autor: Rachel
Odpolední slunce zalévalo svou září celé město a celou krajinu, ponořenou v náruči jeho paprsků, zatímco teplý letní větřík lehce foukal do listů stromů a hravě si s nimi pohrával. A nejen s listy stromů. Byly to také černé havraní vlasy chlapce, se kterými vánek pohupoval a mírně je cuchal, jejich majiteli to však vůbec nevadilo.
Rty černovlasého chlapce rozjasnil úsměv a Bill spokojeně přivřel víčka. Zdálo se mu to, nebo se opravdu ještě nikdy necítil tak dobře a příjemně, jako právě teď? Užíval si každou vteřinu této krásné chvilky a plnými doušky se jí nechával unášet. Jako by se opravdu vznášel na růžovém obláčku. Sluneční paprsky jej příjemně hladily po tváři, větřík pročesával svými dlaněmi jeho černé vlasy a on kráčel úzkou cestou ruku v ruce s tou nejkrásnější a nejúžasnější osobou po svém boku. Nic už pro něj nemohlo být krásnější.
Pomalu stočil oči na osobu, jdoucí vedle něj, když však na sobě ucítil pohled dvou mandlových očí, skrytých za černými mušími brýlemi, mírně sklopil hlavu a nesměle se pousmál. Tohle byl jeden snad ze sta pohledů, které si dnes oba chlapci vyměňovali. Už od okamžiku, chvilky, kdy vyšli z Billova domu, se jejich pohledy setkávaly snad každou minutu a ani jeden z nich ani na okamžik nespustil z toho druhého oči. Zatímco Tom ještě úplně nevstřebal pohled na tu krásu, jdoucí vedle sebe, a neustále k ní zalétával očima, Bill si až teď, když vyšli z domu, pozorně prohlížel mladého lékaře. Lékaře, který mu dokonale popletl hlavu a nad nímž se černovlasému chlapci zatajil dech. Stačil jen jediný pohled, aby Bill poznal, že i Tom si dnes na sobě dal záležet. Hnědé mandlové oči byly skryty za černými mušími brýlemi, černé lesklé copánky spadaly lehce pod ramena a na celé Tomově tváři by Bill nenašel byť sebemenší chybičku. Tom se mu líbil, byl podle něj krásný, dnes měl však Bill pocit, že se mu podlomí kolena nad jedním Tomovým pohledem či úsměvem. Mladý lékař chtěl dnes vypadat perfektně, chtěl se mu líbit, a to se mu také povedlo. Bill jím byl okouzlen…
Společně se procházeli ruku v ruce a úsměvy z jejich tváří ani na okamžik nevymizely. Neustále si měli o čem povídat a čemu se smát, i když to byly jen Tomovy historky z dětství. Billovy oči už nemohly být více vykulené, když černovlásek zvědavě naslouchal Tomovu příběhu o tom, jak jako největší rošťák ve škole v první třídě polil jednu z učitelek inkoustem. Vesele se však rozesmál i při Tomově největším průšvihu, který mu mladý lékař líčil jako léčení svého tatínka. Tenkrát se ve škole učili o tom, jak moc je kouření doutníků škodlivé a malý Tom díky své velké starosti o tatínka pečlivě rozstříhal všechny jeho doutníky na malé kousky. Pan Kaulitz se tenkrát velmi rozčílil a Tom si mohl nechat o trávení svého volného času s kamarády jen zdát. I přesto si však po čase opět získal otcovu přízeň a společně s ním se nad jeho dobrým skutkem vždy dobře pobavil.
I teď se znova rozesmál při vzpomínce na rozstříhané doutníky, tentokrát však s černovlasým chlapcem, který až nevěřícně kroutil hlavou nad malým Tomem, který byl největším číslem z celé školy. A teď… Vyrostl v krásného, vysoce inteligentního mladíka s dobrým, laskavým srdcem a touhou pomáhat druhým. Ani v nejmenším se nepodobal tomu malému lajdákovi, kterým v dětství byl. Billovi se však takhle líbil ještě víc – za maskou usmívajícího se, hodného lékaře, se skrývalo Tomovo dětské já. A i přesto, že Tom už dávno dospěl, stále ještě v něm zbytky jeho dětské povahy přebývaly.
Na Billových rtech se opět rozlil úsměv při představě malého Toma, pečlivě stříhajícího doutníky, a Bill potěšeně stisknul Tomovu dlaň v té své.
„Tak tys byl takový velký rošťák?“ přísně nadzvedl jedno své obočí, v jeho hlase však vůbec nebylo ani stopy po nějakém náznaku výchovy. Sám dával Simone pěkně zabrat a ani učitelky ve školce či ve škole to s ním neměly zrovna lehké. Tomovy rty rozjasnil široký úsměv a Tom se pomalu zastavil. Jeho dlaně něžně spočinuly na Billově pasu a on si jej něžně přivinul k sobě.
„No… ani ne,“ pousmál se a zamrkal řasami tak nevinně, až Billovi připomínal toho nejhodnějšího andílka na světě. A takhle se Billovi líbil. Jako jeho sladký andílek Tom. Přitulil se k němu ještě blíž a rozhlédnul se kolem sebe. Právě se nacházeli v části města, kam většinou moc lidí nechodilo a také se nebylo čemu divit. Tady se město měnilo v čistou, ničím neposkvrněnou přírodu. V dálce se zelenal tmavý les a úzké cestičky vedly na několik luk pod ním. Všechny byly rozkvetlé a nesly vůni medu a přicházejícího léta. Bill omámeně přivřel víčka, tiše naslouchajíc bzukotu pilných včelek. Tohle bylo to nejdokonalejší místo, jaké mohl Tom vybrat. Krásné… a také romantické.
Popošli ještě kousek k louce a s úsměvy na tvářích procházeli úzkými cestičkami, užívajíc si blízkosti toho druhého. Dokonce stačili zahlédnout i stádo malých bílých beránků a oveček, pasoucích se jen nedaleko od nich. Billova dlaň opustila tu Tomovu a Bill se posadil do provoněné trávy, stále se usmívajíc. Nohy jej ještě nebolely, chtěl si však trošku oddechnout. Uvolněně se položil na zelený koberec a s přivřenými víčky se zadíval na blankytně modrou oblohu nad sebou. Jeho pohled sjel na chlapce s černými copánky a mušími brýlemi, který stál kousek opodál a trošku nervózně přešlapoval na místě. Nevěděl, jestli to nebude moc troufalé, lehnout si vedle Billa a také jej nechtěl vylekat. Proto se jen rozhlížel po městě, na které měl pěkný výhled, v tom se však za ním ozval tichý hlas.
„Tome, pojď ke mně… prosím,“ Billova tichá prosba protrhla ticho mezi nimi a Bill se zadíval do oříškových očí, které se na něj upřely. Tom si trošku nervózně promnul ruce a popošel k němu o krok blíž.
„Nevěděl jsem… nechtěl jsem tě nějak vylekat, ani být neomalený, nebo tak a…“ nedořekl, jeho vysvětlování přerušil Billův hlas.
„Chci tě mít u sebe a chci být s tebou, Tome,“ zašeptal, a tím ukončil příval Tomových vět, které pro něj byly v tuto chvíli úplně zbytečné. Hlupáčku. Opravdu si myslíš, že bys mě dokázal vylekat? Vždyť jsi to ty, do kterého jsem se…
Prosebně k němu vztáhnul ruce a když zaznamenal Tomovo tělo vedle toho svého, jeho rty rozzářil široký úsměv. Oba se položili na bok, čelem k tomu druhému a zadívali se do jeho očí. Billovy prsty opatrně spočinuly někde na Tomových brýlích a Bill za ně lehce zatahal. Teď se chtěl topit v tom nádherném moři čokolády, chtěl se nechat unášet jeho hloubkou. Opatrně mu je sundal a položil někam vedle sebe, prsty z jeho tváře však nespustil. Viděl, jak Tom jeho počínání pozoruje, i přesto se však pohledu do jeho očí vyhýbal. Něžně sjel svými bříšky na jeho polštářky a přejel po nich, když na nich však ucítil jemný polibek, jeho rty rozzářil úsměv.
A nejen jeho. I Tom měl pocit, že se vznáší na růžovém obláčku. Jeho srdce se rozbušilo ještě víc a motýlci v jeho bříšku se roztančili vždy, když jen na zlomek vteřiny pohlédl do Billových očí. Lákaly jej tak, jako ještě žádné jiné stejně, jako černovlasý chlapec před ním. Šílel z něj čím dál víc… a pomaloučku si to začínal uvědomovat.
„Víš, že dnes vypadáš kouzelně? Moc ti to sluší,“ Tomovy rty tiše vyslovily jeho myšlenku a Tom se zadíval do Billových očí. Neunikly mu jiskřičky, které se v nich rázem objevily.
„To je dnes už druhá poklona,“ přes černovláskovu tvář přelétnul jemný úsměv a Bill zaznamenal slabý ruměnec ve svých tvářích. Cítil, jak jej zahřálo u srdce, když se jeho pohled střetnul s tím obdivným, který k němu Tom vyslal.
„Tak krásný kluk by měl dostávat několik komplimentů denně,“ odvětil s úsměvem, aniž by si uvědomil, co význam jeho slov způsobí. Billova tvář trošku posmutněla a Bill mírně sklopil pohled, vyhýbajíc se tak Tomovu pohledu, který se z rozzářeného změnil na nejistý.
„Bille, j-já… Řekl jsem něco špatně?“ na okamžik znejistěl nad Billovým smutným pohledem a v duchu sám sebe fackoval. Bill však zavrtěl hlavou.
„Ne, to ne, Tome, já jen, že… Že ty jsi první, kdo mě kdy za něco pochválil,“ šeptnul tiše a cítil, jak jej v duchu sevřel smutek nad tou skutečností. Mladého lékaře vedle něj píchlo u srdce nad smutnýma mandlovýma očima, ve kterých rázem vyhasla i ta poslední jiskřička a Tom trošku zmateně zamrkal. Tohle nechápal.
„Ale… jakto?“ optal se první otázkou, která mu přišla na jazyk a viděl, jak k němu Bill pozvedl svůj pohled. Sám se nad Tomovou otázkou zamyslel.
„Já nevím, ale… Začalo to už v dětství. Vlastně od doby, co jsem se začal lišit od ostatních. Nikdo mě nebral takového, jaký jsem byl a jaký jsem. Většina lidí se mi posmívala a měla na mě narážky, hlavně ve škole. To proto jsem nikdy neměl žádné kamarády,“ přiznal a trošku sklopil oči nad těmi Tomovými, které se na něj upíraly. Tom zamrkal a tiše se nadechl. S tímhle se mu Bill ještě nikdy nesvěřil.
„Ale proč?“ nechápavě svraštil čelo a snažil se najít odpověď v Billových očích, ve kterých se právě zračil smutek. Smutek z nepochopení okolí. Netolerance – to bylo to, s čím se Bill tak často setkával a nad čím se často trápil.
„Nevím, ale… Asi jsem pro ně nebyl dost dobrý. Byl jsem jiný než oni, stál jsem si za tím, a to je dráždilo ještě víc. Vadilo jim moje chování, můj styl i to, že jsem se maloval. A tak je to doteď. Lidé se nikdy nesmíří s tím, že jsem jiný, vždycky mě za to budou urážet. Vypadám jako holka. Všichni si to o mně myslí,“ dokončil, stalo se však něco, co vůbec neočekával. Bříška Tomových prstů se zlehka dotkla jeho tváře a něžně jej po ní pohladila.
„Všichni ne,“ tiché špitnutí se dolinulo k Billovým uším a přes Tomovy rty přelétl úsměv. Stačila jen pouhá dvě slova a jeho očím se naskytl úsměv, který tolik miloval. Opravdu si nemyslel, že Bill vypadá jako holka. Viděl jej jako krásného, dokonalého chlapce – a bylo mu jedno, co si myslí okolí.
„Ne ne, Bille. Nevypadáš jako holka. Jen… jsi jiný, ale… mně se takhle líbíš. Už od prvního dne, kdy jsem tě spatřil,“ přiznal a odhrnul pár pramínků z Billovy tváře, která však nad jeho větou na okamžik ztratila svůj jas a záři, kterou tolik miloval, a její majitel se zamyslel. Moc dobře si pamatoval své první dny v nemocnici.
„Tome, já…. Chci se ti omluvit za to, jak ošklivě jsem se k tobě choval. Moc mě to mrzí, vůbec sis to nezasloužil…“ zavrtěl hlavou, příval jeho slov však ukončil Tomův ukazováček na jeho rtech. Tom s úsměvem zavrtěl hlavou.
„Nemáš se vůbec za co omlouvat, Bille. Už je to dávno a je to pryč. A i přesto, jak ses ke mě choval, jsem tě nikdy nepřestal obdivovat. Nikdy jsem se na tebe za to nezlobil. Věděl jsem, že takový doopravdy nejsi. A věděl jsem to už od okamžiku, kdy jsem tě poprvé spatřil. Věděl jsem, že za tou maskou nepříjemného a protivného kluka, se skrývá krásný, hodný a milý chlapec. Můj Bill,“ zašeptal a něžně vzal Billovu dlaň do té své. Pomalu si s ním propletl prsty a vzhlédl k jeho očím, ve kterých se zračilo dojetí.
„Je mi úplně jedno, co děláš a jak vypadáš, Bille. Nejdůležitější je, že jsi to ty. Nenech se ovlivňovat okolím a neměň se jen proto, že se to nelíbí ostatním. Ano, jsi jiný… ale tvá odlišnost je krásná. Dělá tě takovým, jakým doopravdy jsi. A mně se líbí, Bille. Je jedno, kolik lidí tě obdivuje a kolika lidem se nelíbíš. Pro mě jsi, byl a budeš nádherný. Takového Billa jsem poznal a do takového jsem se zamiloval, Billi,“ pousmál se a vtiskl na hřbet Billovy ruky malý polibek. Pohled, který se jeho očím naskytl, už nemohl být krásnější. Billovy oči se rozzářily a Bill dlaní pohladil Tomovu tvář. Nepotřeboval slyšet už nic. I kdyby jej odsuzoval a nenáviděl celý svět, Tomovi se líbil, a to bylo pro něj nejdůležitější. Sklonil svou tvář k jeho rtům, a když se konečně setkaly v prvním polibku, cítil, že už nemůže být šťastnější.
„Děkuju, Tome,“ špitl a spojil jejich rty dalším polibkem.
Rozzářené slunce pomalu začalo stáčet své paprsky na opačnou stranu, stále ještě však projasňovalo louku, po které se pomalými krůčky procházel zamilovaný pár. No, procházel. Stačilo, aby Bill spatřil louku, posetou snad tisícem kopretin, a bylo jasné, co budou v následujících okamžicích dělat. Zatímco Bill nadšeně poskakoval z místa na místo, Tom pečlivě trhal jednu květinu za druhou a skládal je do kytice. Zrovna na tohle nikdy moc nebyl, stačilo však jen, aby se k němu dolinul Billův zvonivý smích a on trhal dál. Nepočítal vteřiny, ani minuty, které tím strávil. Znova se sehnul k další kopretině, v tom však zaslechl tolik milovaný hlas.
„Tome? Tomi!!!“ Billovo volání se rozneslo celou loukou a černovlásek očima vyhledal nejdříve Toma, kousek pod ním a kytici v jeho náruči.
„Tak, kolik jich máš?“ trošku ubral na hlase, stále se však usmíval. Tom se zadíval nejdříve na jeho náruč plnou kopretin, a potom až na svou, o hodně menší kytku.
„Jsi vítěz!“ zvolal s úsměvem na tváři a i na dálku mohl vidět jiskřičky, které v černovláskových očích poskočily radostí. Otevřel mu svou náruč – a Bill neváhal.
Vesele se rozběhnul z kopce dolů, stalo se však něco, co ani v nejmenším neočekával. Stačil zahlédnout jen Tomovu tvář… a potom mu svět kolem něj zmizel v temné mlze a palčivé bolesti, která projela jeho hlavou jako blesk. Cítil, jak slábne, jak se jí poddává… a jak klesá k zemi. Neviděl a nevnímal nic kolem sebe, když však ucítil, jak jeho bezvládné tělo stačily zachytit dvě silné paže, tiše vydechl a jen matně rozeznával Tomovu tvář a hlas, který se k němu donesl.
„Bille! Bože můj… Co se děje? Nestalo se ti něco?“ Tom rychle chrlil jednu otázku za druhou a vyděšeně podpíral Billa, který se jej jen z posledních sil držel.
„Já nevím, Tome, nevím. Strašně moc… mě bolí hlava. Prosím, neodcházej…. Tome, prosím…“ vydechl ztěžkle – a svět mu zmizel ve víru barev a v temnu, které zaplnilo celou jeho mysl. Přivřel víčka – a jeho tělo se bezvládně sesunulo do Tomovy náruče.
„Bille… lásko moje…“ v Tomových očích se zaleskly slzy, i přesto však věděl, co musí udělat. Byl přeci lékař a s ním se Billovi nemůže nic stát. Přiložil své prsty na Billův krk, a když zaznamenal tepající tepnu, položil si jej do své náruče. Tady jej teď nemohl nechat. Musel jej odsud odnést pryč. A věděl jen o jednom místě, kde bude jeho láska doopravdy v bezpečí…
autor: Rachel
betaread: Janule
Co se Billovi stalo? To ta jeho nemoc, že? Doufám, že to nebude nic vážného!!! 🙁
Aspon Billíka už odoperujou.
To se dalo čekat,a bojím se,že je to vážné!!
Takoví krásný den… a tohle do toho… chudinka Bill… snad to nebude tak vážné x( Rychle dál pls.
PS: Já už chcu sex! xD
Rachel, co mi to jen děláš? Už tak nevím, co psát, a ještě to takhle nádherně napsat a ke konci zamotat? Uch, uch… Ten díl byl opravdu neuvěřitelně krásně napsaný. Když se bavili ti dva o dětství Toma, krásně jsem se zasmála, když si povídali o tom, jaký je Bill a Tom mu s láskou říkal, že on ho miluje takového, jaký jen, pochytala jsem si z tvého textu pár slovíček, které jsem si uložila do své hlavy. Myslím, že se budou ještě v životě hodit. Jen mě trápí ten konec. Jenže.. co by to bylo za nemoc, která se nijak neprojevuje? Ach.. kruci. Těším se na další díl.
hlavně do nemocnice, hlavně do nemocnice…x)
To bylo tak nádherné, na té louce! ale ten konec 🙁 ach jo, to je hrozná nemoc 🙁
Krásně jste mě všichni překvapili, děkuju moc!!! Tolik komentářů jsem ani neočekávala, protože jsem tenhle díl považovala za nepovedený. Psala jsem ho minulý týden a tohle je třetí verze…
Jinak, vidím, že už většina z vás pochopila, že to nebude jenom tak, v příštím díle, který bude jeden z mých oblíbených se to trošku rozvede, ale to až v pondělí…
Děkuju moc za krásné komentáře, budu se i nadále snažit, aby tahle povídka byla oblíbená a aby se vám dobře četla. DĚKUJU MOC!!!
Pa, Vaše R. xD
[8]: A co ten sex????!!! xDDDDDDD
[9]: Už jsem ti na to odpovídala u minulého dílu, drahá xD♥ Teďka v těch dílech, co budou, na něco dojde, ale na sex si budeš muset ještě chvilku počkat. Plánuju tam dát ještě zápletku, která bude co nevidět a až potom sex. Ale neboj, myslím na to a pravidelně to promýšlím, takže to bude stát za to, slibuju:-D Jinak děkuju za tvé krásné komentáře:-D♥
Bože, bolo to také nádherné, chudák Bill ale aj Tomi. Teraz si bude vyčítať, že on ho pustil z nemocnice:( Škoda, že to prišlo akurát pri tak nádhernom rande.