autor: Michelle M.
Moc se omlouvám za tak dlouhou pauzu, trvalo mi skoro tři měsíce, než jsem poslala další díl. Nejdřív se mi rozbil počítač, pak se mi podařilo si napsaný díl smazat, ale nevzdala jsem to. I přes akutní nedostatek času, s nímž denně bojuju, na vás myslím a snažím se pokračovat… Stále vaše Michelle M.
(Tom)
Billova návštěva trvala přesně 98 minut, když se zvedl k odchodu. Skoro jsem byl i rád, že to je za námi, protože to, co jsme právě všichni absolvovali, bylo devadesáti osmi minutové utrpení. Tisíckrát jsem snad kontroloval hodinky. Nemohl jsem si pomoct. Mělo mně být hned jasné, že pozvat Billa k nám domů na večeři, nebude zrovna nejlepší nápad, ale můžu nadávat jen sám sobě, že jsem se do toho nechal od Gréty natlačit.
Chtěl jsem jít s ním, alespoň ho vyprovodit ke dveřím, ale nedal mi šanci. Dřív, než jsem stačil vstát, bylo slyšet klapnutí dveří a byl pryč.
Je už hodně po půlnoci. Gréta spí, ale já nemůžu usnout, takže kouřím na terase jednu cigaretu za druhou a zapíjím to kolou s rumem. Míchám si to půl na půl, takže to je pěkně silný, ale to je přesně to, co potřebuju. Otupět a na chvíli nemyslet na nic z toho, v čem se poslední týdny plácám. Jenomže to je tak těžký…
Když zazvonil a já otevřel… a on tam stál na chodbě jak černej anděl… byla to tak silná chvíle. Hrozně dlouho jsme si nebyli fyzicky tak blízko. Jenomže tím to taky skončilo. Ve chvíli, kdy se za mnou v chodbě objevila Gréta, bylo po blízkosti. Přesně jsem zachytil okamžik, kdy se jeho pohled odpoutal od mé tváře a rozšířily se mu zorničky. Přiznávám, že v té chvíli jsem ji nenáviděl. V jeho pohledu bylo všechno. Od překvapení přes rozmrzelost až k nevoli.
Tak jsem je představil. Bill byl vždycky skvělej herec, takže se na ni i usmál a řekl, že ji moc rád poznává. Od té chvíle se na mě za celý večer ani jednou nepodíval. Celých devadesát osm minut dokázal uhýbat pohledem a vyhýbat se jakémukoli hovoru se mnou. Zato Gréta nezavřela pusu. Vůbec nevím, o čem celou tu dobu mluvila. Já jsem se staral jen o to, aby měli všichni plné sklenice pití, a to byla moje dnešní role. Tím jsem skončil.
Je to patetický. Já jsem patetickej.
Když si vzpomenu, s jakou lehkostí jsme předtím dokázali spolu komunikovat. A teď?
Jsme dva cizinci.
Dva cizinci.
Jediný, co nás spojuje, je muzika. Hudba. Jestli všechno půjde, jak má, zase pojedeme šňůru.
Možná to je to, co právě potřebujeme.
Vypadnout z místa, kde jsme skončili a začít zas od začátku.
*
(Bill)
Má vůbec cenu něco říkat? Mám nějak komentovat to totální fiasko, kterým se ukázala být návštěva mého idiotského bratra, na kterou jsem se tolik hodin připravoval?
Je to idiot.
Jinak to nedokážu říct.
Jen idiot by mě mohl – v situaci, v jaký jsme – pozvat na večeři do bytu, kde bude ještě někdo třetí. A ten někdo je zrovna jeho úžasná přítelkyně, o které mi ani nestačil říct. Jestli si takhle představoval náš nový začátek, je fakt blbější, než mě kdy napadlo.
Možná se vám zdá, že jsem na něj hnusnej. Jenomže já jsem tak naštvanej, tak poníženej, tak… já nevím, co všechno.
Nejdřív jsem si myslel, že budu brečet. Ale místo slz přišel obrovskej vztek.
Kdyby si aspoň vybral nějakou super babu, ale takovou obyčejnou slepici… Vůbec nechápu, co na ní vidí. Proboha, jak s ní může bejt?
Vzteky jsem zapomněl uhnout a jdu blbě. No výborně. Ke všemu začíná pršet. Je mi to ukradený. Ať klidně vypadám jako zmoklá slepice, mně už je všechno jedno. Je teprve kolem devátý, takže ulice jsou ještě docela zalidněný, ale mně je fakt buřt, jestli mně někdo pozná.
Můj svět se hroutí, už podruhý během posledního roku.
Jsem takovej smolař, že to ani není možný.
Tak jsem se na to setkání těšil… vzal jsem si svoje nejlepší prádlo. Tedy nemyslete si, že bych to dělal úmyslně. Já vím, že to mezi námi skončilo, takže co mu je do mejch boxerek, ale přesto… hned jsem se cítil líp. A mezitím…
No řekněte, stalo se někomu z vás, že by prožíval tak komplikovanej vztah se svým bratrem, dvojčetem, milencem? A to všechno v jedný osobě? Asi ne, co. Tak jak se můžete tvářit, že mě chápete? Že mi rozumíte?
Nenávistně si měřím všechny dvojice, které míjím. Jejich spojené ruce mě dohánějí k šílenství.
Taky se chci držet za ruku. Taky chci, aby mi někdo odhrnoval mokrý vlasy z obličeje a říkal mi, že ten déšť mi strašně sluší.
Do očí se mi derou slzy. Nechci je. Chci bejt naštvanej.
Jenomže to, co já chci, a co se děje, jsou evidentně naprosto různé věci.
Slzy mi tečou z očí proudem a míchají se s dešťovými kapkami. Určitě už mám řasenku všude, ale je to jen další věc, která prohlubuje moje zoufalství.
Nějaká ženská s fialovým deštníkem se na mě usměje.
Ze všech sil se zamračím.
Jděte se všichni bodnout. Nejsem zvědavej na ničí soucit.
*
Je kolem půlnoci, když se konečně dovleču domů. Prochodil jsem celý centrum Berlína, v nonstopu na rohu jsem si dal dva rychlý panáky.
Nohy mě bolí, jsem celej promočenej.
Oblečení shodím už v předsíni, abych nezamazal bílej koberec, kterej jsme s Tomem kdysi tak pečlivě vybírali do obýváku.
Je mi zima.
Okamžitě zamířím do koupelny a pustím kohoutek s horkou vodou. Pár minut tupě koukám, jak voda dopadá na dno vany a tříští se. Nasypu tam plnou hrst levandulové soli a zadívám se na svůj odraz v zrcadle. Vypadám jak duch z halloweenské oslavy. Obličej mám opuchlý od brečení a černý šmouhy mám snad i za ušima.
Je to tragickej pohled.
Unaveně smeju tu černotu a shodím ze sebe i ty nový boxerky, který jsem si dneska s takovým chvějivým napětím bral.
Horká voda je báječná.
První dobrá věc dneska.
Nechci myslet na Toma, ani na Grétu a jejich hnízdečko jen pár ulic odtud, ale je to silnější. I když jsem měl dojem, že všechny zásoby slz mám vyčerpaný, evidentně to není pravda. Jedna za druhou se mi koulejí po tváři a já nemám ani sílu je utírat.
Zvoní mi mobil.
V tuhle dobu by to mohl bejt Tim. Vůbec na něj ale nemám náladu. Nechce se mi s ním mluvit, poslouchat, jak mi říká, že se mu stýská. Cítím se vůči němu taky blbě, protože si na něj zase tak často nevzpomenu. Měl bych mu to říct. Měl bych mu říct, že to dál nemá smysl. Jenomže ono to není lehký s někým skončit.
Zacpu si uši prstama, abych neslyšel zvonění, a když je po chvíli vyndám, je zase ticho.
Vylezu z vany a zabalenej do osušky se přesunu do postele.
Zavřu oči.
Je mi líp. Relativně. Teda asi tak, jak mi v mezích možností může bejt.
*
Probudí mě ne zrovna jemný zacloumání.
„Co–?“ vyrazím ze sebe zmateně a snažím se zorientovat.
Někdo je u mě. Někdo sedí na mojí posteli a drží mě za ramena. Hlavou mi okamžitě proletí několik případů z černý kroniky, který jsem četl v novinách v poslední době. ´Musím ho překvapit a utéct´, sumíruju si v hlavě krizový plán.
„Pomoooc,“ zaječím a začnu odstrkovat ruce, které drží moje ramena.
„Neblbni,“ ozve se hlubší mužský hlas a naposledy se mnou zacloumá. Pak mě pustí a já s žuchnutím dopadnu zpátky na deku. „To jsem přece já.“
Zvednu se na loktech a zamračím se.
„Tome?!?“
„Hm,“ zabručí zpátky.
„Co tady děláš?“ vyjedu na něj ostře. „Co tady zatraceně děláš?“
Než stačí odpovědět, vyhoupnu se do sedu a moje pěsti jedna za druhou dopadají na jeho tělo. Je to báječně osvobozující pocit, dostat ze sebe všechno napětí a frustraci tímhle způsobem.
„Zbláznil ses?“
Z jeho dechu je cítit alkohol. Rum. Nezaměnitelně. ´Tím líp,´ říkám si, ´to zvětšuje moje šance na pomstu´. Mlátím ho hlava nehlava. Chci mu ublížit. Hodně. Stejně jako on ublížil mně. Alkohol mu zpomalil reflexy, takže trvá chvíli, než se mu podaří chytit moje ruce.
„Pusť,“ zasyčím.
Škubne se mnou, takže dopadnu zpátky na postel.
„Nech toho,“ zamumlá nezřetelně.
Ruce mi drží pevně u těla a nakloní se nade mě. Jeho hrudník je položený na mém, je hrozně těžký, srdce mu bije pravidelně a ne tak splašeně jako to moje. Chvíli se nehýbe a pak se nakloní ještě blíž. To je na mě trochu moc. Trošku moc zážitků na jeden večer. Ve tmě ho přesně nevidím, jen nepatrný obrys ve světle, které dopadá dovnitř z ulice. Měl bych ho shodit dolů a vynadat mu. Za všechno, co mi dneska a i předtím udělal, ale nejde to. Jeho blízkost je tak strašně příjemná, že ani nedýchám. Skloní hlavu a opře se čelem o mé čelo. Špička jeho nosu se otře o moji tvář a Tom vydechne.
„Bál jsem se-volal jsem-ty — nebyl jsi,“ mumlá nesouvisle útržky vět. Zamrká a jeho řasy mě zašimrají.
Otře se o mě tváří a přesune se na mě plnou vahou. Jeho hlava teď leží v ohybu mého ramene a Tom spokojeně vydechne. Něco ještě zabručí, ale nerozumím mu. Jeho rty se něžně otřou o můj krk a Tom znovu zhluboka vydechne. Během pár minut tvrdě spí.
Ležím jako prkno a bojím se pohnout, abych ho neprobudil. Jsem ztuhlej, bolí mě svaly, ale nechci přijít o ten nádhernej pocit, že jsme si takhle blízko.
Začíná svítat.
Tom se poprvé od chvíle, kdy usnul, pohne. Vyprostím se zpod jeho těla, aniž bych ho probudil. Leží vedle mě, klidně a pokojně. Přisunu se k němu co nejblíž, jemně mu nadzvednu ruku a vklouznu mu do náruče. Jeho ruka těžce leží přes moje tělo. Přijdu si jak malé štěně, dychtivě se k němu tisku a zavírám oči.
Nechci, aby přišlo ráno.
autor: Michelle M.
Klikni na anketu, díky J. :o)
zmlátit a pak tulit…to je dobrá strategie…xD
Když jsem uviděla nadpis, nevěřícně jsem zamrkala a pak se nadšeně vrhla na čtení mojí oblíbené povídky. 😀 😀 Už jsem myslela, že se pokračování už nedočkáme…miluju tuhle povídku, další díl prosím dříve než za dlouhé měsíce 😀 😀
Já měla chuť křičet "Pusu, pusu, pusu" xD
A ono nic … snad nebudem zas čekat na další dílek tak dlouho, jinak hezká povídka x)
pááááání, sotva sem viděla název povídky, začetla sem se a ani nevnímala, že mi mamina buší do dveří :D:D:d užasné…krásné…upe to milujuuuu..sem zvědáva jak bude Tom reagovat až se vzbudí :d
:o) Taky jsem nadskočila radostí, když mi tahle povídka zase přistála v e-mailu, tak nějak mi to připomnělo starý dobrý časy… zní to sice blbě, protože ty starý časy zase nejsou tak starý, ale je v tom prostě kus nostalgie. Ale nebudu si tu vylejvat svoje stařecký sentimentální myšlenky, čas běží a my mu bohužel neporučíme, aby se vrátil, nebo aspoň na chvilku zastavil.
Už jsem ti Michelle psala, že mám radost z toho konce, ale současně je mi jasný, že až se Tom probudí, nic nebude tak růžový, jak se teď zdá… nejspíš bude zírat, kde se to ocitl, a nebude tomu věřit. Nejspíš bude posetej modřinama od Billových vzteklých pěstiček, co do něj předtím bušily, to bude zírat. Ale pro mě je to stejně pozitivní situace, i přesto, jak se to stalo, protože se něco mezi nimi začne dít, a snad… doufejme… jednou… radši to nechci zakřiknout. Nádhera, Michelle, jsi pořád stejně skvělá autorka. :o) J.
*lapá po dechu*
Jestli chci napsat, že miluju Tvůj styl, tak to není dostatečné vyjádření, řekla bych. Fascinuje mě Billova rozpolcenost – v Americe přítel a stejně podvědomě touží po svém sladkém bratrovi. A Tom? Vůl. Ale nedivím se mu.. Zvedám obě ruce a pokusím se i nohy, i když to bude složitější ;D. Senzační!
ach!:)…Nevěřila jsem vlastním í
očím!:)…A je to tu! Po takový době!:)…Nádhera, já to prostě žeru!:D…Ty emoce!:)…To budu mít zase absťák, než bude další díl!:(
Bože!!!!!To je tak nádherné!!!!!!
No já se nekonečně raduji! Není nic, co bych uznávala více než Hotelový pokoj… ♥
Ale vůbec nesouhlasim s tim, co se tam zatim děje. :/ Tim, Tomovo chování… No, tím koncem si to možná maličko vyžehlil, i když to taky nevím jistě. Bůhví, co zase způsobí.
Kristova hlavo!!! Málem jsem tu zkolabovala pod stolem, když jsem zahlídla tuhle mojí drogu! Milionkrát mám přečtený HOTELOVÝ POKOJ a mohla bych to číst pořád a pořád dokolečka a… neuvěřitelně jsem se těšila na další, čili sedmý díl, který mi dnes přibul! Jsem tak ráda <333
A nádherný to je. Vždycky jsem u týhle povídky, který nese v názvu HOTEL, měla na krajíčku veškerý emoce a strašně s bušícím srdcem jsem četla každý písmenko!!! Doufám, že čas na další díl si uděláš co nevidět a bude tu brzy, protože jsem zvědavá na pokračování a zvědavá na jejich vrácení se k tour, kdy doufám, že se vrátí do hotelovýho pokoje, a budou se tam vracet spolu!
D-Ě-K-U-J-U!!
neuvěřitelné, že je tu nový díl… já už ani nedoufala;) ale vyplatilo se čekat, úžasný díl, zbožňuju Tvé psaní:) jen doufám, že už to nebude zase tak dlouho trvat, protože když je něco tak skvělého jako tahle povídka, čekání pak bývá dost ubíjející…;)
To já taky raději neci aby přišlo… ta noc je na to až moc pěkna….
Pokaždé, když jsem se během těch dlouhých tří měsíců ocitla na twincest.blogu, říkala jsem si, jestli zrovna dnes budu mít štěstí a narazím na další díl tvé úžasné povídky. Opravdu pokaždé. Ale musím přiznat, že zklamání nebylo zas až tak zdrcující. Sice jsem se na sedmý díl ohromně těšila, ale právě to čekání bylo tak nějak vzrušující a napínavé. Tedy ovšem, milá Michelle, to neznamená, že další dílek musí být nutně až za pár měsíců, to zase ne, zvláště, když šestka končí tak nadějně! Ale nemyslím, že si hoši po ránu padnou nadšeně do náruče, i když by se mi to velice zamlouvalo. No, nechám se překvapit a budu se jen a jen těšit. Milá Michelle, jsi báječná spisovatelka, o tom nemůže být sporu. 🙂
Souhlasím s Janulí, také se mi vybavilo něco z těch starých dobrých časů, i když si nejsem tak úplně jistá, jestli Janule nemá na mysli časy ještě starší, než já vůbec pamatuju, přece jen je na tomto blogu služebně déle. 🙂 Prostě jsem si jen připomněla tu úžasnou atmosféru kolem tvých povídek, ty nádherné komentáře pod každým novým dílem, ty vzrušené debaty o vývoji hlavních postav… zkrátka, staré dobré časy… hmmm… tak teď jsem dojala sama sebe. :))))
Wywalila jsem oči a nezwládala ani číst když se tady konečně oběwilo pokračowání….doufala jsem , že budeš zase pokračowat…..čekala…a dočkala se…je to proste perfektní…pořád na tebe w tomhle směru nikdo nemá….
[1]:—souhlasím xDDDD
+ – 100dní bez tejto poviedky boli kruté,každučký deň som s nádejou čakala na moju milovanú poviedku a konečne sa objavila,tak nádherne napísaná, sľubujúca že ich láska sa nestratila a všetko bude tak ako má byť.Dúfam že to čakanie do rána kým sa prebudia nebude zasa trvať 100dní.
páni..pokračování? a nedopsané? copak se děje Michelle? 🙁
no..to se radši ani nezačtu a smířím se s tím koncem, s tím krásným happy endem, který jsem si domyslela k jedničce. :/ ale škoda. 🙁
Já na to ráno čekám už hezky dlouho… a pořád budu. Michelle, prosím, dělej s tou povídkou už něco.
Aj ja si počkám Michelle 🙂 !! Ja si tak želám pokračovanie… ani nevieš 🙂 .