autor: Lauinka
To Tom obvolal pár svých známých. Tělo zabalili do krví nasáklého koberce a pečlivě i do igelitu. Poté jej naložili do auta a rozjeli se pryč z města, kde se nacházely menší močály a každou chvíli se tu nějaký neznalý turista utopil a nebo jej roztrhala divá zvěř, mající zde nedostatek potravy. Auto prudce zastavilo a do tiché noci, rušící pouze pár kvákajících žabek a houkání sovy, se ozvalo silné žbluňknutí vody a v dál se roznesla široká kola.
„Sbohem,“ zamával potápějícímu se tělu Tom. I přesto všechno ve své paměti našel pár krásných okamžiků strávených s Andym. Nechtěl, aby to dopadlo takhle, ale už dávno pochopil, že kvůli přežití je někdy potřeba zabít a třeba i nejlepšího přítele. Ještě chvíli takhle uvažoval, dokud se tělo celé nepotopilo a nezmizelo mu tak úplně z dohledu. Vrátil se do auta a rychle odložil svoji melancholickou náladu do nejzazších koutů mysli. Nechal se odvézt zpátky k Billovu domu. Musel ještě zahladit stopy, i v tom byl již zběhlý. Všechno dokonale vyčistil a na zem nechal položit nový koberec, který mu byl dovezen. Všechno vrátil do původního stavu. Pistoli si vzal k sobě. Ještě utěrkou setřel stopy a odešel. Nezapomněl ji také v parku spálit nad starým rybníkem. Jen popel se roznesl po hladině.
Bylo již hodně pozdě, když parkoval před svým domem. Domovní dveře se mu otevřely jako na heslo, které ovšem nevyslovil. Nechápavě se na ně zadíval, ale za nimi se objevila i silueta.
„Jak to, že ještě nespíš?“ Vešel dovnitř a vzal jeho líce do svých dlaní. Palci rozetřel slzy až do ztracena.
„Nejde to, já měl o tebe strašný strach.“ Omotal mu Bill ruce kolem krku a čelo si opřel o to jeho.
„Už je to v pořádku.“ Líbl jej na rty a dveře zavřel.
„Tomi, já to nezvládnu.“ Zavzlykal Bill a tvář ukryl v jeho mikině. Toto břemeno nemohl nést. Bylo až příliš těžké a on pod jeho tíhou padal až na kolena. Nechával se objímat a hladit, ale to všechno k jeho uklidnění nestačilo.
„Bude to dobré, neboj. Jen mi musíš slíbit, že tohle bude naše malé tajemství.“
„Já to nezvládnu, nemůžu, nedám to.“ Kroutil hlavou na nesouhlas.
„Zvládneme to spolu, ano?“ Znovu jej přinutil se mu podívat do očí. „Musíš mi věřit.“ Zašeptal mu od ucha.
„Já ti věřím.“ Teďka musel být s ním. Potřebovali to oba dva. Ještě dlouhou chvíli se takhle objímali a hladili, ale potom už oba usnuli v objetí a padli do říše snů. Pro černovlasého chlapce to spíše byly noční můry, ale když cítil dredáčkovy dlaně, tisknoucí jej ke svému tělu, pokaždé se uklidnil a opět klidně usnul.
Probudily je až paprsky oranžového kotouče, dobývající se do jejich pokoje. Lehce prohřívaly jejich tváře. Bill lehce pootevřel oči a hned je zase musel zavřít, aby odolal náporu silného světla.
„Mmm…“ nespokojeně zamručel a přetočil se na druhý bok, ale to zase probudilo Toma. Zmateně se rozhlédl po pokoji, a když vedle sebe spatřil to křehké stvoření, snažící se ukrýt před teplou náručí slunce, musel se usmát. Lehce jej ukazovákem pohladil po nose.
„Já chci spát.“ Ohradil se rozespale, ale ani jedno očko neotevřel. Byl roztomilý, když se hněval.
„Tak spinkej.“ Špitl tiše a chtěl jít udělat něco dobrého k jídlu, ale zastavil ho jemný hlásek.
„Zůstaň u mě, prosím.“ Bál se teďka být sám, potřeboval mít stále u sebe ochranitelskou ruku. Měl pocit, že každý, koho potkal, ví, co se stalo. A co řekne doma?
„Jsem u tebe.“ Opět si lehl a dlaněmi se otíral o tu jemnou kůži. Bill se pokoušel usnout, ale už to nešlo. Byl až příliš zabrán do myšlenek a vzpomínek ze včerejška. V hlavě mu to vířilo, až mu slza stekla přes bělostné líce a spadla na Tomovu hruď. Cítil, jak jej zastudila, a jen přivřel oči. Za to všechno vlastně může on. Kdyby tenkrát v parku utekl, nikdy by nespatřil jeho tvář a nezamiloval se do něj. Neměl to dovolit sobě, a už vůbec ne jemu. Teď se bude jenom trápit a celý život mít v paměti tu hrůzu, co se stala. Nenáviděl se. Musel hrát toho silného, už zase, ale co když nechtěl? Co když už nemohl? Jak mohl být tak naivní a myslet si, že by to mohlo být dobré? Musel se sám nad sebou jen zasmát. Byl tak hloupý a nejhorší bylo to, že celou dobu věděl, jak to dopadne. Nemohlo to být ani jinak. Snažil se hlídat svůj dech, ale zrychloval se mu. Ústa se křivila skrývaným pláčem a po chvílích se i z očí snesly ty průsvitné perly. Ať se snažil, jak chtěl, nezastavil to.
Bill překvapeně zvedl hlavu. Pláče? Díval se do té žalem zbědované tváře a nemohl stále uvěřit, že je to ta Tomova. Vždy usměvavá a chápavá. Nepoznával jej. Taková rychlá změna.
„Lásko, neplakej.“ Zašeptal a bříšky prstů přešel po jeho tváři.
„Já… nepláču.“ Trochu se zalkl, ale snažil se.
„Tečou ti slzy. Vidím to.“ Odporoval mu.
„Jen mi něco spadlo do oka.“ Mávl nad tím rukou.
„Tomi, proč mi lžeš? Vidím to. A jestli se stydíš, vážně nemusíš.“ Díval se stále do jeho tváře. „Copak se stalo?“
„Já, já sám nevím. Od té doby, co jsi mě potkal, se jenom trápíš. Přiznej si to.“ Upřel pohled na něj.
„Co to povídáš?“ Zasmál se. “ Ty jsi mě udělal šťastným a těch pár věcí, co nevyšlo…“ nestačil ani dokončit větu.
„Těch pár věcí, co nevyšlo, tě dostalo do dost velkýho průseru.“
„Tomi, já tě miluju a je mi jedno, co se stalo. Nikoho jinýho ani nechci. Neměnil bych.“
„A to ti nevadí, že nemůžeme spolu jít jen tak, aniž by mě hnedka nezavřeli? Že mě nemůžeš ani dovést domů a představit mě mamce?“
„Udělal a vzdal bych se čehokoli, jen abychom byli spolu, navždy spolu.“ Usmál se lehce.
„Nemyslíš, že je osud k tobě nefér?“ Špitl, nedokázal pochopit, proč jej tolik bránil. Proč nepřizná pravou tvář pravdy, Copak je tak slepý, že to nevidí?
„A k tobě snad ne? Ztratil si rodinu, ani nevíš, co s ní je. A to všechno tě donutilo udělat tohle. Já to chápu. Musel sis vybojovat své místo k přežití.“ Díval se svýma čokoládovýma očima do těch jeho tolik podobných.
„Proč jsi tak hodný? Proč?“
„Protože tě miluju. Nic nás nerozdělí. Už nic. Budeme navždy spolu.“ Přitiskl se k němu. Kdyby jen tušili, jak velká zkouška je ještě čeká. Předčí jejich láska i tohle všechno?
autor: Lauinka
betaread: Janule
Tak ta velká zkouška mě teda pěkně děsí!!!!
to zas bude nervááák…x)
Snad na to nikdo nepřijde, na toho Andyho!
a jsem hrozně napjatá na další díl! je to nádhera!
Ano! Oni to dokážou! Spolu všechno!
To je teď šílená móda, vyděsit čtenáře poslední větou xxDD
[5]: 😀
Jak dlouho ještě se dá snášet to vzrůstající napětí?
Hem…ty se mi na očích nesmíš ukázat pěkně dlouho…přesně tohle sem čekala…přesně..že tam zas něco zamotáš… zakroutím ti krkem Lucí… prosimtě udělej to nějak tak ať se u dalšího dílu nezhroutím…ano…píšeš dokonale….ale přitom strašně…. bože zase mi tekly slzy…a jenom kwůli tobě….heeeh a ještě ě děs poslední wětou to je teda wážně perfektní…sem z tebe uplne na prášky…další díl chcu a to hned…. a pokud to do tří dílů nebude lepší …přestáwám to číst rozumíš???… grrr… zase super nálada… jééj…x(((((