Jiná planeta 14.

autor: Kiki

Trvá to děsně dlouho. Vím. Ale teď jsem vám to vynahradila.

„C-co? Jak?“ nemohl jsem pořádně mluvit.
„Ale no tak, Bille. Kdo jiný by věděl, jaký je můj oblíbený pohár, má oblíbená cukrárna, naše oblíbené místo, ty deky, že tu jsou, že nesnášíš bouřky a stejně… choval jsi se divně…“ pousmál se.
„Jak divně?“
„Podezřele, nechtěl jsi nic o sobě a o nás říct…“ usmál se úplně.
„Hele, Tome, takhle jsem si to nepředstavoval…“
„A jak?“
„Takhle.“ Objal jsem jej. „Chyběl jsi mi…“
„Ty mně taky a… promiň. Moc se omlouvám!“ Dal mi pusu do vlasů.
„Tome… já už ti dávno prominul.“
„Ale to nejde prominout. Moc jsem ti ubližoval. Kdybych mohl vrátit čas, udělal bych to. Hned…“
„Tome….“
„Vážně promiň. Mrzí mě to….“
„Tome! Je sice fakt hezký, že se omlouváš, jde to vidět, že tě to mrzí, ale říkám, já ti už dávno prominul.“
„Děkuju! A co jsi dělal, když jsi utekl?“
„Prostě… šel jsem se projít do lesa…“ Začal jsem mu vše vyprávět. I to, že jsem se vyspal s Kat, že nás „vyhodili“… prostě všechno… Dokonce i to, že jsem na něj myslel dnem i nocí a psal jsem pro něj básničky.

„Páni.“ Koukal. „To všechno kvůli mně?“ promluvil provinile.
„Nedávej si to za vinu.“
„Ale to jinak nejde!“
„Tome, prosím. Kvůli mně.“
„To nejde. Tohle po mně nechtěj. Tohle ti nesplním. Cokoli jiného ano, ale tohle ne.“
„Stejně mě to mrzí.“
„Co?“
„No, jak… to je fuk.“
„Nesnáším, když něco načneš a pak to nedomluvíš.“
„Já to vím.“
„Tak?“
„Prostě… mrzelo mě to… moc rád jsem vzpomínal, co jsme spolu zažili, jak jsi se ke mně choval… ale najednou… změnilo se to. Začal jsi se bavit s těma klukama a mně…“ Popotáhl jsem. „A mně jste… ubližovali. Nejvíce to bolelo od mého bratra. Od tebe, Tome… tady.“ Ukázal jsem na mé srdíčko a stekla mi slzička.
„Bille. Jak rád bych vrátil čas. Nevěděl jsem to.“ Objal mě a já se k němu schoulil. Cítil jsem se tak v bezpečí.
„A co jsi nevěděl?“

„Že… že cítíš to stejné.“
„Teď to ale víš…“
„Vím a moc dobře.“ Políbil mě do vlasů. „Omlouvám se.“
„Říkám, že už jsem ti dávno prominul.“
„Nebude se už nic takového opakovat, že ne?“
„Přísahám.“
„Tome?“
„Hm?“
„Miluju tě.“
„Já tebe taky.“
„Bál jsem se.“
„Čeho?“
„Toho, že když ti to řeknu, tak že mě zavrhneš. Nebudeš mě nikdy chtít vidět. Jinak bych ti to řekl…“
„Tohle sis myslel?“
„Jo…“
„Ty můj blázínku.“ Usmál se. Poznal jsem to v jeho hlase.
„Jak to bude teď?“
„Co?“
„No, my dva…“
„Vrátíš se domů?“
„Domů… Záleží kam…?“
„Jak kam? Domů za mámou.“
„Tome… já nevím… Takhle spolu být nemůžeme.“
„Jak takhle?“
„Jsme dvojčata.“
„Ale nikdo to neví.“
„Ale co když to zjistí?“
„Tak…“
„Nepůjdeš se mnou?“
„Kam?“
„Tam, kde si na nás nikdo nebude ukazovat prstem. Tam, kde jsou stejní jako my. Nebudou nám mít za zlé, jací jsme. A když jsou ještě k tomu spolu sourozenci či dvojčata, váží si jich.“
„Já nevím…. Budeš spát doma?“
„Mohl bych?“ Koukl jsem mu do očí.
„Ty se ptáš?“
„No… jo…“
„Tak budeš?“
„Moc rád, ale co Kat? Mám ji tam nechat samotnou?“
„Vždyť má tam tu svojí holku, ne?“
„To je fakt.“
„Tak budeš?“
„Jo.“ Usmál jsem se a on se na mě vrhl.

„Tome! Dost… umačkáš mě!“ Smál jsem se.
„To by byla škoda, co?“
„No, nevím jak pro tebe, ale pro mě ano.“
„Víš co?“
„No, to teda nevím.“
„Miluju tě!“
„Vždyť já tebe taky. Ale jedna věc mi vrtá hlavou.“
„Jaká? Svěř se mi na ramínko, bratře…“ mluvil vážně a poplácal si rameno.
„No, jestli to řekneme mámě.“
„Jako že jsi Bill?“
„Jo. Vždyť tam nepřijdu a neřeknu – „Ahoj mami. To jsem já, Bill, tvůj syn!“ Vždyť by to s ní šlehlo.“
„Musíme na to opatrně.“
„No však.“
„Necháme to na náhodě, ano?“
„Věřím ti…“
„Ou, tak to na sebe beru hodně zodpovědnosti, že?“
„Si piš.“
„Nezajdeme na oběd?“
„Teď? V tom dešti? Vždyť tu máme plno jídla.„
„Ty říkáš těm sladkostem jídlo?“
„Jo?“ pozvedl jsem obočí.
„Hele, prostě pojď.“
„Tome, zmokneme!“
„Mám ti pomoct?“
„Raději ne.“ Ještě mě skopne dolů a já si zlomím nohu či ruku, ne? To raději polezu sám.
„Mám jít první?“
„Kdybys byl tak laskav.“
„Pro tebe vše.“ Začal slézat dolů a já za ním. Kdyby něco, on mě jistí.

„Vidíš, jak jsi šikovný?“
„Jo vidím. A i vidím ty vlasy a i líčení, jak vypadám.“
„Jsi jako holka. Neřeš to. Sluší ti to tak i tak.“
„Tak to děkuju.“
„Jo, není zač.“
„A kam půjdeme?“
„Domů.“
„Proč tam?“
„Na oběd.“
„Od mámy?“
„Jo.“
„Tak to abychom si pospíšili.“ Usmál jsem se a my se rozběhli. Ruku v ruce…

„Proboha kluci? Jak to vypadáte?“ Spráskla rukama Sim, když jim otevřela dveře. „Pojďte honem dovnitř. Udělám vám teplý čaj. Bille? Máš rád jablečný?“
„Ne, jsem na jablka alergický.“
„Aha, tak jahodový?“
„Jo, ten mám rád.“ Usmál jsem se a z vlasů jsem si venku pod stříškou ždímal dešťovou vodu.
„Dobře.“
„Tome?“
„Chovej se nápadně. Bude jí podezřelé, že to tu všechno znáš. Prostě se chovej, jako bys tu bydlel a nikdy jsi neodešel.“
„No, tak jo, ale má všechno v koupelně na svém místě?“
„Jasně. Ale pochybuju, že to nebude prošlé.“
„To je mi jedno. Potřebuju si něco udělat s vlasy.“
„Tak utíkej.“ Popohnal mě a já vletěl do svého pokoje. Respektive do koupelny. Neušel mi ani pohled, jak na mě máma kouká.

Okamžitě jsem se zamkl, svlékl se, mokré oblečení jsem si dal na topení a na vanu jsem si poskládal nejrůznější sprchové gely, šampony, tělová mléka… Nevěděl jsem, který si vybrat. Všechny jsou mé oblíbené. Nakonec jsem sáhl po broskvové kombinaci. Pustil jsem vodu, na houbičku jsem si dal trošku toho sprcháče, poté jsem ze sebe smyl tu pěnu, namočil si vlasy a důkladně do nich vmasíroval šampon. Opět jsem si smyl hlavu, vylezl z vany, utřel jsem se do osušky a namazal se stejně tak i broskvovým tělovým mlékem. Oblékl jsem si spodní prádlo, abych tam potom netancoval nahý, vytáhl fén a začal si foukat vlasy. Když jsem byl spokojen, vlasy jsem si začal tvarovat do požadovaného tvaru a malovat se. Po dvou hodinách jsem byl spokojen na sto procent. Oblečení už bylo taky trochu suché, ale ne dost.

Vylezl jsem a vkradl jsem se k Tomovi do pokoje.

„Tome?“ houkl jsem na něj.
„Ano?“
„Nepůjčil bys mi prosím tričko? Já mám věci ještě mokré a ostatní v hotelu, tak…“
„Jo, jasně, ale nebude ti vadit, že to budeš mít po kolena dlouhé?“
„Nic jiného mi nezbývá.“
„To máš pravdu.“ Otevřel svou skříň. „Tak co ti vybereme?“
„Mně je to fuk.“
„Co tohle?“ Ukázal na černobílé tričko.
„Jo, to by šlo. Děkuju.“ Vzal jsem si jej a okamžitě na sebe hodil.
„Víš, že bez toho trička ti to slušelo víc?“
„A víš, že vím?“ zazubil jsem se.
„Co budeme dělat? Venku prší, je bouřka…“
„Co takhle koukat na televizi?“
„To by šlo, ale co tam dávají. Určitě zase nějaké zprávy nebo povídačky.“
„To zjistíme.“
„Tak fajn, ale budu tam první.“
„To bych se teda divil.“ Oba jsme se rozběhli do obýváku k televizi. Toma jsem předběhl na schodech.

„Vyhrál jsi, ale to jen kvůli tomu, že mám dlouhé kalhoty.“
„No vidíš. Nemáš je nosit.“
„Ale víš, jak jsou pohodlný?“
„Nevím, a ani o to nestojím.“ Vzal jsem ovladač, zapnul televizi a oba jsme koukali, co tam je. Jak říkal Tom, pořád jen zprávy…

Blížil se večer a já se doma choval jako doma. Máma po mně vždycky tak divně koukala. Zrovna se připravovala večeře a já pokládal na stůl talíře, sklenky i příbory. Tom už seděl a čekal, až se konečně nají. Miloval jídlo.

„Mami? My bychom ti chtěli něco říct…“ začal Tom. Já se na něj jen tázavě podíval.
„Ano?“ Pozvedla obočí.
„No… nějak opatrně… Prostě.. Bill je… Bill.“
„Ale to já vím.“
„Ale není to můj kamarád.“
„A kdo tedy?“
„Já… jsem… tvůj… syn…“ vmíchal jsem se do toho.
„Si děláte srandu, že?“ začala se smát.
„Ne.“ Odpověděli jsme oba najednou. Chvíli se smála, ale když viděla, že mluvíme naprosto vážně, udělala to stejné. Seděli jsem s Tomem totiž vedle sebe, tak se oběma koukla pořádně do očí.
„Ne, to není pravda…“ zaleskly se jí oči.
„Je to pravda….“ usmál jsem se.
„Ale vždyť ty jsi…“
„Utekl… vím… omlouvám se.“ Pokýval jsem hlavou a sklopil ji.
„Bille?“
„Hm?“ zvedl jsem k ní hlavu.
„Pojď sem.“ Vstala a šla mi naproti. Já ji vyšel vstříc. „Víš, jak jsem byla nervózní, když jsi se nevracel domů?“ objala mě.
„Vím. Je mi to líto. Omlouvám se. Už nikdy to neudělám!“ oba jsme začali vzlykat… štěstím. Koukl jsem na Toma a ten se šťastně usmíval.
„Pojď sem.“ Houkla na Toma a ten tak učinil. Všichni jsme se objímali. Jako rodina…