autor: Pajule
„Překvapení!“
BILL
Unaveně se svalím do postele. Jestli mě tohle čeká ještě měsíc, tak to… Uf! Celé dopoledne i odpoledne jsme byli ve skateparku a já jednoho po druhém učil ty nejzákladnější triky nebo kroky, jak tomu všichni začali říkat. Stáhnu ze sebe propocené triko a hodím ho do kouta na hromadu, kde mám i nějaké ty další věci. Hlasitě vydechnu, ale je mi jasné, že za chvíli budu muset jít na večeři, a potom být s ostatními, kvůli večernímu programu. Ach, stejně je to všechno tak složité. Bavil jsem se dneska s Tomem, když se řízl do prstu. Ten kluk je tak neuvěřitelně uzavřený, že je to až divné. Jako by se mě bál. Bavil se se mnou úplně normálně, ale nemluvil o sobě, o ničem, co souvisí s ním. Z mých myšlenek mě však náhle vyruší můj mobil. Vytáhnu ho z kapsy u tepláků a podívám se, kdo mi volá. Můj malý-velký manažer.
„Ahoj Bill’s! Tak co, jak ti to tam jde? Druhej den máš za sebou…“
„Aaa, ahoj! Bože, jsem tak rád, že slyším angličtinu. Angličtina je úžasný jazyk! Miluju angličtinu…“ zavýskám do telefonu a usměji se sám pro sebe.
„To v němčině plaveš tak hodně?“
„Ani ne, je to celkem v pořádku. Jen jsem si na ni ještě pořád nestihl zvyknout. Snad to přijde časem…“
„No, a jak to tam jde?“
„Myslím, že jestli to tu přežiju, tak to bude zázrak.“
„To tam máš takový parchanty?“
„Ne, to ne. Naopak jsem docela překvapenej, sešla se tu hodně dobrá parta. Jen nic nikdo neumí. Jsou tu asi dva lidi, co zvládají alespoň ty základy. Ale zbytek? Hrůza.“
„Bille, pamatuješ si na to, když jsi začínal ty?“
„Pamatuju. Proč?“
„Proč? Řekni mi, jaký byly tvoje začátky.“
„Emm… nic jsem neuměl, byla to katastrofa. Když jsem se poprvé – asi v pěti – postavil na skate, o hodinu později mě máma vezla do nemocnice. Měl jsem ruku v sádře a slabej otřes mozku. Než jsem se naučil základní triky, trvalo mi to asi dva týdny. A pak už to šlo samo…“
„Tak vidíš. Musíš mít trpělivost. Oni jsou na tom jako ty. A od toho ty na to tam jsi. Abys je to naučil. A ty jsi dobrej učitel, Bille. Nevzdávej to hned ze začátku…“
„Asi máš pravdu.“
„Věř mi, že mám. Přesně takhle jsi začínal ty, jen o pár let dříve. Dej jim ty nový skateboardy, vylepšete si je podle svýho. Máš nápady, to zvládneš. A kdybys cokoli potřeboval, stačí mi zavolat a já už to zařídím.“
„Díky, Jimmy, jsi zlato.“
„Je to tak trochu moje práce, ne? No, když už mluvím o práci, budu muset končit. Zase tu otravuje ten módní návrhář Mario. Už ho mám plný zuby. Tak se měj a ozvi se, kdyby něco.“
„Jojo, díky, Jimmy. Ahoj,“ rozloučím se s ním a pak už jen slyším, jak byl hovor ukončen. Mobil dám od ucha a podívám se na hodiny. Za deset minut šest, je večeře. Asi bych se měl obléknout a jít pomoct Fabianovi.
Po večeři
„Hey, no tak! Poslouchejte mě, kruci! Přestaňte už kecat a chvíli mě vnímejte!“ zařvu přes celou společenskou místnost, aby všichni ztichli.
„Super. Díky! Něco tu totiž pro vás mám…“ otočím se a pohled stočím na dvě velké krabice. Velké a taky pekelně těžké.
TOM
Bill nám začne něco říkat a po chvíli nás všechny požádá, abychom šli k němu a pomohli mu rozdělat ty krabice. Všichni se na to dravě vrhli a krabice skoro až rozškubali.
„Hey, klid! Každý si vezme jeden!“ zakřičí Bill do chaosu, který zde vznikl. Každý si vzal jeden skateboard a já si došel pro ten poslední, co tam ležel. Bill začal dávat další instrukce. Skaty jsou úplně nové, myslím, že jen jeden skateboard musel stát majlant. Zespodu jsou obyčejně bílé, z vršku klasicky černé. Kolečka ještě nemají.
„Takže, tady je krabice s barvami. Byl bych nerad, abyste to tady zapatlali. Ovšem, kdyby náhodou, já to uklízet nebudu. Vy jste si to udělali, vy si to uklidíte. No, můžete se dát do práce, je to čistě jen a jen na vaší fantazii,“ usměje se na nás Bill svým krásným zářivým úsměvem. Pár lidí zůstane sedět, pár lidí si jde pro štětce i štětečky a pár lidí si jde pro změnu pro barvy. Někdo si svoje návrhy kreslí na papír, někdo rovnu na skateboard a někdo jen do hlavy. Od Billa jsme všichni dostali nové skateboardy a jen a jen na nás, jak bude vypadat spodní strana. My si to totiž sami namalujeme.
„Pak ode mě dostanete ještě kolečka. Mám jich tu hodně. Postupem času sami zjistíte, co za kolečka bude pro vás nejvhodnější používat,“ dodá ještě Bill a sám si vezme nějaké barvy, štětec, skateboard a začne si něco malovat. Já se jen natáhnu pro černou barvu a uzounký štěteček. Začnu kreslit první, co mě napadne. Postavu. Je hubená, vysoká, má krásné dlouhé vlasy. Sám jsem zvědavý, co z toho vyleze.
***
„To je docela zvláštní, ne?“
„Co myslíš?“
„Malovat si po skatech.“
„Bill je člověk s opravdu velkou fantazií.“
„Aha. Koho Tom namaloval?“
„No…“
„Co no?“
„Chceš to vážně vědět?“
„Samozřejmě!“
„Asi to bude trochu divné, ale on… namaloval Billa.“
„Billa?“
„Ano. Do naprostého detailu. On vlastně ani nevěděl, že maluje Billa. Tom je jeden z lidí, co je velmi nadaný, co se týče uměleckého směru. Znáš to, když někdo něco dělá automaticky, aniž by o tom věděl, ne?“
„Ano, to znám.“
„To byl jeho případ. Ten obrázek byl skutečně nádherný, Tom měl talent.“
„Viděl to Bill?“
„To se dozvíš v pokračování.“
„Dobře.“
***
Posledním tahem štětce dokončím svůj obrázek na skateboardu. Zůstali jsme tu už jen tři, co to dělají. Ostatní už šli do chatek. Náhle za sebou zaznamenám pohyb. Potom zvuk, jak si někdo klekne na zem a položí mi lehce ruku na rameno. Malinko pootočím hlavu a uvidím Billa. Skate před ním schovám. Nevím, co mě to napadlo. Namalovat právě Billa. Nechápu se. Blázním nebo se prostě probouzí moje gay duše. Ano, Bill je skutečně krásný kluk.
„Ukážeš mi to, prosím?“ promluví ke mně tiše a já v tu chvíli nevím, co mám dělat.
BILL
Doťapkám k Andremu. Podívám se, co tvoří. Maluje si na skate nějaké dětské, primitivní obrázky a jména. Ale vypadá to docela dobře. Andremu to pochválím a přejdu dál. Hele, ještě je tu Tom. Sedí na zemi mezi tunou barviček. Sedí tady už tři hodiny a neustále maluje, bez přestávky. Tiše k němu dojdu a sednu si za něj. Zlehka mu položím ruku na rameno a snažím se podívat, co namaloval, ale uhne to tak, abych to neviděl.
„Ukážeš mi to prosím?“ zkusím. Tom se na mě jen nejistě podívá. Nadechne se, že odpoví.
„K-když já… nevím. Raději ne.“
„No tak, já ti hlavu neukousnu, prosím,“ dál už nic nenamítá. Dobrovolně se vzdá.
„Em…“ zahučí si ještě sám pro sebe a skate otočí. Spadne mi čelist až ke kolenům. Krásnější obrázek jsem v životě neviděl. A tohle je jen skate! Po chvíli si ho však prohlédnu pečlivěji.
„Já?“ udiveně stočím tvář k Tomovi.
autor: Pajule
betaread: Janule
tak on namaloval jeho…to je rozkošný…x)
miluju jeho gayskou dušičku xD
Jo… tak myslím, že vztek, že nikdo tam nic neumí Billa přejde tak rychle, jak se dostavil… 😀
To koukáš,co…..? xD xD xD
No a v té nejnapínavější situaci zase konec×D chjo no ale už jsem si zvykla. Bylo to zase perfektně napsané no a máme tu druhý kontakt×D jsem zvědavá co mu na to příště Bill řekne no a Tom… těším se na další dílek:-)
jaaaj taky trapas. nechtela bych zazit. :DDD
Holky, moc vám děkuju za komentáře, moc mě těší. Ani si nedovedete představit, jak moc mě "nutí" psát další díly. Děkuju :o*
[2]: To jsme dvě :oD
[5]: Och.. omlouvám se, jestli tě moc napínám. Není to tak ukončené naschvál. Já jen vždycky potřebuju čas, abych správně zformulovala myšlenku, jak to všechno napsat… A zrovna tady je ta myšlenka.. jak to říct? Velká?
Och.. no, příště se těšte na dlouhý díl, už ho mám rozepsaný.
[7]: To je dobře, že tě to nutí psát další díly:-) Jen tak dále… já už se těším na třetí kontakt jako×DD