autor: B-kay
Send it on-Pošli to dál…
(Bill)
Udělal bych pro něj cokoliv na světě. Úplně cokoliv, ale společné sprchování mi nepřišlo jako nejlepší nápad. I přes všechny ty rány a modřiny to byl pořád kluk, kterého jsem miloval a po kterém jsem toužil. Proto jsem odmítl. Už takhle to nebylo lehké. Pohled na jeho nahé tělo mi způsoboval zvláštně rozdvojené pocity. Na jednu stranu byl překrásný a dokonalý, ale na druhou stranu, se mi chtělo při pohledu na jeho tělo plakat. Nechtěl jsem ani pomyslet, čím vším si musel projít za těch devatenáct let, když takhle dopadnul po necelých pěti minutách.
„Drž se mě, ano?“ pohladil jsem jej po zdravé ruce a vlezl jsem k němu. Tom nejistě přikývl, chytil se mě za ramena a smutnýma očima sledoval proud horké vody, která vystřelila ze sprchy. Pomalu jsem jej umýval a mým jediným přáním bylo, abych mu nezpůsobil ještě větší bolest. Láskyplně jsem se dotýkal jeho bledé kůže. Opatrně jsem jezdil namydlenou houbičkou po jeho těle. Nechtěl jsem mu ublížit, ale má snaha byla přesto marná.
Ze začátku jenom zhluboka dýchal a mocně zalapal po dechu pokaždé, když se voda dotkla bolavého místa, po několika vteřinách však svůj boj vzdal. Přitulil se ke mně a tiše se rozplakal. Třásl se mi v náručí jako Hope. A přesně jí mi také připomínal. Křehké, zraněné stvoření, které jsem tolik miloval…
„Lásko, vydrž… Už to bude,“ vůbec jsem si neuvědomoval, že i mě samotnému stékaly po tváři slzy. Bylo mi jej tak líto. Tom byl tím nejzranitelnějším človíčkem na světě a pohled na jeho uplakanou tvář plnou skryté bolesti, byl přímo zničující. „Tomi, už jenom chviličku,“ snažil jsem se co nejrychleji smýt všechnu pěnu, která ulpěla na jeho zádech.
„Bolí to,“ pípl.
„Já vím. Už to bude,“ ústa jsem mu přiložil na spánek, kam jsem vložil několik letmých polibků…
Byly to pro nás oba ty nejstrašnější minuty, jaké si lze představit. On trpěl, trpěl bolestí, kterou jsem mu způsoboval já, a i když jsem neměl jinou možnost, bolelo mě ubližovat mu. Na druhou stranu jsem byl rád, že jsem to mohl udělat já. Kdyby to dělala sestřička, mohlo jej to bolet ještě víc.
„Jak se cítíš?“ zeptal jsem se jej poté, co jsem jej uložil do postele a dal jsem mu napít ovocné šťávy, kterou mu sem přinesla mamka.
„Jsem rád, že jsi tady,“ zašeptal zesláblým hlasem. Opatrně se ke mně naklonil a jemně mi konečky prstů přejel po čelisti.
„Přál bych si, abych tě mohl té bolesti zbavit. Poslat ji někam pryč,“ opřel jsem se do jeho doteku. Tak moc mi to chybělo. Jeho nesmělé polibky, nejisté doteky. Jeho nádherná vůně…
„Nechci jít domů. Chci tady zůstat,“ vydechl jsem tiše.
„Musíš jít. Jsi unavený. Už takhle jsi pro mě udělal dost, Bille. Musíš si taky odpočinout. Já to tady zvládnu,“ ještě jednou jsem nejistě zavrtěl hlavou. Byl jsem si jist, že to doma nevydržím.
„Bille,“ zvedl jsem k němu nešťastný pohled. „Musíme to vydržet. Ještě několik dní a pak budeme jenom spolu,“ zlehka se dotýkal mé tváře. V očích se mu třpytily drobné slzy, stejně jako mně.
„Slibuješ?“ láskyplně jsem líbal jeho prsty. Nedokázal jsem jej pustit.
„Slibuju,“ zadíval se mi hluboce do očí a poté smutně sklonil tvář. Byl nešťastný, a já to moc dobře věděl, protože jsem se cítil úplně stejně. Nechtěl jsem od něj odejít. Kdybych mohl, byl bych u něj pořád. S neskutečnými výčitkami svědomí, jsem však nakonec musel jeho pokoj opustit. Příchozí lékař mě o to požádal a mně nezůstávalo nic jiného, než rozloučit se a odejít…
Když jsem se vrátil domů, všechno mi přišlo zvláštně cizí a prázdné. Cítil jsem se úplně stejně jako tehdy, když jsem přišel o Sáru. Úplně stejný pocit nicoty a mučivé prázdnoty. Dům byl ponořen do ticha, mamka zřejmě vzala Hope na procházku. Chodbou se nesla vůně čerstvých vaflí a horké kávy, ale mě to přesto nepřinutilo jít se do kuchyně najíst. Neměl jsem hlad.
Mé kroky směřovaly do mého pokoje. Stačilo otevřít dveře a to ticho mi málem vyrazilo dech. Chyběl mi. Tak moc mi chyběl. Chtěl jsem vejít do koupelny a najít jej nadšeně koupajícího se v moři pěny. Chtěl jsem slyšet jeho hlas. Cítit jeho blízkost… tomuhle místu dodal zvláštní energii. Bez něj už nic nemělo smysl. Všechno bylo zvláštně všední.
Všude, kam jsem se podíval, mi jej něco připomínalo. Jeho oblečení v mé skříni. Jeho plyšový medvídek na mé posteli a drobné autíčko na nočním stolku. Bylo mi do pláče. Hrdlo se mi stáhlo úzkostí, a já už teď nechtěl nic jiného, než jet zpátky za ním…
(Tom)
Od chvíle, co Bill odešel, mohlo uběhnout několik hodin, já je však sotva vnímal.
Přemýšlel jsem. To bylo totiž to jediné, co jsem mohl dělat. Jediná činnost, při které jsem necítil pálivou bolest. Jediným štěstím bylo to, co mi řekl lékař. Byl ke mně velmi milý, ostatně jako ke všem pacientům, ale mně to přišlo jiné. Vážil jsem si laskavosti lidí mnohem víc, než kdokoliv jiný. Nebyl jsem na ni zvyklý, a proto byla pro mě tolik vzácná.
Řekl, že když půjde všechno hladce, zítra by mě mohli pustit do domácí péče. Od té chvíle jsem nemyslel na nic jiného. Nemohl jsem se dočkat, až tu zprávu řeknu Billovi.
Byla za mnou dokonce i Simone. Přinesla mi nějaké ovoce, a pak jsme si povídali. Mluvila o Hope a o Billovi a já ji poslouchal. Neměl jsem sice sílu moc mluvit, ale byl jsem rád, že za mnou přišla. Cítil jsem se s ní v bezpečí, stejně jako s Billem. Dokonce mě nakrmila další přesnídávkou, protože jí to nakázal Bill. Bylo sladké vnímat, jak se o mě bojí a starají…
Než jsem se nadál, bylo kolem půl deváté. Bill tady byl mezitím snad pětkrát, ale při poslední návštěvě mi slíbil, že už nepřijde. Ujistil mě o tom také tuctem něžných polibků. Kdybyste jej viděli. Nic roztomilejšího a krásnějšího jsem neviděl. Když jsem mu oznámil, že už možná zítra půjdu domů, byl nadšený. Konečně se usmíval a slzy vystřídal jeho nádherný smích, který jsem na něm tolik miloval.
Když jsem ale zůstal sám, bylo mi najednou smutno. Nikdy jsem neměl rád nemocnice a tohle prostředí mě celkově děsilo. Venku byla bouřka a já se nemohl ani pohnout. Lékař mi přikázal ležet a odpočívat, a tak jsem se jej snažil poslechnout. Chtěl jsem udělat všechno proto, abych už zítra mohl jet domů…
Je to zvláštní… to slůvko jsem nikdy předtím nepoužíval a najednou nádherně hřálo u srdce.
Pobaveně jsem protočil očima, když se klika na dveřích opatrně prohnula. Tušil jsem, že ještě přijde.
I když mi doteď vůbec nebylo do smíchu, musel jsem se usmát. Bolest jsem vůbec nevnímal. Těšil jsem se, až budu moct spatřit jeho tvář.
Úsměv mi však zmrzl na tváři téměř okamžitě. Šokovaně jsem se díval na přicházející osobu. Nemohl jsem tomu uvěřit, nechtěl jsem. Vzápětí jsem poníženě sklonil tvář a odvrátil jsem se. „A-hoj,“ ozvalo se ode dveří slabým hlasem. Neodpověděl jsem.
Smutným pohledem jsem sledoval sádru, ve které jsem měl ruku a z celého srdce jsem si přál jenom jediné, aby odešel. „J-já… nevím, co bych ti měl říct,“ popošel blíž k mé posteli, bledé vlasy se mu zatřpytily v záři malé lampičky, kterou jsem měl u postele. Cítil jsem na sobě jeho provinilý pohled.
„Nemusíš nic říkat,“ zašeptal jsem. Myslel jsem, že odejde.
Chvilku bylo ticho. „To já jsem to udělal,“ z tónu jeho hlasu jsem poznal, že pláče. Konečně jsem k němu zvedl svou tvář. Pohled na ni zřejmě nebyl moc příjemný, jelikož ve tváři ještě více zbledl a nečekaně rychle vyvalil oči. „Udělal jsi co?“ raději jsem se na něj nedíval. Andreas nejistě přešlápl na místě. Bylo vidět, že je zoufalý. Akorát jsem nerozuměl tomu proč.
„To já jsem mu řekl, kde tě najde,“ řekl to tak tiše, že jsem měl problém mu porozumět, přesto se mi ta slova nelítostně vyrývala do srdce.
„Cože?!“ na krátkou chvíli, jako bych zapomněl dýchat. Věděl jsem, že mě nenávidí, ale tohle jsem nečekal. Nemohl jsem tomu uvěřit.
„Myslel jsem, že tě odvede pryč. Chtěl jsem jenom, abys odešel. Tohle ne,“ hlas se mu zasekl a jen se na mě zničeně díval.
„Odejdi,“ slzy se mi draly do očí přímo raketovou rychlostí. Stékaly po dobitém líci a rtech. Všechno mě bolelo desetinásobně víc. I přes všechnu tu bolest jsem se k němu otočil zády, tvář jsem zabořil do polštáře a přál jsem si jediné – aby tady byl se mnou Bill. Bylo mi jedno, že tam Andreas pořád stál. Byl jsem ochoten počkat tak dlouho, dokud by neodešel. Po několika minutách se za ním konečně zavřely dveře, a já propukl v tichý pláč…
…
Přešlo sotva dvacet čtyři hodin a všechno se tak změnilo. Nepříjemné nemocniční prostředí bylo náhle pryč a já ležel v Billově pokoji, v jeho posteli a vedle něj. Hope si vesele hrála se svým míčkem. Neviděl jsem ji tři dny, ale hned na první pohled bylo jasné, že už to není to roztřesené a vyděšené štěňátko. Byla ještě pořád nejistá, ale bylo vidět, že značně přibrala na váze. Teď už jsme neměli jediné pochyby, že by z ní nemohl vyrůst zdravej pejsek.
„Jsi unavený?“ Bill se nade mnou skláněl, na tváři mu pohrával jemný úsměv. Bylo vidět, že je opět šťastný. Hladil mě po tváři a já si se zavřenýma očima užíval každého doteku. Na to, co mi v nemocnici řekl Andreas, jsem vůbec nemyslel a Billa jsem tím zatěžovat ani nechtěl.
Po dlouhé době mi bylo opět tak krásně. I když jsem mohl zatím jenom ležet, byl jsem rád, že jsem u něj. Téměř neznatelně jsem zavrtěl hlavou.
„Ještě pár dnů,“ šeptal, zatímco láskyplně hladil mé rty. „A budeme se moct líbat,“ roztomile si skousl rty a lehce mě políbil.
„Moc se na tu chvíli těším,“ jednou rukou jsem jej pohladil po vlasech, zatímco tu druhou jsem ani necítil.
„Já taky,“ nádherně se na mě usmál a já věděl, že nikdy nikoho nebudu moct milovat tak jako jeho.
Prsty sklouzl z mé tváře na můj hrudník a v přímém očním kontaktu pomalounku rozepínal jeden knoflíček mé bledé košile za druhým. Jakmile rozepl i poslední knoflík, rty se přitiskl k mé obnažené kůži a zlehka líbal každičký její milimetr. Otíral se tváří o mé břicho, každou modřinu
mi několikrát pofoukal. Nakonec se ke mně přitulil a jenom se na mě díval. Nic neříkal a já také ne. Nechával jsem jeho oči klouzat po mé tváři…
mi několikrát pofoukal. Nakonec se ke mně přitulil a jenom se na mě díval. Nic neříkal a já také ne. Nechával jsem jeho oči klouzat po mé tváři…
Slovo, jen slovo, máš na mysli to, co říkáš,
Láska, není láska, dáš jí pryč.
Všichni musíme dát
Dej nějaký dárek, aby se to změnilo!
Poslat to dál, dál a dál
Jen ten jediný, který může hojit jiného,
Být od sebe a dotýkat se srdci
Jen jedna jiskra začne oheň!
S jednou malou akcí, řetězová reakce nikdy nepřestane!
Ať je to silné,
Lehký svit a poslat to dál!
Jen úsměv
A svět se bude usmívat spolu s vámi,
Že malý akt lásky
znamená jeden možná dva!
Pokud budeme mít šanci
pro změnu okolností
Představte si, všichni, co můžeme dělat
Pokud bychom,
poslat to dál, dál a dál
Jen ten jediný, který může hojit jiného,
Být od sebe a dotýkat se srdci
Jen jedna jiskra začne oheň!
S jednou malou akcí, řetězová reakce nikdy nepřestane!
Ať je to silné,
Lehký svit a poslat to dál!
Poslat to dál
A tam je síla ve všech rozhodnutích co děláme,
Takže začínám teď, tohle není chvíle pro odpad!
Slovo, jen slovo, máš na mysli to, co říkáš,
Láska, není láska, dáš jí pryč.
Všichni musíme dát
Dej nějaký dárek, aby se to změnilo!
Poslat to dál, dál a dál
Jen ten jediný, který může hojit jiného,
Být od sebe a dotýkat se srdci
Jen jedna jiskra začne oheň!
S jednou malou akcí, řetězová reakce nikdy nepřestane!
Ať je to silné,
Lehký svit a poslat to dál
dál a dál
Poslat to,
Jen ten jediný, který může hojit jiného,
Být od sebe a dotýkat se srdci
Jen jedna jiskra začne oheň!
S jednou malou akcí, řetězová reakce nikdy nepřestane!
Ať je to silné…
autor: B-kay
betaread: Janule
zase všichni pohromadě, tak jak to má bejt….x)
To jsem ráda, že už je Tom doma, a že Hope je v pohodě 🙂
Och, Andreas, ten parchant! Čekala jsem, kdy vypluje na povrch, kdo Toma prásknul.
Teď už by si konečně všichni čtyři (Bill, Tom, Hope i Simone) zasloužili vysněné štěstí a klid..
Krása… Myslela jsem, že Tom Andrease pošle pryč, dalo se to čekat. Co by měl taky jiného dělat, když zjistil, že za to všechno může on a úmyslně to udělal. Ale jsem ráda, že už jsou zase spolu a je všechno v pohodě. Ať to tak už je, prosím… xD♥ Opět krásný díl:-D♥♥♥♥
Ja si to hned myslela! To je ale podrazák…:-/