autor: Pajule
Zeleno-blonďatá hlava se řítí táborem
BILL
„J-j-já… v-vědě-ěl jsem, ž-že ti t-to nem-mám ukaz-zovat…“ začne Tom koktat a mírně se třást. Já jen omráčeně klečím na zemi a stále se koukám na ten skateboard. Ten obrázek je tak nádherný. Opravdu, namalovaný do sebemenšího detailu. Jen mi nejde do hlavy, proč zrovna já? Proč Tom namaloval mě? I k mému překvapení se k Tomovi přisunu blíže, pažemi ho obejmu okolo ramen a přitisknu ho k sobě. Své rty dám tak, abych mu mohl šeptat do ucha.
„Nevím, proč jsi nakreslil zrovna mě. Nevím, jaký jsi měl k tomu důvod, ale když se to tak vezme, je to čistě jen a jen tvoje věc. Já ti za to hlavu trhat nebudu. Pokud k tomu chceš něco říct, budu jedině rád. Pokud ne, tahat to z tebe násilím nebudu. Jak už jsem jednou řekl, hlavu ti za to trhat nebudu. Ale… děkuju,“ zašeptám a Toma zase pustím. Ten se na mě jen překvapeně podívá a otevře pusu do O.
„B-Bille…“
„Jak jsem řekl, tak to je. To, co řeknu, platí. Pokud chceš, támhle v rohu v krabici jsou nějaké skateboardy, které jsou už namalované originály rovnou z obchodu. Pokud s tímhle nebudeš chtít chodit na tréninky, pochopím to. Takže tam si jeden můžeš vzít. A teď už to sbal, za deset minut je večerka.“
„Díky,“ špitne jen, rychle zadělá barvičky, štětce nastrká do stojánku, skate si chytne do jedné ruky a začne odcházet pryč. Pak se ještě zastaví a z krabice si vezme jeden skate. Nakonec se ještě otočí a věnuje mi dlouhý pohled. Pak odejde.
„Andre, Simone! Vy už taky běžte, za chvíli je večerka,“ křiknu na kluky, kteří tu ještě zbyli. Jen kývnou na souhlas, rychle to tam poklidí a zmizí do svých chatek. Já se vydám do kuchyně, kde si uvařím silné kafe a posadím se ven na schody. Myslím, že dnes už neusnu.
TOM
Omámeně si zastrčím oba skaty pod postel a vezmu si věci, které budu potřebovat do sprchy. Ve dveřích se ještě srazím se Simonem, ale ten mě raději ignoruje. Pokračuji dále po pěšince, až dojdu kde sprchám. Když vejdu do malé budovy, otevřu dveře s panáčkem a zamknu se do malé místnosti s jedním sprchovým koutem a s jedním umyvadlem. Stáhnu ze sebe všechny věci a hodím rychlou sprchu. Když celý voňavý vylezu ven, obléknu si na sebe čisté boxerky na spaní, přes které si obmotám ručník. Ještě si vyčistím zuby. Pak všechny ostatní věci vezmu do náručí. Jelikož jsou noci horké, do chatky se ze sprch vydám jen takto. I přes moje obavy, že neusnu, usnu hned, jak zalehnu, jako malé neviňátko.
O sedm dní později – sobota
„Tobě nikdo nepřijede?“ vyřítí se za mnou Bill’s s úsměvem na tváři. Přijde až ke mně a posadí se stejně jako já na schody, před budovou, kde je jídelna, kuchyň a společenská místnost.
„Mě? Ne, nemá kdo. Rodiče jsou na Aljašce.“
„Na Aljašce?“
„Ano. Oni pracují pro jednu firmu, je to takový skromnější podnik, nemají z toho žádné velké peníze. A navíc hodně cestují, jsem často sám doma. I když, občas letím s nimi. To záleží na firmě, kolik jim dá na cestu. Máma dříve dělala tlumočnici a překladatelku, umí pět jazyků. Táta je pro změnu ten, co umí vyjednávat. Všechno, co firma potřebuje zařídit a udělat v zahraničí, dělají právě oni.“
„Páni! Kde všude už jsi byl?“
„Byl jsem s nimi asi jen šestkrát. Hned moje první cesta vedla do Austrálie, ale moc si toho nepamatuji, bylo mi nějakých deset nebo jedenáct. Pak to byla Itálie, Řecko, Mexiko, Anglie a naposledy jsem s nimi byl před rokem. To jsme byli v Los Angeles. Na Aljašku jsem s nimi měl jet původně také, ale firma jim dala málo peněz. Už tak to vyšlo draze, jsou tam na dva měsíce.“
„Wau! Jakými jazyky mluví tvoje mamka?
„Angličtina, španělština, italština, francouzština a ruština. A sem tam něco z jiných jazyků, co pochytí na cestách.“
„Ach tak. Co vlastně děláš za školu?“
„Gymnázium.“
„Tome! Tomeeee!“ uslyším někoho volat přes celý tábor moje jméno, což mě donutí otočit se od Billa. Zeleno-blonďatá hlava se řítí táborem. Postavím se na nohy, že uteču, ale Erik si mě stihne všimnout.
„Tome, tady jsi! Och bože, tolik se mi stýskalo!“ přiběhne ke mně to škvrně a padne mi do náručí. Tiskne se ke mně, jako by mě nikdy nechtěl pustit. Aby to nevypadalo divně, dám mu ruce na záda.
„Eriku?“ vydám ze sebe překvapeně a zamrkám, jestli se mi to náhodou nezdá.
„Tomi, Tomi! Byla to ta největší chyba v mém životě. Promiň. Nevydržím to bez tebe!“ chrlí na mě jednu věc za druhou. Pak se ode mě mírně odtáhne a vtiskne mi dětský polibek na tvář.
„Ale-“ začnu namítat. Erik je však pohotovější. Položí mi svůj prst na ústa.
„Já vím, já vím, ublížil jsem ti. Že mi to ale, Tome, odpustíš? Prosím?! Nevydržím to bez tebe. Tak moc jsi mi chyběl. Och, asi tě fakt miluju…“ vychrlí ze sebe. Ani nečeká na odpověď a přitiskne své rty k těm mým. Nejdřív se o mé rty jen tak otírá těmi svými, ale pak mi po nich začne přejíždět jazykem a snaží se probojovat cestu dovnitř. Rty semknu pevně k sobě. Tohle mu nedovolím. Po chvíli ukrutného a zdlouhavého snažení toho nechá. Pochopil.
„Tomí, děje se něco?“ dívá se na mě a čeká, co mu odpovím. Nadechnu se, že něco řeknu, ale pak zase vydechnu. Vlastně ani nevím, co říct.
„Medvídku…“ začne znova a zvedne ruku, aby mě pohladil po tváři. Nedovolím mu to, a ruku mu dám zpět dolů.
„Eriku, co si myslíš? Že jsem ten hej, počkej?! Nejsem! Za ty dva roky, co jsme byli spolu, už jsem se stihl otrkat, a už nejsem ten naivní malý kluk. Eriku, pochop, že tohle už já nechci. Mám tě rád, ale nemiluji tě. Promiň. Jinak to nejde. Já začínám nový život. Nový život bez tebe v popředí. Bez tebe na prvním místě. Bez lásky.“
„Ty mě nechceš?“
„Jako kamaráda ano. Ale nic víc. Záleží na tobě, jestli i ty chceš být jen kamarádem.“
„Já…“ rozmýšlí se. Vidím, že je mu to líto, ale… už ne. Nechci.
„Hm?“ popoženu ho. Při pohledu na hodinky totiž zjistím, že už je půl šesté. Za půl hodiny končí něco jako návštěvní hodiny.
„Asi to bude hodně velká zkouška, ale… ano. Dobře,“ odkývá a strčí si prst do pusy. Začne si kousat nehet.
„A vyndej tu ruku z pusy. Víš, že to nemám rád,“ pokárám ho. Prst vyndá.
„Promiň.“
„Ok,“ posadím se znovu na schody. Bill mezitím někam odešel.
„Tome?“
“ Ano?“
„A můžu ti dát ještě jednu pusu? Prosííím…“
„Eriku. Víš, co jsme si řekli. Jen kamarádi.“
„Já vím, ale… Tomi,“ podívá se na mě svýma očkama, a už jen pohledem prosí, jako malé dítě o hračku.
„Tak dobře,“ svolím nakonec. Erik se radostně usměje, obmotá mi ruce okolo krku a přitiskne se k mým rtům. Tentokrát jeho jazyku povolím proniknout dovnitř, do mých úst. Po něžném polibku se od sebe odlepíme a oba se na sebe usmějeme. Stulím se k Erikovi do náruče.
„Děkuju,“ řekne jen a začne si hrát s mými vlasy.
„Kamarádi,“ zašeptám si pro sebe. Doufám, že se něco nezkazí. Erika mám rád, nerad bych ho ztratil. I přesto všechno pro mě znamená hodně.
„Kamarádi,“ zašeptá i on s povzdechem. Nakonec takhle sedím zbylou půlhodinu, dokud se po táboře nezačne rozléhat, že už všichni mají odjet a že je večeře. S Erikem se rozloučíme a slíbíme si, že zůstaneme v kontaktu. Erik pak zamíří ke svému autu a já do jídelny.
Po večeři
Tiše kráčím po pěšince směrem ke své chatce s hřejivým pocitem u srdce. Ztratil jsem sice lásku, ale získal kamaráda k nezaplacení. Jsem skutečně rád, že se to takhle vyřešilo. Je to sice stále trochu těžké, když si vzpomenu, co všechno jsme spolu prožili, ale prozatím se na to snažím nemyslet. Až bude rána na mém srdci dostatečně zahojená, myslím, že ke vzpomínkám na náš vztah se vrátím rád.
„Bože…“ uslyším, když vstoupím do chatky. Zvednu hlavu a uvidím Simma a Nera, jak se na mě znechuceně dívají. Aha, já si říkal, že tento den je až podezřele dobrý.
***
„Co se dělo?“
„Tom, Erik…“
„Co s nimi?“
„Oni je viděli. Oni je viděli políbit se. Přišli na to, že je Tom gay.“
„Na tom je něco špatného?“
„Podle mě ne, ale podle nich ano. Prostě teplej buzerant. Tom nikdy nezapadl kvůli svoji orientaci moc mezi kluky. No, obecně i mezi lidi.“
„Bože, proč? Jsme snad ve 21. století, ne?“
„To sice ano, ale dodnes se spousta lidí dívá na takovéto lidi skrz prsty. Přijde jim to jako něco nechutného, něco zvrhlého. Něco, co by nemělo být.“
„Och.“
„Ano, och. A kluci, kteří byli s Tomem na chatce, patřili do těch lidí, co se na takové lidi dívali skrz prsty. Bohužel.“
„Co byli ti dva vlastně zač? Myslím Toho Simona a Johna.“
„Simon, neboli Simmo, jak mu všichni říkali, byl kluk, který nosil oblečení s heslem ‚Čím větší, tím lepší‘. Byl to takový ten machr, co si o sobě myslel hodně, kvůli tomu, jaký byl, jak vypadal. Pochopitelně někým, jako byl Tom, pohrdal. A John? Počítačový maniak, který si podle jedné postavičky v počítačové hře začal říkat Nero. To byl od Simona naprostý opak. Nebyl moc pěkný, ani hubený. Byl docela plnoštíhlý. Nosil brýle a svět nebral reálně, vše měl prostě přes počítače. Avšak na Toma se díval také skrz prsty. Měl maminku, která za něj všechno udělala. Drbna, která pochopitelně gaye neměla ráda. Byl to pro ni někdo podřadný. A tak vychovávala i svého syna.“
„Aha. Tak to pak chápu. Co bylo dál?“
„To ti hned povím.“
„Dobře.“
***
BILL
Unaveně jdu z večeře. Nějak jsem se přejedl. Ale ty špagety byly opravdu výborný. Procházím jednotlivé chatky, abych oznámil, že dneska je volný program, ale všichni raději mají zůstat v chatce, protože se žene nějaká bouřka. Sám pak zamířím ještě k chatce s číslem 2, 4, 5, které jsou při cestě, a nakonec chci už jít do své chatky. Kluci z 6 už jsou dostatečně staří na to, aby pochopili, že při bouřce nemají vycházet ven. Avšak když už chci odbočit ke své chatičce, z chatky s číslem 6 slyším řev. Neváhám a rychlým krokem se k ní vydám. Bez zaklepání vejdu dovnitř a spatřím Toma, jak stojí na jedné straně chatky a Simona s Johnem, jak stojí na druhé straně chatky. Všichni jsou rudí vzteky a řvou na sebe.
„Hey! Co se tu děje?“ vpadnu do jejich hádky. Všichni se na mě jen otočí a nechápou, kde jsem se tu vzal.
„Já tady s teploušem spát nebudu. Ještě mě v noci znásilní!“ rozkřikne se Simon a ukáže na Toma.
„Kdo by chtěl znásilnit někoho, jako jsi ty, hm?!“ vpálí mu do obličeje na oplátku Tom. Pak se k nim přidá ještě John a překřikují jeden přes druhého. Stihnu pochytit jen něco. Ale je mi jasné, že to budu muset nějakým způsobem vyřešit.
„TAK DOST!“ zaburácím. Och, páni, já vážně umím nějak řvát.
„Já-“ začne pro změnu John, ale utnu ho.
„Kaulitz, vezmi si všechny svoje věci a pojď se mnou!“ řeknu prostě a Tom jen vykulí svoje čokoládová očka.
„Cože?“
„Jak jsem řekl. Spakuj se a pojď se mnou,“ řeknu ještě jednou. Tom jen sebere nějaké věci a nahází je do tašky, kterou zapne. Klekne si a štrachá něco pod postelí. Nakonec vytáhne tři skateboardy.
„Pojď se mnou. A vy dva-“ otočím se k Simonovi a Johnovi, „-dnes už pokud možno nevycházejte z chatky, žene se bouřka. Dobrou,“ ukončím celou aférku a vyjdu z chatky. Tom jde poslušně za mnou.
„Kam jdeme?“
„Ke mně.“
„K tobě? Proč?“
„Budeš se mnou na chatce. Nerad bych to řešil ještě jednou.“
„U tebe? Tobě to… tobě to nevadí? Že… že jsem…“
„Ne, nevadí mi, že jsi gay. A pohni prdelí, začíná pršet,“ popoženu ho a sám nasadím rychlejší chůzi, když z nebe začnou padat první dešťové kapky.
autor: Pajule
betaread: Janule
Hááá a už jsou spolu v chatce. Jen by mě zajímalo jestli je Bill viděl, jako s Erikem, moc se těším na další díl:-)
no tak hnusný na něj bejt nemuseli….x(
Už se to vyvíjí správným směrem=).Těším se na pokráčko!!!
Tom za nic nemůže, a stejně je na něho Bill nepříjemnej… 😀 Tfuj to je ale nefér…
Eče by byli rádi kdyby je znásilnil…kreténi :-/ ale pomohlo to dobré věci…doufám xD
Jaaj…chudák Tom..:-(