Nemělo se to stát 12.

autor: Tenshi88

„Děkuju,“ zašeptal Tom, když pozoroval, jak poslední tričko mizí v hlubině bratrova kufru, jako by předznamenávalo to dlouhé odloučení. Ale tentokrát bylo na konci tunelu osamělosti jasně zářící světlo, ke kterému oba vzhlíželi s nadějí na lepší zítřky. Jakmile se poprvé představí veřejnosti, nikdo nepochyboval o jejich úspěchu. Oba to drželo v ujišťování, že pak budou jedině spolu. Bill pomalu zvedl hlavu, aby oddálil ten okamžik střetu s tvrdou realitou. Pomalu zapnul zip kufru, a konečně vzhlédl.

„To já děkuju tobě,“ zašeptal a pomalu se posadil na kraj postele, na které se jeho bratr rozvaloval. „Ty mně nemáš vůbec za co děkovat,“ namítl Tom a pokračoval ve svém váhavém vyznání: „Pomohl jsi mi uskutečnit sen. Svým zjevením v mém životě jsi mě zachránil. Mám tě rád, bráško.“ Bill cítil na svých bocích bratrovy váhavé dlaně, a tak se on sám k nim přitiskl a vnímal jemné tření bříšek prstů na své kůži. Přitulil se k němu blíž a hlavou se mu opřel o hrudník. Vnímal tlukot jeho srdce.

„Já ti děkuju, za to, že jsi.“ Hleděli si do očí a Tomovy dlaně sklouzly níž, aby si k sobě bratra ještě víc přitiskl. Leželi v tichém objetí a oba si přáli zastavit čas. Bill toužil zůstat takhle na vždycky. „Jak jsem bez tebe mohl žít?“ Vydechl mu do kůže na krku a to místo jemně přejel svými rty. Cítil, jak se Tom pod tím dotykem napjal a vydechl.

„Nedělej to,“ se vší silou, kterou v sobě našel, ho od sebe jemně odstrčil. Bill na něj shlížel s pochopením, nervózně si skousl ret a zahanbeně sklopil hlavu.

„Promiň.“ Osamělá slza si našla cestu k jeho rtům a Bill na svém líčku ucítil dotek jemných prstů, které jí okamžitě udělaly minulostí.

„Hlavně neplač, to je nejhorší,“ Tom několikrát prudce zamrkal, aby odehnal blížící se slané kapičky. Bill zvedl hlavu a skrze slzy se pousmál. „Měkoto.“ Kdyby někdo pozoroval tuhle scénu, pomyslel by si něco o bláznech. Viděl by sedět dva chlapce proti sobě na posteli, jak se skrze slzy bláznivě chechtají. Jen oni dva věděli, že jejich smích je jen na povrch plovoucí cit, který ani jeden z nich nemohl nechat propuknout…

„Budeš mi volat?“ Byl to Tom, kdo tuhle větu pošeptal do bratrova ucha a vůbec mu naivní otázka nepřišla hloupá. Bill se pousmál a vlepil mu na tvář cudný polibek. V tom jediném dotyku rtů bylo všechno.

„No tak, vy dva, děláte, jako kdybyste se loučili na rok.“ Annie se pousmála a skoro ty dva od sebe musela odtrhnout. Tom Billa naposledy silně stiskl v náručí a díval se, jak se mu jeho záda vzdalují. Pocit prázdnoty ho najednou naplnil a on měl pocit, že ho nenechá ani se nadechnout. Naposledy se jeho pohled střetl s jeho, když se Bill naposledy otočil a dětským gestem mu zamával. Tom se usmál.

Jak to, že je najednou všechno tak prázdné? Mohla jediná osoba naplnit jejich dům smíchem, a s jejím odchodem znovu dát pocítit tu náhlou prázdnotu? Tom se něžně pousmál, když sundával figurku ze stromečku a pomalu z ní ukusoval. Jakmile vstoupila jeho matka, automaticky se jí snažil schovat. Jeho maminka se pousmála.

„Víš, že v tomhle jste stejní?“ Tom zvedl hlavu v nechápavém gestu a vyzval ji vysvětlení. „Všimla jsem si těch Billových gest. Skoro dětsky roztomilých… Tome, opravdu nemusíš schovávat tu figurku,“ to už šeptala a Tom automaticky utrhl další čokoládku. Pohled mu zabloudil až tam nahoru, kde se pořád třpytila vánoční špička a každé světélko, která se od ní odrazilo, mu ho připomnělo.

„Chybí mi,“ přiznal a zvedl pohled, který se střetl s matčiným. Tom náhle v jejích očích spatřil něco, co v nich neviděl už hodně dlouho. Hleděl do jejích hloubek a uvědomil si, jak moc jsou podobné těm jeho.

„Mám tě ráda, synu.“ Tom se, ani nevěděl jak, najednou topil v jejím náručí. Konejšivě se nechal objímat a bylo mu jedno, že už mu není pět. Potřeboval utěšit, a na to se nikdo lepší než maminka nenajde. Seděli v němém sousoší s porozuměním a oba ujídali čokoládu. Nakonec se Tom zvedl a do svého opuštěného pokoje šel s trošku menší bolestí, aby nakonec usnul ve studené posteli a nechal si o něm zdát.

I Bill se pomalu šinul do svého pokoje. Vybalování nechal na ráno. Jediné, co okamžitě z kufru vyndal, byla velká zelená žába, kterou od něj dostal. Nevěděl, proč mu koupil zrovna žábu, a když se ho na to zeptal, s červenáním se dozvěděl, že to bylo to nejroztomilejší, co kde našel. Přejel dlaní po hladkém hebkém povrchu a povzdechl si. Schoval pod žábu hlavu jako pod polštář a i jeho nakonec dostihla náruč snů…