Nemělo se to stát 15.

autor: Tenshi88

Toma z přemýšlení vyrušilo pípaní mobilu. S pokrčeným obočím – kdo by mu mohl psát? – si přečetl jméno odesílatele a povzdechl si. Jediným kliknutím zprávu přečetl a přemýšlel nad odpovědí. Měl by mu zavolat? Tuto možnost okamžitě zavrhl. Neměl sílu s ním mluvit, slyšet jeho hlas… poprvé byl rád, že není blízko něj. Nedokázal by se mu podívat do očí.

Téměř okamžitě se dočkal odpovědi. Otázka, kterou čekal, ale zoufale si přál ji neslyšet. Co má odpovědět? Pravdu? Vždyť ji sám nezná, neví, co ho nutí k tomuhle téměř odmítavému postoji. Jak mu má vysvětlit ten obrovský zmatek, co spaluje jeho duši? Jak mu může vysvětlit to svírání kolem srdce pokaždé, když ho vidí, slyší jeho hlas? Naštvaně praštil dlaní do stolu a bolest ho částečně probrala z téhle letargie. S největším sebezapřením se rozhodl svého bratra uchlácholit, než si promyslí, jak jejich situaci řešit.

Tom si najednou uvědomil, že mu telefon v ruce vyzvání vtíravou melodií. Čekal, že mu volá on, ale na displeji zářilo jméno David. Automaticky zvedl telefon, aby se jeho obavy ještě více prohloubily. Odevzdaně si povzdechl a předal zprávu bratrovi bez jakýchkoliv dalších slov týkajících se jejich vztahu. Za pár dní si stanou tváří v tvář a on měl najednou pocit, že tyhle dva dny focení rozhodnou.

„Musím odjet, mami.“ Bill si povzdechl, a kdyby měl říct pravdu, vůbec se mu nechtělo. Žaludek se mu svíral při pomyšlení, že ho uvidí. Všechno by mezi nimi mělo být v pořádku, ale pořád měl zvláštní pocit, že…

„Ale Billi, víš, že je teď nejdůležitější část roku a…“ Annie se snažila přimět svého syna k alespoň nějaké zodpovědnosti, ale on měl vždycky svoji hlavu.

„Mami, bude to jen na dva dny, uděláme fotky, a pak se hned vrátím. Všechno dohoním, slibuju.“ Podíval se jí zpříma do očí a viděl v nich ten nesouhlas. V hloubi duše věděl, že nejde jenom o tohle, ale teď neměl dost psychických sil řešit citové problémy jiných. Viděl, jak jeho matka jen odevzdaně kývla a tím jediným gestem ho poslala blíž k němu.

„Postavte se k sobě blíž, tak je to správně…“ Bill se zářivě usmál na fotografa, který je už půlhodiny navigoval, jak se co nejlépe postavit, jak se tvářit. Uvědomoval si, jak moc ho to baví. Jako by se najednou cítil naplněný. Měl pocit, že přesně k tomu byl stvořený, jako by vždycky hledal cestu svého života, a ta tu najednou byla. Nikdy se mu nesnilo, že by mohl stanout na pódiu, před objektivem fotografa…to všechno jenom díky němu. Moc dobře si uvědomoval, komu za tuhle příležitost vděčí. Ten někdo se k němu teď tiskl a společně se nechávali zvěčnit okénkem objektivu. „Tome, mohl bys položit dlaň na Billovy boky? Bille, ty se postav víc z boku…“ Bill ucítil pevný a zároveň nesmělý dotek horké dlaně na svém boku a zachvěl se. Věděl, že to cítil. Vzápětí se Tom sklonil ještě blíž a Billovo ucho ovanul jeho horký dech vydechovaný spolu se slovy: „Musíme si promluvit.“ Dál se na něj ani nepodíval a Bill cítil, jak se mu kolem páteře plazí nepříjemné očekávání z věcí budoucích.

„Tohle nemůžeme.“ Bylo to první, co dolehlo k Billovým uším, jakmile za nimi zapadly dveře, které je oddělily od všeho kolem a nechaly je zahnané mezi čtyřmi stěnami.

„Co nemůžeme?“ Zašeptal Bill a udělal krok bratrovým směrem. Ten couvl. Bill se pousmál. Už dávno se rozhodl, co mu musí říct. Jako by se jednoho dne prostě probudil ze snění a uvědomil si, co se to s nimi děje. Doufal, že když mu řekne pravdu, všechno bude dobré. Podvědomě tušil, že to Tom cítí stejně, ale z nějakého důvodu se tomu brání. A tak se rozhodl vsadit všechno na jednu kartu. Riziko, že prohraje, si nepřipouštěl, jinak by zbaběle ustoupil, a na to už bylo pozdě. Pozoroval bratra, který se zoufale snažil vyhnout jeho pohledu. Skoro ho to rozesmálo. Místo toho se znovu bezelstně zeptal: „Co přesně nemůžeme?“ a udělal další dva rychlé kroky, čímž se Tom ocitl natisknutý ke zdi a najednou si připadal bezmocný. Bezmocný vůči jeho kouzlu, vůni a tónu jeho hlasu, když se ho s andělským úsměvem ptal.

„Tohle,“ vydechl Tom a oba věděli, že je chycen do jeho spárů.

Najednou byl až moc blízko, cítil chvění jeho těla a zoufale ho toužil políbit. Smí? Nemůže přece… jeho vnitřní protesty vyřešil někdo jiný.

„Myslíš tohle?“ Billovy rty se přitiskly k těm jeho v zoufalém polibku. A on netoužil po ničem jiném, než mu jej opětovat. Dal by úplně všechno za to, zůstat takhle do konce života. Jen v jeho náručí se cítil naplněný. Proto ho bolelo srdce, když se odtáhl, hledíc do bratrovy rozechvělé tváře.

„Proč jsi to udělal?“ Tom v jeho očích zahlédl ty hříšné jiskřičky, které zazářily pokaždé, když mu byl na blízku. Takhle to být nemělo…

„Opravdu to chceš vědět?“ Netušil, že touhle otázkou se jeho růžové sny stanou jen zoufalým přáním. A nemohl ani vědět, že si právě zařídil prohru a dalších pár týdnů plných smutku…