Vyléčím tě láskou 15.

autor: Rachel

S listy stromů si pohrával teplý letní větřík a rozzářené paprsky odpoledního slunce dopadaly svým světlem a teplem na celou zem a ozařovaly úzkou cestičku, po které ruku v ruce zamilovaně kráčeli dva chlapci. Jejich prsty, propletené s prsty toho druhého, jim oběma dávaly najevo, jak se ten druhý cítí. Oba se cítili uvolněně a krásně v blízkosti toho druhého a ani jednomu z nich nepřipadalo, že už se parkem prochází téměř celou hodinu. Dokonce ani Tomovi, který snad už posté stočil pohled vedle sebe a upřel oči na tu krásu, která se jim naskytla…

Jako by byl Bill den ode dne krásnější, jako by každým gestem, pohledem či úsměvem Toma okouzloval stále víc a víc. Jeho dokonalá tvář, jeho vůně, nebo jen to, jak vznešeně se pohyboval a jak nakračoval na cestu před nimi, Toma dokázalo dokonale připravit o hlas a Tom bříškem palce přejel po hřbetu Billovy dlaně, dívajíc se na krásně dlouhé, husté řasy, zkrášlené řasenkou.

Nebyl to však jen jeho vzhled a gesta, co na něm Toma tolik zaujalo. Bylo to také jeho chování a jeho osobnost, nad čím se Tomovi tajil dech. Bill byl něčím výjimečný, něčím, co jej dělalo v Tomových očích tolik tajemným, přesto však kouzelným. Ani v nejmenším se nepodobal věčně rozesmátým a hlučným sestřičkám v nemocnici, které byly pro každého lékaře snadno k mání, aby se svými zážitky mohly chlubit před ostatními, a které Tom denně vídával na chodbách. Ony neměly to kouzlo, které Tom tak dlouho hledal, najednou měl však pocit, že je přímo u něj a má jej nadosah ruky. Bill vůbec nebyl tak snadno dostupný, jak by se mohlo zdát. Skrýval v sobě něco, čemu se Tom podvědomě poddával stále víc a víc, a čím ho černovlasý chlapec dokonale očarovával. Bylo to jeho vlastní kouzlo, jeho tajemno, které z něj vyzařovalo, a kterým dokázal mladého lékaře zbavit smyslů.

Už několik desítek minut se procházeli za ruce v parku, užívali si jeho krásy, společně se smáli a povídali si, aniž by se jejich pusy zastavily, přesto měl však Tom stále pocit, že o Billovi nic neví. Jako by jej znal celá léta podle toho, kolik měli společných zájmů a věcí, zároveň však jako by o něm nevěděl vůbec nic. Černovlasý chlapec nedokázal vydržet minutu zticha, zároveň však Tom s každou další jeho náhodnou větou či informací zjišťoval, kolik málo toho o něm ví. Vůbec mu to však nevadilo. Svého odhodlání poznat toho tajemného černovlasého chlapce blíž, se nevzdal, a vůbec mu nevadilo, že hned po jejich prvním rande o něm nebude všechno vědět a celého jej znát. Chtěl tu tajemnou stránku Billovy duše a jeho kouzlo poodhalovat sám, kousek po kousku tak, jak mu to sám Bill dovolí. A on mu to pomalounku opravdu začínal dovolovat….

„Tak, a teď půjdeme kam?“ zvědavý hlas přinutil Toma odtrhnout se od svých myšlenek a Tom překvapeně zamrkal na Billa vedle sebe a potom pohledem spočinul na cíli jejich cesty. Tohle místo bylo součástí jeho plánu.

„Už jsme tady, Bille,“ pronesl s úsměvem a jemně stiskl Billovu dlaň v té své, jejíž majitel se až teprve teď pečlivě zadíval na pohled před sebou. Byl to jako o trošku větší zahradní domek, který se před nimi tyčil, a pod korunami rozkvetlých stromů působil opravdu pěkným dojmem. Zevnitř se linula vůně jídla a venku bylo umístěno pár poloprázdných laviček, židlí a stolků k sezení.

„Tak, tohle je taková malá zahradní restaurace,“ objasnil Tom a pomalu popošel spolu s Billem k jednomu z volných stolků.

„Posaď se, já si jen pro něco odběhnu. Hned jsem zpátky,“ dodal a než se Bill nadál, byl pryč. Trošku nejistě se otočil, když však spatřil Toma, jak se vybavuje s jednou mladou servírkou u nějakého stolku, úsměv z jeho rtů pomalu vymizel a Bill se smutně posadil na zahradní židli, zády k Tomovi. Bůhví, kdo ta slečna je a odkud se s Tomem znají. Nechtěl však dělat nic, co by jejich dnešní odpoledne mohlo pokazit, proto jen tiše seděl a v klidu vyčkával. Kdyby jen hlupáček věděl, jak moc jsou jeho obavy zbytečné…

Jeho tělem projel známý, šimrající pocit a jeho srdce se rozbušilo o poznání rychleji, když ucítil na svých vlasech lehký dotek rtů, které se o ně otřely, tiše šeptajíc.

„Za chviličku to bude,“ Tomovu tvář rozjasnil úsměv a Tom dlaní spočinul na Billových vlasech, sedajíc si na židli naproti němu, aniž by si uvědomil, co svým gestem černovlasému chlapci způsobil. Billovým tělem projel slabý záchvěv a nad blízkostí Tomova těla a jeho vůně Bill jen překvapeně zamrkal.

„A co, Tome?“ optal se zvědavě, Tomova odpověď však jeho zvědavost ještě prohloubila.

„Uvidíš,“ odvětil s úsměvem, který se ještě rozšířil, když spatřil své překvapení pro Billa, které k jejich stolu nesla ona mladá servírka, které před několika minutami předložil svou žádost. Sám si přisunul svou objednanou kávu k sobě a s úsměvem zamrkal na Billa, jehož zrak se teď upíral na velký zmrzlinový pohár se šlehačkou a jahodami.

„T-Tome, tohle… t-tohle je vážně pro mě?“ vykoktal překvapeně a ani v nejmenším netušil, co to Toma napadlo. Zmrzlinové poháry miloval, ale jak to mohl vědět Tom?

„Ano, pro tebe. Je to takové malé, sladké překvapení,“ Tomovu tvář rozzářil úsměv a Tom se zadíval na Billa před sebou. Jeho nicneříkající výraz ve tváři jej však trošku vyděsil a Tom na okamžik znejistěl. Udělal snad něco špatně?

„Tome, když… když já tohle všechno nesním,“ povzdechl si Bill a smutně se zadíval na už na pohled krásný, avšak moc velký a určitě i sytý pohár. Ani si neuvědomoval, jak velký kámen teď spadl z Tomova srdce. Tom se usmál a zavrtěl hlavou.

„Neboj, pomůžu ti, hm?“ nabídl mu s úsměvem a než by se Bill nadál, půlka šlehačkového krému už vězela v jeho ústech a Tom si jej patřičně vychutnával. Černovlásek jen zamrkal na dosti viditelný úbytek jeho nejmilovanější pochoutky a svraštil čelo.

„Tome!“ okřikl ho naoko přísně a uraženě založil ruce na hrudi, stejně se však nedokázal na uculujícího se Toma dlouho zlobit. Přišel mu ještě sladší s bílým krémem kolem pusy a s nevinnýma oříškovýma očima, kterými na něj mrkal. A Bill už mu nedovedl déle odolávat. Pomalu se k němu přisunul a něžně jej políbil na krásně plné rty.

„Krásně chutnáš,“ zašeptal s úsměvem jen, co se od něj odtrhl, a když mu Tom polibek oplatil s nemenší něžností, měl pocit, že se vznáší na růžovém obláčku. Vůbec však nebyl lakomý a ani na okamžik nezaváhal. Co chvíli Toma krmil sladkou zmrzlinou, a proto nebylo divu, že se za chvilku oba dívali na prázdné dno skleničky. Vůbec jim to však nevadilo. Oba si užili spoustu legrace a moc dobře věděli, že jim jejich radost a dnešní odpoledne nemůže nic zkazit.

Tomovy prsty svými bříšky lehce přejely po Billových kloubech a Tom jemně spočinul svou dlaní na té Billově, berouc si do svých prstů Billovu ruku a pozorně si ji prohlížejíc. Ještě nikdy u nikoho tak jemnou ručku nespatřil.

„Máš pěkné ruce. Krásně tvarované a… a tak zvláštně jemné,“ zašeptal s neskrývaným úžasem a i jen z blízkosti černovlasého chlapce mohl zaznamenat, jak z jeho tváří začíná sálat teplo. I Billovy oči sklopily svůj pohled a Bill se s nesmělým úsměvem zadíval na svou dlaň v Tomových prstech, které ji zahrnovaly jemnými dotyky. Aniž by si cokoli uvědomil, pozvedl svůj pohled a…. Jeho oči se střetly s těmi Tomovými. Oběma chlapcům se zatajil dech a oni upírali svůj pohled do očí toho druhého. Tomovy rty opustil slabý výdech a Tom se zadíval do hlubokého moře čokolády ještě pozorněji. Jako by jej už někde někdy viděl, zároveň však, jako by se v jeho hloubce topil poprvé. Bylo nádherné a Tom cítil, jak jej do své hloubky vtahuje víc a víc.

„Ty oči…“ zašeptal tiše, oddaně se dívajíc do těch dvou hloubek, když však uviděl, jak nesměle Bill sklopil jejich pohled a následně i celou tvář, zavrtěl hlavou a něžně na ní spočinul svými dvěma prsty.

„Ne, neklop je,“ zaprosil šeptem, a když k němu černovlasé stvoření vzhlédlo, opět se mu na několik vteřin ztratil hlas.

„Já jen, že… Že jsem ještě nikdy tak krásné oči neviděl,“ odvětil a viděl, jak nad jeho malým komplimentem Billova líčka nabrala slabě růžový nádech.

Celé odpoledne jejich procházka byla pro oba krásná a oba měli pocit, že už ani nemůže být krásnější. Jejich kroky z restaurace směřovaly dále do parku a zatímco cesta jim pod nohama rychle utíkala, oba se smáli a ani jednomu z nich se ani na okamžik nezastavila pusa. A už vůbec ne Billovi, který měl odmalička problémy být chvíli zticha. Pusa mu jela stále dokola, a aniž by si to černovlásek uvědomoval, dokonale tím Toma, jdoucího vedle něj, bavil. Mladý lékař se co chvilku pousmál nad Billovou upovídaností, vůbec mu to však nevadilo. Bylo mnohem lepší povídat si a společně se smát, než jen zarytě mlčet. A Tom cítil, že už je přeci jen Billovi blíž, a to se mu líbilo. A také podvědomě cítil, že i Billovi se jejich společné odpoledne líbí. Tajně jej po očku pozoroval a pokukoval po něm, ve chvíli, kdy však ze svého batohu vytáhl deku, dost velkou pro oba dva, a rozprostřel ji na malém travnatém plácku pod korunami stromů, byl si jistý, že se nemýlí. Billovy oči se rozzářily a Bill po očku zamrkal na Toma, který se na deku uvolněně položil. Když se však jeho pohled střetl s tím Billovým a Tom dlaní pohladil místo vedle sebe, mile se usmívajíc, nedovedl už Bill déle odolávat. Trošku nesměle se položil vedle Toma, a když uviděl směr jeho pohledu v podobě modrého nebe, pomalu si podepřel hlavu.

„Nad čím přemýšlíš?“ zašeptal svou otázku a zadíval se do dvou čokolád, které se upřely do těch jeho. Tom se pousmál. Opravdu je to tak těžké uhodnout, Bille?

„Nad tím, že… To, co cítím…. Je to všechno tak zvláštní, ale tak krásně zvláštní. Nikdy jsem necítil to, co cítím teď. Vždycky pro mě bylo všechno tak obyčejné a všední a…. Jako by se najednou ta všednost vytratila. Já už ji nevidím, a přitom se vlastně nic nezměnilo. Jen to, že mi do cesty vstoupil jeden pacient,“ pousmál se a natočil se tak, aby viděl do Billových očí, ve kterých teď mohl spatřit malé jiskřičky.

„Jeden pacient, který mě okouzlil a získal zároveň. A nejen svým vzhledem, ale i tím, jaký je. Když vidím jeho, jeho úsměv a jeho rozzářené oči, kterými na mě pohlíží, den je hned krásnější. Když mě večer naposled políbí a já musím jít domů, celou noc se těším, až jej zase uvidím. A když se to konečně stane a já cítím jeho blízkost a jeho rty na těch mých, mám pocit, že se motýlci ve mně můžou zbláznit radostí, a že mi snad srdce vyletí z hrudi. A já to vím. Jsem v tom až po uši, Bille,“ zašeptal s úsměvem a lehce se bříšky prstů dotknul pár uhlově černých pramínků, které mu poodhalily jemnou tvář. Billovo srdce se rozbušilo jako o závod a Bill s úsměvem sklopil pohled k jejich propleteným prstům. I on si byl jistý tím, co cítí.

„V tom případě jsme v tom po uši dva,“ pousmál se a opatrně vztáhl prst, aby s ním jemně mohl přejet po Tomově tváři, která teď zářila stejně jako ta jeho. Opatrně sjel prstem z jeho tváře dolů a pohledem sklouznul na jeho rty, vlnící se v milém úsměvu. Cítil, jak nad ním vítězí touha po jejich příchuti a plnosti.

Chtěl bych… chtěl bych tě políbit,“ tiše vyslovil svou prosbu a cítil, jak se mu do tváří vlévá ruměnec. Tomovy rty rozjasnil ještě zářivější úsměv a Tom přesně věděl, jak bude znít jeho odpověď.

„Tak to udělej,“ odvětil klidným hlasem a i on se posadil do sedu, blíž k černovlasému chlapci, který k němu natočil svou tvář a pomalu se začal přibližovat k té jeho. Jejich rty se setkaly v jedné vteřině, v jednom okamžiku. Polibek, který si vyměňovali, však nebyl rychlý, ani nijak hrubý. Byl pomalý, o to víc v něm však bylo tolik citů, až se z nich samotnému Billovi zamotala hlava. Stalo se však něco, co ani v nejmenším neočekával a čeho se obával nejvíc. Celé jeho tělo strnulo a srdce se mu zastavilo – když ucítil, jak něco vlhkého, zároveň však horkého, přejíždí po jeho pootevřených rtech. To určitě nebyly ty Tomovy – a Bill si rychle domyslel, co to je. Trošku polekaně se od Toma odtáhl a nervózně si na svém místě poposedl, očima těkajíc po jeho tváři, která k němu překvapeně vzhlédla.

„Tome… p-promiň, a-ale já…. j-já tohle moc neumím… t-tedy já…. J-já jsem se ještě nikdy s nikým takhle nelíbal,“ zašeptal sotva slyšitelně, Tom jej však dobře slyšel. A také viděl tu nejistotu, která se v Billových očích objevila. A tu z nich chtěl co nejdříve vyhnat pryč. Díval se do jeho očí těmi svými, ve kterých se však nezračil odpor nebo opovržení, nýbrž pochopení. Něžně pohladil Billa po vlasech.

„Neboj, nemusíš se vůbec bát, Bille, i když jsi to nikdy nedělal. Ukážu ti to. Nemusíš dělat vůbec nic – jen vnímej… a nemysli,“ zašeptal s tajemným úsměvem a velmi pomalu se začínal přibližovat k Billovým váhavě pootevřeným rtům.

A právě proto si dal záležet a šel pěkně pomalu, nikam nespěchajíc. Nechtěl Billa vylekat, chtěl ho jen políbit trochu jinak, více intimněji, a přeci jen o něco vášnivěji. Věděl, jak dokáže být Bill nesmělý, proto jen opatrně začal prozkoumávat jeho rty… Jaké však bylo jeho překvapení, když po chvilce něžného líbání ucítil, jak se něco stejně vlhkého a horkého otřelo o jeho jazyk a lehce jej polaskalo. I Bill začal spolupracovat, a o to víc se to Tomovi líbilo. Vůbec mu nevadil Billův ostych a nesmělost. Cítil v jeho polibcích důvěru – a stejně tak ji i viděl v jeho očích, když se od něj po několika minutách odpojil. Viděl ji tam, spolu s nejistotou, se kterou Bill očekával jeho reakci. Ani v nejmenším neměl tušení, co jeho malé gesto způsobilo. Díval se na Toma pohledem, plným očekávání a vyčkával na jeho ortel.

„Víš, co nechápu?“ Tomova otázka protrhla ticho mezi nimi a Tom vzhlédl k Billovým očím, které se na něj upíraly.

„Nechápu, proč…. proč se tolik podceňuješ, když… když líbáš tak nádherně,“ tiše vyslovil myšlenku, která se mu právě honila v hlavě a jen při jediném pohledu do dvou čokolád viděl, co svými pár slovy způsobil. Bill překvapeně zamrkal.

„J-já… já nevím… A-asi proto, že…. že jsem… že neumím líbat,“ vykoktal první, co jej napadlo. Tomova slova jej dokonale vyvedla z míry. Tohle opravdu neočekával.

„Právě jsi mi ukázal, že ano, Bille,“ pousmál se Tom a během pár vteřin se topil v nádherném moři čokolády, které k němu vzhlédlo.

„Líbání není o tom, s kým ses líbal a jak, líbání musí člověk umět. A ty to umíš, Bille. A vůbec nezáleží, jak mě líbáš a pokolikáté. I nesmělost a něha může být krásná, pokud ji člověk umí dát najevo – stejně jako ty. Proto se kvůli tomu nepodceňuj. Nemáš se za co stydět. Líbáš úžasně,“ přiznal a dlaní spočinul na Billově tváři. Pár mandlových očí se zabodl do těch jeho a Billovy rty se zvlnily do mírného úsměvu.

„M-myslíš to vážně?“ optal se nevěřícně, odpovědi se mu však dostalo téměř vzápětí v podobě širokého úsměvu.

„Naprosto vážně,“ pousmál se Tom a svá slova stvrdil dalším polibkem jejich rtů.

Slunce už se chýlilo k západu a obloha začínala mírně tmavnout, když oba ruku v ruce vyšli z parku a zamířili k nemocniční bráně. Oba měli za dnešní den a ty tři hodiny, které spolu strávili zážitků dost a dost. Ale i přesto byli oba šťastní, nevnímajíc únavu, která se pomalu začala dostavovat. Jejich kroky se zastavily přede dveřmi Billova nemocničního pokoje a oba se k sobě naposled otočili.

Tomovy oči spočinul na Billových rtech a Tom se jen narychlo porozhlédnul kolem. Na chodbě bylo až moc pacientů, lékařů a sestřiček a on uznal, že by nebyl nejlepší nápad Billa líbat před jejich zraky. Úplně stačilo, když se za nimi u vchodu do nemocnice otočila jedna sestra a nevěřícným pohledem sjela jejich spojené ruce. Tady na chodbě by to v tuto chvíli opravdu nebylo vhodné. A to poznal i Bill. I on se chtěl po dnešním dni s Tomem rozloučit jinak než úsměvem.

„Nechceš jít na chvilku dovnitř?“ navrhnul zvláštně zastřeným hlasem a lehce se dotknul Tomovy natažené dlaně.

„Proč ne,“ Tomovy rty se zvlnily do úsměvu a Tom pomalu vešel za Billem do jeho ztemnělého pokoje.

Chvilku jen oba postávali u Billovy postele a vyměňovali si nesmělé úsměvy, než se Tom odhodlal k prvnímu kroku.

„Tak… ahoj,“ zašeptal do večerního ticha, stalo se však něco, co ani v nejmenším neočekával. Billovy paže se ovinuly kolem jeho krku a Bill si jej přitáhl blíž k sobě, přibližujíc se k jeho rtům. Měl pocit, že by bez jeho polibku umřel. Dlouze a procítěně jej políbil, a když se od jeho rtů odpojil, mírně zčervenal ve tvářích.

„Tome… děkuju ti. Bylo to nádherný,“ zašeptal proti jeho rtům, aby je vzápětí mohl ucítit na těch svých. Tom jej naposled políbil a nato zavrtěl hlavou.

„Nemáš za co, černovlásku,“ mile se pousmál a vtiskl mu polibek na čelo, jemně berouc do svých prstů Billovu ruku a sklánějíc se k ní svou tváří. Jen sotva znatelně o její hřbet otřel své polštářky a nato s tichým přáním dobré noci vyklouznul ven na chodbu.

Rty černovlasého chlapce rozjasnil úsměv a Bill zasněně přivřel víčka, vnímajíc vůni toho, který před několika vteřinami odešel. Byla to jeho vůně, vůně, kterou si Bill zamiloval a která znova omámila jeho smysly, když se položil na bílou nemocniční postel a jeho myšlenky se okamžitě stočily k mladému lékaři, snícímu o několik místností dál v jeho ordinaci.