autor: Lea
Takže… tato jednodílka vznikla pozdě večer. Vlastně mě napadla, když jsem poslouchala písničku Prodavačka zápalek. Myslím, že ji znáte, určitě je to v předposledním odstavci poznat.
Tuhle povídku chci věnovat Schwarz engelce ( nesnáším, když musím tvoji přezdívku skloňovat x))
Zima. Sníh a mráz pokryl celé město Berlín. Všechno bylo zaváto sněhem. Kdo nemusel, nevycházel ven. Všichni seděli doma u krbu, pili čaj nebo kávu, smáli se, dívali se na televizi, probírali rychle blížící se Vánoce, usmívali se nad svými dovádějícími dětmi, objímali se se svou láskou..
Všichni, až na jednoho chlapce.
Bylo až k podivu, že chlapec, který měl všechno, skončil tady. Tady, na berlínské ulici. Byl tu už měsíc. A jenom kvůli tomu, že se matce přiznal k tomu, že byl zamilovaný do člověka, který byl pro něj tak důležitý. Který již nebyl mezi živými. Ona to nepochopila. Zhrozená, a snad i znechucená, ho vyhodila z domu. A tak skončil tady.
Slzy, které tekly první den, už dávno zmrazil mráz. Smutek a pocit samoty odnesl vítr, spolu s sněhovými vločkami.
Teď tu bylo jen prázdno. A touha přežít.
Chlapcovo mladé tělo se choulilo do tenké bundy a třáslo se zimou. Pootevřenými, lehce zmodralými rty, vydechoval páru, kterou většinou směřoval na své bílé ruce, aby se alespoň mírně zahřál. Hubené nohy v promočených džínách třel dlaněmi, proto, aby si nohy zahřál, a taky proto, aby vůbec cítil ruce.
Toho dne byla třeskutá zima.
Hnědé oči vykoukly zpod řas na kterých se třpytily droboučké, zmrzlé vločky sněhu. Medové mandle se zadívaly na ženu, která šla kolem, zabalená do značkové bundy s kožichem, teplými kalhotami a vysokými kozačkami. Jak závistivě se chlapec cítil, když viděl to teplé oblečení, její úsměv, drahé líčení a manikúru, tašku, v které jistě bylo něco málo jídla…
,,N-Nemáte… peníze? A… alespoň euro…“ zasípal hoch a očima prosil o pomoc. Pomoc přežít.
Žena se na okamžik zastavila. Černovlásek si na malou chvíli pomyslel, že se nad ním jako jediná smiluje. Jenže mladá dáma jen ohrnula nos, zamumlala něco o špinavých bezdomovcích a feťácích a pospíchala dál, aby byla co nejdříve skryta před mrazem a zimou ve svém domově.
Drobnou slzičku, která opustila ty nádherné oči, okamžitě zmrazil mráz. Na chlapcově tváři vypadala jako perla.
Štíhlé prsty nahmataly v kapse u džín krabičku, kterou Bill našel. Třesoucí se dlaň ji vytáhla a otevřela. Byly v ní zápalky. Tři.
Tři zápalky. Každá z nich znamenala možnost žít o trochu déle.
Černě nalakované nehty škrkly zápalkou. Okamžitě se rozhořela malým, ale přesto jasným plamínkem.
A najednou vše utichlo.
,,Synku,“ zavolala rusovlasá žena se šťastným úsměvem na tváři. Rozběhla se k černovlasému chlapci a sevřela ho v náruči. Bill se jen zmateně usmál, ale opětoval její vřelé obětí. Vždyť kdy naposledy ho maminka obejmula…
,,Bille,“ ozval se milý hlas a vzápětí chlapce objal i otec. Bill se usmíval a tisknul se ke svým rodičům. Nic nechápal, ale hlavní bylo, že byli u něj.
,,Mám vás rád,“ zašeptal. Jeho hlas už vůbec nebyl poznamenán zimou.
,,Taky tě máme rádi, Bille…“
Hnědé oči, dosud skryté pod bělostnými víčky, vykoukly. Zmatně se rozhlédly po okolí. Kde je maminka a tatínek? Kde jsou? Proč ho tu nechali napospas zimě a samotě? A proč už zápalka nehoří?
Musel je vidět… musí je přimět, aby ho odvedli do tepla a bezpečí! Škrkl druhou zápalkou. A plamínek naděje se opět rozhořel…
,,Rette mich,“ zašeptal chlapec s úsměvem poslední dvě slova a sklonil mikrofon. Najednou bylo všude plno hluku. Tisíce dívek propuklo v křik a hysterický pláč. Nechápal to. Zmateně se na ně díval. Co tu dělá? Proč je na velkém podiu a drží v ruce mikrofon? Proč ty dívky tolik křičí a natahují k němu ruce? Sklonil pohled a vydechl úžasem, když zjistil, že místo promočeného a potrhaného oblečení je oblečen v překrásném značkovém oblečení a vysokých botách. Vzhlédl. Ty holky… drží velké papíry a jeho fotky… křičí jeho jméno… chtějí ho.
Byl slavný. Tak, jak si to vysnil.
Unaveně otevřel oči. Zápalka v jeho ruce doutnala, uhasil ji vítr. Stejně jako naději. Podium, dívky i všechno ostatní zmizelo. Mráz ho štípal na tváři, vítr bodal do celého těla a zima mu odebírala cit v končetinách. Nohy… necítil je. Kdyby je neviděl, tak by nevěřil, že patří k jeho tělu. I ruce… i ruce pomalu odumíraly. Ne… musí přežít! Kvůli němu…
,,Tomi,“ špitl jeho jméno, když jeho dlaň rozžehla poslední zápalku.
Poslední naději.
Otevřel oči. Rozhlédl se. Ležel pořád na zmrzlé ulici. Ale necítil mráz, zimu ani chlad. Necítil samotu ani prázdno. Jen jeho srdce bušilo rychleji jako vždycky, když byl na blízku. On tu byl.
,,Lásko,“ zašeptal a z očí mu začaly stékat slzy. Upíral je na člověka, který pro něho znamenal všechno. Znamenal pro něj život i smrt. Nechápal, proč tu je, když na vlastní oči viděl, jak několik mužů spouští rakev s jeho nádherným tělem do země, ale nezajímalo ho to. Hlavní bylo, že je u něj a drží ho za ruku.
,,Jsem u tebe, Billí… andílku,“ zašeptal slova plná lásky a na tváři se mu rozlil úsměv, který Bill zbožňoval. Byl tak milý, uklidňující. Chlapec pevně stiskl horkou dlaň své lásky.
,,Neodcházej.“
,,Neodejdu bez tebe. Dnes se vrátíš domů.“
Horká ústa se lehce otřela o modré, zmrzlé rty. Ty se naposledy usmály, když chlapec s dredy vzal jeho téměř bezvládné tělo do své vřelé náruče.
,,Jsi můj anděl… a já splním tvoje sny.“
Ráno po Štědrém dnu, bylo v jedné berlínské ulici boží dopuštění. Skupinka lidí stála nad bezvládným tělem mladého, černovlasého chlapce a smutně pokyvovaly hlavami. Litovali ho, že musel svůj věčný klid najít sám, v mrazu, na Štědrý den. Mezi lidmi byla i chlapcova matka, která bez ustání plakala. Kdyby ho neodsoudila za lásku s již mrtvým bratrem, ke které se jí pár dní po jeho smrti přiznal, mohl žít alespoň on.
Černovlasý anděl, který již snil svůj nekonečný sen o nehynoucí lásce.
autor: Lea
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
Samotnou písničku mám strašně ráda a tahle povídka…brečela sem a všechno sem tak živě viděla, bylo to nádherný♥
to bylo moc hezký….líbil se mi ten nápad…x)
Já tohle tak nesnáším!!!Tyhle konce!!!
je to super.. vieš, síce trošku nepravdepodobné 😀 .. ale spracovala si to dokonale.
"medové mandle" & "drobnou slzičku, která opustila ty nádherné oči, okamžitě zmrazil mráz. Na chlapcově tváři vypadala jako perla." – tu je jasne poznať, že máš talent. nádherné, priliehavé prirovnania, páči sa mi to 🙂
Užasný… sama jsem se chystala napsat povídku na tu písničku, jak jsem jí slyšela tak v malý prodavačce jsem viděla Billa…. ještě že jsem to neudělala… takhle nádherně napsat bych to nedokázala x)
Velebit Andersena, vlastníka a autora nápadu.
Krásný:-D To byla i pohádka, žejo??? Na tuhle tématiku… Je to dobrý nápad a je to i pěkně napsané. Zase si říkám, že budou alespoň s Tomem spolu… Pěkný:-D♥
"Děvčátko se zápalkou", nebo tak nějak se to jmenovalo, ne ? jedna z nejsmutnějších pohádek, co jsem kdysi četla…v tomhle podání..možná ještě smutnější…
Nádherná povídka, úplně jak od Andersena až na ten začátek… 😀 Hrozně se mi to líbilo, nádherný…
[8]: Děvčátko se sirkami, myslím 😉
to bylo nádherné…
úplně jsem si ten příběh s holčičkou vybavila,když jsme ten příběh četli ve škole v čítance…
pamatuju si jak se mi chtělo strašně brečet a měla jsem husinu.
tenhle příběh byl vážně krásně napsaný.
♥♥♥♥♥♥
nádhera.
Písničku sice neznam, ae znám to jako pohádku a dycky se mi to hrozně líbilo. A tohle bylo taky nádherný.
Ježiši, to je tak smutný 🙁 ach jo…Taky mi to připomnělo Andersena…krásný to je!!
tu písničku znam :)… užasně napsana povídka 🙂
dokonaly <3