autor: Rachel
Jemné bílé ruce uložily do velké tašky poslední nezbytnosti a černovlasý chlapec si spokojeně oddychl. Naposled se porozhlédnul kolem sebe, jestli tu náhodou něco nezapomněl, když se však jeho očím nenaskytlo nic, co by si chtěl vzít na ty dva dny k sobě domů, prsty přejel po zipu své tašky. Bylo krátce po poledni a přesto, že se Bill asi před půlhodinou vrátil z oběda, měl už všechny své věci pečlivě naskládány ve své tašce. Samozřejmě, že už dopoledne horlivě snášel do svého zavazadla pár kousků oblečení a to od okamžiku, kdy mu bylo panem Hoffmannem sděleno, že víkend může strávit doma. A to udělalo Billa tolik šťastným. Už ráno, když jej Tom prohlédl a on mohl vidět radost v jeho očích z jeho zdravotního stavu, začínal se pomalu těšit a radovat, když mu však asi za hodinu primář oznámil, že si pro něj po poledni Simone přijede a odveze si jej na dva dny domů, byl štěstím celý bez sebe. Moc dobře totiž věděl, díky komu…
Pokojem, rozzářeným blyštivými odlesky odpoledního slunce, se rozneslo tiché, až téměř nesmělé zaklepání a přimělo tak Billa odtrhnout svůj pohled od své poloprázdné tašky. Černovlásek zamrkal na hodiny na stěně a až potom na bílé dveře před sebou. Simone to být nemohla, bylo ještě příliš brzo. Kdo to tedy může být?
„Dále,“ vyzval neznámého za dveřmi s neskrývanou zvědavostí v hlase, která však zmizela jako mávnutím kouzelného proutku, když se jeho očím naskytla vysoká, štíhlá postava a tvář ozdobená milým úsměvem, který Billa dokázal během zlomku vteřiny zbavit smyslů a vyrazit mu dech. I teď se mu to povedlo a Bill užasle pohlédl na osobu před sebou.
„Tome,“ vydechl mírně překvapeně a pohledem si měřil mladého lékaře, který za sebou zavřel dveře, neustále se usmívajíc. Neunikl mu úžas v Billových očích, proto se zhluboka nadechl, aby mu mohl vysvětlit důvod své návštěvy.
„Promiň, jestli tě nějak ruším, ale… Přišel jsem se rozloučit,“ zašeptal a popošel o pár kroků blíž k Billovi, jehož rty se teď zvlnily do úsměvu. Cítil, jak se mu u srdce rozlévá příjemné teplo, sálající z Tomových slov, a také pocítil lehkého šimrání u bříška. Tom na něj nezapomněl a naposled sem za ním přišel. Co pro něj mohlo být v tuto chvíli krásnější?
„Balíš se?“ Tomova otázka protrhla ticho mezi nimi a odpovědí byl Billův souhlas.
„No, tak trochu. Některé věci, které o víkendu nebudu potřebovat, si tu nechávám. Ale ano, sbaleno už mám. Mamka by měla za půlhodiny přijet,“ dodal a viděl, jak Tom pokýval hlavou a s téměř neznatelným úsměvem sklopil pohled někam ke svým dlaním. Stejně jako Bill, jehož mysl teď pracovala na plné obrátky. Správně vycítil, že právě teď je ta správná chvíle k tomu, aby Tomovi řekl to, na co dopoledne zapomněl. Pomalými krůčky přešel až k mladému lékaři, a když pod bříšky svých prstů ucítil hebkou pleť a jeho oči se střetly s těmi oříškovými, cítil, že může začít.
„Tome, já… Chtěl jsem ti moc poděkovat za to, co jsi pro mě udělal. Díky tobě se zase podívám domů a…“ jeho tichá slova však přerušil ukazováček, lehce položený na jeho rtech, a donutil Billa vzhlédnout k Tomově tváři. Tom nesouhlasně zavrtěl hlavou, přesto však na jeho rtech stále pohrával úsměv. Bill mu v tuhle chvíli připadal neskutečně roztomilý. Hlupáčku můj. Opravdu nevíš, proč jsem to udělal? Ne proto, abys mi děkoval. Udělal jsem to pro tebe rád a… z lásky.
„Nemáš zač a nemusíš mi vůbec za nic děkovat, Bille. Napadlo mě to náhodou, jen tak, a já ti chtěl udělat radost. A taky doufám, že se mi to povedlo,“ pronesl s nadějí v hlase, stačil však jediný Billův úsměv a on si byl jistý, že se nemýlí. Cítil, jak Billova teplá dlaň pohladila jeho tvář.
„Samozřejmě, že se ti to povedlo, Tome. Ani nevíš, jakou mám radost. Tolik moc se těším. Na mamku, na Kazimírka, na svůj pokoj… A taky na zítřek… jestli to tedy platí…“ špitl trošku nejistě a cítil, jak jeho tváře začínají nabírat lehce růžový nádech. Nechtěl to však popírat. Na zítřejší den se těšil už od včerejšího večera – stejně, jako mladý lékař před ním.
„Samozřejmě, že to platí. Těším se a moc,“ Tomova tvář se rozjasnila širokým úsměvem a Tom popošel blíž k černovláskovi před sebou. Zítřka už se nemohl dočkat, už jen proto, že jej stráví v přítomnosti tak krásného a okouzlujícího chlapce, jako byl právě Bill. Opatrně sklonil svou tvář k té jeho, a zatímco se jejich rty setkaly v prvním polibku, oba měli pocit, že se vznáší na obláčku. Billovy rty se dotýkaly těch Tomových a ochutnávaly je, a zatímco Bill přivíral víčka nad Tomovým opětovným laskáním, cítil, jak dvě měkké, hřejivé dlaně jen velmi nesměle spočinuly na jeho pasu. Moc dobře cítil jejich lehký dotyk, který jej ani v nejmenším nenechal chladným. Ani jeho, ani Toma, který po chvilce pomalého hlazení pomalu sjel svými dlaněmi na Billovy boky a přitáhl si jej blíže k sobě. Takhle se jej ještě nikdy nedotýkal, vždy se jen hladili po tvářích, nebo nechali své dlaně ztrácet se v dlaních toho druhého. Odpovědí mu však bylo zvláštně potemnělé moře čokolády, a když se do něj Tom zadíval, podvědomě se nechal vtáhnout jeho nekonečnou hloubkou.
„A v kolik hodin mám být připravený?“ zašeptal Bill téměř bez dechu poslední důležitou otázku a cítil, jak mu dlaně na jeho bocích věnovaly další pohlazení. Tom si jemně namotal pramínek hebkých, uhlově černých vlasů na svůj prst, zatímco se svým nosem téměř dotýkal toho Billova.
„Ve dvě hodiny odpoledne si tě vyzvednu u vás doma, hm?“ navrhl a odpovědi se mu dostalo hned vzápětí, v podobě nádherného, hlubokého polibku.
„Dávej mi na sebe pozor,“ dodal starostlivě, když však dech černovlasého chlapce ovanul jeho tvář a on ucítil, jak jemná dlaň sjela po jeho zádech, lehce jej tak hladíc, měl pocit, že se mu podlomí kolena. Jeho tělem projel slabý záchvěv nad tím jediným malým dotykem, který jej během vteřiny dokázal zbavit všech myšlenek. Měl pocit, že z černovlasého chlapce před sebou šílí čím dál víc. Ještě si pro jistotu a narychlo vyměnili svá telefonní čísla a s posledním polibkem se rozloučili.
Uběhlo sotva pár minut a Bill už stál na velkém parkovišti před nemocnicí se svou velkou taškou, kterou mu právě Simone ukládala do prostorného kufru jejich auta. Naposled se zadíval do okna svého pokoje, a potom o pár oken dál a… Jeho srdce vynechalo jeden úder, když za bílou záclonou spatřil tolik známou a milovanou postavu. Jen velmi nesměle pozvedl svou dlaň a mile se pousmál – stejně, jako mladý lékař ve své ordinaci za oknem…
„Tak, a jsme doma,“ Simoninu tvář rozzářil úsměv, a zatímco ona volným krokem přešla ke kufru svého auta, vytahujíc Billovo zavazadlo, její syn se zvědavě porozhlédnul kolem. Nic se tu od doby, kdy odtud odjel, nezměnilo. S úsměvem si přehodil tašku přes rameno a natěšeně se rozběhnul ke dveřím do domu. Vevnitř na něj čekalo ještě jedno překvapení, které Bill spatřil hned, co otevřel dveře do předsíně.
„Kazimírku!“ vypískl nadšeně a kleknul si na kolena, zatímco s otevřenou náručí pozoroval co nejrychleji běžícího kocourka, který se od své oblíbené whiskasky odpoutal hned, co jeho bystrá ouška zachytila cvaknutí domovních dveří. Stačilo jen, aby spatřil dvě měkké dlaně, které mu tak dlouho chyběly… a za okamžik už si hověl v náruči svého pána, který si jej potěšeně tisknul k sobě.
„Kazimírku, mně se tolik stýskalo. Moc jsi mi chyběl, zlatíčko moje,“ Bill s úsměvem zabořil tvář do kocourkovy srsti, lehce jej pohladil po bříšku, a když mu bylo odpovědí spokojené zavrnění jeho mazlíčka, věděl, že právě teď je Kazimírova zvířecí dušička šťastná. Prsty jej pohladil po malé černé hlavičce.
„A víš co? Zase se spolu pomazlíme, budeme si hrát, a dnes večer ti dám košík k mojí posteli, co ty na to?“ navrhl svému nejlepšímu kamarádovi, a když se mu dostalo dalšího zapředení, znova si jej přitulil k sobě.
Radostně poodešel do kuchyně za Simone, když však spatřil její nicneříkající tvář, malinko se vyděsil.
„Mami… stalo se něco?“ zeptal se nezvykle zaraženě, Simone však jen zavrtěla hlavou.
„Nic, jen… Víš, mrzí mě, že už nemůžeš na tu přehlídku. Ptala jsem se na nějaké volné místo, ale Maria si tam dosadila nějakého vlivného podnikatele. Chtěla jsem, abys tu kolekci viděl a byl tam se mnou,“ povzdechla si a opřela se lokty o stůl. Trápila ji skutečnost, že Bill ty modely neuvidí, proti rozhodnutí ředitelky firmy se však nedalo nic dělat. Bill však zavrtěl hlavou.
„Ale mami, to přece vůbec nevadí. Ta kolekce se povedla, je úžasná a já vlastně jako první viděl ten katalog. Líbí se mi, a to je důležitější, než jestli tam budu sedět a dívat se na modelky. Ty to tam zvládneš, já vím, že ano. Už jen proto, že jsi ta nejúžasnější mamka na světě,“ dodal a vesele vlípnul Simone pusu na tvář. Viděl, jak se její tvář rozzářila stejně, jako ta jeho a Simone si setřela pár slz dojetí.
„Děkuju ti, zlatíčko. A víš co? Dneska uvařím na večeři tvé oblíbené jídlo,“ zamyslela se a setkala se s Billovým přitakáním.
„Tak dobře, už se moc těším. Půjdu si teď vybalit nějaké věci a asi budu s Kazimírkem, tak mě potom zavolej,“ připomněl důležitě a zadíval se na spokojeně vrnící klubíčko ve své náruči. Kocourek vůbec nevypadal nato, že by chtěl v nejbližších chvilkách svého páníčka opustit. Hověl si v jeho dlaních i ve chvíli, kdy Bill naposled políbil Simone na líčko a s taškou na rameni vyšel po schodech nahoru do svého pokoje.
Záře odpoledního slunce zalévala celý Billův pokoj, zatímco jeho majitel si z tašky vybaloval líčidla, hygienické potřeby a další a další věci. Začal teprve před pěti minutami a chtěl mít ve všech svých věcech pořádek. Natáhnul se pro svou kosmetickou taštičku, když však ucítil, jak se něco měkkého a chlupatého zlehka otřelo o jeho nohu, sklopil svůj pohled a pousmál se, když se jeho oči setkaly s těmi kočičími.
„Kazimírku, copak?“ optal se tázavě, i když moc dobře věděl, čeho chce ten malý rošťák docílit. V tomhle si byli oba podobní. Kocourek si majetnicky položil packy na Billovy bílé dlaně, jejichž majitel se vítězně pousmál. Svého mazlíčka znal až moc dobře.
„Tak ty by ses chtěl mazlit, co? To jsem ti tak moc chyběl?“ zašeptal s úsměvem, zatímco se malé černé klubíčko ocitlo v jeho dlaních. Pomalu přešel ke své posteli a s tím, že vybalování tašky počká, se na ni položil spolu s kocourkem. Kazimírek si udělal místečko vedle něj a nechal se hýčkat měkkými prsty, které se probíraly jeho srstí. Tyhle chvíle oba milovali. Bill se spokojeně pousmál a tiše vydechl.
„Jsem rád, že můžu být zase na chvíli s tebou, Kazimírku. A to díky jednomu člověku. Ještě jsem ti o něm nevyprávěl,“ zašeptal s tajemným úsměvem, zatímco se jeho myšlenky stočily někam k nemocnici a k tomu, ke kterému Billovo srdce zahořelo ještě nepoznaným citem. Kocourek, jakoby slyšel a pochopil, nastražil svá bystrá kočičí ouška, připraven svému pánovi naslouchat tak, jako to dělal vždycky. Už jako malý se mu Bill svěřoval se vším, co jej trápilo, i co mu dělalo radost, a nejinak tomu bylo i teď. Zadíval se do oddaných kočičích očí a byl si jistý, že kocourkovi může říct cokoli.
„Víš, já… Poprvé jsem ho uviděl v nemocnici a později jsem se dozvěděl, že to bude můj lékař. Nejdřív jsem se k němu choval ošklivě a drze, ale potom… Začal se mi líbit, moc líbit. Nejen tím, jak vypadal, ale i jak se choval, jaký byl. Hodný, milý, pozorný a… prostě úžasný, s tím nejkrásnějším jménem na světě – Tom. Viděl jsem, jak po mně po očku pokukuje, jak v mé přítomnosti koktá a je nervózní a právě díky tomu jsem se do něj začínal zamilovávat stále víc a víc. Až potom, jednoho večera mě přišel prohlédnout a… poprvé jsme se políbili a…“ Billova slova zanikla v tichém zapípání a Bill zvědavě očima vyhledal svůj telefon, jehož displej teď zářil. Pomalu se na posteli posadil a natáhnul se po něm, mrkajíc na velkou obálku, která se jeho očím naskytla a… Jeho úsměv už nemohl být zářivější, když si zprávu otevřel a začetl se do jejího textu.
Ahoj černovlásku. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli jsi doma a v pořádku. Já mám ještě nějakou práci, ale… pořád na tebe musím myslet. Už teď se mi po tobě stýská. Napiš mi, prosím. T.
V Billových očích zazářily jiskřičky radosti a Bill si na posteli poposedl. Tohle tedy opravdu nečekal. Jen první dvě slova mu vykouzlila na tváři úsměv a zahřála jej u srdce. Černovlásku. Takhle mi ještě nikdo nikdy neřekl. Ještě jednou si celý text přečetl, a když ucítil, jak mu zvířátko zvědavě nakukuje přes rameno, pousmál se.
„No, není úžasný?“ otázal se směrem ke kocourkovi, a aniž by čekal na jakékoli zavrnění, stisknul volbu odpovědět a začal vyťukávat písmena, tvořící slova.
Ahoj Tome. Jsem už doma, ležím na posteli a… myslím na tebe. A taky na ten zítřek. Jsem zvědavý, kam mě povedeš tentokrát. Nejdůležitější ale bude, že tam budeš se mnou. Jen my dva… Víš, že jsi neuvěřitelně sladkej?
Při poslední větě se Bill podvědomě zaculil a trošku váhavě si skousl rty. Po smskách byl přeci jen o trošku víc odvážnější, než ve skutečnosti. Říci tohle Tomovi tváří v tvář, určitě by se červenal jako rajské jablíčko. Dokonce i teď, když v jeho přítomnosti setrvávalo pouze malé zvířátko, jeho líčka zahořela slabým ruměncem a Bill trošku nesměle zprávu jediným stiskem odeslal. Tom mu opravdu přišel sladký. Naposled se viděli před hodinou a jemu už se stýskalo. Billa to však potěšilo, a když se k jeho uším dolinulo další, tolik očekávané zazvonění, bleskem novou zprávu otevřel.
Aha, takže sladkej? Jen proto, že se mi po tobě stýská a že mi tu chybíš?… Mám pocit, že dnes ani nebudu moci usnout. Tolik se na zítřejší den těším a nejvíc se těším na tebe. Až tě budu mít zase u sebe, budu tě moci sevřít v náruči a políbit tě. Bude to krásné, slibuju. A posílám ten nejkrásnější polibek jen pro tebe. Pa, tvůj T.
Billovo srdce se rozbušilo jako o závod a Bill se s úsměvem na rtech a s třepetáním motýlích křídel ve svém bříšku položil do peřin, zasněně se dívajíc do rozzářeného okna před sebou.
A přesně takovým pohledem si prohlížel i oblohu plnou červánků, když se večer pokládal do své postele, u které v košíku podřimovala chlupatá černá kulička. Naposled si přečetl zprávu od své nově objevené lásky a s myšlenkami na ni se ponořil do říše snů.
autor: Rachel
betaread: Janule
To je hezký, že může Bill být zase doma, s Kazimírkem 🙂 a taky se těším, až zase budou s Tomem spolu 🙂
Právě pro tohle mám ráda Tvoje povídky. Pro tu něžnost, kdy se nemůžu než usmívat. Asi tuším dobře, že Bill nebude úplně v pořádku, ale láska jim to pomůže překonat…
btw…nechápu, jak můžeš psát tak dlouhý díly a ještě k tomu jich napsat tak moc 😀 😀
Je to krásné. No, více než krásné. Usmívám se tu jak zamilovaný blázínek, i když jím ve skutečnosti nejsem. Opravdu úžasné. Jsem zvědavá, co spolu ti dva podniknou..
Miluju tuhle povídku! Krásně píšeš! Těším se taky na ten zítřek, i když mi se ho nedočkáme hned zítra x(
však ona se jim ta idylka pokazí…
[5]: Přesně tak:-D Už se na tom pracuje xD
[2]: Mě ty díly přijdou tak akorát, oproti dílům, které jsem psala v Princi. Desetistránkový byly u mě normální. Až teď, když napíšu tak ty čtyři poznávám, že je to mnohem lepší, než u Prince. Víc mě tahle povídka i baví. Jinak to taky sebere spousta času, což tady asi moc lidí, co to čtou, nechápe, ale jde o moje osobní volno, které tomu věnuju. Kdybys mě znala, nedivila by ses, že to stíhám…:-D
Jinak vřelý dík za komentáře a hlasování úplně všem, pořád jste úžasní už jenom proto, že mou práci nějakým způsobem oceníte. Však já vám to vrátím…:-D Děkuju moc:-D♥
Vaše R. xD