Jiná planeta 15. (konec)

autor: Kiki

„Bille, a kde jsi byl celou tu dobu?“ zeptala se máma, když jsme usedli zpět ke stolu.
„No… pryč. Nemůžu ti říct kde. Ale teď bydlím v hotelu s jednou kamarádkou.“
„V hotelu?“
„Jasně. Kam jinam bych šel?“
„Přece domů. Tady k nám.“
„To vážně?“ rozzářila se mi očka.
„Naprosto.“
„Ale já nemůžu…“ Posmutněl jsem a Tom na mě koukl. „Nemůžu tam nechat Kathrin samotnou.“
„Tak ji vezmi-“ Matčina slova přerušil můj telefon. Koukl jsem na něj, kdo volá.
„Promiňte. Tohle musím vzít.“ Vstal jsem od stolu a šel na chodbu.

„Ano? Co se děje, Kat?“
„Já s ní chodím! Klaplo to!“ zapištěla.
„No to je paráda!“ usmál jsem se.
„A co ty?“
„Co já?“
„No, s Tomem. Vezmeš ho tam?“
„My o tom spolu budeme mluvit večer. Dal jsem mu čas na rozmýšlenou. Jinak už o tom ale ví. A ty? Řekla jsi jí o tom?“
„Jo, řekla a souhlasí!“
„Bezva! Tak ty to máš v kapse a teď já. Hele, musím končit, tak ahoj.“
„Ahoj!“ zavěsil jsem.

„Jsem tady.“
„Co že jsi se tak vesele vybavoval?“ zeptal se Tom.
„Vyšlo to. Kat s ní chodí.“
„Fakt?“
„Jo. Je to jen na tobě…“
„Já vím…“

„Kde je máma?“
„Šla do obýváku. Koukat na televizi.“
„Aha a co budeme dělat my?“ zeptal jsem se, když jsem dával špinavé nádobí do myčky.
„O něčem bych věděl.“ Na tváři se mu vykouzlil úsměv, přišel ke mně, objal mě kolem pasu a líbal mě na krku.
„Tome, tady ne. Máma může každou chvíli přijít.“
„Ona? Je zažraná do večerních zpráv.“
„Ale i tak…“
„Bille, tak nás uvidí, no a?“
„No a?“
„Já tě miluju a je mi jedno, že jsme dvojčata.“
„Vážně?“
„Naprosto.“
„V tom případě…“ chytil jsem jej za ruku a vedl k sobě do pokoje. Jakmile se zavřely dveře, skončili jsem u mě v posteli a líbali se. Bylo to úplně něco jiného. Byl něžnější, než-li předtím. V tom líbání bylo tolik lásky, že to bylo určitě cítit na míle daleko.

„Bille, já jen-“ vpadla do pokoje máma. „Promiňte.“ Chtěla zavřít zpátky dveře, ale Tom ji zastavil.
„V pohodě, mami. Stejně by jsme ti to museli říct.“
„Říct co?“
„No… Já Toma miluju a on mě… Ale jinak než bratra…“ ujal jsem se slova.
„Cože?“
„Mami, mně je jedno, jestli to víš, že nás nachytají při incestu, či cokoli jiného. Já ho miluju. A chci, aby to věděl celý svět… i mimo… Rozhodl jsem se, Bille. Pojedu.“ Políbil mě.
„Fakt?“
Jen přikývl hlavou a já se na něj vrhnul. Oba jsme zase byli v posteli. Předtím, když sem vpadla máma, jsme se automaticky vyhoupli do sedu, ale teď jsem jej zase povalil. Ležím na něm a líbám ho. Je mi jedno, že nás máma sleduje.

„Kam pojedeš?“ Upozornila na sebe a my se na ni koukli.
„No… víš… raději se posaď…“ poradil jsem jí a poplácal na postel. Okamžitě tak učinila.
„Ona existuje ještě jedna planeta, na které je život. Žijí tam lidé ze Země. Ale to proto, že jsou jiní… Jsou to lesbičky a gayové. To je tam, kde jsem byl celých pět let. Je tam všechno úplně stejné. Tak jako tady. Obchody, práce, zábava… akorát tam žijí jiní lidé. Jsou tam proto, že si tady na ně každý ukazuje prstem, směje se jim… proto tam jsou. Každý si každého váží. Chápe ho a poradí. Nejsou tam nějaké krádeže, znásilnění nebo tak podobně. Jsou rádi, že mají spokojený a krásný život, protože mají pokoj od těchto lidí…“ vysvětlil jsem jí.
„A vy tam chcete?“
„Ano… Když jsou dva sourozenci, nebo dokonce dvojčata, těch si váží nejvíce, protože jich je hodně málo… U nás je to trestné, ale tam… ne. Nic se nám nestane,“ uklidňoval jsem ji.
„Mami, kdykoli za tebou přijdeme. Stačí zavolat a hned tu budeme.“ Vmíchal se do toho Tom.
„Teď jsem vás našla a už vás mám zase ztratit?“
„Nás neztratíš nikdy.“ Povzbudil jsem ji.
„No, jste už dospělí a já vám v ničem zabraňovat nemůžu. Jen mě zaskočilo, že vy dva…“
„Vážně ti to nevadí?“
„Jak jsem řekla.“ Oba jsme na ni skočili. Mně se z očí začaly kutálet slzy.
„Bille, ty brečíš?“ všiml si toho Tom.
„Ne…“ usmál jsem se. Okamžitě mi je palcem setřel. „To jsou slzy štěstí a radosti. Jsme rád, že vás zase mám.“
„Tak já vás už nechám. Tome, budeš si balit věci? Půjdete už dneska?“
„Jo… už dneska…“ koukl jsem na své dvojče a on si vytahoval velký kufr, do kterého začal balit všechny věci. Respektive oblečení.
„Tak se potom přijďte rozloučit…“
„Vždyť za tebou můžeme přijít zítra, tak jaképak loučení…“
„Prostě přijďte…“ zavřela dveře.

„Tak, hotovo!“ zvolal. Mezitím, jak se balil, jsem zavolal Kat a jsme domluvení, že na sebe počkáme před chatkou v lese. Prý mi vezme i mé věci.
„Konečně!“ zaradoval jsem se. Společně jsme se vydali ruku v ruce a s Tomovým kufrem dolů.
„Tak my jdeme!“ zavolal Tom na celý barák od vchodových dveří.
„Už? Tak dobře.“ Každému dala pusinku a objala nás. „A přijďte brzo!“ volala za námi, když jsme byli u branky zahrady. Nikdo se neubránil slzám…

„Konečně jste tu!“ Zvolala Kat.
„Nestěžuj si!“ promluvil jsem.
„Připravení?“ Zeptala se, když jsem otevřel dveře.
„Všichni přikývli, a tak jsem vešel jako první. Po mně Tom, Kathrinina přítelkyně, která, jak jsem zjistil, se jmenuje Margareta a nakonec ona. Posadili jsme se na postel a židle a vyčkávali….

Konečně budeme spolu… navždy! Jen já a on…

KONEC

Uvažuju i o druhé řadě… Ale až po tom, co dopíšu další povídku, Ozdravovnu. Teď se chci věnovat jí, protože má mnoho nedostatků. Kdo čte, ví. Pokusím se to napravit a posílat co nejčastěji. O té druhé řadě této povídky rozhodnete jen vy! Jinak bych moc chtěla poděkovat za krásné komentáře. Vždycky mě to nutilo psát dál, protože jsem věděla, že se to někomu líbí, že ji má rád a má o ní zájem. Vážně děkuju! Kiki