autor: Ainikki
Loudavě se táhnul po chodníku, ruce vražené hluboko v kapsách a přes rameno jen nedbale přehozenou sportovní tašku s věcmi potřebnými na trénink. Šel brzy, ale neměl nic lepšího na práci a ve svém bytě se sám nudil. Hlavu choulil mezi ramena. Zima byla tu, a on z toho byl jen zbytečně otrávený. Alespoň tedy náladu z dnešního dopoledne přičítal počasí. Nenapadalo ho nic lepšího, čemu by ji na vrub mohl připsat. Vlastně už zhruba poslední dva nebo tři dny na sobě pozoroval podivnou podrážděnost bez zjevné příčiny a dnes to jen vyvrcholilo. Nutilo ho to o tom ustavičně přemýšlet. Nebylo ani divu. Pro něj to byla skutečně neobvyklá reakce.
Beate. Dnes ráno se u něj zase po pár týdnech ukázala. Nažhavená a velmi sexy. Ona vypadala dobře vždycky, ale protentokrát se jí to skutečně povedlo. Byla vyzývavá, ale při tom ne nijak laciná. Pokusila se jim oběma poskytnou jejich oblíbené potěšení a uvolnění, ovšem s Tomem to ani nepohnulo. Nedokázala ho vzrušit, spíš ho jen popudila, a po pár jejích nevydařených pokusech ho svést, ji vyrazil z bytu ven. Jeho nálada se tím propadla ještě někam hlouběji. Momentálně by řekl, že se nacházela někde na dně Mariánského příkopu a on neměl nejmenší chuť ji odtamtud lovit. Nepřítomně se mračil na všechno a všechny okolo, nereagoval na pozdravy pár lidí, které by měl nejspíš pravděpodobně znát ze školy, jinak neviděl důvod, proč by se k němu měli hlásit, a pokračoval k areálu kolejí, kde bylo jeho sportoviště.
Jeho rozladěnost odnesl i drobný kámen, který se mu připletl pod nohy. Vztekle ho nakopnul, až malý nebožák přeplachtil vzduchem pár metrů, dvakrát se odrazil od země a skončil v kanále.
„Přesně tam patříš.“ Zabrblal si Tom pod nos a ohnal se po sněhové vločce, která se mu pokusila usadit na bundě. Když ji ale následovala další a další, nechal to být. Tahle bílá protivná hmota mu tedy ještě chyběla. Doufal jen, že pro dnešek už všechny nepříjemnosti vyčerpal. O žádné další totiž nestál ani v nejmenším. A to prozatím netušil, že to nejlepší ho teprve čeká.
Střihnul zatáčku kolem jednoho rohu budovy, a teď už ho dělilo jen posledních pár metrů ke vstupu do sportovní haly.
„Tome.“ Křiknul na něj někdo odkudsi zprava v momentě, kdy už sahal po klice. Ohlédl se po hlase a nemohl uvěřit vlastním očím. Jeho malá vodní víla. Zřejmě si přišla pro repete. Tom se ušklíbl a udělal pár kroků směrem k Billovi.
…
„A kde že jste?“ … „Vystupujete z vlaku a do hodinky jste tady. Tak to je báječné. Bill se totiž zase o trochu zhoršil. Nevím, co se mu začalo honit hlavou, ale vypadal dost sklesle.“ Elke hovořila po telefonu s profesorem Steinem, který se vrátil ze své mise s úspěchem. Měla radost. Z Billova chování totiž vůbec neměla dobrý pocit. Nechtělo se jí ani od něho odcházet, ale zdálo se jí, že když mu nevyhoví, a pro ty kokosové koule nepojede, bude to jen o to horší.
„Asi bychom s tím prstenem měli jít rovnou za basketbalistou. Zjistila jsem si už včera, že teď v podvečer mívá tréninky, takže by neměl být problém ho chytit.“ … „OK. Budu čekat. Zatím se mějte.“ Rozloučila se zelenovláska, vystoupila z autobusu městské hromadné dopravy a svižným krokem se vydala ke kolejím.
Začínalo sněžit. Elke to vykouzlilo na tváři pobavený úsměv, když jí jedna z vloček přistála přímo na nose. Zvrátila hlavu a zadívala se na nebe, ze kterého se v hustých chomáčcích snášela spousta dalších. Billovi by to mohlo udělat radost. Pomyslela si. On miloval první sníh.
O velkou rohož ve vrátnici si pár šoupavými pohyby očistila boty a pokračovala k Billovu pokoji. Ihned, jak otevřela dveře a vstoupila dovnitř, jí bylo jasné, že tu něco není, jak by mělo. To podivné ticho. Tak tíživě tu nebývá, ani když Bill usne a zavře tak na chvíli tu svou věčně upovídanou pusu. Postel prázdná, koupelna taky. Sice jí to přišlo dětinské, ale dokonce nakoukla i do šatní skříně. Nic. Malá jiskřička naděje, že na ni Bill vyskočí ze svých pečlivě srovnaných triček a spodků, umřela ve vteřině. Skutečně tu nikde nebyl, a když si všimla, že chybí i jeho zimní kabát a boty, bylo jí jasné, že tentokrát se nevydal jen za spolužačkou do vedlejšího pokoje pro učení.
Otevřela pusu v němém výkřiku úleku, hlas se ale přes stažené hrdlo neprodral. Znovu ji jen naprázdno zavřela a upustila malou igelitovou taštičku, již přinášela z cukrárny. Ta s žuchnutím dopadla na koberec, až se papírový kornout uvnitř otevřel, a pár sladkých bílých pochutin se vykutálelo ven. Bylo jí to jedno. Vyřítila se z pokoje, ani si neuvědomila, že za sebou zapomněla zavřít. Předtucha toho nejhoršího vedla její kroky přímo ke sportovní hale.
…
Bill se zarazil a ztuhle zůstal na Toma zírat. Vyděsil se. Ten jeho pohled, to jak se k němu blížil, jako šelma k nějaké kořisti. Nečekal, že se bude takhle tvářit někdo, kdo by do něj měl být zamilovaný. Zcela automaticky před ním ustoupil pár kroků dozadu, když ale narazil na chladnou zeď budovy, bylo zřejmé, že ani případný útěk se mu nezdaří. A chtěl vlastně utíkat?
„Ale, ale, kohopak to tu máme?“ Posměšně zasyčel Tom a na tváři mu stále hrál ten děs nahánějící úšklebek. Přistoupil až do Billovy těsné blízkosti a zůstal na něm svým tělem téměř nalepený. Tomova ruka vyjela po jeho paži nahoru a v překvapivě něžném gestu pohladila dredatého chlapce po tváři. Ten pod tím dotykem jen přivřel víčka.
„Tomi.“ Vydechl v opojení lásky a něhy, která ho znovu zaplavila plnou, a ještě větší silou. Položil svou dlaň na tu jeho, aby ho tak donutil setrvat ještě o něco déle.
Tom hluboko uvnitř sebe potlačil zabublání smíchu. Jak bláhoví a směšní mu připadali tihle zamilovaní pošetilci. Nabízeli mu ze sebe všechno, a on toho s potěšením rád zneužíval. Vždyť s nimi se dalo tak snadno manipulovat.
„Chyběl jsem ti?“ Svádivě mu zašeptal do ouška. Bill jen přikývl, nechávajíc dál oči zavřené. „Řekni, jak moc.“ Pobízel ho Tom. Chtěl to od něj slyšet. Chtěl se ujistit, že ten kluk je jen další poslušná hračka, která udělá všechno, co od ní bude žádat, a ještě mu nakonec poděkuje za to, že mu věnoval pár chvil ze svého drahocenného času.
„Oh, lásko, myslel jsem na tebe každou vteřinu.“ Přiznal Bill upřímně. Neviděl důvod cokoli zastírat. Tom tu stál a něžně ho laskal. Všechny obavy, které v něm vyplavaly, když se poprvé zadíval do jeho očí, byly pryč. Není důvod myslet si, že by mu chtěl ublížit. To už by to přeci dávno udělal. Billovy paže se omotaly kolem basketbalistova krku a přitáhly si ho k sobě ještě blíž.
Tom otráveně protočil oči v sloup. Jestli něco nesnášel, tak to, když se mu tihle hošíčci začali vyznávat. Prozatím ale svoje opovržení nedal nijak najevo. Nehodlal ho vyplašit. Obvykle to nedělával, ale s těmi, s kterými byl obzvláště spokojený, se sešel dvakrát. A tohle roztomilé rozvrkočené ptáče si rozhodně zasloužilo ještě jedno menší zopakování.
„Pojď se mnou.“ Přikázal mu a vymanil se z jeho sevření. Čapnul ho za ruku a táhl dovnitř. Nehodlal otálet a rozhodl se využít času, který mu zbýval, než se přiřítí trenér. Táhl Billa do jedné z šaten, o které zaručeně věděl, že v tuhle dobu nebývá používaná. Přibouchl za nimi dveře a rozsvítil světlo. Hodlal si to vychutnat všemi smysly a nepochyboval o tom, že pohled na tohohle kluka bude stát skutečně za to.
Bill se prozatím nevzmohl na jediné slovo. Možná, že si doposud naivně myslel, že Tom s ním chce být jen někde, kde si budou moci v klidu popovídat, a nebude jim zima, a tuhle podmínku venkovní prostory rozhodně nesplňovaly. Pokusil se na něj usmát a vztáhnout k němu ruce, aby si tak vyžádal další hřejivé objetí, místo toho byl ale s dosti surovou razancí přimáčknut ke stěně. Heknul, a dříve než si stačil uvědomit, co se to děje, zacpal mu Tom ústa svým jazykem a velice snadno si probojoval cestu přes hradbu zubů až hluboko do Billovy pusy.
Zprvu měl pocit, že Tom tak jen ventiluje nahromaděný stesk po něm a vynahrazuje si tak čas, který strávili odděleně. Přijímal tedy poslušně jeho polibky, ovšem v tempu, které Tom nasadil, mu je nedokázal oplácet. Ani se o to nesnažil. Vsugeroval si, že je jednoduše povinen jen držet, že mu to dluží. Když ale skončil jeho kabát následovaný svetrem, na zemi, a v momentě, kdy uslyšel trhající se látku jeho nového trička, které Tom jediným pohybem roztrhl vedví, jako by se probral z té tupé pasivity a uvědomil si, že tady a teď je něco hodně špatně. Vždyť takhle to nechce, takhle si to ani v nejmenším nepředstavoval.
První pokusy vzepřít se, dopadly neúspěšně. Tom je asi ani nezaregistroval. Razantněji tedy zatlačil proti jeho hrudníku a bolestivě ho kousl do rtu.
„Auuu!“ Zařval Tom a chytil se za postižené místo. Jestli krvácí, tak toho kluka na místě přizabije. Naštěstí to bylo OK.
„Tak tobě se zachtělo kousat, ty malá potvůrko.“ Nenechal se vykolejit a vystrašeného Billa si přitáhl znovu k sobě. Ten si to už ale znovu nehodlal nechat líbit.
„Tome, prosím, přestaň.“ Zaskuhral zoufale a cuknul hlavou na stranu tak, že se kluk s copánky, místo k jeho rtům, přisál jen na jeho tvář. Nedbal toho a sjel níž na citlivou kůži na Billově krku. Necitelně ji skousával, až Bill začínal tlumeně pofňukávat. Dál ho od sebe odstrkával. Bohužel neměl v sobě tolik síly, aby zvládl dostat osvaleného sportovce ze svého dosahu. Ten si ale uvědomil, že všechno nejede podle toho, jak měl rád. Na chvíli toho tedy nechal a zadíval se na tu malou nicku, která se opovážila mu vzdorovat.
„Oh, jen žádný slzy. To se na mě ani nesnaž zkoušet. Přišel jsi za mnou, tak ti muselo bejt jasný, co od tebe budu chtít. Takže teď pěkně drž. Když budeš hodnej, tak slibuju, že se ti to bude i líbit.“ Bill nemohl uvěřit tomu, co se doneslo k jeho uším. Co mu to tu vykládal? To ho chce jen ojet? To nemůže myslet vážně.
Vykřikl, když byl jedním trhnutím rozepnut jeho pásek u riflí a hned na to byly i kalhoty stahovány dolů.
„Ne, prosím, ne. Tohle ne.“ Rozplakal se Bill naplno a úpěnlivě žadonil. Tahal své kalhoty zase zpět. Chvíli se tak o ně oba přetahovali, až Tomovi došla trpělivost.
„Tak co vlastně chceš, ty jeden ukňouranče?!“ Štěknul na něj a vzteky hlasitě odfukoval. Rozhodně se nepovažoval za násilníka, i když s prdelkami měl rád malinko ostřejší zacházení. Museli to ti hošíci ovšem akceptovat. Pokud ale tahle fajnovka nepovolí, nehodlá se jím nadále zabývat. Je spousta jiných, kteří mu to poskytnou rádi, ba přímo s potěšením.
Billa ta otázka poněkud zaskočila. Natož, když Tom nevypadal, že ji pronesl jen tak do vzduchu, ale skutečně na ni očekává odpověď. Vzlykavě se nadechnul a pár vteřin na něj zůstal jen civět.
„Já…“ koktavě začal. „Miluju tě a ty mě přece taky, nebo už si nevzpomínáš?“ Téměř až šeptal ta slova, jako by snad na nich mělo být něco, za co by se měl stydět. Když se mu ale jen místo láskyplné odpovědi dostalo Tomava hrdelního výsměchu, poraženecky sklopil hlavu. To nebyl jeho milovaný Heremheb. Tuhle necitelnou stvůru on nepoznával.
Tomovi náhle přestalo být do smíchu a utichl. Už od první chvíle, kdy se tu Bill tak nečekaně objevil, měl tendence se na něj dívat a vnímat vše, co s ním dělala jeho přítomnost. Věděl, jak se chlapec zatetelil blahem, když mu věnoval něžné pohlazení, a jak se naopak roztřásl obavami, když s ním začal zacházet hruběji. Přesto si to nijak nehodlal připouštět k tělu. Prala se v něm dvě rozervaná já a on netušil, kterému z nich by měl dát přednost.
Nerozuměl sám sobě, když s tou největší opatrností, jaké byl jen schopen, uchopil Billovu bradu do dlaně a donutil ho, aby k němu zvedl tu svoji čokoládu, která se nyní topila v moři slanosti. Ty oči ho fascinovaly. Cítil, že by je měl znát, ale nadále tápal. Bill se neodvážil pohnout, i když si nedělal velké naděje, že ta momentální změna v Tomově chování by přinášela cokoli dobrého. Věděl, že by to bylo jen opíjení se iluzí. Přesto mu sebetrýznitelsky dělalo dobře setrvávat v jeho blízkosti.
Tom byl lapen v tom pohledu. Jenže když přivřel oči a přerušil tak jejich oční kontakt, s úmyslem nahnout se k němu pro láskyplný polibek, kouzlo vyprchalo a v něm vyhrálo to cosi černé, co na něj s ohlušující vervou hulákalo, že je jeho povinností tomuhle klukovi ublížit.
„Jasně, že tě miluju.“ Místo k jeho rtům se nahnul k jeho uchu. „Miluju tu tvoji dírku, a když mě teď necháš se do ní hezky udělat, tak nebudeš litovat, prdelko.“ Billovi v tu chvíli bylo, jako by mu vrazil nůž rovnou do srdce. Špatně se mu dýchalo, přesto se ale vzmohl na poslední protest.
„Nikdy!“ Vyhrknul nekompromisně a pokusil se, aby to alespoň vyznělo bojovně. Byl si ale až moc dobře vědom toho, jak plačtivě a zuboženě jeho hlas zní. Tohle byl jeho konec, a on si to začínal zřetelně uvědomovat.
„OK. Tvoje volba.“ Rozhodil Tom rukama a neopomněl si nad ním pohrdavě odfrknout. „Nemám zapotřebí si něco vynucovat, takže pokud tu nehodláš roztáhnout nohy dobrovolně, tak ses připravil o skvělej mrd a já už žádný další šance nedávám.“ Neodpustil si ještě do chlapcovy rány přisypat sůl, doslova se otočil na patě a odcházel, nechávaje naprosto zdecimovaného Billa za sebou.
Než stačil ale rozrazit dveře a vypadnout z místnosti, uslyšel, jak se chlapcovo tělo svezlo po stěně a se zaduněním skončilo na podlaze. Odchod si v tu ránu rozmyslel. Sice byl přesvědčený, že je mu tenhle ubožáček ukradený, nehodlal mít ale na triku to, že tu před ním zdechne, a on se mu ani nepokusí poskytnou první pomoc. Přiskočil k němu a sehnul se nad něj.
„No tak. Nehraj tu na mě komedii.“ Trochu křečovitě pronesl a poplácal Billa po tvářích. Chlapec se neprobouzel. Zkontroloval jeho životní funkce. Dýchal a nahmátl i slabý pulz.
Toma se zmocnila panika. Teoreticky věděl, co by měl udělat s člověkem, který je bez sebe, ale v tenhle moment měl vymeteno. Přehodil přes Billa jeho zimní kabát, vzal ho do náruče a vyběhl s ním z šatny ven.
„Je tu někdo? Můžete mi pomoct?“
autor: Ainikki
betaread: Janule
a sakra, sakra, sakra…Bille, vydrž, prosímtě!
áááááááááá to je strašný napětí… ať už si ten blbec Tom vzpomene… teda on za to sice nemůže, ale… no ať už prostě uvidí ten prsten
Tomowi asi urwu hlawu! sakra! nemohl se chowat aspon hezky?! at uz tam dorazi ta zelenowlasa wila! :/ doufam ze dalsi dil bude driw!
To je parchant ten Tom, to ani není možný!
awww..dneska čtu tuhle povídku poprvé,sjela jsem všechny díly..fakt moc hezké,páni..píšeš moc krásně 🙂 těšm se na další díl,hodně zdaru při psaní 🙂
O můj bože to je kus vole fakt…. jéjda mám z toho nervy na pochodu
Božee Tomane :-/ lisnout ti je mááálo.. už si vzpomeň!
Ty vole… já tu ztrácím dech. RYCHLE pokračování!!!
Ty vole já..! Bože můj!! Já chci další díl nebo nepřežiju!
Zmetek jeden sobecký!!!!!
Aaa, proč se k němu chová tak hnusně-hovado jedno!! 🙁 Ať Bill hlavně v pořádku 🙁
16 mate ne strankach
http://ainikki.blog.cz/
je upe super
Oh doprdele! To snad né musí tam rychle přijít s tím prstenem nebo to bude všechno v háji a Bill… radši ani nemyslet. Přece to nemůže dopadnout špatně:(
a teď by tam měl naběhnout ten dědula….xD
no to je blbec..ako mu moze ublizit.. no.. rychlo pokracko..sup sup..wa..
aaa tome, ty vole!! :'( … doufejme, že aspon tedka se v něm to druhé já probudí…musí!!
Tá klatba je odporne ozajstná a silná. Nech už donesú ten prsteň prosím.