autor: Lauinka
Děkuju za vaše komentáře, moc to pro mě znamená… Vážně… Snažím se stále jenom psát a psát. A jsem moc ráda, že se to líbí… Tak jeden dílek, s trochou vysvětlení, abyste neřekli xDDDD Užijte si to… Pááá s pozdravem vaše Lauí
„Bille,“ chtěl něco říct, i když netušil co. Obhájil by se, ale nenašel vhodná slova. Nebyla.
„Co? Co mi ještě chceš říct? Že sis se mnou pohrál?! Hm?“ Lesklé oči upřel do těch jeho. „Já ti věřil. Doufal jsem, že ty nejsi jako ostatní, kteří mě vždycky odvrhli. Přál jsem si, abys spatřil moji pravou stránku, ale ty jsi snad ještě horší než všichni kolem. Dával jsi mi plané naděje, že pro někoho můžu něco znamenat. Tome, proč?“ Zalkl se a hlas se mu zlomil. Nevěřícně kroutil hlavou a klepal se.
„Ne, tak to není. Bille, vážně tě miluju.“ Snažil se ho obejmout i přesto, že se bránil. Malými pěstmi bušil do jeho vypracovaného hrudníku. Stejně podlehl a nechal se obejmout, ale neoplácel to. Jen se o něj opřel hlavou.
„Neplakej, prosím.“ Trhalo to jeho uši a nesnesitelně se zarývalo do jeho srdce. Tak hluboko. Každá buňka v jeho těle chtěla plakat.
„No, už nebudu… nebudu kvůli někomu, kdo za to nestojí! Někomu, pro koho nic neznamenám.“
Bolelo to poslouchat. Ale v tomhle se bránit musel. Vždyť Bill nevěděl, co povídá.
„Miluju tě, tak moc.“ Líbal ho do vlasů a rukama přejel po jeho zádech. Vždycky spával pouze v dešlím triku a boxerkách.
„Já ti nevěřím.“ Špitl a snažil se odtáhnout. Ale Tom jej nehodlal pustit. Bude bojovat, musí mu odpustit.
„To když nebudu chtít, tak si mě jednoduše vezmeš? Hm?“ Oči se mu nebezpečně zaleskly.
„Myslíš, že bych ti ublížil?“ Propaloval ho pohledem. To nemohl myslet vážně.
„Já nevím, co si myslet.“ Zase se mu zkoušel vytrhnout. Ale proti němu neměl nejmenší šanci.
„Pusť mě, prosím.“ Začínal panikařit. Tomův pohled se nebezpečně měnil. „Ne, prosím.“ Ucítil ruce, které prudce vjely pod jeho boxerky. Nebylo to nepříjemné, ale on se bál. Nechtěl to vynuceně, i když jemu by stejně podlehl.
„Vážně si tohle o mně myslíš?“ Zašeptal znovu nevěřícně.
„Proč si mi to neřekl? Proč?“ Hledal odpověď v jeho očích. Nedokázal by na něj zapomenout. Ani nechtěl.
„Nic o mně nevíš. Nic.“ Vstal a chystal se odejít.
„A ty snad o mně ano? Zachráníš mě, ani mi neřekneš před čím, a teď se dozvím tohle?“ Zakřičel za ním.
„Snažil jsem se tě chránit. Nic nechápeš. Nevíš, jak to chodí.“ Otočil se.
„Tak mi to pověz.“
„Nechci, aby si pronikl tady do toho světa, mohlo by to být riskantní a já nebudu hrát o tvůj život. Už takhle víš dost.“ Bál se o svůj život, ale tím, že se dal dohromady s ním, bál se ještě více o něj.
„Nemyslíš si, že na tohle je už dost pozdě?“ Pozvedl obočí, už dávno mu odpustil, nešlo to jinak, bylo to silnější než on. Stačil ten pohled smutku a bolesti. Jen jediný pohled a on věděl, že oni spolu vydrží napořád a jejich lásku nezničí nic ani nikdo.
„Není to zrovna nejhezčí příběh.“ Přiznal upřímně. „Ale pokud o to stojíš, klidně ti ho povím,“ dodal. Bylo to snad poprvé, co to všechno měl někomu říct. S nikým o tom nemluvil. Taky s kým? Všichni z jeho party měli podobné osudy a určitě by je nezajímalo jeho fňukání a sebelitování. Vysmáli by se mu. To proto si hrál na tvrdého a vše řešil raději pěstmi, než aby cokoliv řešil. Před ostatními byl brán za cool kluka s respektem. Nedovolili se mu postavit. Moc dobře věděli, jak dost dokáže být nelítostný, ale to byla pouze maska. On musel. Nechtěl to tak, ale přišel by o vše. Teďka by ale o to všechno rád přišel. Ale opět nemohl. Kvůli němu ne. Věděl, jak dopadli kluci, kteří opustili partu. Zabili je. Jako nějaké prašivé psy. On jejich těla viděl.
„Stojím o to.“ Lehl si do postele, hlavu podepřel malými polštářky a díval se na něj.
„Jen chci, abys věděl, že je to pro mě moc těžký. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil.“ Vážně pohlédl do jeho hlubokých očí. „Budeš mít veškeré prostředky, jak mě dostat za mříže.“
Usmál se a pokýval hlavou.
„O tohle mi vážně nejde. Jen chci vědět, že mi věříš. Že mě opravdu miluješ, protože já tebe ano. A moc.“ Poplácal místo vedle sebe na posteli.
„Můžu?“ Zeptal se překvapeně.
„Myslíš, že nechám jít člověka, kterého miluju?“ Zasmál se. „Mně se tak rychle nezbavíš.“
Tom si vlezl k němu a nechal to stvoření ulehnout na hrudník, a poté se jal vyprávět.
„Takže,“ odkašlal si. “ Vlastně ani nevím, kde začít.“ Usmál se a prohrabával jeho vlasy.
„Začalo to všechno v jednom malém domku. Měl velikou zahradu. Dodnes si pamatuju tu nezaměnitelnou vůni dřeva,“ pousmál se. Bill pozorně poslouchal. Konečně mu odhalí svá tajemství
„Bydlel jsem s mamkou, otcem a,“ trochu se zasekl. „Bratrem,“ dodal skoro neslyšně. Černovlásek nakrčil obočí. „Co se s ním stalo?“ Tom si lehce protřel oči, cítil, že ho pálí slzy. „Počkej, nechci předbíhat.“ Bill ztichl a dál naslouchal.
„Všechno bylo v pohodě, až dokud se naši nerozvedli… Byla to celkem rána, ale spíše pro brášku. Ten to nesl hodně těžce. Ale zvládli jsme to. Máma si našla nového přítele. Byla šťastná a i nám se zamlouval, byl na nás hodný. Ale jednoho dne ráno, když jsem se vzbudil, nikdo v domě nebyl. A bráška také ne. Čekal jsem na ně, že se vrátí, ale ne. Zůstal jsem sám.“ Po jeho tváři stekla zbloudilá slza. Setřel ji hřbetem ruky.
„Byl jsem zoufalý a naprosto nevěděl, co dělat. Ani jeden vzkaz, nic. Vykašlali se na mě. I brácha. Víš, říkám si, každej den se ptám, jestli si alespoň vzpomene. Tak moc mi chybí. Kvůli němu jsem to, co jsem. Nevrátil se. Víckrát ne.“ Z očí nekontrolovatelně stékaly slzy.
„Pššt, Tomi, určitě na tebe myslí. Každým dnem. Miluje tě.“ Snažil se ho uklidnit.
„Já jeho nenávidím.“ Zašeptal rozhněvaně.
„Tomi, tohle neříkej.“ Hladil jeho tváře a roztíral mokré stopy do ztracena.
„Měl jsem hlad a všechny zásoby v domě došly. Utíkal jsem po venku a hledal svoji rodinu, ale jako by se po nich země slehla. I Billův medvídek zůstal doma a on bez něj nikam nechodil. Měl ho ode mě. Dal jsem mu ho na Vánoce, ale chtěl na mě zapomenout, tak mi ho tady nechal.“
„Jmenuje se Bill?“ Usmál se lehce. „Jako já,“ dodal.
„Jo Bill.“ Úsměv mu oplatil a zamyslel se. „Chybí mi moc. I přes to všechno, bych mu odpustil. Chtěl bych vědět, jak se má.“
„Neboj, určitě dostanete další šanci.“ Ujistil ho a vzal jeho ruku do té své.
„Jsi tak hodný,“ políbil ho na rty.
„Tady se můj život změnil. Utekl jsem do parku, kde jsme se vlastně setkali. Tam jsem se dostal do jedné party v čele s Andym. Vyhovovalo mi to. Konečně jsem se setkal s někým, kdo mi rozuměl. Měli podobnej osud a svoji situaci si vylívali na okolí. Dostal jsem se k drogám, alkoholu a o holky jsem nouzi neměl. Užívali jsme si, co to dalo. Ale pak mě to všechno přešlo a já chtěl zkusit něco nového. Začínal jsem to zkoušet s klukama. A bylo to dost dobrý. Zhlídl jsem se v tom. Ale, nějak… nedokázal jsem s nikým zůstat déle než jednu noc. Jsi vlastně první, s kým… mám vztah. A potom jsem se jednou ocitl v těžké situaci. Šel jsem s prachama za drogy, zpátky do Sklepa, ehm, to je ten klub, co jsi viděl. Ale v jedné ulici mě odchytl vedlejší gang. Prali jsme se. Naštěstí jeden proti jednomu, jinak, bych neměl šanci. Abys měl představu, tyto boje jsou na život a na smrt… Neměl jsem jinou možnost, než ho nějak zabít. Nebýt jednoho podrazáka, nic by se nestalo. V našem světě neexistuje bonzáctví. Tady se nic s policií neřeší. Fízli mají až příliš veliký respekt z našeho temného světa. Dokud jsme parta, jsme v pohodě, ale až nás potkají jednotlivě, nic nás nezachrání. Proto se skrývám, jak nejlíp umím.“
autor: Lauinka
betaread: Janule
já chci ještě vyprávět!! prosííím…x)))
ještěže ho nenechal odejít…ale Toma je mi hrozně líto 🙁
prosím honem dáál 🙁 takhle neukončený jako 😀
Lauinko, Lauinko, tohle je jak vystříhnuté z amerického akčního filmu. Doufám, že tenhle příběh nebude mít i podobný konec… Každopádně se mi to moc líbí, Billa upřímně respektuji za jeho toleranci, já bych vzala nohy na ramena…
A Bill si z toho jako nic nepomatuje? Má vygumovaný mozek? xDD Né sry honem dál x)
Honem dál. Já chci pokráčko…. další vyprávění. Tome, vytáhni toho medvídka. Bill ho určo pozná! xD
Kam utekly? a bez Toma… to je nějaky divny….
*umírá* To je tááák napínavý. Jsem ráda, že si stále po tom všem věří. Pořád o téhle povídce přemýšlím, nešlo by zařídit tak 3 díly denně? 😛
Lucieeeee já už jsem ti řkla swoje…zase mi kwůli tobě ujíždí nerwy…je to hrozný..jak se mám soustředit i na něco jiného když se nemůžu dočkat dalšího dílu je to napínací jak kšandy…zase z téhle powídky brečím…opowaž se to ukončit nějak drasticky..nebo..já to myslím wážně…už me z toho jebne…nemůžu se dočkat dalšího dílu….grrrr musíš tak dokonale psát?? nemohla by ses trošku krotit..abych na tobě nemusela být záwislá? být záwislá na twých powídkách…bože..prostě piš dál…už ted mi tečou sliny na další díl….ohh….makej….