Hope 36. (1/2)

autor: B-kay

Milování u vodopádu

Díval jsem se, jak září, když se na ni vesele usmíval. I když jej možná ještě nezahojené rány bolely, nedával to najevo. Vypadal opravdu šťastně. S letmým úsměvem jsem sledoval jeho krásnou tvář a ve chvílích, kdy se zasmál, musel jsem se zasmát s ním.

Na nějakou večeři jsem úplně zapomněl. Přestal jsem s krájením ovoce a jenom jsem se na ně díval. Jaké by to asi bylo, kdybychom my měli dítě? Odpověď se však dostavila mnohem dřív, než jsem nad tím stihl trošičku zapřemýšlet.

Nijaké. My dva spolu nemůžeme mít dítě. Nikdy jsem se nad tímhle nezamýšlel. Ještě nikdy předtím jsem se nedíval na nás dva jako na rodinu. A najednou to bylo tak krásně uspokojující. Já a Tom, rodina… ta slova mi způsobovala nádherné šimrání v podbřišku, opravdu to krásně znělo. Opět jsem utkvěl pohledem na Tomovi, krátce jsem se však zarazil, když jsem zjistil, že se na mě dívá. Měl jsem zvláštní pocit. Jako by přesně věděl, na co jsem před chvilkou myslel. Jako by si to dokázal přečíst z mého mírně provinilého pohledu a jistého zčervenání ve tváři. Cítil jsem se hloupě. Ani nevím, proč jsem nad tím přemýšlel. Chtěl jsem odvrátit pohled, ale nešlo to. Nedokázal jsem to. Miloval jsem chvíle, kdy se na mě díval, a tahle nesměla být výjimkou. Proto jsem jeho pohled poslušně opětoval a čekal, co se stane. Bál jsem se, že zjistil, nad čím jsem přemýšlel, ale ve chvíli, kdy se mu na tváři zjevil láskyplný úsměv, moje srdce zaplesalo radostí. Usmál jsem se na něj také a raději jsem se opět vrátil ke krájení ovoce, protože Tilí, které se chviličku nedostávalo pozornosti, začala po čtyřech nahánět Hope, ta rychle přiběhla k Tomovi a schovala se pod okraj jeho velikého svetru…

„Podívej, usnula,“ Tom se zadíval na klubíčko v mém náručí. Oběma se nám výrazně ulevilo. Od večeře přešly další dvě hodiny a nám se jí až teď povedlo konečně uspat.

„Já jsem mamce říkal, aby jí nedávala ty koláčky,“ opatrně jsem vstal, popošel jsem ke gauči a uložil jsem ji. Hlavu jsem jí podložil měkkým polštářem, přikryl jsem ji dekou a úplně vyřízený jsem se odplazil zpátky k Tomovi. „To bylo strašný,“ hlavu jsem si opřel o jeho rameno. Jeho vůně a blízkost mi dodávaly energii zůstat vzhůru a užít si alespoň té kratičké chvilky, která nám do příchodu mamky ještě zůstávala. I když se mi víčka sama od sebe přivírala a já cítil, že i Tom je na tom stejně, ze všech sil jsem se snažil neusnout. Tak dlouho jsem na tuhle chvíli čekal. Dokonce bych se nebál říct, že jsme se na ni těšili oba.

„Bille?“ Tom se o mě opřel, ve vlasech mi přistál měkký polibek. Neodpověděl jsem, jenom jsem pokýval hlavou na znak toho, že jej poslouchám. „Jsi unavený?“ zeptal se tichým hlasem, jak zřejmě také pomalu usínal.

„Ne,“ zašeptal jsem smutně. Opravdu jsem nechtěl spát. Chtěl jsem zůstat vzhůru a mluvit s ním, líbat jej nebo se na něj alespoň dívat. Na malou chviličku se mi podařilo rozlepit ospalá víčka. Podíval jsem se na Toma, který můj pohled opětoval. Vyčerpání z něj sálalo na první pohled. Ani jsem se tomu nemohl divit. Bylo kolem půlnoci a my jsme za celou tu dobu stihli vystřídat snad sto her. Tom byl úžasný. I když jsem jej spatřil několikrát bolestně stisknout rty, pořád si s ní hrál a snažil se mi pomoct, uspat ji. Hráli jsme si na schovku, četli jsme jí pohádky, pustili jsme jí kazetu, na kterou jsem se rád díval, když mi bylo kolem tří let, v naději, že to pomůže a my se budeme konečně moct věnovat jeden druhému.

„Je mi to líto,“ něžně jsem přecházel konečky prstů jeho tvář.

„To je v pořádku. Tilí je úžasná holčička, a i když nám dala zabrat, byl to moc hezký večer.“ Moc se mi líbilo, když o ní mluvil. Měl ten samej výraz ve tváři, jako když mluvil o mně. Krásně měkký a plný lásky.

„To jo,“ připustil jsem. Všechny večery, které jsem mohl trávit s Tomem, byly krásné. Akorát jsme na sebe neměli vůbec čas, a to mě trápilo. Oba jsme byli unavení natolik, že jsme si zvládli vyměnit několik dlouhých polibků, a pak mi usnul v náručí jako miminko. Zvláštní. To slovo se na mě najednou vrhalo ze všech stran…

…

(Tom)

Další den jsme jeli na výlet. Bill sice slabě protestoval, bál se o mě, ale nakonec jsem jej přesvědčil. Simone byla z toho tak nadšená, že mě dokonce požádala o pomoc s Billem, a to jsem nemohl odmítnout. Pod slibem, že budu pořád u něj a budu se šetřit, nakonec souhlasil.

Nevěděl jsem, kam máme namířeno, přesto mi na tom vůbec nezáleželo. Těšil jsem se jako malé dítě. Čekal mě můj první skutečný výlet s rodinou… ještě pořád jsem si nemohl zvyknout, jak nádherně to znělo. Měl jsem rodinu. Splnilo se mi mé tajné přání, ve které jsem doufal skoro celých devatenáct let. To, co se stalo, už nebylo důležité. Už nikdy jsem nechtěl slyšet o svém bratranci, a na Andrease jsem posledních několik dnů vůbec nepomyslel.

Díval jsem se na krajinu, míhající se za oknem, a hned jsem si vzpomněl, kdy jsem tenhle obraz viděl naposled. Nepamatoval jsem si to úplně přesně, ale na tu bolest a zklamání bych nedokázal zapomenout.

Mohlo mi být tak sedm let. Bratranec mě posadil do auta a i s jeho přítelkyní jsme někam vyrazili. Bál jsem se zeptat, kam to jedeme, přesto jsem byl z toho tak nadšený.

Myslel jsem, že mě možná začal mít rád, a že si někam zajedeme. Myslel jsem, že mě vezme třeba do parku nebo někam na zmrzlinu. Bylo mi to úplně jedno. Když jsme konečně zastavili na místě, přikázal mi, abych na ně počkal v autě. Ani mi nedovolil vystoupit a podívat se, kde to vlastně jsme. Zůstaly mi jenom oči pro pláč a veliké zklamání. Z toho mého vysněného výletu nakonec nebylo vůbec nic…

Zhluboka jsem se nadechl a odvrátil jsem tvář od okna. Pohledem jsem sklouzl k rychlostní páce, na které se vyjímala Billova bledá dlaň. Měl jsem neskutečné nutkání pohladit ji. Dotknout se jí, stisknout ji a už nikdy nepustit. Bál jsem se ale, že by to mohla Simone, sedící vzadu, spatřit, a proto jsem nechtěl riskovat. Moje ruka se zastavila na půl cestě k té Billově. Milimetr po milimetru jsem ji přisouval blíž. Nedokázal jsem si pomoct. Potřeboval jsem jej cítit.

„Tilí, podívej, jede vláček,“ slyšel jsem Simone říkat. Když jsem se na ni otočil, ukazovala dlaní někam do dálky a usmívala se. Tilí, zapásána v dětské sedačce, se zvědavě ohlížela směrem, kam ukazovala, a když konečně spatřila vlak, vesele si zatleskala. Byla opravdu roztomilá. Hodně mi připomínala Billa. Měla jeho úsměv a dokázala se těšit z každé maličkosti, stejně jako on.

Pohledem jsem opět sklouzl k jeho tváři. Udělal jsem to. Svou dlaň jsem zlehka položil na tu jeho. Naše pohledy se střetly ve chvíli, kdy jsem jeho ruku opatrně stiskl. Chybíš mi, vyslal ke mně zoufalý pohled. Bylo zvláštní, že jsme si porozuměli i beze slov. Ty mně taky, hrozně moc, na krátkou chvíli jsem stisk dlaní zesílil. Dal bych cokoliv, aby mě mohl v tu chvíli políbit.

Odvrátil se ode mě a zadíval se opět na cestu před sebou. Mou dlaň však hladit nepřestával a já tu jeho také ne. Když jsme konečně zastavili u zalesněného parku, do očí mě jako první udeřila neskutečně nádherná příroda všude kolem. Ještě nikdy jsem na takovém místě nebyl…

V uších mi však na malou chvíli zazněla bratrancova slova: „Zůstaneš tady a ani se nehneš!“ Bill však nebyl mým bratrancem. S úsměvem se na mě otočil a pohladil mě po vlasech. „Jdeme?“ zašeptal, pohled mu však sklouzl na Simone, která u auta skládala Tilí takovou tu malou dětskou motorku, a poté se zadíval opět na mě. „Někam se jim ztratíme, ano?“ oči mu náhle zářily jako hvězdy, potřeboval mě stejně, jako já potřeboval jeho. Proto jsem jenom vesele zakýval hlavou, lehce jsem jej políbil, vzal jsem do náruče Hope, která mi celou cestu seděla u nohou a opatrně jsem vystoupil. Bill byl však hned u mě, podepřel mě a s nevinným úsměvem se otočil na Simone…

Jen jedna jiskra začne oheň!