Život na prkně s kolečky 10.

Omlouvám se, mám rodinné problémy. Díly teď budou asi přibývat o něco méně. Ještě jednou – promiňte. Pajule

Och bože, on je tak zatraceně sexy!

BILL

Rychle přeběhneme vzdálenost mezi chatkami a celí mokří vlezeme dovnitř. Venku je zatraceně silný liják. Myslím, že jsme oba naprosto durch.

„Ehm, promiň, mám tu trochu bordel. Nemám kam ty všechny věci dát, takže to mám na volných postelích. Musel jsem si to tu trochu přestěhovat,“ omluvím se hned, co rozsvítím a začnu ze sebe stahovat mokré věci. Tom postává u dveří a divně se na mě kouká. Zastavím se, když si chci sundat kalhoty.

„Eh… kam si můžu dát věci? A kde budu spát?“ koukne na mě a já se na něj mile usměju. Na jednu stranu… jsem docela rád, že tu se mnou někdo bude. To ticho bylo občas tíživé.

„Věci? Polož si je buď někde na podlahu, nebo na nějaké volné místo, to je na tobě. A spát? Tady vedle mě,“ ukážu ke dvěma spojeným postelím, které jsou nasunuté u zdi. Pak si konečně začnu vysvlékat i kalhoty a oblékat se do suchého. Vlasy si zamotám do turbanu.

„Aha, dobře.“ odkývá a věci si položí vedle postele. Uch, je tu docela těsno.

„Nebo ti to vadí? Já to klidně můžu nějak přestěhovat a-„

„Ne, ne. To je v pořádku, nebudu ti přidělávat práci. Ostatně, jsem tu za vetřelce. Je to v pořádku. Jen tě musím na něco upozornit – v noci se rád rozvaluju,“ utne mě a při posledním slově mu roztomile zčervenají tváře.

„Tak to jsme dva, neboj. Mmm… nevíš, kolik je hodin?“ zeptám se a natáhnu si ještě teplou suchou mikinu. Tom se začne převlékat taky. Bože, je neskutečně hubený! Využiju příležitosti, že se nekouká a prohlédnu si jeho celé tělo.

„Myslím, že bude tak půl sedmé. Vydrž-“ vytáhne mobil a koukne se. „-ano, půl sedmé a jedna minuta.“

„Díky,“ poděkuji a zalezu si k sobě do postele. Je mi zima. Venku se díky dešti muselo ochladit. Tom se nakonec oblékne a udělá to samé jako já. Zaleze si do postele.

„Co budeme dělat?“ zeptá se po chvíli ticha, když venku začne foukat ještě větší vítr. Bouřka přichází.

„Já nevím. Na to, abychom šli spát, je docela brzy. Tak… tak co kdybychom si povídali? Co ty na to?“

„Téma?“ koukne na mě, když se zvenku ozve rána. Bouřka už začala.

„Em… co takhle zážitky ze života?“

„Tak dobře. Ale zřejmě budeš povídat jen ty, já jich moc nemám.“

„Ale jdi ty. Já, na rozdíl od tebe, nenavštívil tolik zemí. Tome, prosím, povídej mi něco o tobě,“ přemlouvám ho. Když jsme se spolu většinou my dva bavili, mluvil jsem především já a Tom vždy jen něco dodal. Asi není moc výřečný.

„Co bys chtěl slyšet?“ řekne po chvíli poraženě a já se v duchu usměji. Ten kluk je mi více než sympatický.

„Všechno.“ vyhrknu hned. Pak si uvědomím, co jsem řekl a omluvně se na něj usměji.

„To je trochu… moc, ne? Co takhle to specifikovat?“

„Já nevím. Tak mi řekni to, co považuješ za důležité a výrazné věci ve tvém životě. Od narození až po teď.“

„Tak… dobře. Víš, já vlastně tak nějak dětství vůbec neměl.“

„Co? Proč?“ skočím mu do řeči. Uvědomím si, že je to neslušné a opět, už podruhé za tento večer, se omluvně usměji. Tom to stejně jako já přejde s lehkým úsměvem a začne pokračovat.

„Víš, už když jsem se narodil, měl jsem velmi oslabenou imunitu. Táhlo se to se mnou hodně dlouho. Nechali si mě asi ve čtyřech letech v nemocnici a já domů chodil tak jednou, možná dvakrát do měsíce. Nemohl jsem moc ven, abych něco někde nechytl. Ke všemu jsem měl velmi silnou alergii na prach, takže si dodnes pamatuji, jak okolo mě sestřičky v nemocnici pobíhaly s hadrem a smradlavou desinfekcí, abych se jim ještě neosypal. Řeknu ti, tenkrát to byla hrůza. V té době nebyli ještě lékaři tak dobří, neměli tolik možností. Ze začátku nevěděli, co se mnou. Z nemocnice jsem se dostal až tehdy, když mi bylo nějakých deset. S navrácenou imunitou. Sice jsem ještě musel asi dva roky chodit na kontroly a brát nějaké vitamíny, ale byl jsem rád, že už jsem v pořádku. Že mohu chodit do normální školy, mezi normální děti, spát v normálním pokoji. Postupně jsem i díky léčbě nebyl na prach alergický tolik. Dnes už mi prach nedělá problém. Jen musím brát prášky. No, abych se vrátil k vypravování… Začal jsem chodit do normální školy, našel si kamarády a byl spokojený malý kluk. Je pravda, že jsem se vždy jistým způsobem od ostatních lišil, protože jsem věděl, co to ten život vlastně je. Prožil jsem si své. A ke všemu mi moje dvojče, které jsem vlastně skoro vůbec neznal, odjelo před mým návratem domů pryč. Tenkrát mi rodiče jen řekli, že má novou rodinu daleko od nás. Nic jsem nechápal. A rodiče o tom ani dnes nechtějí mluvit. Já bratra neznal, tudíž ho ani nijak nevyhledávám. Vždycky nám posílá e-maily, když jsou nějaké svátky a jiné důležité dny. Na to nezapomíná. Ale nic víc,“ dovypráví a já překvapeně otevřu pusu dokořán.

„Oh bože, Tome! To je mi líto!„

„Říkám, já bratra stejně neznám, viděl jsem ho párkrát v životě. Ani nevím, co dělá, kde žije. Ale, nechme to plavat. Pokračujeme. Postupně jsem bez dalších zdravotních problémů udělal základní školu a odešel na gymnázium. A tam jsem zjistil, ve druhém ročníku, že jsem… jsem gay. Přišel k nám do třídy v pololetí nový kluk. Měl sotva 170 cm. Vlasy měl krátké, hnědé. Ale byl tak strašně pěkný! Začali jsme spolu kamarádit. Chodit do kina, na různé večírky, na různé akce a třeba i koncerty. Když jsem ho pak těsně před koncem školního roku pozval k nám domů, zůstali jsme v domě naprosto sami. Rodiče byli někde v zahraničí. Dodnes si pamatuji, jak jsme si seděli v obýváku na naší, tehdy ještě kožené, sedačce a koukáme se na nějaký film. Bylo to fajn. Avšak jen do té doby, než jsem to vše zkazil.„

„Co jsi udělal?“

„Políbil jsem ho.“

„Políbil jsi ho?“

„Ano. V tom filmu byla jedna nezajímavá scéna a my se po sobě otáčeli s unuděnými výrazy ve tváři. Jenže když jsme se na sebe podívali snad podesáté, nevydržel jsem to. Doslova jsem se na něj vrhl. Jak neetické.“

„Ale jdi ty. Běž někam s etikou. Láska je láska. Vždycky někdo musí udělat první krok. Jak to bylo dál?“

„Samozřejmě, on byl heterosexuál. Byl mnou znechucený. Když jsem šel po prázdninách do školy, on tam nebyl. Zjistil jsem pak, že se nechal přeřadit do jiného ročníku. Vyhýbal se mi obloukem. No a pak se to se mnou jen vezlo. Když jsem kluka políbil podruhé, potřetí, počtvrté, věděl jsem, že jsem jistojistě gay. Ale díky Erikovi jsem se s tím naučil žít.“

„Erik. Kdo je Erik?“ zeptám se, když se ozve ohlušující rána a malé okýnko se jen zatřese pod náporem větru.

„Ech… ten zeleno-blonďatý kluk, co tu za mnou byl.“

„Ach ten. Tvůj přítel?“

„Bývalý přítel.“

„Aha,“odkývám a mezi námi nastane ticho. Možná máme každý o čem přemýšlet. Takže je volný? Nikoho nemá? Má taky dvojče, které nezná?

„Bille?“

„Ano?“

„Víš… tobě nevadí, že jsem gay? Většinou to lidem vadí. Přijdu jim odporný.“

„Ne, nevadí. Já sice gay nejsem, ale nejsem ani hetero. Mám rád obojí, takže se spíše označuji jako bisexuál. I když… kluci jsou lepší,“ zasměji se sám pro sebe. Je to ale vážně pravda. Kluci vědí, co oba potřebují. Svoje „nářadíčko“ mají stejné.

„Páni. Tak to pak ano,“ uculí se na mě rošťácky. Och bože, on je tak zatraceně sexy!

betaread: Janule