autor: Majestrix
Je usmíření vážně odpovědí? Krok správným směrem.
„Lidé mi často dávali dárky, protože si mysleli, že jsem pěknej. Mamka, když ukázala svoje blonďatý dvojčata, lidi se rozplývali.“ Řekl Bill, jako by mluvil o počasí. „Tom opravdu nikdy neměl rád, když se ho lidi dotýkali.“
„A tobě se to líbilo?“
Bill zavrtěl hlavou. „Ne, Tom by je nenechal, takže já jsem se o tohle starat niky nemusel.“
„Takže, dospělí tě milovali. Co děti?“ zeptal se Stephen a zapsal si do poznámek.
~~
„Děti moc ne.“ Poposednul si Tom v sedačce a snažil se zůstat v klidu a získat pohodlí. Stephen mu ale řekl, že je to v pořádku cítit se trochu divně ohledně terapie.
Ta nejdůležitější věc, co si musel pamatovat, byla, že to potřebuje.
„Jak ses kvůli tomu cítil?“ Stephen se zarazil a podíval se opatrně na Toma před sebou.
„Bylo mi líto Billa. Bylo mi líto ostatních,“ řekl pomalu a pokrčil rameny. „Nedokázali pochopit, že prostě byl sám sebou, Bill k nikomu nikdy moc nepřilnul, ale měl rád uznání od dospělých.“
„A to děti obvykle neměly rády,“ řekl doktor suše.
„Přesně tak. Takže jsem pak ve druhé třídě viděl, jak někdo Billa složil k zemi, protože o něm učitel řekl, že je to nejrozkošnější dítě ve třídě.“
~~
„Tom byl tak naštvaný. Nebyl jako já. Na dospělých mu nezáleželo a ostatní děti našeho věku ho milovaly. Chtěl jsem být jako on, ale nemohl jsem. Jsem prostě já.“ Pokrčil Bill rameny a najednou si přál, aby si mohl zakouřit. Tak dlouho už po tom netoužil jako teď.
„Měl jsi pocit, že je s tebou něco špatně?“
„Bylo to celkem matoucí, chci říct… nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel. Jen jsem chtěl, aby mě ostatní děti měly rády, ale bylo to mnohem lehčí s dospělýma.“ Pokrčil Bill rameny a promnul si nepřítomně břicho. „Tak jsem se prostě rozhodl přestat se snažit. Nenáviděly mě a prostě to tak bylo. Mimo to, vlastně to bylo jedno.“
~~
„Řekl jsem mu, že jediný názor, na kterým záleží, je ten můj,“ řekl Tom jemně a díval se přitom nevědomky na malou kamennou sošku, co byla na stole, který je od sebe dělil.
„Stále tomu věříš?“
Tom přikývl. „Věřím.“
„A co se stalo potom?“
~~
„Uvědomil jsem si, že měl pravdu. Všechno se změnilo. Už mi to bylo jedno, všechno, protože tu byl Tomi, aby mě ochraňoval, aby mě rozesmál, a aby mi utřel slzy. Taky to hodně schytal, už jenom proto, že byl mým bratrem.“ Odmlčel se Bill a zamračil se. „Klidně by lidi kvůli mně zmlátil; říkal, že já se nepotřebuju umazat od krve.“
„Víš, proč to řekl?“
~~
„Byl lepší než to, mnohem lepší; Bill měl takové to něco extra. Myslel jsem si o něm, že je překrásný ještě dřív, než jsem vůbec věděl, co to slovo znamená,“ přiznal Tom a napil se vody. „Zamiloval jsem se do něj hned, jak jsem ho viděl.“
„A od té doby jsi ho začal před vším chránit?“
„Zasloužil si to.“
„Nemyslíš si, že si zasloužil mít pár modřin a ran, aby ho to posílilo?“
~~
„Nikdy jsem opravdu nemusel. Chci říct, byl jsem šikanovaný stejně jako Tom. Ale tak dlouho, jak Tom říkal, že je všechno v pořádku, tak bylo. Věřím mu se svým životem,“ řekl Bill jednoduše.
„Myslíš si, že by to pro tebe bylo jednodušší, kdybys byl tvrdý a otlučený kluk?“ usmál se Stephen.
„Oh, prosím. Tom a já jsme zvyklí mlátit se třeba pánvemi. Když jsme nemohli hrát videohry tak jsme se prali, jen abychom se zabavili. Byl jsem pořádně tvrdej a otlučenej kluk. To jenom Tom nechtěl, abych se tak choval i před ostatními. Mně to nevadilo, miluju ho, a kdyby chtěl část mě jenom pro sebe, kdo jsem byl, abych s ním nemohl souhlasit?“
„Myslíš si, že se k tobě lidé chovali jinak, protože jsi krásný?“
~~
„A nechovají se lidé ke všem krásným lidem jinak?“ zeptal se Tom zvědavě na oplátku.
„Občas. Stavíš svého bratra na podstavec, protože je krásný?“
„Krása je jen malá část Billa.“ Stephen čekal, aby to Tom rozvedl, ale chlapec tam jen seděl a koukal na něj.
„Dobře, ale ty jsi taky velice pohledný a máš s ním spoustu společného. Proč ses našel spíš v mužském ohlase, zatímco Bill v ženském?“
„Myslím, že to je proto, že lidi nechal, aby mu říkali, že je půvabný.“
~~
„Tom to nenávidí. Vždycky tomu tak bylo.“ Ušklíbnul se Bill a obmotal si pramen vlasů okolo prstu.
„Ale ty ne.“
„Je mi to vážně jedno. Mám rád, když si lidi myslí, že mi to sluší.“
~~
„Myslíš si, že vypadáš dobře?“
„Ano.“
„Takže to není pocit méněcennosti.“
„Ne. Bill… má rád, když se za ním lidi otáčí, nebo když se jim z jeho vzhledu motá hlava. Já rád vypadám upraveně, ale mohl bych dělat to, co dělá Bill, kdybych chtěl.“ Sundal si Tom čepici, čelenku a šátek; rukou si projel dredy a nechal si je spadnout na ramena a do obličeje, pak se podíval na Stephena Billovým nevinným pohledem.
Doktor zamrkal, bylo to, jako by se tu náhle zjevil Bill, nelehce se zasmál. „To vidím,“ řekl a rychle se zadíval do svého notesu. Když Stephen zvedl pohled, Tom měl už vlasy zase nahoře a jeho obličej se vrátil do jeho normálního úšklebku. „To je velmi nepříjemné,“ přiznal Stephen.
„To chápu,“ uchechtl se Tom a protáhl si dredy čepicí. „Bill vždycky potřebuje uznání ode všech. Já ne.“
„Jenom proto, že někdo potřebuje uznání od ostatních, neznamená to, že tebe miluje o něco méně.“
„To vím. Jen mi to občas leze na nervy. Spadnete do dvou kategorií s mým bratrem. Ať už ho máte rádi nebo ne.“
„Myslíš si, že je opravdu tak necitlivý?“
~~
„Nemyslím to tak.“
„Neřekl jsem, že ano. Udělal jsi to, co jsem ti uložil?“
„Ne.“
„Proč?“
Bill pokrčil rameny. „Zapomněl jsem.“
~~
„Bill nikdy opravdu nedělal to, co nechtěl dělat; chci říct, mimo to, že chodil do školy. Když nám mamka řekla, abychom si uklidili pokoj, já jsem to udělal, zatímco Bill dokázal sedět na posteli se svým zápisníkem nebo něčím, a sledoval, jak já uklízím. Bylo mi to ale jedno.“
„Vždycky uklízíš to, co Bill rozbordelaří?“ zeptal se Stephen.
„On občas nemyslí na následky. Takže musím.“
~*~
Bill zvedl pohled a usmál se, když se Simone posadila na gauč vedle něj. „Na co to koukáš?“ zeptala se, když se uvelebila.
Pokrčil rameny. „Ani nevím, jen nemůžu najít ovladač a nemám náladu se zvedat. Konečně se uklidnila, a já si to chci užít jak nejdýl můžu.“ Bill seděl opřený o gauč s položenou miskou zmrzliny na svém rostoucím bříšku.
Simone se usmála; během svého těhotenství byla mockrát ve stejné situaci.
„Můžu se k tobě připojit?“ její syn pokrčil rameny a ona si povzdychla. Od té doby, co Tom odešel, se věci celkem urovnaly, ale v domě bylo poněkud smutno. Věděla, že dlouhodobá melancholie není pro dítě dobrá, ale Simone nemohla vymyslet nic, čím by Billa rozveselila, věděla, že by jí to jejího staršího syna domů nepřineslo. Nikdo jí nechtěl říct, co způsobilo hádku nebo proč chtěl Tom zůstat v apartmánu pro skupinu v Hamburku. „Co kdybychom si pustili nějaký film? Na co máš náladu?“
„Na něco krvavého. Dneska jsem měl těžký den,“ řekl Bill a přitáhl si podnožku blíž. Bolely ho nohy a hlava; zmrzlina byla ze začátku dobrá, ale pak ho z ní hlava bolela ještě víc. Vydechl a položil nedojedený dezert vedle na stolek a sledoval mamku, jak vybírá nějaký horor a dává ho do přehrávače.
„Co ti řekl doktor?“ zeptala se neutrálně, když se vrátila zpátky na své místo.
„Všechno je v pořádku. Oba jsme zdraví.“ Zamrkal Bill, když začal Texaský masakr motorovou pilou. Alespoň to bylo originální. Cítil, jak se jeho matka ošila, a čekal na další otázku.
„Takže, dlouho jsem tu neviděla Andrease. Jak se má?“
Bill pokrčil rameny.
„Vy dva se taky hádáte?“
Bill pokrčil rameny.
„Bille, zlatíčko, co se děje? Dělám si starosti a Mara taky. Tom se mnou sotva mluví a odmítá o tom všem mluvit; Mara říká, že Andreas zase začal odcházet z domu. Vypadá, že ho něco trápí. Pohádali jste se kvůli dítěti?“ zeptala se Simone opatrně.
„Ne.“
„No, ať už to bylo kvůli čemukoliv, jsem si jistá, že to už nebude trvat dlouho.“
„Mami?“ zeptal se Bill najednou.
„Ano, miláčku?“
„Myslíš… že jsem rozmazlený?“ zašeptal.
Tohle Simone nečekala; tohle byla ta poslední otázka na světě, na kterou si Simone myslela, že se jí bude Bill ptát. Začervenala se a nervózně si odkašlala. „Jak to myslíš?“
„Víš, co znamená být rozmazlený, myslíš si, že jsem rozmazlený?“
„Ano.“
„Wow, ani jsi o tom nepřemýšlela,“ zabručel Bill a sjel hlouběji do sedačky. „To jsem tak hrozný?“
„Ne, ale je to proto, že si to neuvědomuješ. Kdybys to dělal naschvál, tak by bylo těžké s tebou být. Co… co tím sleduješ?“ zeptala se Simone zvědavě.
„Něco, co mi Stephen řekl, abych udělal. Zjistil, co si o mně lidi doopravdy myslí,“ řekl nevrle. „Měl jsem to udělat ještě před posledním sezením, ale nechtěl jsem.“
„Nechtěl jsi, nebo ses bál?“
Bill pokrčil rameny. „To je to samé.“
„Koho ses ještě ptal?“
„Nikoho, jenom tebe.“
„No, tak mě prosím nech zařadit to, co jsme řekla, do kontextu.“ Poposedla si Simone na gauči a povzdychla si. „Vždycky jsi měl úžasně sladkou náturu, a už jenom proto ti každý chtěl vždycky všechno dát. Pamatuju si, když jste s Tomem byli batolata, mohla bych říct, že sladkosti nedostanete, ale tobě je všichni vždycky dávali. Jediné, co jsi musel udělat, bylo, zamrkat řasami.“
„Oh bože, to zní příšerně.“
„Ne, nikdy jsi lidi nepřinutil ti dát něco, cos nechtěl. Byl jsi a jsi absolutně rozkošný. Jsi jen nepříjemný, když něco nechceš dělat, ale to už sám víš.“
„Jo.“ Přikývl Bill a povzdychl si. „Myslíš si, že jsem Toma využíval?“
„Myslím, žes vždycky předpokládal, že po tobě Tom bude věci napravovat. Vy dva jste si vždycky byli velmi blízcí, a když ve škole začala šikana, byli jste si ještě blíž. Ani rozdělení v sedmé třídě nepomohlo.“
„Říkali, že jsme ničiví.“
„Pamatuju si to,“ řekla Simone suše. „Hele, nic z toho neznamená, že nejsi Bill. Často se lidem pleteš pod nohy a jsi laskavý a veselý. Přátelský,“ dodala. „Všichni máme chyby. Všichni.“
„Jako ty a tvoje rýpání do věcí?“ zeptal se Bill nevinně.
„Ty a tvoje babička jste v tomhle zajedno,“ řekla Simone sardonicky.
~*~
Bill podal Sakimu svou tašku a zvedl pohled, uviděl, jak jemu povědomá SUV zaparkovala před domem. Srdce mu vynechalo úder a zamrkal pryč pár slz; byl to Tom. Přijel se omluvit a všechno teď bude v pořádku. Konečně budou zase rodina a Bill se bude moct-
Zamračil se a koukal, jak Tom jde k domu bez jediného pohledu jejich směrem. Billovi spadla čelist a obličej měl v plamenech; bylo mu trapně, když Saki koukal mezi ním a Tomem. Nevěděl, že se hádají. „Chceš Tomovi něco říct?“ zeptal se bodyguard a Bill nadskočil. Jak sledoval Toma mizet v domě, nic jiného nevnímal.
„Ne, nemyslím si, že se mnou chce mluvit.“ Zašeptal Bill a chytl Sakiho ruku, aby mu mohl pomoct do dodávky.
~*~
„Halo?“
„Gustave.“
„Ahoj, Tome, co se děje?“
Tom se podíval z okna, viděl Sakiho jak pomáhá Billovi do dodávky. Jeho dvojče se teď pohybovalo ještě víc divně; přemýšlel, jestli má Bill nějaké bolesti. „Kam Bill jede?“
„On ti to neřekl?“ zeptal se bubeník trochu překvapeně. Tom neodpověděl a Gustav zaúpěl. „Vy dva se ještě pořád hádáte?“
„Kam jede?“ zeptal se Tom a Gustavovu otázku ignoroval.
„Madrid.“
„Proč?“
„Protože s ním chce každý dělat rozhovor, když je těhotný a ještě může cestovat. David ho posílá ke každému, kdo ho chce a dost na tom vydělává. Společnost je víc než nadšená.“
„Společnost my může políbit prdel,“ zamručel Tom a sledoval odjíždějící dodávku. „Nevěděl jsem, že má mít ve Španělsku rozhovor.“
„Kdybys byl na meetingu skupiny, tak bys to věděl.“
Tom si pamatoval, že dostal zprávu, a pak ten vzkaz v hlasové schránce. Tom to obojí vymazal a ignoroval hovory. Chtěl se všem stranit, ale nevadila mu občasná konverzace s Gustavem nebo Georgem. Alespoň tak mohl předstírat, že je jen v úkrytu; nevěděli, že se mu jeho svět zbořil od samých základů. „Jo, dostal jsem za to od Davida pěkně vynadáno.“
„Víš, jaký je, když někdo zmešká meeting.“
„Neměl tolik volat.“
„To souhlasím. Tome? Musím jít, Georg je tady. Pozdravuje tě.“
„Jo, že ho taky pozdravuju.“ Povzdychl si Tom a ukončil hovor. Neuvědomil si, že tolik jeho času se týkalo Billa. Tom se rozhlédl po prázdném bytě a stýskal si po dvojčeti, ale v ten samý okamžik se uvnitř cítil zle, protože pod vším tím špatným byla troška úlevy.
~*~
Bill už toho měl po krk. Už měl po krk toho být těhotný, po krk všech přestávek kvůli záchodu, a po krk toho, že vedle sebe nemá Toma. Let byl peklo, přistál vyčerpaný, ale i tak musel jít na rozhovor a vypadat šťastně a energicky, i když jediné, co chtěl, bylo padnout na obličej a spát alespoň týden. Jeho tělo už na tohle nebylo zvyklé, a holčička o sobě dávala vědět tím, že Bill musel neustále na záchod anebo byl okopávaný.
Promnul si jemně bříško a zamručel, snažil se uklidnit jak sebe, tak i svou dceru. Když byl Saki konečně schopný dovést ho do hotelu, věnoval mu chápavý pohled a zmizel. To Billovi obvykle nevadilo, ale neměl Toma, s kterým by mohl mluvit, dokonce ani po telefonu, a uvědomil si, že je pokoj prázdný a tichý.
Bill byl vytržen ze svého dumání silným kopnutím a rychle si to místečko promnul; představoval si, že hladí svou dceru, aby ji uspal. Když bude spát ona, tak on pak bude moct taky. Rychle nasbíral všechny polštáře na hromadu do čela postele a zachumlal se do nich. Když ležel, polovička jeho problémů byla pryč, jeho tělo si oddychlo a dokonce i miminko se přestalo tolik hýbat.
Telefon měl na posteli vedle sebe, natáhl se pro něj a vzal ho. Projel všechna svoje čísla a zastavil se u Andrease. Obvykle zpěvák neváhal, jestli tlačítko zmáčknout, ale teď to bylo jiné; stejně mu to nevezme. Blonďák na něj koukal z fotky na displeji, usmíval se. Andreas se nerad fotil, ale na tom nezáleželo, Bill si ho stejně vyfotit musel.
Bez přemýšlení přejel na Tomovo číslo a zadíval se na fotku. Jeho dvojče se usmívalo a mohli jste tam vidět trošku Billových vlasů v rohu, protože se ho tam Tom snažil vstrčit. Pamatoval si, jak se se svým bratrem pral, jenom aby si ho mohl vyfotit, což vedlo k dalším obrázkům, které byly vymazány, když byli hotovi. Bill zavřel telefon a snažil se usnout. Alespoň by tam Tom třeba mohl být, až se vrátí zpátky. Promluví si, a pak se mu omluví, a řekne mu cokoliv jenom proto, aby ho jeho dvojče už neopustilo.
~*~
Simone zvedla pohled a usmála se, když slyšela, jak se otevírají dveře, do obýváku vešel Saki, rychle jí zamával a zase odešel. Bill se otočil a usmál se, v obličeji bylo vidět, jak moc je unavený. „Ahoj zlatíčko, jsem ráda, že jsi zpátky,“ řekla a jemně ho objala.
„Taky jsem rád doma.“ Řekl Bill popravdě. Když přijeli do Francie, nemohl vůbec spát, po jeho posteli se mu stýskalo stále víc a víc. „Když jsem odjížděl, tak jsem viděl Toma… kde je?“
„Je pryč. Dnes ráno odjel,“ řekla Simone lehce, a sledovala, jak se jejímu mladšímu synovi začal třást spodní ret. „Bille, bude to v pořádku.“
„Kdy odjel?“ zeptal se a položil si ruce na bedra. Bylo to pro něj stále víc a víc těžké, nestát tímhle způsobem.
„Dnes ráno.“
„Věděl, že se dneska vracím domů?“
„Věděl.“
„Oh, dobře tedy.“ Bill se nechystal znovu brečet; neměl už žádné slzy, které by mu zbyly.
„Mám už skoro hotovou večeři, nevěděla jsem, jestli se budeš chtít nejdřív vysprchovat, než se najíš. Takže, zavolám tě, až to bude připravené. Gordon domů přiveze nějaký dort.“ Snažila se Simone zůstat veselá, ale nemohla si pomoct, cítila, že je na zlomovém bodu.
„Půjdu si lehnout, nemám teď na jídlo chuť,“ řekl tiše Bill a odešel ke schodům. „Uvidíme se.“
„Dobře.“ Celou dobu, co šel Bill po schodech, byla Simone nervózní, doufala, že se mu nálada v jeho pokoji zlepší.
~*~
„Ahoj.“
„Tebe jsem tady opravdu nečekal,“ řekl Bill a sundal si z vršku hlavy sluneční brýle, aby je položil na stůl. Andreas se lehce usmál a pokrčil rameny. „Jak ses měl?“
„Měl jsem se… líp,“ řekl upřímně.
„Proč jsi tady?“ Bill byl zmatený; chtěl Andrease celou tu dobu, co byl pryč, a teď jeho nejlepší kamarád seděl přímo před ním, na jeho posteli, a on cítil jenom to, jak je unavený.
„Protože jsem tě chtěl vidět. Pořád jsi můj nejlepší kamarád.“
„Jsem?“
„Bille, miluju tě jako kamaráda. Nedokážu si svůj život bez tebe představit, ne bez tebe jak jsi hlučný, jak se směješ, jak děláš blbosti a nutíš mě, abych se fotil. Jen jsem potřeboval nějaký prostor.“
„Zdá se, že všichni ode mě potřebují nějaký volný prostor,“ řekl Bill a promnul si bříško, posadil se na židli vedle stolu. Zaklonil se a cítil se ihned lépe.
„Omlouvám se, Bille. Opravdu.“
Bill pomalu přikývnul. „Byly to dva týdny, už jsem za tím.“
Andreas taky přikývl; Bill nikdy neměl odpor ke svým nejbližším. „Takže, jak ses měl?“
„Máme se dobře. Začínám si zvykat na to, že nemám tebe ani Toma poblíž. Je to zajímavé.“
„Jak ses dostal na poslední vyšetření?“
Bill se usmál. „Najal jsem si auto.“
„Potřebuješ řidičák,“ popíchnul ho Andreas, okamžitě mu ale bylo trapně.
„Jo.“ Poposednul si Bill a povzdychnul si, když se miminko přesunulo na jeho močový měchýř. „Andy, můžu se tě na něco zeptat?“
„Ano.“
„Myslíš… myslíš si, že jsem sobec?“
„Ano,“ přikývl blonďák bez rozmyšlení.
„Nemohl bys o tom alespoň chvilku popřemýšlet?“ zabručel Bill. „Nevěděl jsem, že jsem tak příšerný člověk.“
„To nejsi, ani nevíš, když se tak chováš. Jsi to prostě ty, prostě Bill.“ Opřel si Andreas hlavu o ruce, jak se naklonil blíž. „Ty prostě víš, co chceš, a ženeš se za tím, dokud to nedostaneš. Nebo dokud to pro tebe nedostane Tom.“
„Och, do prdele.“ Nakrčil Bill nos a odvrátil se pryč.
„Ale všichni jsou na to zvyklí.“
„Nechci, aby na to byli všichni zvyklí. Jsem tak protivný?“
„No tak, Bille, víš, že to není pravda. Jsi okouzlující a hrozně pěknej, a víš, jak se v tom pohybovat. Víc než jen svůj šarm máš vrozený; je to prostě část tebe. Dělá to pro lidi těžší z tebe spustit oči. Což se celkem hodí, když jsi frontman skupiny.“
„Ale v kamarádství?“
„To zas tak moc ne.“
„No do prdele,“ řekl Bill a zíral do země. „Všichni mi to teď říkají; přál bych si, aby mi to řekli už dříve.“
„Když jsem tebe a Toma potkal, byli jste první dvojčata, která jsem viděl na vlastní oči. A oba jste chtěli být mým kamarádem. To mě dostalo. Věděl jsem, že jsi schopný mít hlavu z okýnka při jízdě po dálnici. Že nemůžeš dýchat, ale cítíš se vesele. A to bylo před slávou,“ dodal Andreas.
„Tom byl tak… vážný. Jako dítě tichý, a proto lidé přemýšleli, jestli snad neví něco, co oni nevědí, protože tak moc nemluvil; ty, tys byl naprostý opak,“ protočil žertovně oči, „běhal jsem za tebou, abych tě vůbec stíhal. Všechno, co jsi kdy řekl, bylo zajímavé, a už jenom to, že jsem vedle tebe mohl sedět, mi dávalo pocit, že jsem zajímavý, i když to ostatní děti nechápaly.“
„Abych byl upřímný, líbilo se mi to. Ne to šikanování, samozřejmě, ale to, že tě ostastní nechápali. Že jsi byl jen můj a Toma, nikoho jiného. Samozřejmě, že nepočítám to, že jsem vlastně nikdy nevěděl, že nejsi můj, ale jen Toma,“ řekl Andreas smutně.
„Omlouvám se, Andy, opravdu. Nikdy jsem nechtěl, aby se to takhle stalo, nikdy jsem ti nechtěl ublížit,“ řekl Bill upřímně. Už pomalu začínal vidět dopad, který měl na lidi, kteří mu byli blízcí.
„To je právě to, poskakuješ okolo s osobností velikosti Thorova kladiva a tlučeš lidi k smrti, a oni jsou ti za to ještě vděční. Jsi jako kulka, kterou tě střelí do mozku, když dobrovolně stojíš jako terč, a ať už se stalo mezi námi třemi cokoliv, nebo co se teprve stane… budu pro to dobrovolníkem stále a stále dokola. Jsi jen komplikované a komplikující stvoření. To ale stále neznamená, že mám právo na to, abych tě obtěžoval, když spíš. Přísahám Bohu, že nevím, co se to se mnou v tu chvíli stalo, co to do mě vjelo.“
Bill si vzpomínal, že párkrát Toma probudil, aby se s ním miloval, protože nemohl vydržet ležet vedle tak překrásného člověka a nedotýkat se ho, a aby se ho Tom nedotýkal zpátky. Trochu ho chápal.
Jenom trošku.
„Stvoření.“ Našpulil Bill rty a podíval se na strop. „Můžou se věci vrátit zpátky do normálu?“ zeptal se malým hláskem, že to skoro nešlo slyšet.
Andreas se hloubavě usmál a zavrtěl hlavou. „I když by to pro tebe bylo lepší, je to peklo, které nechci, aby se navrátilo.“ Podíval se na Billa a trochu se odtáhnul.
„Chceš tím říct, že se se mnou dál nechceš kamarádit?“
„Ne. Jen říkám, že mi budeš muset dát čas, a že už spolu nebudeme moci spát.“ Povzdychnul si Andreas a promnul si nosní přepážku, postavil se. Bill se zvedl ze židle a zavřel oči, když mu jeho nejlepší kamarád vtiskl polibek na tvář. „Musím jít, za pár dní ti zavolám, ano?“ blonďákův hlas byl poněkud nezřetelný, ale Bill stále ještě oči neotvíral; jen přikývl a cítil, jak se vzduch pohnul a pak jak se zavřely dveře.
Bill konečně otevřel oči do prázdného pokoje, cítil, jak mu v kapse vibruje telefon. Vyndal ho a otevřel, viděl, že je to zpráva od Andrease. Otevřel ji a lehce se usmál.
Jestli potřebuješ odvést k doktorovi, dej mi vědět. Můžu tě vzít.
Bill se zhluboka nadechl a odpověděl.
Zvládnu to sám, budu v pořádku, děkuju.
~*~
„Nebudu takhle pózovat,“ zamračil se Bill nad fotografovými nápady.
„Ale bylo by to smyslné. Nádherný jste už dlouho, vidět vás ve vaší rostoucí kráse, to by vyprodalo všechny časopisy úplně samo!“
„Jo… nikdo neuvidí prsa, výstřih je pro mě prostě špatný,“ podíval se na něj Bill otupěle a obranně zkřížil ruce na prsou.
„Fajn. Nechcete být uměleckým dílem; s tím se dokážu vyrovnat. Tak se oblékněte do oblečení, které vám návrhář vybral, a začneme.“ Fotograf Marco zamával rukou a Bill zapřemýšlel, proč tak zženštilý muž má okolo sebe tolik pěkných slečen, které ho pronásledují.
Zazvonil mu telefon a Bill ho otevřel, dal si ho k uchu, aniž by se podíval, kdo volá. „Halo?“
„Pane Kaulitzi, tady je Ariel.“
„Ariel, dobrý den.“ Proč mu volala?
„Volám vám, protože o dům, o který jste žádali, abych vám ho dala na čekací listinu, se ucházejí další lidé. Udělali mi nabídku, ale já jsme vám slíbila, že vám ho podržím. Potřebuji vědět, jestli jste stále ještě zainteresováni a připraveni si ho převzít a nastěhovat se.“
„Co řekl můj bratr?“ zeptal se Bill rychle.
„…Nebyla jsem schopná se s ním zatím spojit. Vím, že mě žádal, abych volala jemu, ale nebere mi telefon.“
Do háje! Bill se zhluboka nadechl a polknul. „Takže, kdy potřebujete odpověď?“
„Volala jsem vašemu bratrovi poslední čtyři dny; potřebuji ji hned teď. Můžeme se koukat ještě po dalších, ale já vím, jak se vám tahle lokace líbila.“
„Líbila se mi…“ Bill se znovu zhluboka nadechl a nakrčil ramena. „Vezmu si ho.“
„Vezmete? Báječně, zařídím pro vás dva smlouvu.“
„Ne, budu to jenom já, ale můžu přijet a přepsat veškeré papírování, co potřebujete,“ řekl Bill rozhodně.
„Oh… no dobře. Kdy budete k dispozici?“
„V Berlíně budu ve středu, je to dobré?“
„V devět mám místo, ale pak mám celý týden plno.“
„Já… budu tam.“ Do háje, to znamenalo, že bude muset být brzo na cestě. Prostě super.
„Báječné. Řeknu jim, ať si najdou jinou lokaci. Uvidíme se ve středu.“
„Těším se, děkuji, že jste zavolala, Ariel.“ Zavěsil Bill a zamrkal. Právě koupil dům. Udělal rozhodnutí, když Tom nemohl nebo ani nechtěl. A bylo to jeho. Bill se podíval na své bříško a vydechl. „Vypadá to, že brzy budeme mít dům, maličká.“ Jeho dcera odpověděla kopnutím a on se usmál.
~*~
„Už nejsem naštvaný.“ Zašeptal Tom a Stephen přikývl.
„Všiml jsem si. Chystáš se zavolat Billovi?“ Tom po téhle otázce vypadal nepohodlně. „Jen jsem byl zvědavý, nemusíš, jestli nechceš.“
„Nekrvácel jsem z nosu už dva týdny. A celý týden jsem byl bez panického záchvatu.“ Pokrčil Tom rameny. „Brečel jsem, když jsem si to uvědomil, protože jsem musel úplně přestat přemýšlet o Billovi.“
„A co se stane, když spolu budete muset dělat rozhovor? Říkal jsi, že za pár dní jeden takový bude.“
„Já vím. Cítím se jinak, nevím, jak se budu cítit, až ho uvidím.“
„Zníš, jako by ses cítil provinile, protože první emoce, která ti přijde na mysl, není radost.“
„Měl bych být rád, že ho uvidím. Nosí moje dítě a já ho miluju, nezáleží na tom, co se stalo.“ Podrbal se Tom na bradě a zíral do blba. „Ale necítím se tak, jak jsem se cítil kdysi.“
„Nemiluješ ho tak, jak jsi ho miloval předtím?“
„Ne, to je stejné. Jen nemám ty samé pocity, když slyším jeho jméno, když vidím jeho obrázek. Bývala to nervozita a chvění; rozrušení. Teď je to jen… těžký pocit.“
„Je to špatný pocit?“
„Ne. Jen těžký. Jako teplá deka.“
„Možná že tvoje pocity k Billovi vyzrály. Stárneš, stáváš se moudřejším, čelíš otcovství. Myslím, že si uvědomíš, že to nadšení nevymizelo, ale že má svoje místo. Teď se tvoje touha po tom, aby ses o něj a vaše dítě mohl starat, usadila. Měl bys být hrdý. Většina párů to takhle daleko nedotáhne, ať děti mají nebo ne.“
„Ano, myslím, že máte pravdu.“
„Tome,“ začal Stephen, položil zápisník a podíval se svému pacientovi do očí, „Chci, aby sis uvědomil pár věcí; změna emocí není konec světa, je to jenom posun. Jako lidé jsme předurčeni k dospívání; když něco nefunguje, naše tělo vysílá signály, které když poznáme, uvědomíme si, že se musíme změnit. Tvoje krvácení z nosu, panické záchvaty; znamení, kterým jsi nenaslouchal. Teď jsi je poslouchal a lepšíš se.“
Tom přikývl a povzdychnul si; vždycky se během sezení cítil vyčerpaný, ale když odjel, cítil se lehčí a lehčí, pokaždé víc. Už dokonce byl s Géčkama na pití a hezky se bavili. Měl pocit, jako by se vrátil do světa bytí. „Myslíte si, že bych Billovi měl zavolat?“
„Ne, myslím si, že budeš vědět, až bude na čase mu zavolat. Nemusíš se mě ptát na to, co si myslím, a ty by ses nemusel zdráhat to udělat. Ale chci, abys popřemýšlel o tom, jestli bys měl zavolat Andreasovi.“
Tom ztuhnul. „Nemůžete po mně chtít, abych se mu omluvil.“
„Neříkal jsem nic o omlouvání. Jen jsem řekl, že chci, abys mu zavolal, a řekl cokoliv, co ti přijde na jazyk. Nech tvoje srdce a tvoji mysl, aby ti radily, co máš říkat. Hodněkrát jsi mi už řekl, že byl vaším nejlepším kamarádem už roky. Možná, že nabereš novou perspektivu, když budeš znát tu jeho.“
„Fajn.“ Řekl Tom rychle a pocítil, že malá část něho si po Andreasovi opravdu stýská. „Okay, myslím, že to bych mohl udělat.“
„Dobře.“
Komentáře prosím anglicky, díky :o) J.
autor: Majestrix
translate: Lil.Katie
betaread: Janule
😀 It´s funny that Simone and Andreas didn´t think about answer and just said it:D poor Bill xD
but Tom si on the good way I think:-)
mám pocit, že to bude zajímavej rozhovor…xD
That was amazing. Really amazing. I dare say that was one of the best chapter I have ever read. This therapist scene… you are really a genius! Of course, Bill is selfish and spoiled, but I hope Stephen can help him to change it.
And Thor´s hammer… I must admit I have just used Google for an explanation. And now I am cleverer, thanks 😉
That was awesome..really.
Majestrix…I have to agree with Kattys->>one of the best chapter I ever read.
Tom is a big boooy :D__it´s cool,Tom´s on a good way 🙂
LOVE IT!
I can´t wait to next part x)
Naprosto užasnej díl…. pěkně napsanej… Hlavně ten začátek se mi uplně nepředstavitelně líbil…
I Love It, Honey! You Are Amazing.. <3
Stephen is so good man….perfect