Hope 30.

autor: B-kay

„Nemůžu tomu uvěřit,“ zašeptal mi do vlasů, jak mě pořád silně objímal. Tulil si mě k sobě, líbal mou tvář, neustále se mě měkce dotýkal. Z očí mu stékaly drobné slzy. Lhal bych, kdybych řekl, že mně do pláče nebylo. Stalo se to všechno tak strašně rychle. Přímo neskutečnou rychlostí se můj život úplně obrátil, a mně to ještě pořád plně nedocházelo.

„Čemu?“ zeptal jsem se tiše. Bill se mi zadíval hluboce do očí.

„Tomuhle všemu. Jsi tady, tady se mnou. Nikdy jsem nevěřil, že by to mohlo takhle dopadnout. Byl jsem smířený s tím, že odejdeš a já zůstanu sám,“ smutně sklonil tvář k mým ramenům a opřel se o mě.

„Slíbil jsem ti, že zůstanu,“ pohladil jsem jej po mokrých vlasech. Stáli jsme pod sprchou už několik minut, k mytí jsme se však zatím vůbec nedostali. A ani jednomu nám to nepřekáželo. Nepotřebovali jsme se mýt. Oba jsme byli vykoupaní. Sprcha byla jenom jakousi záminkou, abychom mohli být spolu.

„Já vím,“ mumlal proti mé kůži. „Akorát jsem měl strach, že tě ztratím,“ bylo tak krásné slyšet, že na vás někomu skutečně záleží.

Tyhle pocity jsem nikdy předtím nepoznal. Nevěděl jsem, jaké to je, když má o vás někdo strach. Jaké to je, když někdo potřebuje být s váma, protože vás má rád. Jaké to je, když cítíte skutečnou lásku…

Pohled mi padl na vodní kohoutek.

Bylo to tak dávno… přesto přesně vím, jak jsem se tehdy cítil.

Bratranec měl taky takový kout. Akorát měl kohoutek na vodu mnohem výš a já na něj jako malej nemohl dosáhnout. Stavěl jsem se na špičky, skákal jsem, ve snaze zatočit ním, ale nešlo to. Byl jsem tak zoufalý. Zoufalství však bylo mnohem menší než strach, který jsem cítil. Neměl jsem odvahu jít za bratrancem a požádat jej, aby mi tu vodu pustil. Raději jsem si přinesl z pokoje malou židličku, na kterou jsem nemotorně vylezl a tu vodu jsem si pustil sám. Když jsem ji chtěl vrátit zpátky, na vlhkých dlaždičkách mi uklouzla noha a já jsem upadl. Ošklivě jsem se udeřil do nohy. Nebyl tam nikdo, kdo by mi pomohl vstát a pofoukal mou bolístku. Nikdo, kdo by mě přitulil a svými slovy mě ujistil, že bude zase všechno dobré. Nikdo…

Ještě pevněji jsem se přitulil k Billovu hřejivému tělu. Tak moc jsem jej potřeboval mít u sebe. Nedokázal jsem si představit, jaký by byl můj život bez něj.

„Třeseš se,“ slyšel jsem jeho hlas, jakoby z dálky. Byl jsem natolik zamyšlený, že jsem úplně zapomněl na to, že jsme ještě pořád ve sprše. „Počkej,“ Bill vypnul vodu, opatrně vyšel z prosklených dveří a vzal do dlaní župan a veliký ručník. „Zvedni ruce,“ popošel zpátky ke mně s něžným výrazem ve tváři,a když jsem tak udělal, pečlivě mě zabalil do županu jako malé dítě. „Je ti zima?“ vlhkou dlaní mě pohladil po tváři a omotal si kolem boků ručník. Byla mi zima, ale ne taková, abych to nezvládl. Nechtěl jsem mu přidělávat zbytečný starosti, a tak jsem jenom zavrtěl hlavou. „Mamka by se měla každou chvilku vrátit. Pomůžeš mi s večeří?“ na krátkou chvíli posmutněl, vzápětí si však všiml mého ustaraného pohledu, a proto se usmál. Bylo mi jasné, proč byl najednou tak smutný. Měl strach o Hope…

Já jsem se cítil úplně stejně, dokonce možná ještě hůř, protože jsem si dával za vinu to, že jsme přišli příliš pozdě. Možná kdybych se osmělil dřív, nemusela by dopadnout takhle. Možná, kdyby měla taky šanci utéct, jako jsem měl i já, udělala by tak… Oba jsme byli zavřeni v kleci. Zatímco ona měla klec skutečnou, pro mě se klecí stal bratrancův dům…

…

Simone se vrátila asi o dvě hodiny později. S Billem jsme zatím stihli udělat večeři, dokonce nám zůstala chvilka i pro sebe. Seděli jsme na gauči v obýváku a jemně jsme se líbali. Až příchod Simone, přerušil naši společnou chvilku a ne příliš šťastně…

Přišla posmutnělá s nejistým výrazem ve tváři. Hope nesla v malém košíčku. Stačil jediný pohled do jejich očí, abych zjistil, že to zřejmě nedopadlo dobře.

„Tak co? Bude v pořádku, že ano?“ Bill se k ní přiřítil s optimistickým výrazem ve tváři a láskyplně k sobě malého pejska přitulil. Jako by ani nečekal na odpověď. Vzal ji do kuchyně a cestou jí šeptal, že jí dá napít. Když jsme se Simone osaměli, smutně jsem sklonil hlavu a čekal jsem. Bylo mi jasné, že to nechtěla říkat před Billem.

„Doktor řekl, že to nevypadá dobře. Je slabá, odmítá jakoukoli potravu, dokonce nechce ani pít. Řekl, že by jenom trpěla. Je prý velmi malá šance, že by se z toho dostala. Řekl, že by bylo lepší ji…“ najednou přestala mluvit a zhluboka si povzdechla.

„Jak malá šance?“ zeptal jsem se nešťastně. Cítil jsem se za to všechno zodpovědný. Měl jsem to udělat dřív. Kdybych jen tušil…

„To nevím. Řekl, že malinká. Dal ji nějaké injekce, ale tvářil se tak, jako by to dělal jenom kvůli tomu, že jsem tam byla s ní,“ smutně pohlédla směrem ke kuchyni, odkud se ozýval Billův hlas. „Nemůžu mu to říct,“ opět pohlédla na mě. Nebyl jsem si jistý, zdali to zvládnu. Bylo mi z toho všeho na nic.

Sklopil jsem pohled, ramena mi povadla a já stal před ní jako hromada neštěstí.

„Víte, když mě Bill našel, byl jsem na tom podobně jako Hope. Odmítal jsem s ním mluvit, nechtěl jsem se na něj ani podívat. Bál jsem se úplně všeho. Všechno bylo pro mě nové, a tak jiné. Ale on to nevzdal. Nevzdal to se mnou, protože mi chtěl pomoct. Můžete mi věřit, že udělá pro toho pejska cokoliv, jako to udělal i pro mě, aby mi bylo líp. Já mu tu naději nevezmu. Je mi to líto, ale nemůžu,“ cítil jsem, jak se mi do očí derou slzy. Věděl jsem, že alespoň teď musím být tím silnějším, ale nešlo to.

„Tome,“ chytila mě za ruku a lehkým pohybem mi setřela slzu, která mi stékala po líci. „Nevím, kde ses tady vzal, ale pro mě jsi zázrakem,“ nic víc neřekla, jenom mě láskyplně políbila do vlasů, ještě jednou mě pohladila po uplakané tváři a šla za Billem. Nedokázal jsem se hnout. Pořád jsem šokovaně hleděl před sebe, kde ještě před chvilkou stála žena, která mě ještě nedávno nedokázala vystát… Jsi pro mě zázrakem…

„To ne,“ zašeptal jsem spíš pro sebe. „Váš syn je mým zázrakem…“

(Bill)

Po večeři jsme se ještě chvilku společně dívali na televizi, než nám mamka popřála dobrou noc a šla si nahoru lehnout. Vypnul jsem televizi a nechal jsem puštěné jenom rádio, ze kterého se tiše linuly pomalé tóny nějaké písně. Bylo úplně jedno, co to bylo za píseň, důležité bylo jenom to, že jsem se mohl konečně k Tomovi přitulit a naplno si užívat jeho blízkost.

„Snědla něco?“ zeptal se mě spíš opatrně. Pohledem jsem sklouzl na malé klubíčko, třesoucí se na Tomově břiše a bezmocně jsem zavrtěl hlavou.

„Nedokázal jí pomoct, že?“ zeptal jsem se smutným hlasem. Tom mě konejšivě políbil do vlasů, a ještě více si mě k sobě přitulil.

„Nesmíme to vzdát,“ byl tak skvělý. Chtěl mě uklidnit a dodat mi sílu, abych věřil, že to všechno dobře dopadne. Ale při pohledu na Hope, která ztěžka dýchala a neustále se neklidně třásla, mi bylo akorát tak do pláče.

„Chceš tancovat?“ překvapeně jsem zvedl tvář k té jeho.

„Myslels to vážně?“ odpovědí mi bylo veselé pokývání hlavou. Opatrně položil Hope vedle sebe, vstal a natáhl ke mně dlaně. Nemohl jsem tomu uvěřit. Úplně vyvedený z míry jsem jej následoval doprostřed obýváku. Chytil mě kolem boků a já jsem se k němu téměř automaticky přitulil. Dlaně jsem položil na jeho záda a hlavou jsem se opřel o jeho rameno. Nechal jsem se jím vézt. Neměl jsem dost síly, a tak jsem jenom vnímal, jak mě lehce houpe do rytmu písně. Jeho vůně a teplo, které z něj vycházelo, bylo tím nejkrásnějším na celém světě.

„Miluju tě, strašně moc tě miluju, lásko,“ vydechl mi do ucha a mě v tu chvíli steklo několik slz. Jak dlouho jsem na tuhle chvíli čekal?

Simone tiše kráčela dolů do kuchyně. Nečekaně ji přepadl hlad, a tak se do kuchyně vkrádala jako malé dítě, které se bojí, že by ji mohli přistihnout rodiče. Jako myška procházela kolem obýváku a rychle přiběhl k lednici, ze které si vytáhla hned několik dobrot. Spokojená a nesmírně nadšená se vracela zpátky nahoru, a už teď se těšila, jak moc si pochutná. Věděla, že to není správné, ale těmihle stavy si jistě prošli snad všichni.

U dveří obýváku však nečekaně zastavila. Televize byla vypnuta, celý pokoj osvětlovalo jenom několik svíček. Celým pokojem se nesla romantická melodie jisté písničky, do které se pomalounku pohupovala dvě těla. Simone málem vykřikla překvapením, když je uviděla. Byli k sobě pevně přitulení, tančili a líbali se. Myslela si, že se jí to všechno jenom zdá. O to víc, když spatřila Hope, která seděla u své mističky s jídlem a spokojeně si hrála s keksem ve tvaru kostičky…

(Bill)

Cítil jsem se, jako bych se vznášel. Tom mě držel v náručí, tančil se mnou a líbal mě… Ach bože, jak krásně líbal. Přál jsem si, aby ta chvíle nikdy neskončila. Se zavřenýma očima jsem opětoval všechny jeho polibky. Byly tak lehké. Ledva jsme se dotýkali rty.

„Slib mi, že mě už nikdy nepustíš,“ zasténal jsem do jeho rtů.

„Nikdy,“ vydechl, a já cítil, jak mě zvedl do své náruče. Tančit však nepřestával. „Nikdy,“ zopakoval a nádherně se usmál. Musel jsem se usmát taky. Byl jsem tak šťastný. V tu chvíli pro mě neexistovalo nic jiného. Jenom my dva a naše láska…

Uvěřil bys, že na něco čekám?
Uvěřil bys, že držím noc pevně v rukou?
Sám v temnotě
Cítím ve svém nitru bolest
Jen ty mě můžeš uzdravit

Je to něco, co nemůžu snést
Cítím se tak ochromený
Nemůžu myslet na nic jiného
Než na tebe
Ovládáš každý okamžik
Jsi vzduch kolem mě

Láska je občas osamělá cesta
Jdu pořád dál
Až k okamžiku, kdy budeš můj
Je to dlouhá cesta
Tam, kde k sobě patříme
Ale dojdeme tam brzo…