autor: Fabiana
Píp, píp… píp, píp…
Volaný účastník hovor nepřijímá, zavolejte, prosím, později…
Volaný účastník hovor nepřijímá, zavolejte, prosím, později…
„Sakra, sakra!!!“
Píp, píp… píp, píp…
Volaný účastník není dostupný, zavolejte…
Volaný účastník není dostupný, zavolejte…
„Do prdele!“
Vztekle mrštím mobilem do kouta a sebou praštím na postel.
Štve mě to. Nehorázně. Štve mě jeho přístup. Nic neřekne! Jo, kdyby za mnou takhle přišel a řekl: „Ahoj Tome, hele, zítra ve čtyři jedu na výlet se svými přáteli vojáky,“ to by bylo něco jiného. Ačkoli… i mně samotnému to zní poněkud absurdně, pořád by to ale bylo lepší, než tahle nejistota. Nevím, co to znamená. Vlastně nevím vůbec nic. Vím, že nic nevím, jak řekl Sókratés. Sem se to přesně hodí. Myslím si, že by bylo spravedlivé, kdybych se dozvěděl všechno.
Přesně si teď vzpomínám na moment, kdy mi oznámil, že je nejspíš můj bratr. Šokovalo mě to, koho taky ne… ale přesto jsem s ním zůstal. Protože jsem ho neznal; kdybychom spolu vyrůstali, nejspíš bych se do něj nikdy nezamiloval. Nebo alespoň ne takovýmto způsobem. Možná by to nebylo tak… vášnivé. Možná s ním zůstávám právě pro jeho tajemnost, nevím, natolik se ve svých citech nevyznám. Vlastně… už se v nich nevyznám vůbec.
Chci to vědět.
Vztekle mrštím mobilem do kouta a sebou praštím na postel.
Štve mě to. Nehorázně. Štve mě jeho přístup. Nic neřekne! Jo, kdyby za mnou takhle přišel a řekl: „Ahoj Tome, hele, zítra ve čtyři jedu na výlet se svými přáteli vojáky,“ to by bylo něco jiného. Ačkoli… i mně samotnému to zní poněkud absurdně, pořád by to ale bylo lepší, než tahle nejistota. Nevím, co to znamená. Vlastně nevím vůbec nic. Vím, že nic nevím, jak řekl Sókratés. Sem se to přesně hodí. Myslím si, že by bylo spravedlivé, kdybych se dozvěděl všechno.
Přesně si teď vzpomínám na moment, kdy mi oznámil, že je nejspíš můj bratr. Šokovalo mě to, koho taky ne… ale přesto jsem s ním zůstal. Protože jsem ho neznal; kdybychom spolu vyrůstali, nejspíš bych se do něj nikdy nezamiloval. Nebo alespoň ne takovýmto způsobem. Možná by to nebylo tak… vášnivé. Možná s ním zůstávám právě pro jeho tajemnost, nevím, natolik se ve svých citech nevyznám. Vlastně… už se v nich nevyznám vůbec.
Chci to vědět.
Proč se mi, sakra, nesvěří? Možná si taky není jistý, jestli mě opravdu miluje. Možná se jen bojí o mé bezpečí. Třeba je nějaký superhrdina. Což mi připomíná, že bych měl přestat sledovat Supermana; potom se na všechno dívám takhle. Ale na druhou stranu… Všechno mě nutí přemýšlet o všem. O každé novince. Co tohle sakra znamená? Kdo byli ti muži? Kam jej vezli? Je snad voják?
Vždycky působil tak křehce a zranitelně… v životě by mě nenapadlo, že pod vrstvami make-upu skrýval svou zjizvenou tvář. Ve škole, když seděl za katedrou, v přiléhavém tričku a s vyčesanými vlasy, působil tak něžně, jako pouhý prototyp člověka, anděl, vydávající se za obyčejného učitele. A když vyšel z toho domu… s vlasy svázanými do pevně utaženého copu, a ta vesta… skoro vypadala jako neprůstřelná, tu jsem viděl v několika vojenských filmech; moc o tom ale nevím, nemám je rád. Kam to ale jel? A hlavně, proč?
Připadám si tak odstrčený. Jako malé dítě, kterému nemůžete nic říct, protože by to nepochopilo. A přitom při každé myšlence na Billa a na všechno ty tajnosti, které přede mnou má, se mi chce brečet. „Vážně se chovám jako dítě,“ zamumlám tiše, když mi po tváři steče první slaná kapička. Bill vedle mě vypadá tak dospěle.
Asi bych se tím neměl příliš zabývat. Třeba se brzy vrátí…
Připadám si tak odstrčený. Jako malé dítě, kterému nemůžete nic říct, protože by to nepochopilo. A přitom při každé myšlence na Billa a na všechno ty tajnosti, které přede mnou má, se mi chce brečet. „Vážně se chovám jako dítě,“ zamumlám tiše, když mi po tváři steče první slaná kapička. Bill vedle mě vypadá tak dospěle.
Asi bych se tím neměl příliš zabývat. Třeba se brzy vrátí…
„Píp, píp!“ Ozve se najednou z rohu pokoje. Prudce se vymrštím do stoje a poklusem se přesunu k oblíbenému místu na odhazování toho starého křápu, co se mu říká mobil. Zvednu ho ze země (má nově naprasklý displej – zase; to je taky důvod, proč nemůžu mít takové ty super moderní dotykové mobily, co se s nimi všichni chlubí a každý je chce, u mě by dlouho neobstály). Nezdálo se mi to, ta SMS byla skutečně pro mě. Se zatajeným dechem ji pomalu otvírám. Co to bude? Od Billa? Vysvětlení?
Vážený zákazníku, váš kredit byl úspěšně navýšen…
Dál nečtu. Opět mobil „odložím“ na podlahu a vracím se k posteli, zklamán svou vlastní naivitou. Bill mi nemůže napsat, několikrát mi přece nezvedl telefon a pak si ho vypnul. Evidentně se mnou mluvit nechce. A mě momentálně nenapadá nic, co by se dalo dělat. A tím nemyslím jen věci spojené se zjišťováním informací o Billovi; vůbec nevím, jak se zabavit, abych na to nemusel pořád myslet. Prostě to nedokážu, pořád si to v hlavě omílám dokola. Kde je, co tam dělá, jak se má… jestli je vůbec v pořádku. Tenhle strach o něj je tak… zvláštní. Nikdy jsem nic podobného necítil.
Slyším klepání, ale nedokážu odpovědět. Jen ležím na posteli a zírám do stropu, neschopen pohybu, neschopen vydat zvuk. Své momentální pocity nedovedu popsat. Vůbec nevím, co k tomu říct. Jestli je tohle láska… je to špatné. Chci říct… lásku jsem si představoval jako něco krásného, něco, co mi bude dodávat sílu… zatímco tohle je… tohle jsem nechtěl.
Musím něco dělat. Prostě už tu nemohu déle ležet. Jsem tu jen pár hodin, ale připadá mi to jako roky. Zblázním se. Zešílím, jestli se nebudu té beznaději bránit.
Strnule se zvedám. Bolí mě celé tělo. Opatrně se protahuji a otevírám dveře, k mým uším okamžitě dolehne úvodní znělka večerních zpráv a nepříjemně umělý hlas moderátorky, oznamující něco o teroristických útocích na Balkáně. Nezajímá mě to. Pomalými kroky se přesunuji ke koupelně, a přitom si nedobrovolně vyslechnu několik jmen potenciálních teroristů. Všechna zní rusky, žádné mi není povědomé. Vlastně ani nevím, jestli by mělo být.
Musím něco dělat. Prostě už tu nemohu déle ležet. Jsem tu jen pár hodin, ale připadá mi to jako roky. Zblázním se. Zešílím, jestli se nebudu té beznaději bránit.
Strnule se zvedám. Bolí mě celé tělo. Opatrně se protahuji a otevírám dveře, k mým uším okamžitě dolehne úvodní znělka večerních zpráv a nepříjemně umělý hlas moderátorky, oznamující něco o teroristických útocích na Balkáně. Nezajímá mě to. Pomalými kroky se přesunuji ke koupelně, a přitom si nedobrovolně vyslechnu několik jmen potenciálních teroristů. Všechna zní rusky, žádné mi není povědomé. Vlastně ani nevím, jestli by mělo být.
Dveře za mnou zaklapnou a moderátorka zmlkne v polovině věty. V tuto chvíli děkuji bohu za zvukotěsné místnosti. Postavím se před zrcadlo. Pohled na můj obličej mě vyděsil, opravdu jsem sebou mírně cukl. Vypadám docela zničeně. Moje zarudlé oči vypovídají o několika hodinách nepřetržitého pláče, ačkoli se pamatuji na pouhých několik slz. Zdrceně zakroutím hlavou a rázným pohybem se k zrcadlu otočím zády. Nechci se na sebe dívat. Po tolika letech, kdy mi otec vtloukal do hlavy, že brečí „jen sračky a buzeranti“ (konec doslovné citace), jsem dopadl takhle. Ačkoli… řekl bych, že v této chvíli na mě více než dokonale pasují oba výrazy. Pomalu si sundávám tričko, ve snaze udělat to se stejnou elegancí, jako to umí Bill. Vzhledem k tomu, že po pokusu přetáhnout si „bílý stan“ přes hlavu překříženýma rukama, jsem se do „stanu“ (tak říká mému oblečení máma) zamotal a osvobození mi trvalo dalších deset minut, soudím, že neúspěšně. Jelikož sundávat kalhoty jsem Billa ještě neviděl, svlékl jsem si je po svém, a přihodil je na hromadu k tričku. Boxerky následovaly. Dalším shlížením sebe sama v zrcadle jsem se nezdržoval, raději jsem rovnou vkročil do vany. Nesnáším tuhle vanu. Nerad při sprchování sedím, ale co mi zbývá? Neochotně se posadím na smaltovanou podlážku a zapnu vodu. Nechám ji stékat po mé hrudi; miluji ten pocit. Miluji vodu.
Asi jsem se ještě nezmínil, že neumím plavat? Bill určitě umí. Určitě umí plavat a taky plave často. Pravidelně v šatně bazénu odkládá své tmavé oblečení do skříňky a natahuje si přiléhavé plavky, dokonale obtahující jeho půvabné tvary… Co asi teď dělá? Třeba také sedí ve vaně, nechává proud vody masírovat jeho hruď a užívá si vodní lázně. V této chvíli na sobě nejspíš plavky nemá… Jeho… intimní partie si mohu jen představovat, zatím… Ale i tato představa… to je… něco úžasného. On je ve všech smyslech tak dokonalý. Určitě… ve všech. Nedokážu ani myšlenkou vyjádřit, jak moc mi chybí. Jak mě děsí představa, že už se neuvidíme. Negativní myšlenky ale opět střídají představy Billova nahého těla, a přes veškerý můj odpor k sebeuspokojování, se moje ruka jakoby o vlastní vůli přesune k mému rozkroku.
autor: Fabiana
betaread: Janule
ju, konečně další dílek, hezkej, jsem na to zvědavá xD
Dááááááál!! =o)
jen si to užij…x)
ty jo kde je ten Bill??? Já jsem úplně napjatá x)))
Jo, kaj je?
Tyjoooo kam ten bill jel ?? Sakra !! takhle nás napínat .. snad bude new díleček brzo bo mě jebne z toho !!! Sem napjatá jak kšandy !
boze.. rychlo dalsi dilek.. bo sa zblaznim.. kde sakra ten Bill je. heh.. a ale ten koniec nema chybu xDD..ale sup sup..rychlo dalej xDD
Kde jel ten Bill, sakra?? xD Něco mi říká, že ty zprávy s tím budou souviset… no hlavně ať je v pořádku… xO Hezkej díl
Jo, kde ten Bill je, co dělá, panebože! Hlavně, at se ozve nebo něco, přece tady Toma nemůže takhle nechat!
Hm… Tak po dlouhý době jsem se na to vrhla kosmickou rychlostí… A nezklamala jsi mě. =) Doufám, že další díl přibude brzo. =)
Na začiatku ma prekvapilo, že kde by si zohnal taký chlapček ako je Bill falošné doklady aby mohol učiť na škole… Tak teraz sa to trochu vyjasňuje ale zároveň aj zamotáva. Bill je terorista? alebo bojuje na správnej strane? vlastne ktorá je správna, že?…