autor: Fabiana
Seděl jsem na tvrdé zemi a pozoroval hvězdy. Všude kolem byla tma a jemné ticho laskalo mé uši. Na své ruce jsem cítil něčí dotek, neměl jsem však tušení, o koho jde. Ano, bál jsem se to zjistit. Bál jsem se zklamání.
Ale podívat jsem se musel. Přiměl jsem se k hlubokému nádechu… a otočil hlavu.
Ale podívat jsem se musel. Přiměl jsem se k hlubokému nádechu… a otočil hlavu.
Byl tam. Opravdu tam seděl, v celé své kráse, a tak, jak jsem ho znal. Nebo spíš… jak jsem si myslel, že ho znám. Když postřehl, že se na něj dívám, zářivě se na mě usmál a opět obrátil oči k nebi. „Dneska je… hezky…“ zamumlal jsem, a připadal jsem si jako absolutní idiot.
„Je. A ty hvězdy… krása. Tak vstávej.“
„Co?“ Zeptal jsem se s dojmem, že jsem špatně rozuměl.
„Vstávej!“ Křikl. „Ježíši, neser mě a už se probuď!“
„Co?“ Zeptal jsem se s dojmem, že jsem špatně rozuměl.
„Vstávej!“ Křikl. „Ježíši, neser mě a už se probuď!“
Otevřel jsem oči a stanul tváří v tvář… tmě.
„Co je?“ Vyjekl jsem. Vzápětí se kousek ode mě ozval hlas – nikoli však ten, který bych chtěl slyšet. „No sláva, už jsem myslela, že tě budu muset praštit. Měl jsi nějakej divnej sen, nemohla jsem tě vzbudit. A teď už se zvedej, jdeme.“
Vzápětí jsem si uvědomil, že tiché vrčení motoru, jež mě před několika hodinami ukolébalo ke spánku, je pryč, a já – nebo my – se nacházíme uprostřed tíživého ticha. S tichým povzdechem, kryjícím nadávky, jsem se vyškrábal na nohy; po jejich dlouhém nepoužívání jsem ale jejich schopnost unést mé tělo přecenil a skončil jsem opět na zemi. Navíc jsem si dost bolestivě narazil koleno.
„Tak co je, vstávám, ne?“ Křikla naštvaně. „Možná by pomohlo, kdybys mi sundala ten zasranej šátek!“ Nechtěl jsem na ni takhle vyjet, ale nedokázal jsem se už ovládnout. „Jak by ti to asi mohlo pomoct, ty magore?“ Ptala se, se značným nádechem ironie v hlase.
„Tak co je, vstávám, ne?“ Křikla naštvaně. „Možná by pomohlo, kdybys mi sundala ten zasranej šátek!“ Nechtěl jsem na ni takhle vyjet, ale nedokázal jsem se už ovládnout. „Jak by ti to asi mohlo pomoct, ty magore?“ Ptala se, se značným nádechem ironie v hlase.
„Třeba zvýšit koncentraci, ty krávo.“
Nelíbilo se mi ji urážet, nechal jsem se ale strhnout zápalem konverzace. A můj návrh zřejmě uznala, protože za chvíli mi šátek z pohledu zmizel. Byl jsem připraven mhouřit oči proti paprskům slunce, ty se však neobjevily. Naopak, venku panovalo příjemné přítmí; těžko říct, jestli byl večer, nebo časné ráno. Konečně se mým očím ukázal interiér auta, v němž jsem strávil tolik času, a konečně jsem mohl pohlédnout do tváře své únoskyni. Měla drobný obličej, na němž jednoznačně dominovaly velké, safírově modré oči; naopak malý nos a uzounké rty se jakoby ztrácely. Pleť měla bez jediné chybičky, a přesto bez špetky make-upu, a její vlasy už nebyly tak rozježené, jako když jsem ji viděl včera.
„Lepší?“ Zeptala se mě; přitom jsem si všiml, že jí chybí několik zubů. Přitakal jsem a postavil se, na důkaz pravdivosti svých slov. „Výborně. Teď vystup.“ Poručila, a mě ani ve snu nenapadlo neuposlechnout. Opatrně jsem se přesunul na betonovou cestu, a zatímco žena, jejíž jméno mi bylo dosud utajeno, zamykala zadní dveře dodávky, pokusil jsem se prohlédnout si okolí. Do oka mi okamžitě padla rozestavěná budova a hromada písku vedle ní. V pozadí stálo několik stromů. Otočil jsem se a shledal, že „několik“ není právě přesné označení. Stovky stromů. Řekl bych, že jsme v lese.
Mezitím se ženě podařilo dodávku dostatečně zajistit. „Jdeme.“ Zavelela, a držíc mě za rameno vyrazila. Nejspíš se bála, abych jí neutekl, to si ale dělala zbytečné starosti; jen vyrovnat se rychlosti její chůze mi dělalo dost velké problémy. Brzy jsme dorazili k velké budově, tvarem připomínající kasárna z amerických filmů, a já si v duchu říkal, kam jsem se to proboha dostal.
Dovnitř nás pustili dva muži ve vojenských uniformách. Kráčeli jsme dlouhou chodbou bez oken a míjeli desítky dveří, ani v jedněch se však zřejmě nenacházel cíl naší cesty. Využili jsme až dveře na jejím konci, a octli jsme se v něčem, co připomínalo místnost, v jaké se provádějí výslechy, myslím na policejní stanici. Teda já nic nevím… no dobře, jednou mě vyslýchali ve věci krádeže, ale byl jsem v tom nevinně! Vážně!
„Posaď se,“ řekla ta žena. Nebyl to rozkaz, znělo to spíše jako prosba. Její hlas se v téměř prázdné místnosti nepříjemně rozléhal a patrně on zapříčinil vznik husí kůže na celém povrchu mého těla, poslušně jsem se ale posadil na nepohodlnou dřevěnou židli a pohled upřel na zrcadlo na protější stěně. Viděl jsem svůj odraz; moc dobře jsem ale věděl, že na jeho druhé straně jsou nejspíš lidé, kteří mě také vidí. Žena zaujala místo naproti mně a shovívavě se na mě usmála; jako na dítě, jemuž matka vysvětluje, že „tatínek odjel na dlouhou dovolenou“.
„Takže, ty jsi Tom.“ Konstatovala. Přikývl jsem. „Ještě jsem se nepředstavila, jsem Victoria.“
„T-těší mě.“ Zamumlal jsem. Neusmála se. „Řekni mi,“ odmlčela se, jako by zvažovala, zda si může dovolit svůj dotaz. „Co je pro tebe Bill?“
„T-těší mě.“ Zamumlal jsem. Neusmála se. „Řekni mi,“ odmlčela se, jako by zvažovala, zda si může dovolit svůj dotaz. „Co je pro tebe Bill?“
Nechápal jsem dotaz. Netušil jsem, jak odpovědět. Bill je můj bratr, to Victoria ví, ale na druhou stranu… Bill je můj přítel. Je možnost, že tohle Victoria neví? Přece by mě jinak tak nepronásledovala, nebo ano? Neunesla by mě, nevláčela by se se mnou až sem…
Zřejmě vycítila, že podat přesnou odpověď v tomto ohledu pro mě není příliš jednoduché.
„Tome, prosím… řekni mi pravdu. Vím toho o něm spoustu, i to, co se normálně neříká. Víš, já a Bill se známe už dlouho. Ale… na tohle se tě zeptat musím. A ty musíš… ty bys měl odpovědět.“
Páni, když chce, dokáže být docela přesvědčivá.
„No já…“
„Hele, já na to ale nemám celej den. Máš Billa rád?“
Zavrtěl jsem hlavou. Překvapeně povytáhla obočí.
„Tome, prosím… řekni mi pravdu. Vím toho o něm spoustu, i to, co se normálně neříká. Víš, já a Bill se známe už dlouho. Ale… na tohle se tě zeptat musím. A ty musíš… ty bys měl odpovědět.“
Páni, když chce, dokáže být docela přesvědčivá.
„No já…“
„Hele, já na to ale nemám celej den. Máš Billa rád?“
Zavrtěl jsem hlavou. Překvapeně povytáhla obočí.
„Nemám ho rád. Miluju ho…“
autor: Fabiana
betaread: Janule
no to by zajímalo, proč se tak ptáá…xD
a kterej kret** vymyslel tohle usekávání XD rychle další díl
jakože,,,okamžitě další díl xD
žiš,,proč se na to ptá? 😀 ňáká moc zvědavá xD
Billí stojí za sklem, woco! xD
[4]: tež mě to napadlo…jako když se k němu zatím ani nijak brutálně nechovají nebo nevím, ale prostě podle mě v tom jede aji Bill…
Taky bych řekla,že v to bude Bill.Jinak mám pocit,že jsou dílky čím dál kratší,a kdo to má pak zvědavostí vydržet xD
[4]:
[5]: Též mám ten pocit. xD Ale kdo ví… =)
ten začátek a pak, ono to nebylo nic, jsme myslela, že mě klepne!
Bill určitě stojí za tím sklem, že jo? asi není sám, ale o tom já nic nevim, a proto se těším na dlaší díl! 🙂
coo?? rychlo pokracko.. sa neviem dockat
bože chce to další díl 😀 Takhle to useknou no toto?! Tohle se nedělá 😀 Ae jinak se těším na pokráčko 🙂
Mě i napadlo, že se Billovi něco stalo. Nevím proč.
kua nenapínejte mě…….já se wo woba kua strašně bojim!!!!!!!!
Tyvolééé .. co po něm chce ta baba ? Poslední díly se v tom ztrácím .. ty první díly byli supr, ale co je toto ? Bill je terorista a Toma unesli taky nějací aktivisti xD. Sem zvědavá jak tohle skončí ..