autor: B-kay
Simone nervózně posedávala na posteli ve svém pokoji a počítala minuty, po které se ti dva nevraceli. S každou další minutou její strach a úzkost rostly. Neměla jim dovolit odejít! Ani jednomu! Srdce jí tlouklo přesně tak splašeně jako tehdy, když jí volali Sářini rodiče, aby jí řekli o její nehodě, a ona si myslela, že Bill seděl v tom autě s ní. Teď byl však její strach znásobený. Nejednalo se jenom o jejího syna, ale taky o kluka, který jí během několika dní doslova přirostl k srdci. Nedokázala si to vysvětlit, sama sobě nerozuměla, přesto se o něj bála úplně stejně jako o Billa.
Byla unavená, po včerejší probdělé noci přímo vyčerpaná, přesto se nedokázala přinutit jít spát. Ve chvíli, kdy uslyšela zezdola vrznutí dveří a následně tiché hlasy, prudce vstala, hodila na sebe župan, obula si své oblíbené červené pantofle a utíkala ke schodům. Nedokázala si pomoct. Musela je vidět živé a v pořádku.
Téměř bez dechu doběhla ke schodům a na krátkou chvíli se zaposlouchala do jejich rozhovoru. „Třeba bych tady neměl zůstávat,“ slyšela Toma tiše šeptat. Opatrně vystrčila hlavu, aby se na ně mohla podívat. Oba byli promočení na kost, Bill byl dokonce celý od bláta a v dlaních držel malé vyhublé štěně.
„Tohle neříkej. Ty tady přece musíš zůstat. Už jenom kvůli mně,“ ve tváři náhle posmutněl. Simone si všimla, že se drží za ruce. „Nebo pro tebe nic neznamenám?“ sklonil hlavu a přitulil si malého pejska ještě blíž k sobě.
„To ne. Ty přeci víš, že tady chci zůstat. Strašně moc tady chci zůstat, ale bojím se, že by se tvoje máma mohla zlobit,“ Simone nevěřícně pootevřela ústa. Cítila neskutečné výčitky svědomí za to, jak se k tomu klukovi kdysi zachovala. V očích ji zaštípaly slzy a ona skutečně neměla daleko od toho, aby se rozbrečela. Bylo jí to tak líto…
(Bill)
Smutným pohledem jsem prolétl Tomovu tvář, vzápětí jsem však sklouzl k ubožátku v mém náručí.
Hope… to jméno bylo nádherné. Nejenom proto, že v překladu znamenalo naděje, ale také proto, že naděje byla pro nás oba hodně moc důležitá. Tom se stal mou nadějí, mou láskou, celým mým světem a já se stal jeho nadějí, že bude moct konečně jednou cítit lásku a domov. Akorát tomu pejskovi jsem nedokázal dát velikou naději. Nechtěla jíst, když jsem jí přinesl misku s vodou, tak se k ní dokonce ani nepřiblížila. Jenom se třásla a dívala se na okolní svět vyděšenýma očima.
Přesně, jako to dělal i Tom. Od té doby, co jsem jej poznal, cítím vůči němu jakousi zodpovědnost. Je stejně křehký a zranitelný jako tenhle malej pejsek, a proto jej miluji ještě víc. Neustále mám potřebu chránit jej, dotýkat se jej, a když je poblíž mamka, spokojím se alespoň s tím, že se na něj můžu dívat.
„Nebude se zlobit. Jsi úžasný kluk a ona to ví. Jistě se o tebe bojí a bude ráda, když tady zůstaneš,“ láskyplně jsem jej pohladil po tváři, a kdyby se neozvaly mamčiny tiché kroky směřující k nám, políbil bych jej…
Věřil jsem, že jej má ráda, a proto jsem se vůbec ničeho nebál. Tu největší překážku jsme přeci měli už za sebou. Teď už mohlo být všechno jenom krásné… Mamka se na nás dívala měkkým pohledem, který měl zvláštní odlesk. Hned mi bylo jasné, že plakala. Chtěl jsem něco říct a přesně v tu chvíli otevřel ústa i Tom, ale ani jeden z nás neřekl jediné slovo. Myslel jsem, že mamka promluví první, ale ona ani neotevřela ústa. Možná ji vyděsil stav, v jakém jsme se nacházeli. Po tváři nám stékaly kapičky vody, z našich mokrých a ztěžklých šatů se na podlaze vytvořila větší louže a má špinavá tvář tomu jistě nepomohla.
„Mami, já-“ nic víc jsem nestihl říct, protože se ke mně rozběhla a naléhavě mě objala, dávajíc pozor na Hope, kterou jsem držel v náručí. Tom se na mě mile usmál. V tu chvíli bych dal cokoliv na světě za to, abych mu sem mohl přivézt jeho maminku.
„Jsi v pořádku?“ šeptala mi mamka do vlasů.
„Ano jsem. Oba jsme,“ zlehka jsem ji pohladil po zádech a nechal jsem se jí políbit na tvář. Opatrně se ode mě odsunula a zadívala se na posmutnělého Toma, který nesměle opětovával její pohled. Čekal bych cokoliv, ale to, co udělala, bych nečekal ani v nejkrásnějším snu. Bez jediného slova se mu vrhla kolem krku a objala jej stejně tak zoufale, jako objala i mě. Tom se na mě šokovaně zadíval, po tváři mu stekla slza. Mně bylo do pláče taky. Bylo to zřejmě jeho první takové objetí. „Miluju tě,“ naznačil jsem mu ústy. V očích se mi zračilo neskonalé dojetí, když jí Tom nejistě položil ruce na záda a opětoval její objetí…
(Tom)
Všechno se stalo během jednoho dne. Během několika hodin bylo všechno úplně jinak, než to bylo včera nebo předevčírem. Probouzení v Billově náručí, poslední návštěva bratrancova domu, objetí od Billovy mámy… nedokázal jsem tomu uvěřit. Přišlo mi to jako krásný sen. Nečekal jsem to. Bylo to mé úplně první objetí od někoho takového, jako byla ona. Mé úplně první objetí jsem dostal od Billa jako narozeninový dárek a první skutečný zázrak se stal ve chvíli, co Bill otevřel oči po několika vteřinách, strávených pod zčerněnou vodní hladinou. Kdybych o něj tehdy přišel, neodpustil bych si, že jsem přišel pozdě…
Seděl jsem na posteli s taškou volně pohozenou vedle mě a díval jsem se na věci, které mi alespoň trošku zpříjemňovaly život s bratrancem. Oblečení jsem měl už dávno uložené v Billově skříni, kde mi udělal speciální místo, jak říkal. Teď se v tašce povalovaly jenom moje osobnější věci. Malé autíčko, které jsem našel na okně, můj jedinej plyšák – roztomilej medvěd, několik knížek, do kterých jsem se jenom smutně dívával, když jsem ještě neuměl číst, a krabička s přívěskem, který jsem si tajně koupil, když jsem dostal svou úplně první výplatu, kterou mi bratranec, jako jedinou, nevzal.
Vedle postele byl malý pelíšek, který jsme s Billem vymysleli pro Hope, i když jsme jí veliké šance na přežití nedávali. Simone ji vzala k veterináři, takže nám zbývalo jenom doufat, že bude všechno fajn, a že se z toho dostane. Bylo mi jí moc líto. Zřejmě chudinka ani nedoufala, jak se k ní její nový majitel zachová. To jsem ani já nečekal…
Zamyšleně jsem se rozhlédl kolem sebe. Stačila chvilka, abych si uvědomil, že mi je smutno. Simone i s pejskem byli pryč a Bill byl ve sprše. Volal mě, abych šel s ním, ale já odmítl, protože jsem chtěl být chvilinku sám a utřídit si vlastní myšlenky. Teď už jsem však měl ve většině myšlenek jasno, a proto jsem vstal z postele a vrávoravými kroky jsem popošel až ke koupelně, odkud se ozývalo šumění vody. Otevřel jsem dveře, které jsem za sebou vzápětí pečlivě zavřel a nasál jsem nádhernou vůni, jež se rozléhala všude kolem mě. Za skleněnými dveřmi sprchového koutu jsem rozeznal Billovu postavu, která sice byla malinko rozmazaná, ale pořád byla nádherná. Najednou jsem si vzpomněl na naše první milování. Nejkrásnější okamžik v mém životě, a v hloubi duše jsem po tom zatoužil opět…
Bill si mě zřejmě všimnul, protože po několika vteřinách vypnul vodu a s nádherným úsměvem vykoukl ven.
„Rozmyslel sis to?“ celý zářil.
„Já nevím, jestli bych měl,“ nejistě jsem přešlápl na místě.
„Nejde přeci o to, jestli bys měl, ale jestli chceš,“ byl tak krásný. Ještě pořád nemůžu uvěřit tomu, že se právě tenhle kluk zamiloval do někoho, jako jsem já.
„Chci,“ přiznal jsem tiše a udělal jsem několik kroků blíž.
„Tak pojď ke mně. Stýskalo se mi. Kdy budeme mít nejbližší možnost být takhle spolu?“ smutně na mě zamrkal a natáhl po mně dlaně v naději, že si to rozmyslím.
„Tak fajn,“ usmál jsem se na něj a pomalu jsem ze sebe svlékl všechno oblečení. Chytil jsem se Billových dlaní a vešel jsem k němu. Nechal jsem na sebe dopadat vlažné kapky vody, zatímco Bill vybíral z poličky nějaké mýdlo. „Bille,“ opatrně jsem položil dlaně na jeho boky a přisunul jsem si jej blíž. Bill dlouze vydechl a upustil tubu s mýdlem, kterou držel v dlaních ve chvíli, kdy jsem jej zezadu objal a políbil na mokré rameno. Opřel se o mě, a tiše zasténal mé jméno. Chyběl mi. Tak moc mi v mém životě chyběl…
Nemluvili jsme. Nepadlo mezi náma jediné slovo ani tehdy, když jsme se k sobě otočili tvářemi a dlouhou chvíli jsme se jenom dívali vzájemně do očí. Bill se něžně dotýkal mé tváře a já jeho jemné prsty líbal. Mazlili jsme se tak něžně a procítěně, jako ještě nikdy předtím. Do jeho rukou jsem vkládal sám sebe…
Jsem tady znovu
Tisíce mil daleko od tebe
Zlomený chaos, jenom roztroušené části mě samého
Tak jsem se snažil
Myslet si, že to zvládnu i sám
Tolik jsem toho ztratil po cestě sem
Vidím tvou tvář
A vím, že jsem konečně tvůj
Našel jsem všechno, o čem jsem si myslel, že je ztraceno
Zavolal jsi mé jméno
Přišel jsem k tobě po kouskách
A teď mě můžeš spojit
Přišel jsem zničený
Ale ty mě poskládáš
Jako časti puzzle ve tvých očích
Miluju tě, Bille…
autor: B-kay
betaread: Janule
Zavolal jsi mé jméno
Přišel jsem k tobě po kouskách
A teď mě můžeš spojit
Přišel jsem zničený
Ale ty mě poskládáš
Jako časti puzzle ve tvých očích
Miluju tě, Bille…
Dokonalá část :o*
To je prostě tak dokonalý! nemám slov!
Krásný, opravdu nádherný. Jsem ráda, že i Simone to vzala v pohodě a uvědomila si, co Tom pro Billa a Bill pro Toma znamená. Teď už doufám, že bude jenom to dobré:-D♥
dokonalost….
když já už nevím, jak to pochválit x) už se opakuju x)
užasny ♥_♥
Znovu som úplne mimo a tie slová na konci celú tú krásu ešte viac zdokonalili. Nádhera.