Vyléčím tě láskou 22.

autor: Rachel

Blyštivé odlesky vycházejících slunečních paprsků ozářily svou září a jasem celé město, až doteď pod nadvládou noci, a ranním světlem zalily snad každou malou uličku, každý tmavý kout. Pomalu se začínaly probouzet, a zatímco si letní vánek pohrával s korunami stromů v parku a čeřil vodu malého jezírka, ony trpělivě začaly se svou prací.

Ztichlým pokojem, ponořeným do zlatavé náruče červnového slunce, se ozvalo tiché zakňourání a následné ospalé zívnutí, které bylo jen známkou toho, že se právě jeden ze dvou chlapců, spících na velké posteli, zahalené závojem snů, začíná probouzet. Pod Tomova víčka se jen velmi opatrně vkradl jeden ze slunečních poslíčků a lechtivě si pohrával s jeho řasami tak dlouho, dokud se mu pod pevně semknutá víčka nepodařilo nahlédnout. A opravdu. Netrvalo dlouho a za pár okamžiků už se po místnosti, ozářené zlatavým jasem, rozhlížely dvě oříškové oči chlapce, který se pod peřinou mírně ošil, aby jeho pohled mohl spočinou na krásném, prosluněném ránu za oknem. Sám pro sebe se pousmál a naposled ospale zamrkal, aby si jeho oči zvykly na zář, která se jim naskytla. Zvědavě stočily svůj pohled k mobilu na nočním stolku, a když se jejich majiteli jediným stiskem dostalo odpovědi v podobě devíti ranních hodin, znova položil hlavu na polštář, rychle si ve své, ještě spící mysli vybavujíc včerejší večer. Stačilo jen, aby se nadzvedl, stočil svůj pohled na druhou část postele a…

Jeho úsměv už nemohl být zářivější. Vedle něj leželo v peřinách to nejkrásnější stvoření na světě a s tichým odfukováním se oddávalo kouzlu spánku, který mu před několika hodinami semknul víčka. A přesto byl pořád tady, vůbec nic se na něm za těch pár hodin nezměnilo. Ležel tady, přesně tak, jak včera usnul, a vedle Toma, na jehož rtech se usídlil milý úsměv. Přisunul se blíž k jeho tělu a pozorně se zadíval do Billovy spící, přesto však stále krásné tváře. Nemohl se na něj vynadívat. Takhle spící a ničím neporušený mu přišel ještě více křehčí a krásnější než obvykle. Jako by z něj spánek udělal to nejkřehčí stvoření na světě, které lákalo oči mladého lékaře stále víc a víc. A Tom to věděl. Kolikrát už viděl Billa spícího a oddávajícího se snům na nemocniční posteli, tahle chvíle mu však přišla mnohem hezčí, než všechny ty před ní. Právě teď jej totiž neobklopovalo nemocniční prostředí, nebyl tu nikdo, kdo by jej mohl vyrušit. Byl tu jen on – a jeho láska, vedle které se právě probudil. Jeho Bill, kterému včera vyznal lásku, a který teď ležel vedle něj. Jeho spící tvář, jeho blízkost, hřejivé teplo jeho těla, které Tom vnímal plnými doušky – to bylo to, co dělalo tuto chvíli, toto ráno tolik odlišné od ostatních. I když už spícího Billa viděl několikrát, viděl, jak se probouzí, ještě nikdy mu nebylo dovoleno, aby mu byl takhle blízko. A teď…

Konečně se mu to splnilo! Nebylo nic, co by pro něj mohlo být v tuto chvíli krásnější. Probudit se do krásného, prosluněného rána a spatřit po svém boku svou lásku – co víc by si teď Tom mohl přát? Tělem mu projel šimrající pocit a v jeho srdci vzplanul první plamínek lásky, když jeho oči upřely svůj pohled na spící krásu v bílých peřinách. Uhlově černé vlasy se volně rozprostíraly po celém polštáři a krásně kontrastovaly s jemnou bílou pletí. Už dávno nenesla žádné stopy po líčidlech. Teď se skvěla svou přírodní krásou a vyvolávala tak u mladého lékaře pocit, že je snad ještě krásnější než obvykle. Ani naběhlé narůžovělé polštářky, o které jejich majitel tolik dbal, se neleskly balzámem, či leskem na rty, o to víc však přitahovaly ty Tomovy, které Tom pevně stisknul k sobě. Tolik si přál, aby směl Billa probudit polibkem, nakonec to však neudělal. Nechtěl ničím, byť sebemenším, porušit tu krásu, která vedle něj dřímala tak nerušeně a sladce, až se Tomovi tajil dech. Jeho srdce do posledního kousku zaplnila láska k černovlasému chlapci a Tom ji cítil. Nepotřeboval už o ničem přemýšlet. Miloval jej… a svou lásku mu chtěl dokazovat každou minutu svého života.

„Ach,“ slabý výdech opustil plné, až doteď pevně semknuté rty černovlasého chlapce – a rozjasnil celou Tomovu tvář, jejíž zamyšlený výraz se během několika vteřin změnil na rozzářený a Tom jen se zatajeným dechem upíral pohled svých čokoládových očí na tvář, která se právě začínala probouzet a na řasy, jejichž mihotání bylo stále zřetelnější a zřetelnější. Jeho srdce prudce bušilo tak, jako ještě nikdy a jeho oči se dívaly na ten skvost před sebou s pocitem, že nic krásnějšího ještě neviděly. Čokoládové oči, poodhaleny až doteď pevně semknutými víčky, se ospale porozhlédly kolem, když však jejich majitel spatřil tu, pro něj nejúžasnější tvář na světě, rozzářily se jako nejjasnější hvězdy na nebi.

„Ahoj,“ šeptl téměř neslyšně a přes jeho rty přelétl jemný úsměv, který se setkal s tím Tomovým. Opatrně vztáhl ruku a dlaní lehce spočinul na Billově tváři.

„Dobré ráno, Růženko moje šípková,“ něžně se pousmál a cítil, jak jej černovláskův mírně překvapený pohled zahřál u srdce. Byl nádherný. Jen pouhým zamihotáním řas si Toma získával stále víc a víc, a nechal se něžně laskat jeho hřejivou dlaní. Opatrně se sklonil k jeho rtům a věnoval mu první ranní polibek. Toma znova zahřálo u srdce a on pocítil, jak se hejno motýlků v jeho bříšku probudilo. Sám pro sebe se pousmál. Co všechno s ním dovedl tenhle černovlasý chlapec udělat a jaké pocity u něj dokázal vyvolat? Zamiloval se do něj… až po uši.

„Tomi? Můžu k tobě?“ Billova tichá otázka přerušila tok Tomových myšlenek a přinutila jej vrátit se zpátky do reality. Tom překvapeně zamrkal.

„A proč?“ optal se první otázku, která mu přišla na jazyk a byl velmi zvědavý, co mu Bill odpoví. Jen z jeho pohledu se dalo lehce vyčíst, po čem právě černovlásek touží.

„No… U tebe je větší teplo,“ zašeptal s úsměvem, a když mu Tom nadzvedl svou peřinu, nezaváhal ani na okamžik. Za pár vteřin už se tulil k Tomovu tělu a vyvolal svým počínáním na Tomových rtech úsměv. Správně Billa prokoukl už na začátku, vůbec mu to však nevadilo. A už vůbec ne Billovi, který přivřel víčka a se zasněným úsměvem vnímal teplo Tomova těla, které z něj vycházelo. Neodolal, sehnul se a líbl Toma na nahé rameno, aby mohl svými rty jen na okamžik polaskat vonící, opálenou pokožku. Jeho paže se ovinuly kolem Tomova pasu a zanedlouho Tom ucítil, jak jeho bříško pohladila jemná, teplá dlaň. Zadíval se do dvou čokoládových očí a s úsměvem lehce odhrnul uhlově černé vlasy z čela chlapce, který se na něj zadíval.

„Můžu?“ šeptl prosebně, a když ucítil na své tváři Tomovo pohlazení, znova se sehnul k jeho hrudi.

Obdivoval její mužnost a dokonalost a svůj obdiv dával do každého, byť sebemenšího polibku. Bylo to vůbec poprvé, co se s její pokožkou seznamoval jinak, než dotyky, i přesto měl však pocit, jako by se vznášel v sedmém nebi. A přesně tak to cítil i Tom, jehož úsměv z jeho rtů nezmizel. Billovy nesmělé polibky a dotyky mu vyvolaly na tváři úsměv, i přesto měl však Tom pocit, že nic krásnějšího, než Billovo laskání, ještě nikdy nezažil. Něha, se kterou se jej dotýkal a kterou vkládal do svých polibků, Toma naprosto uchvátila. Ještě u nikoho se s ničím takovým nesetkal. Pramínky uhlově černých vlasů jej příjemně šimraly na pokožce a on už toužil jen po jediném.

„Pojď ke mně,“ zažadonil a prosebně zamrkal na Billa, který k němu vzhlédl. Stačil jediný úsměv a on ucítil jeho blízkost, kterou tolik miloval. Nechal jej uvelebit se ve své náruči a dlaní spočinul na Billově horkém bříšku. Majetnicky jej objal kolem pasu a nechal se unášet omamnou vůní, vycházející z Billových vlasů. Zasněně přivřel víčka a ve sladkém opojení jen letmo vnímal malé obrázky, které kreslila bříška Billových prstů na jeho hrudi…

Stalo se však něco, co ani v nejmenším neočekával. Jeho dech se zatajil a on jen nehybně vnímal činnost Billových prstů, tančících po jeho hrudi. Tohle už nebyly obrázky. Byla to písmena. Písmena, která dávala dohromady slova, nad jejichž významem se Tomovo srdce rozbušilo jako o závod. Jeho hlas se s posledním písmenem vytratil a on se jen přivřenými víčky zadíval na osobu, klidně ležící ve své náruči. Nemohl tomu uvěřit. Tohle že byla pravda? Nebo se opravdu nechal unést sny?

„Napiš to ještě jednou,“ zašeptal do ticha pokoje a vyvolal tím u černovlasého chlapce trhnutí. Bill zamrkal a překvapeně vzhlédl. Netušil, že Tom je vzhůru, myslel si, že spí. I přesto si však za tím, co před chvíli udělal, stál – a právě proto se teď zadíval do Tomových hlubokých očí, plných očekávání.

„Miluji tě,“ zašeptal a v jeho očích se zračilo nekonečné moře upřímnosti a lásky, kterou černovlasý chlapec cítil ve svém srdci, které stačila celé naplnit. Cítil, že patří jen mladému lékaři před sebou. Ještě zesílila a prohloubila se, když se jeho očím naskytl úsměv, který si zamiloval už od první chvíle, co jej spatřil.

„Já tebe taky,“ Tomovy rty tiše šeptly svou odpověď a Tom cítil, jak jeho srdce zahřála láska, zračící se v Billových čokoládových očích. Stačil polibek a všechny otázky byly v tu chvíli zbytečné. Ani jeden z nich už na ně nepotřeboval odpověď. Jedinou odpovědí byly rty toho druhého a to jim oběma stačilo k tomu, aby byla tahle chvíle pro oba tou nejkrásnější, kterou spolu dosud zažili. Jejich tváře rozjasnily úsměvy, když se od sebe odtrhli a jejich dlaně mapovaly tvář toho druhého jemnými dotyky.

„Vždycky jsem si tolik přál být šťastný,“ Tomův hlas se dolinul k Billovým uším a Bill tázavě pozvedl své oči k těm Tomovým, které se na něj upíraly. Zdálo se mu to… nebo opravdu nesly tak zvláštní odlesk?

„A teď? Teď jsi šťastný?“ optal se svou otázku, odpověď však byla tou nejkrásnější, jakou kdy slyšel. Cítil, jak bříška prstů přejela po jeho tváři.

„Jsem. Protože… mám tebe,“ Tomovy prsty pohladily Billovu líci a Tom něžně zastrčil pár havraních vlasů za jeho ucho, oddaně se dívajíc do dvou čokolád. Radost, která se v nich zračila, už nemohla být větší.

„A já tebe,“ pousmál se Bill, a když ucítil na svých rtech poslední polibek těch Tomových, znova si opřel svou hlavu o jeho hruď a blaženě se usmál, rozhlížejíc se kolem.

Tomův pokoj ještě nikdy neviděl a včerejší večer strávil něčím úplně jiným a příjemnějším, než rozhlížením se po něm. I přesto však očima zvědavě zkoumal každý koutek, a když mu pohled padl na něco plyšového v Tomově křesle, pousmál se.

„To je krásná ovečka. Je tvoje?“ optal se a zvědavě pozvedl pohled k Tomovi, který se zadíval jeho směrem a také se pousmál.

„Ano, je. Dostal jsem ji od jedné mé oblíbené pacientky,“ odvětil, aniž by si uvědomil, co tím Billovi způsobil. Jiskřičky v jeho očích na okamžik vyhasly a on posmutněl.

„Aha,“ šeptl až nezvykle zakřiknutě, i přesto však úsměv z Tomových rtů nezmizel. Tom věděl, že to není tak, jak si Bill myslí.

„Dala mi ji jedna malá holčička, kterou jsme operovali asi před měsícem. Měla velký a dost zhoubný nádor na mozku a my jí nedávali skoro žádné šance. A ona přesto bojovala. Pořád ji vidím, byla tak šťastná, že může znova žít. A proto mi dala svou oblíbenou ovečku, jako poděkování za to, že dostala další šanci. Byla opravdu statečná,“ zamyšleně se pousmál, to, co se však dolinulo k jeho uším, mu dokonale vyrazilo dech. Přes Billovy rty přelétnul úsměv a Bill se zadíval do Tomových očí s neskrývaným odhodláním. I on byl pevně rozhodnutý – a chtěl mu to také dokázat.

„Taky budu statečný a budu bojovat. Slibuji, Tome,“ pronesl odhodlaně a upřel svůj pohled do Tomových očí. Byly to právě ony a právě ten Tom, který mu dal vůli bojovat a stál při něm. A právě proto jej Bill nechtěl zklamat. Po včerejší noci už nebylo cesty zpět…

Jejich polibky se několik dlouhých minut mísily s polibky toho druhého a oba chlapci si užívali vzájemné blízkosti a laskání. Slunce už začínalo stoupat na blankytně modrou oblohu a hladilo je svými paprsky. Tomovy rty se odpojily od těch Billových a Tom se pousmál.

„Máš hlad?“ optal se trošku starostlivě a viděl, jak Bill pokýval hlavou. Od včerejšího rána vlastně nic nejedl a také už začínal pociťovat hlad. Proto se pomalu posadil na posteli a naposled se protáhl.

„Tak já skočím dolů pro něco na snídani, hm?“ navrhl a už už chtěl z postele vstát, setkal se však s protestem. Černovlásek nesouhlasně zavrtěl hlavou a také se posadil. Nechtěl si připadat a být neschopný jen proto, že byl nemocný. Tom se snažil a udělal toho už dost. Teď byla řada na něm.

„Ne ne, snídani udělám já,“ pronesl rozhodně a tak jistě, až tím u Toma vyvolal údiv.

„Ale ale, tak ty to umíš?“ optal se s úsměvem, ale i s malými pochybnostmi, Billův sebevědomý úsměv mu je však okamžitě vyvrátil.

„To si piš! Připravím takovou snídani, na kterou pan doktor jen tak nezapomene,“ lehce políbil Toma na rty a než se Tom nadál, se smíchem zmizel za dveřmi jeho pokoje.