autor: Fabiana
Týden je dlouhá doba. Je to sedm dní, 168 hodin a spousta, spousta minut.
Těžko říct, jak jsem mohl vydržet tak dlouho. Sám. Bez Billa. Navíc bez jediného pokusu o telefonát z mojí strany. Každým dnem jsem si znovu a znovu říkal, že to vydržet prostě musím, každou hodinu jsem se přesvědčoval k další hodině čekání, každou minutu, každou sekundu jsem protrpěl.
Týden je dlouhá doba.
Každé dopoledne ve škole pro mě byl stále větší problém vnímat, každé odpoledne najít útěchu v chabých náhražkách jeho hlasu.
Teď už nepomáhá vůbec nic.
Rázným pohybem ruky vypínám hudbu; hlas tohoto zpěváka je tomu Billovu sice podobný, ne však dostatečně.
Nevydržím to. Teď je mi to jasné, nedokážu to, tohle prostě není možné. Můj svět se hroutí. Celé dny nemám s kým mluvit, spolužáci se kontaktu se mnou stále vyhýbají a učitelé ještě víc. Už mě ani nezkoušejí. Nevyvolávají, na nic se mě neptají. V prvních dnech jsem jim za to byl vděčný, později mi ale došlo, jak tíživá může osamělost být. Rodiče si mě taky nevšímají, nevím proč, ale chovají se, jako by na mě byli naštvaní. Jako by jim bylo vše, co se mě týká, úplně jedno. Možná, že jim křivdím… ale prostě to tak cítím.
Těžko říct, jak jsem mohl vydržet tak dlouho. Sám. Bez Billa. Navíc bez jediného pokusu o telefonát z mojí strany. Každým dnem jsem si znovu a znovu říkal, že to vydržet prostě musím, každou hodinu jsem se přesvědčoval k další hodině čekání, každou minutu, každou sekundu jsem protrpěl.
Týden je dlouhá doba.
Každé dopoledne ve škole pro mě byl stále větší problém vnímat, každé odpoledne najít útěchu v chabých náhražkách jeho hlasu.
Teď už nepomáhá vůbec nic.
Rázným pohybem ruky vypínám hudbu; hlas tohoto zpěváka je tomu Billovu sice podobný, ne však dostatečně.
Nevydržím to. Teď je mi to jasné, nedokážu to, tohle prostě není možné. Můj svět se hroutí. Celé dny nemám s kým mluvit, spolužáci se kontaktu se mnou stále vyhýbají a učitelé ještě víc. Už mě ani nezkoušejí. Nevyvolávají, na nic se mě neptají. V prvních dnech jsem jim za to byl vděčný, později mi ale došlo, jak tíživá může osamělost být. Rodiče si mě taky nevšímají, nevím proč, ale chovají se, jako by na mě byli naštvaní. Jako by jim bylo vše, co se mě týká, úplně jedno. Možná, že jim křivdím… ale prostě to tak cítím.
Tiše si povzdechnu a převalím se na druhý bok. Dnes opět nemohu usnout. Jako po celý týden. Nemohu spát, nechutná mi jíst, a přitom se cítím stále slabší. Spousta věcí, které jsem kdysi mohl, dnes bolí. Vím, měl bych jíst, ale na přinucení čelistí k pohybu nemám dost sil. Ani motivaci.
Pálí mě oči. Je mi na omdlení; ale stále ne a ne zabrat.
Pálí mě oči. Je mi na omdlení; ale stále ne a ne zabrat.
Nápad. Náhlá myšlenka se mi zrodila v hlavě tak náhle, až mě to samotného vyděsilo. Samozřejmě; lék na svou beznaděj celou dobu znám, jen si jej neustále odpírám. Musím to zkusit. Prostě musím.
Prudce vstanu, ale zatmí se mi před očima a zatočí se mi hlava; zřítím se na podlahu a o tvrdou dlažbu si narazím kolena. Skláním hlavu. Brzy je mi lépe; nechápu sice, co se stalo, ale po zkušenosti s rychlými pohyby se pomalu zvedám na nohy, opíraje se o noční stolek a hranu postele. Povedlo se, rozvážnými kroky se tedy přesunu ke svému psacímu stolu a za chvíli už v třesoucí se ruce třímám mobilní telefon. Po dlouhém nepoužívání je (nečekaně) úplně vybitý. Na nalezení nabíječky potřebuji jen několik málo minut a za chvíli už zase bezpečně sedím na posteli a čekám, až se stařičký Sony Ericsson probere ze zimního spánku.
Žádné zmeškané hovory, žádné nepřečtené zprávy. Přesně, jak jsem očekával; přesto se neubráním zklamání.
Zalistuji v seznamu kontaktů, a mačkaje zelené tlačítko, přiložím si mobil k uchu. Vyzvání, Bill však hovor nepřijímá. Jak… překvapivé. Stisknu symbol reproduktoru a mobil pokládám vedle sebe na polštář. Pípání zní celým mým pokojem, a já jen nehybně ležím, a s očima upřenýma do stropu tiše vyčkávám.
Chtěl bych křičet. Křičet tak, aby mě Bill slyšel. Aby se pro mě vrátil. Nemohu bez něj žít, teď už to vím. Potřebuji alespoň vědět, kde je, a jestli je v pořádku. A proč mi nebere telefony. Je toho spousta, co bych potřeboval vědět, momentálně by mi ale stačilo jen slyšet Billův hlas.
Žádné zmeškané hovory, žádné nepřečtené zprávy. Přesně, jak jsem očekával; přesto se neubráním zklamání.
Zalistuji v seznamu kontaktů, a mačkaje zelené tlačítko, přiložím si mobil k uchu. Vyzvání, Bill však hovor nepřijímá. Jak… překvapivé. Stisknu symbol reproduktoru a mobil pokládám vedle sebe na polštář. Pípání zní celým mým pokojem, a já jen nehybně ležím, a s očima upřenýma do stropu tiše vyčkávám.
Chtěl bych křičet. Křičet tak, aby mě Bill slyšel. Aby se pro mě vrátil. Nemohu bez něj žít, teď už to vím. Potřebuji alespoň vědět, kde je, a jestli je v pořádku. A proč mi nebere telefony. Je toho spousta, co bych potřeboval vědět, momentálně by mi ale stačilo jen slyšet Billův hlas.
Volaný účastník hovor nepřijímá, zavolejte, prosím, později.
Zkouším to hned. Okamžitě vytáčím číslo znovu a jen se v duchu modlím, aby to tentokrát vyšlo.
Tohle pípání je tak zneklidňující. Koušu si nehty, to už jsem dlouho nedělal. Taky jsem neměl důvod.
Po několika dalších minutách zahajuji nový hovor. Dělá mi už problém udržet oči otevřené, odporné zvuky prodlužující mé utrpení ale stále vnímám. Píp, píp, píp. Je to tak deprimující.
Tohle pípání je tak zneklidňující. Koušu si nehty, to už jsem dlouho nedělal. Taky jsem neměl důvod.
Po několika dalších minutách zahajuji nový hovor. Dělá mi už problém udržet oči otevřené, odporné zvuky prodlužující mé utrpení ale stále vnímám. Píp, píp, píp. Je to tak deprimující.
Pípání ustalo. Zvuk ustal tak náhle, tak nečekaně. Namísto ticha jej však nahradil hlas. Božský hlas, naplňující mě štěstím. Každé slovo, každé písmeno dolehnuvší k mým uším, ve mně probouzelo pocity, jaké jsem dlouho nepoznal. Pamatuji si je jako by z dávné minulosti, jako by je prožíval někdo jiný…
„Bille!“ Vykřiknu. Můj hlas zní po dlouhé absenci jeho používání dost ochraptěle. Několikrát si odkašlu a zkouším to znova. „Bille…“ Skáču mu sice do řeči, mohl by mi to ale prominout.
„Kde jsi?“
„To ti nemůžu říct, a nemůžu ti říct, ani co tu dělám.“
„Proč?“
„To je teď jedno. Mám jen pár minut, takže dobře poslouchej: Už mi nevolej. Prosím. Víš, že to nezvednu, a mám tu z toho problémy.“
Mlčel jsem jako zařezaný, strach o něj se ve mně ještě prohloubil ve chvíli, kdy se zmínil o problémech, přesto jakkoli nepříjemné pokyny zněly z jeho úst jako rajská hudba. Ačkoli mi neuniklo, jak zesláblý je jeho hlas.
„Vím,“ pokračoval, „Že jsem ti měl dát vědět dříve, a moc se ti za to omlouvám. Seběhlo se to hrozně rychle.“
„A… kdy se vrátíš?“ Zeptal jsem se tiše.
„Už brzy. Jen vydrž, bude to týden, možná dva, ale vrátím se.“
„Dva týdny? Ale to je…“
„Vím, že je to dlouho, ale musíš vydržet. Oba musíme. Pak bude všechno dobré. Zkus mi věřit…“
Jeho hlas v telefonu přerušila náhlá salva výstřelů, znělo to dost živě. Dokonce natolik, až jsem vyděšeně vykřikl a svalil se na podlahu.
„Co to bylo?!“ Vykřiknu, můj dotaz je však ignorován.
Když Bill opět promluvit, skoro šeptal a zněl jako by uspěchaně.
„Musím jít. Hlavně nedělej žádné hlouposti, ano?“
„Jo…“
„A Tomi?“ Dodal.
„Jo?“
V telefonu se najednou ozval cizí hlas; hrubý a zlý, mužský. A mluvil neznámým jazykem. Než jsem se stačil vzpamatovat, ozval se znovu Bill. „Miluju tě…“ Vykřikl.
Píp-píp-píp…
„Kde jsi?“
„To ti nemůžu říct, a nemůžu ti říct, ani co tu dělám.“
„Proč?“
„To je teď jedno. Mám jen pár minut, takže dobře poslouchej: Už mi nevolej. Prosím. Víš, že to nezvednu, a mám tu z toho problémy.“
Mlčel jsem jako zařezaný, strach o něj se ve mně ještě prohloubil ve chvíli, kdy se zmínil o problémech, přesto jakkoli nepříjemné pokyny zněly z jeho úst jako rajská hudba. Ačkoli mi neuniklo, jak zesláblý je jeho hlas.
„Vím,“ pokračoval, „Že jsem ti měl dát vědět dříve, a moc se ti za to omlouvám. Seběhlo se to hrozně rychle.“
„A… kdy se vrátíš?“ Zeptal jsem se tiše.
„Už brzy. Jen vydrž, bude to týden, možná dva, ale vrátím se.“
„Dva týdny? Ale to je…“
„Vím, že je to dlouho, ale musíš vydržet. Oba musíme. Pak bude všechno dobré. Zkus mi věřit…“
Jeho hlas v telefonu přerušila náhlá salva výstřelů, znělo to dost živě. Dokonce natolik, až jsem vyděšeně vykřikl a svalil se na podlahu.
„Co to bylo?!“ Vykřiknu, můj dotaz je však ignorován.
Když Bill opět promluvit, skoro šeptal a zněl jako by uspěchaně.
„Musím jít. Hlavně nedělej žádné hlouposti, ano?“
„Jo…“
„A Tomi?“ Dodal.
„Jo?“
V telefonu se najednou ozval cizí hlas; hrubý a zlý, mužský. A mluvil neznámým jazykem. Než jsem se stačil vzpamatovat, ozval se znovu Bill. „Miluju tě…“ Vykřikl.
Píp-píp-píp…
Oči se mi zalily slzami, než jsem ale stačil zareagovat, kolem se udělala tma, a pak nebylo nic, žádné pocity, žádné myšlenky…
autor: Fabiana
betaread: Janule
no co tooo?? jako vysvětlení!!!
Och…to je tak napínavé..Já už tu chci hn¨edka další díl!Chci vědět, kde je Bill, co tam dělá a co je Tomovi..!
kruci, kruci, co se to děje? ježiši, já jsem z toho na větvi a děsně se o oba bojim! ale aspon, že mu to zvedl, ale stejně…honem dál!
Ježiš co to bylo? Co se tam děje??? Rychle pokráčko pls
Jeee další dílek .. skvělí ,…. jen ať se bill vrátí už za tejden ,… krásnej dílek .. těším se na pokráčko .. Snad není Bill nějakej terorista !! A ať už to všechno Tomovi řekne !!
Dááááááááááááááááááááál!!
uvažuju jestli neni v afghánistánu,bo tam někde…..ale i kdyby byl třeba na něsíci ta a t se vrátí!!!!!!!!a živej pokud možno…..
Týý jo..kde je, kde je, kde jde je Bill??? Já jsem napnutá jak..
Už u minulého dílu mě napadlo, že je Bill ve válce. Moc se těším na další díl!
love and dead: no mě taky napad afgánistán, la etam by nebyla tak krátko ne?
boze.. chudacik Tom.. ten sa musi bat..ach :((
dyť jsem to říkala od minulýho dílu, že si odskočil k těm teroristům… a teď ho ti zmetci unesou a prd po dvou týdnech, ale po hafo měsících, až mu německá ambasáda vyjedná propuštění, se vrátí 🙂
Krucinál! xD Tak co to je, Fabi?? xD Jsem napnutá, kdoví jestli se ještě Bill vrátí že xD
No toto… takhle to utnout?? V tom případě doufám, že bude rychle pokračování! =)
Jako… představa Billa někde ve válce je opravdu zajímavá… Brzo se vrátí, že?? že??