomu nebráním, ba právě naopak. Sám sebe překvapuju, jaký vztah k němu chovám. Je tak nepřekonatelně silný. Chci jej držet v objetí a chci se o něj starat. Střežit každý jeho nesmělý krok a učit jej to, co nezná. Chci mu ukázat všechno, co nikdy neviděl a nikdy nezkusil. Chci být s ním. Když jej pozoruju mezi těma klukama, silně si uvědomuju jeho výjimečnost. Vyčnívá z něj na míle daleko, jen slepý by to nepoznal. Pořád nad ním přemýšlím a zjišťuji, že mu chci všechno ukázat a vysvětlit, ale sám. Jen já a on. My dva…
Zvednu se a přijdu blíž k nim, zároveň se ale zdržím v bezpečné vzdálenosti od nich tak, abych nedostal nějakou ránu tím nafukovacím velkým kladivem.
„Ehm… Kluci, my už půjdem,“ zahledím se všem do očí. Bill ihned přicupitá za má záda, trochu zavrávorá, jako kdyby byl mým ocáskem a opět se tak neskonale pokorně a provinile zadívá. Jeho oči jsou skleněné, odráží se v nich převrácený obraz všeho, co se zde nachází. Zamiloval jsem si jeho nevinný pohled. Je to tak žádostivé…
„Aha… babička, co…“ usoudí Gustav sklesle.
„No… jo,“ nikdy jsem se příliš nevymlouval, nikdy jsem nelhal, ale teď jsem to tak trošičku udělat musel. No co, malá lež, to se přežije!!
„Aha, tak se mějte. Aaa zase se musíme co nejdřív setkat!!“ křikne Andy, jenž si zvlášť oblíbil Billa. Je to dobrý kluk, nejlepší kamarád, ale představa, že bych Billa měl půjčit, byť jen na chviličku, do jeho rukou, je pro mě absolutní tabu. Bill je jen můj. On je totiž moje krásná panenka. Geo a všichni kluci nám ještě stihnou zamávat, nijak zvlášť se s nima dneska neloučím, nemám na to náladu, chci s ním být o samotě.
Bill
Vydám se za Tomem po jeho boku. Za tu chvíli, co jsem se tady mohl volně procházet po městě, a to jen díky Tomovi, jsem stihl poznat spoustu věcí. Třeba to, jak chutná svařený víno se skořicí. Ten kelímek, v němž fialová tekutina byla, mi příjemně hřál prsty, a ta vůně linoucí se z něj, byla více než omamná. Mělo to takovou zvláštní chuť… jestli na to nezapomenu, budu se muset Toma zeptat, co to bylo za chuť. Tedy… pokud mi to vysvětlí. On… chová se teď tak trochu odtažitě. Před těma klukama a vlastně dneska celý den. Věděl jsem, že se na mě dívá, cítil jsem jeho pohled, a jak bych taky nemohl, jeho pohled je tak spalující, tak příjemný a pro mě smutný. Oznamuje mi různé věci, které se snažím z jeho očí vyčíst.
Cítím, jak se mi chvějí ruce. Ty rukavice jsou jaksi promáčené a studí. Není to zas tak příjemný pocit, celkem hodně to řeže a ruce mi zvláštně napuchají a rudnou, hlavně jednotlivé prsty jsou jako buřtíky. Přimáčknu se více k Tomovi. Bojím se tady těch všech lidí okolo. To je snad jediné, co mi tak trochu vadí. Jedině oni, ti lidé, mě znepokojují. Ne že bych se ostatních věcí nebál. Já vlastně… bojím se téměř všeho, co neznám, ale ty davy lidí, které jsem vždycky pozoroval akorát z výkladních skříní, jsou tak neklidné a… opravdu děsivé. Nejsou vůbec tolerantní a klidně do mě strčí, když jim nestačím uhnout. Polekaně se namáčknu na Toma a vyhledám jeho dlaň, s kterou propletu prsty. Vždycky to tak dělá… snad mu to nevadí. Srdce se mi rozbuší ještě víc, když zaznamenám elektrizující dotek jeho hebké kůže – rukavice jsem si sundal.
Pohled zabodne na mě a jeho koutky se zvlní do úsměvu. Maličko, ale šťastně mu to opětuji.
Zahne do klidnější ulice, díkybohu. Není tu tolik lidí, přesto přese všechno se jej nadále držím.
„Jdeme domů?“ špitnu tiše.
Mlčky přikývne.
„Ehm…“ skloním pohled k zemi. „P-potřebuju zase na záchod.“ Nakrčím provinile obočí… Pořád musím chodit na záchod. Je to tak trapné! Cítím, jak mi tváře dostávají postupně sytější barvu, až se změní do ruda.
„To nevadí. Za chviličku tam jsme,“ stiskne mi silněji ruku a mrkne jedním očním víčkem.
Pomalu přikývnu a zahledím se smutně do země. Odkopnu jeden kamínek, který mi stojí v cestě.
„Nechtěl jsem, abys byl smutný, Bille.“ Zastaví se. „Ty jsi moje panenka,“ přikývne a drobátko se usměje. Skloní se více ke mně, jelikož jsem menší, a vtiskne mi drobnou pusu na čelo.
Srdce mi zaplesá a zkolabuje blahem.
autor: Sajü a Lorett
betaread: Janule
Krásná, sladká tečka za dnešním večerem. Vážně, myslela jsem si, že naposledy jsem se dneska rozbrečela u stromečku, když jsem viděla, co mi Ježíšek nadělil, ale ne… Rozbrečela jsem se i u tohoto dílu. Asi tím, že jsem dneska nějak naměkko tou krásnou vánoční atmosférou a když k tomu přidám tenhle poslední nádherný dáreček, tak mi asi nezbývá nic jiného:-D
Opět to bylo nádherné a jedna z mnoha věcí, co na tom obdivuju je, že vy, autorky, dokážete do tohohle (a vlastně do každého) dílu téhle povídky vnést tu zvláštní atmosféru, zvláštní světlo, které tu povídku dělá takovou, jaká je. Nádherná! Musím přiznat, že v některých pasážích mi šel mráz po zádech, hlavně v závěru, kdy Tom Billovi říká, že je jeho panenka. To bylo prostě dechberoucí!!! Úplně jsem si je představovala na nějakém zasněženém náměstí s krásným velkým stromem a uprostřed stojí jenom oni dva… Ale zase mě rozesmála Billova věta: A-ale Tom, víš jak je krásné cítit jí? To oslovování se mi strašně moc líbí xD
Nevím, co bych měla dodat, tahle povídka mě dokáže dojmout a rozněžnit zároveň, vyvolat mi slzy v očích a zahřát mě u srdce. A myslím, že právě taková je opravdu krásná vánoční povídka. Děkuju autorkám za jejich čas a práci…♥
Já tuhle povídku vážně miluju!!!
Tento díl je vážně boží♥
Ano,,nádherné zakončení povídkového dne^^
Uplně suprový,že si dokážu Billa představit jako menšího^^
Ah,,alespoň že ta sladká pusinka na čelo byla<3
Oni jsou spolu takoví sladcí.A úplně k rozmačkání láskou^^^:D
Miluju tuhle Vánoční povídku/pohádku.Autorky si zase krásně poradily s dalším dílem.TOhle mě naprosto zahrálo u srdíčka i když byli venku v mrazu^^ Ah,Bill je tak rozkošnej,když si ymslím,že jeho potřeby jsou trapný! A jak pořád potřebuje na záchod^^ Oh,,já se prostě rozteču blahem nad tímhle skvostem<3
Nemůžu se dočkat dalšího dílu :))
nádherný dílek…moc se mi líbil!!! x)
boze, to je takeeee krasne !!! <3 milujem tuto ff! 🙂
Jo, taky vždycky kolabuju blahem s touhle povídkou, to je dokonaloost!
Úplně se tetelím, jak je ta povídka nádherná. =) Je to takové citlivé, jemné… =) Miluju!
Tohle je moje milovaná povídka ♥♥♥!!!!!Ale nic se nevyrovná 6.dílku,jak tam Bill objevuje sníh,a dívá se venku na hvězdy,u toho jsem fakt byla hotová,je to prostě naprosto úžasné!!!