Nemělo se to stát 14.

autor: Tenshi88

„Billi, děje se něco?“ Annie starostlivě sledovala svého syna, který se už půl hodiny snažil dostat lžičku z misky do pusy. Zatím bez většího úspěchu.

„Já nějak nemám hlad,“ zašeptal a odevzdaně sklonil hlavu. Věděl, že si ho jeho matka starostlivě prohlíží, ale on pro ni neměl žádné rozumné vysvětlení. Jen ten spalující pocit uvnitř jeho těla… „Asi si půjdu ještě na chvilku lehnout.“ Vrávoravě vstal a než stihl protestovat, Annie si ho přitáhla blíž a zblízka pozorovala jeho pobledlou tvář. Dlaní mu přejížděla po obličeji, než se její ruka usadila na Billově čele. Nakrčila obočí.

„Máš teplotu. Běž si lehnout a já uvařím něco dobrého k obědu, ano? Pak ti přinesu čaj.“ Dělala, jako by neviděla jeho znechucený úšklebek a pozorovala jeho štíhlé tělo, dokud nezmizelo za dveřmi pokoje.

Bill se zničeně posadil na okraj své postele a přejel po hebkém plyšákovi, kterého k sobě celou noc tiskl. „Ach, bráško.“ Hlava mu třeštila a cítil se, jako by celou noc nespal. Probudil se, lapajíc po dechu snad ze snu, který si nepamatoval. Za zavřenými víčky jako by se mu odehrávalo něco důležitého, a on ne a ne si vzpomenout. Měl dojem, že ho celou noc pronásledovaly jeho oči… ale hlubší smysl pohledů mu unikal. Bylo to matoucí, nemohl zachytit vlákno k celé pavučině snů. Chvěl se, a ani teplá peřina nemohla zastavit chlad linoucí se mu pod kůží. Protáhl se a zanaříkal bodavou bolestí. Všechno ho bolelo a celé tělo měl přeleželé. Rozhodl se pro sprchu, která mu snad pomůže rozhýbat ztuhlé svaly a snad i pročistit mysl.

Bylo zvláštní, že podobná situace se odehrávala i o kilometry dál…

„Je ti špatně?“ Ustaraná žena shlížela na svého synka, který se šťoural ve své snídani. Jindy by se po ní zaprášilo, teď ovšem zůstávala téměř nedotčená.

„Nic mi není,“ povzdechl si Tom a na důkaz si ukousl pečiva. V krku jako by měl knedlík, a když se mu konečně podařilo sousto spolknout, nejistě se na matku pousmál. „Vážně mi nic není, jen jsem se moc nevyspal.“ Když to vyslovoval, žaludek se mu znovu sevřel v křeči. Snesl bez uhnutí hloubavý pohled a nejistě se pousmál. „Ještě si lehnu a bude mi fajn.“ Vstal a pomalými kroky se odšoural do pokoje. Padl na postel a podařilo se mu prospat, aniž by ho pronásledovaly jakékoli sny. Když se probudil, bylo mu mnohem lépe. Svou noční vzpomínku se snažil uložit někam hluboko do svého mozku a rozhodl se už nikdy na to nepomyslet. Mozek může být zrádný a myšlenky často podvědomě směřující k věcem, po kterých toužíme nejvíc. To si Tom ale neuvědomoval…

Za pár dní bylo i Billovi lépe. Na svůj sen si nevzpomněl a i jeho tělo postupně opustila horečka a spolu s ní i bolest hlavy. Po dlouhé době šel do školy, jeho myšlenky však směřovaly jinam. Neozýval se mu. Čekal, že mu zavolá, potřeboval slyšet jeho hlas. Nezvedal mu telefon a Bill to nechápal. Udělala něco špatně? Možná, možná… musel s ním mluvit. Přece ho potřebuje… Ani si nevšiml, že zatímco je zatoulaný v myšlenkách, jeho tělo směřujíc ke školní budově, se zarazilo o překážku. „Kurva,“ vydechl a sbíral se ze země, nevšímaje si, že to, do čeho narazil, je něčí tělo. Uvědomil si to, až když zaslechl povědomý hlas, který toužil slyšet ze všeho nejméně. Zasténal a snažil se vyhnout střetu.

„Ale, ale. Náš Billík,“ zavrčel jeho hlas zlověstně a Bill se zachvěl.

„Tobiasi,“ vydechl Bill a díval se, jak se jeho spolužák nebezpečně přibližuje, na tváři nečitelný výraz, který by se za přívětivý rozhodně označit nedal. Bill zvedl hlavu a upřel svůj pohled zpříma do chladných očí. „Co chceš, Tobiasi? Máš nějaké přání nebo chceš jenom otravovat?“ Sám sebe šokoval, když jednotlivá slova vyslovoval, a měl co dělat, aby se na konci nechytil za ústa. Druhý chlapec si ho zkoumavě prohlížel a Bill se cítil jako pod rentgenem. Nejistě přešlápl a odevzdaně čekal, co přijde dál. Čekal všechno, jenom ne věci následující.

Šokovaně zůstal stát, když se mu o rty otřely jiné, v téměř něžném polibku. Myšlenky se mu zastavily někde na půli cesty a on ho chtěl odstrčit. Už zvedal ruce v náhlém procitnutí, když Tobias polibek prohloubil, čímž Billa připravil o dech. Když se od něj Tobias odtáhl, na malou chvilku bylo mezi mini ticho. Vteřina ticha, která oběma stačila k opětovnému nasátí vzduchu.

„Co to sakra bylo?“ V Billově hlase zaznívala hysterie a on si neuvědomoval, že jeho hlas nabírá na výšce. Stejně tak ani jednomu nedošlo, že vyučování už dávno začalo…

Udělal krok blíž, a teď to byl druhý chlapec, který poplašeně couvl a sklopil hlavu.

„Vždycky jsem to chtěl udělat.“ K Billovi jeho hlas doléhal jakoby z dálky, a když se jednotlivá slova spojila, jejich význam ho nutil se zasmát.

„Cože?“ Tobias zvedl hlavu a upřený pohled mu opětoval.

„Bille, já…“ Bill byl naštvaný. Najednou, jako by v něm všechen vztek nakumuloval a potřeboval ven. „Dost! Jsi normální? Tohle už nikdy, nikdy nedělej!“ V gestu podkresleném afektem si znechuceně utřel ústa, a už mu nevěnoval jediný pohled. Na podpatcích odkráčel a uvědomoval si, jak hlasitě se jeho kroky rozléhají prázdným školním pozemkem. Za sebou nechal stát chlapce, jemuž se právě rozplynuly všechny naděje a tajné sny, jenž směřoval do vzteku, a teď… jeden polibek, a i jeho vztek najednou vyprchal. Všechny potlačované emoce se spojily, a když se Bill podíval z velkého okna, viděl ho stát pořád na stejném místě. Srdce se mu na chvilku zastavilo, když si uvědomil to zoufalství, které z chlapce vyzařuje. Sklopená ramena a slzy kanoucí mu po tvářích, když se jejich oči naposledy střetly, mu daly jasně najevo, že právě zničil jeden klučičí sen. Bez rozmýšlení vytáhl telefon a naťukal pár písmenek.

Udělal jsem něco špatně?