autor: fyredancer
Zachrastění proti oknu způsobilo, že Billovi vyskočila hlava z místa, kde si ji opíral o dlaň, aby navodil zdání, že dává pozor, jak se napůl spící skláněl nad poznámkami z přednášek. S tichým zakletím se nadechl, když vzal na vědomí déšť, který se táhl za oknem vedle něj. Když se toho rána probudil po zpola probdělé noci, spěchal, aby se dal dohromady a dostal se do areálu včas.
Naprosto si zapomněl vzít po cestě ze dveří deštník.
Bill si otráveně vložil kuličku v jazyku mezi přední zuby. Pokusil si vzpomenout, jestli se jeho zářivě impresionistický deštník hodí k jeho oblečení, podíval se dolů na svůj předek a smutně se rozhodl, že ano. Uniklo mu tiché zasyčení při představě, jak jde ven do deště a zmokne. Dokonce i kdyby nestrávil hodinu péčí o sebe a svůj dnešní outfit, nenáviděl zmoknout víc než téměř cokoliv jiného. Tom ho často nazýval ´oprsklou kočkou´, když pršelo… Prudce se nadechl a snažil se změnit tok svých myšlenek, jakmile pocítil opět tu bolest v hrudi.
Když se profesorova přednáška blížila ke konci, Bill se zadíval na opršené okno. Venkovní počasí bylo jako prodloužením jeho mizerné nálady. Včera večer mluvil se svou matkou, ale přineslo mu to jen velmi málo dobrého, protože všechno, co chtěl, byly paže omotané kolem něj a něčí utěšující přítomnost, která by přinesla pocit bolestného zakončení, což dokonce ani ona nedokázala. Dnes se bál Toma vidět, napůl přesvědčený, že by se na něj vrhl se žádostí, aby mohl vzít to všechno zpět.
Tom by ho pravděpodobně nechal. To byla ta nejhorší část. Ačkoliv věděl o Ariel, rostoucí nerovnováha jeho vlastní lásky, aniž by Tom ty emoce opětoval, byla natolik dostatečná, že by se raději vrátil do té nemožné situace, než aby se cítil takhle špatně.
Bolelo to. Bolelo to víc než cokoliv, co mu kdy život doposud připravil.
Když zazvonil zvonek, Bill se vzbudil z dalšího dřímání s lehkým ruměncem na tváři nad zhoršeným stavem svých poznámek. Nebyla to ani brzká přednáška, ale projel ji. Jeho poznámky začaly slušně, ale stávaly se nesmyslnými, nečitelnými texty, které dokonce nedokázal ani přečíst. Shromáždil si věci a bojoval s řadou zívnutí, pak se postavil a pohlédl s úzkostí na dveře. Ať už jej v posledních čtyřiceti osmi hodinách zasáhlo cokoliv, jeho nenávist k vodě, která by na něj mohla dopadat, se ani o kousek nezmenšila.
Bill postával pod stříškou před auditoriem, mžoural do venkovního lijáku a předstíral, že místo Toma vyhlíží zmírňující se déšť. Povzdechl si a zkontroloval telefon. Žádné zprávy, žádné zmeškané hovory.
„Hej, Bille!“
Billa na okamžik bodlo u srdce, než si uvědomil, že ten hlas není tak hluboký, byl hladší a jemnější. Nasadil na tvář úsměv, když se Georg blížil z pravé strany, ukrytý pod obrovským deštníkem s otvory, aby zůstal ve větru stabilní. „Ahoj, Georgu.“
„Jak se máš?“ Zeptal se ho Georg. Měl povzbudivý pohled.
„Za chvilku začnu šílet, pokud udělám krok mimo tuto budovu,“ řekl Bill se smíchem, který zněl ostřeji, než zamýšlel.
„No, tak pojď sem!“ Řekl Georg s gestem a vykročil kupředu, vstoupil pod stříšku a rozprostřel nad ním deštník. „Podělíš se se mnou, určitě je dost velký. Dovedu tě ke studentské budově nepoškozeného.“
„Díky,“ řekl Bill vděčně a přidržel si batoh a příruční tašku těsně pod úkrytem Georgova masivního deštníku. Když se rozešli, zavrávoral. Na mokrých dlaždicích byl ve vysokých botách nejistý a i nejmenší špatný krok jej mohl poslat do přívalového deště.
„Tady,“ řekl Georg a zastrčil mu ruku kolem pasu. „Chytni ten deštník druhou rukou. Je to lepší, že jo?“
„Um,“ zamumlal Bill a do tváří se mu nahrnulo horko. Bylo to až příliš blízko.
„To je v pohodě,“ uklidňoval ho Georg, možná si uvědomil, čeho se bojí. „Není to tak daleko a ta poslední věc, kterou dnes ráno potřebuješ, je pád a zlomený kotník, že?“
Bill si odfrkl. „Nevtipkuj, Georgu, jinak se to stane.“ S tím, jaké měl poslední dobou štěstí…
Georgova paže se kolem něho utáhla. „Ne pod mým dohledem,“ informoval Billa.
Bylo to uklidňující a poněkud to pozvedlo Billovu melancholii. Měl rád, když se o něj někdo staral, když mu bylo takhle nevalně, a Georg to obstarával celkem dobře, ale on toužil po někom jiném. Bylo to hořkosladké; bylo dobré někoho mít, ale prostě smutné, když jste si přáli, aby ta osoba s vámi byl někdo jiný.
Prošli po celé délce nádvoří a déšť jim bubnoval do Georgova deštníku. Padal v nekonečných provazcích, a hrozivě vypadající černé mraky dávaly Billovi vědět, že to v brzké době neskončí.
„Přál bych si, aby přestalo pršet,“ řekl tesklivě.
„No, víš, nemůže pršet pořád,“ odpověděl Georg.
Bill natáhl krk a s vykulenýma očima zachytil Georgův výraz. Starší student měl na tváři druh jízlivého poloúsměvu a naklonil hlavu, jak se jejich pohledy setkaly.
„Máš ten film rád?“ Zeptal se ho Bill, náhle celý plachý. Nebylo to tak moc proto, že se na něj Georg díval, jako spíš ta intimita jejich současné chůze. Nyní zde došlo k tomu nečekanému otřesu z jejich malého, vzájemného spojení. Bill miloval šťastné konce, a když sledoval film Vrána (The Crow) poprvé, zničilo jej to, dokud se nezaměřil na skutečnost, že odešli společně.
„Mám,“ řekl Georg zamyšleně. „Věřím, že opravdová láska je navždy.“
Bill se smutně pousmál. „Ale jak poznáš opravdovou lásku, když ji máš?“
„Oh,“ řekl Georg. „To je ta věc. Já myslím, že je to u každého jiné, víš? A mělo by to být vzájemné, i když vždycky asi není. Pozor tady na ten schod.“
Bill byl opatrný, když vykročil z chodníku na terasu. Všechno, co toho dne potřeboval, bylo, aby na mokrých kamenech na terase uklouzl a Georga vzal při tom pádu s sebou na zem.
„Takže,“ řekl Georg nakonec, otočil se a Billa pustil, vytočil jej zpod deštníku s tanečním krokem, ačkoliv jej i nadále přidržoval, dokud Bill nestál stabilně na svých vlastních nohách. „Jsme tady. Doručen v bezpečí, jak jsem slíbil.“
„Děkuju,“ řekl Bill vděčně. Pozoroval ten nekonečný déšť přes Georgovo rameno se znechucením. „Nemám tušení, jak se vyrovnám se zbytkem dnešního dne. Přál bych si, abych mohl jít domů.“
Rozmýšlel nad tím už ráno, zamotaný do teplých přikrývek a s napuchlýma očima, příliš apatický, aby vstal a přiložil si na oční víčka pytlíky od anglického černého čaje. Bylo to lákavé, tak lákavé, ale ani jeho zruinované srdce a ani jistota toho, že znovu uvidí Toma, jej nemohly přimět vynechat další přednášky. Nebylo to ani tak kvůli těm přednáškám, jako spíš jeho odhodláním se pod tíhou toho všeho nerozpadnout.
„Vydrž to,“ řekl Georg se širokým úsměvem a povzbudivě zvednutým obočím. „Den skončí dřív, než se naděješ, a zakončíš ho hudebním seminářem – to není špatný způsob, jak skončit, ne?“
„Proto jsem si to tak rozvrhl,“ řekl Bill s přikývnutím.
„Hlavu vzhůru, kluku,“ řekl Georg. „Takže, co jít dneska večer ven? Udržím tvou mysl nějak zaměstnanou, a pokud budeš opět pozvaný…“
„Nemyslím si, že mě k sobě ještě někdy znovu pozve,“ řekl Bill a snažil se přitom neznít příliš posmutněle. Vzpomněl si na své včerejší neúspěšné pokusy o dokončení domácích úkolů a usoudil, že Georg měl pravděpodobně dobrý nápad. Znělo to podezřele jako rande, ač Georg to slovo nepoužil. Bill se pokoušel nedovolit si znervóznit. Opravdu potřeboval rozptýlení.
„Nemluvě o tom, že je tady na konci dne to potěšení z mého usměvavého obličeje,“ řekl Georg se samolibým úsměvem.
„Hej, nepodceňuj přínos usměvavého obličeje,“ řekl mu Bill a vytvořil jeden ze svých vlastních, ačkoli věděl, že to byla poněkud slabá snaha. „Díky bohu, že nemám do konce týdne nic odevzdat, jsem naprosto k ničemu. Takže, ehm, okay? Pojďme někam ven.“
„Skvělé.“ Georg mu věnoval široký úsměv, pak zvedl ruku se zvednutým palcem a malíčkem. „Zavoláš mi později?“
„Dobře, takže… máme plán,“ řekl Bill a záměrně se vyhýbal frázi, která by to označila jako rande. Chvíli přemýšlel o vlastním váhání.
Neměl by nic proti tomu s Georgem randit. Byl pozorný, sladký k Billovi, vypadal dobře a příjemně voněl. Celkově byl v celém kampusu skvělá partie a Bill byl trochu překvapený, že ještě nikoho nemá. Měl všechny ctnosti, které Bill předchozí večer vyjmenoval, a další k tomu. Byl hodný a měl pěkný úsměv a dělal pro Billa spoustu věcí.
Jádrem věci bylo: nebyl to Tom.
Georgovy oči prošly kolem Billových ramen a jeho úsměv se změnil v hloubavý, dokonce až potutelný. Naklonil se k Billovi blíž, podržel nad nimi deštník a zrušil vzdálenost mezi nimi, dokud Bill nepocítil náhlý strach, že se chystá být políben. Místo toho Georg natáhl volnou ruku a zajel mu s ní do vlasů.
Bill přivřel oči a vdechl, chtěl se ho zeptat, co to dělá, když v tom se Georg odtáhl se a ukázal mu zářivý, karmínový pěticípý list. Bill si od něj list vzal.
„Pěkný,“ zamumlal a obdivoval vlhký, ale stále živý list. Mohl by jej vylisovat nebo si ho obtisknout, až uschne.
„Stejně tak i ten list,“ řekl mu Georg s polovičním úsměvem.
„Georgu,“ řekl Bill, ne úplně překvapený, ale trochu rozpačitý, že to řekl nahlas.
„Tak pojď,“ řekl Georg, ignoroval ten okamžik a zamířil k nejbližším z řady dvojitých dveří, které vedly do studentské budovy. „Pojďme tě dostat někam do tepla a sucha, jo?“ Obrátil se, aniž by se ohlédl, důvěřoval Billovi, že se k němu přidal a zůstal ukrytý pod okrajem jeho deštníku.
„Díky,“ řekl znovu Bill a otočil se na prahu, když mu Georg podržel dveře. Zvedl list za stonek, jako by to byla květina, a usmál se.
„S potěšením,“ odpověděl Georg, pak o půl kroku ustoupil a zavřel deštník rychlým, naučeným pohybem. Vtiskl rukojeť Billovi do ruky. „Uvidíme se později.“ Pak, než Bill mohl jakkoliv protestovat, zavřel dveře a vydal se do nepřestávajícího deště.
„To není fér!“ Protestoval Bill proti zavřeným dveřím. Lehce si povzdechl, přesunul si rukojeť deštníku do druhé ruky, a pak se podíval na odraz ve skleněných dveřích. Otočil se a žaludek se mu sevřel se stupidní nadějí. „Oh, ahoj.“ Než si vůbec dokázal pomoci, spokojeně se na Toma zazubil, tak bezmocně šťastný, že ho vidí, jako vždycky.
autor: fyredancer
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 24
Hej, taky máte pocit, že celá tahle kapitola byla o tom, jak Bill přešel v dešti nádvoří kampusu? 😀
Ok. Chápu, že vždycky nemůže být akce. Aspoň víme, že v příštím díle bude Bill konečně čelit Tomovi po tom, co odmítl pokračovat v jejich vztahu-nevztahu. 😉
Díky za překlad a těším se na pokračování.
[1]: ona je to totiž vlastně jen půlka dílu 😀 Omlouvám se, ale ty díly jsou hrozně dlouhé, tak je většinou dělím na poloviny, jinak bych to nestíhala…
[2]: Já vím, vzápětí mi docvaklo, že ta kapitola prostě není celá.
Rozhodně se za to neomlouvej. Víš jak to je, chytrému napověz, hloupého trkni. 😀 😀
[1]: Jako jo no. 😀 Blbý je, že Tom celé to jeho přecházení viděl a asi z toho nebude mít radost. Kéž by ho to aspoň nakoplo k nějakým činům, když už toho není schopný Bill.
Díky za překlad.
Moc pěkná povídka nejraději bych jim nafackovala takhle se trápit.
Jasneeee Bille. On vas prave videl cukrovat a ty ho jeste doraz tim, ze se mu tlem do xichtu…
Ale vis co Tome, taky jsi mel furu casu se vymacknout!
Je mi ich oboch tak veľmi ľúto. No a mám strach, že Georg sa nám zaláskoval a teda je ďalším trpiacim človiečikom v tejto poviedke keď ho má Bill len aké záplatu namiesto Toma:(
Mě tohle šíleně, ale šíleně frustruje. 🙁 Já jsem měla dneska takové pocity, že se mi chtělo až chvilkami zoufale brečet. :-(U Georga mi po tomhle díle nikdo nevymluví, že je do Billa minimálně zamilovaný…jako kamarád by se rozhodně nechovaĺ takhle. A i když je Georg je moc fajn kluk, o tom žádná! Ale..já nechci aby s Bille trávil tolik času a nedej bože, ještě spolu něco měli. Fakt mě to šíleně štve, ačkoli racionálně vím, že by Billovi s Geem bylo asi dobře. Ale mám to stejně jako Bill. George je moc fajn, ale…není to Tom!
Mám taky ten pocit, že Tom viděl úplně všechno, bude si myslet, že Georg je ten kluk, který se Billovi tolik líbí a já prostě nechci vidět, jak bude tohle pokračovat. ne, vážně z toho nemám pocit. Šíleně mě frustruje, že mezi Billem a Tomem něco evidentního je, a pořád to visí mezi nimi, oni se trápí, nepromluví si…a přitom už všechno mohlo být jinak. 🙁 Vážně je to smutné.
Moc moc ale děkuji za překlad 🙂
Akože Georg je v pohode, páči sa mi, že sa o Billa stará a tak, ale nech už ide do prdele, všetko bude jednoduchšie 😀