Hope 27.

autor: B-kay

Simone nemohla dlouho do noci usnout. Pořád ji hlodal červíček svědomí. Nemohla si odpustit, jak ošklivě se k Tomovi zachovala. Uvěřila Andreasovi každé slovo, každé hloupé obvinění vůči Tomovi. Ve chvíli, kdy jej poprvé spatřila na chodbě, prostě nepřemýšlela. Jednal za ni pud vyděšené matky. Bála se, že by byl schopný Billovi ublížit. Oba si tehdy prošli těžkým obdobím a oba byli lehce ovlivnitelní, a právě proto věřila, že jej chtěl Tom jenom sprostě využít…

Najednou bylo ale všechno jiné. V jeho očích nedokázala najít zlobu ani hrubost. Díval se na ni přesně tím pohledem, který znala u svého syna. Bill se na ni díval úplně stejně, když mu bylo smutno a byl nešťastný. Tenhle pohled ji dostal ze všeho nejvíc. Tom nebyl žádným násilníkem, ani podvodníkem, který si na něco hrál. Nebyl ani chudákem, nebo tulákem, jak o něm s radostí rozhlašoval Andreas. Byl pro ni chlapcem, který si v životě prošel spoustou zlých věcí, a to jej poznamenalo. Byl nesmělý, ve všem nejistý a utrápený. Oči mu však zářily láskou a dobrotou. Nebyl zlý…

„Ach bože,“ zašeptala, zdrceně si přikryla dlaní ústa, aby tím zastavila zoufalé vzlyknutí. Všechno to na ni jaksi dolehlo. Pořád měla před očima jeho uplakanou tvář. Děsil ji pocit, že jej chtěla sevřít ve své náruči a ujistit jej, že bude zase všechno dobré. Začínala se bát sama sebe a svých citů. Byla na něj přeci tak zlá, ignorovala jej, dokonce se na něj odmítala i podívat. Ubližovala mu a najednou stačila chvilka, aby bylo všechno úplně jinak. Co se to s ní stalo? Proč na něj už nedokázala být taková? Proč ji najednou hryzalo svědomí za to, jak se k němu dříve chovala?!

Prudce zavrtěla hlavou, přehodila přes sebe župan a vstala. Už by to déle nevydržela. Musela něco dělat. Když se zadívala na hodinky a zjistila, že je teprve půl třetí, vzdala se nápadu, že by jim mohla jít připravit snídani. Do postele se však nechtěla vrátit za žádnou cenu. Výčitky by na ni dolehly stejně tak, jako i před chvilkou.

Nejistě vyšla ze svého pokoje a pomalu mířila chodbou ke schodům. Když míjela Billův pokoj, nedalo jí to a otočila se zpátky ke dveřím. Chtěla jej jít zkontrolovat a přikrýt, stejně tak, jako to dělávala, když byl malý kluk. Bill se totiž skoro pokaždé odkopal a skopnul přikrývku někam na podlahu. Na chvilku zadržela dech a pomalu pootevřela dveře. Nechtěla jej vzbudit. Pohled, který se jí naskytl, ji však trošičku vykolejil. Noha zastala v půli pohybu a ona zůstala překvapeně hledět na klidně spící dvojici. Se zatajeným dechem pozorovala Billa, který se i ze snu lehce usmíval, s dlaní zabořenou někde v Tomových vlasech. Tomovi do tváře neviděla, jelikož byl přitulený k Billovi a otočen k ní zády. Mohla jenom slyšet jeho tiché oddechování. Nevěděla, co má dělat. Jejich objetí ji z neznámého důvodu přímo dojalo, z druhé strany však trošičku vyděsilo. Nebylo zvykem, aby se dva přátelé k sobě tulili tímhle způsobem. Ve chvíli, kdy se Bill začal nepatrně vrtět, poznala, že by měla raději odejít. Proto za sebou pečlivě zavřela dveře a s jistotou, že dnes neusne, kráčela pomalu do kuchyně. Výčitky najednou vystřídalo zvláštní podezření…

(Bill)

Netušil jsem, co mě vzbudilo. Nejistě jsem se nadzvedl na loktech, opatrně, abych nevzbudil Toma, a rozespalýma očima jsem se snažil rozhlédnout po tmavém pokoji. Z postýlky se neozýval pláč, mamka zřejmě taky ještě spala, takže jsem uznal, že to muselo být něco zvenku. „Co se stalo?“ Tom pomalu zvedl tvář, protřel si oči a krátce zazíval.

„Nechtěl jsem tě vzbudit, jenom se mi zazdálo že,“ pohled mi padl ke dveřím. „Ale nic. Spinkej dál. Omlouvám se, že jsem tě vzbudil,“ láskyplně jsem jej pohladil po tváři a tentokrát jsem to byl já, kdo ležel na hrudníku toho druhého.

„To je v pořádku. Už se mi nechce spát,“ krátce mě políbil a poté opět klesl hlavou na polštář.

„Vypadáš unaveně. Není ti zima?“ měl jsem zvláštní potřebu se o něj pořád starat. Chtěl jsem, aby mu bylo dobře. On se na mě však jenom něžně usmál a zavrtěl hlavou.

„Proč jsi na mě pořád tak hodný?“ ta otázka mě trošku překvapila. Kdyby se kolem nás nerozléhala jenom tma, mohl by vidět, jak se červenám. „Protože tě miluju a mám o tebe strach,“ opět jsem jej políbil. „Já se spíš bojím o tebe Bille. To, že jsi se mnou, tě vystavuje nebezpečí a nemělo by to tak být,“ rozhodně jsem zavrtěl hlavou, když se opět nadechoval, aby pokračoval. „Tímhle jsme si přeci už prošli. Je mi to jedno. Nezajímá mě, co se stane zítra, nebo pozítří, nebo možná až pak. Jsem s tebou, a ty jsi tím jediným, na čem mi skutečně záleží,“ usmál jsem se a on mi úsměv opětoval.

„Děkuju,“ vzal mou tvář do dlaní a ještě jednou tiše zašeptal své poděkování předtím, než mě hluboce políbil. Možná mi chtěl věnovat jenom jeden zamilovaný polibek na znamení vděčnosti, já se však jeho rtů už nepustil.

Nemohl jsem. Byly pro mě drogou. Stačil jediný jeden polibek a já jsem šílel. Bezmocně jsem se do nich vpíjel tak dlouho, dokud jsem z jejich strany neucítil spolupráci. A najednou jsem se ocitl na zádech s Tomem nesměle dobývajícím se pod můj župan. Polibky jsme se jednu chvíli málem dusili. Tom však z mých rtů pomalu sklouzl na můj krk a prolíbal si cestičku až na moje holé břicho. Moc dobře věděl, co to se mnou udělá. Jakmile se jeho rty dotkly mého břicha, rozesmál jsem se. A on se mnou.

Tohle se mi na našem vztahu moc líbilo. Byli jsme jako děti. Náš vztah mi nepřipadal jako ty ostatní. Nebyl založen jenom na sexu, žárlivých scénách a duchaplných rozhovorech. Byl jsem s ním tak uvolněný a svůj, že to ani nedokážu popsat. Díky jeho nádherné zranitelnosti, jsem jej měl chuť jenom objímat a líbat jej. I když bylo milování s ním dokonalé, nepotřeboval jsem to každý den. Nechtěl jsem jej do ničeho tlačit a takhle se mi to strašně moc líbilo. Když jsme si chtěli povídat, tak jsme si prostě povídali, když nám scházelo líbání, líbali jsme se, a když se nám chtělo hrát a bláznit se, šimrali jsme se a dělali různý blbosti. A právě to se mi na tom všem moc líbilo. Byl jsem s klukem, kterého miluju a mohl jsem být sám sebou. Sára byla na rozdíl od Toma mnohem vážnější. Náš vztah brala jako něco hodně závazné. Pořád mluvila o tom, že bychom se mohli vzít a zkusit spolu žít. A já to opravdu chtěl udělat…

Když jsem pohlédl na Toma, nádherně smějícího se a po dlouhé době opět veselého, napadlo mě, jaké by to bylo, kdyby se Sáře nic nestalo. Možná bych nikdy Toma nepotkal… Tyhle myšlenky mě malinko rozesmutnily. Bez varování jsem se k němu přitulil a omotal jsem mu ruce kolem krku.

„Stalo se něco?“ zeptal se malinko překvapeně, přesto mé objetí s láskou opětoval. „Strašně moc jsi mi v mém životě chyběl.“ Snad poprvé jsem pořádně nevěděl, co říct. To bylo to jediné, co jsem ze sebe dokázal dostat.

„Teď se cítím jako v jedné z pohádek. Nikdy mi sice žádnou nikdo nepřečetl, ale jako malý kluk jsem si prohlížel obrázky a snažil jsem se je pochopit. Vím, že měly všechny dobré konce.“ Tiše jsem mu naslouchal.

„I ta naše bude mít,“ doplnil jsem jej, jakmile jsem ucítil jeho nejistotu. „Slibuju,“ oddaně jsem jej políbil a pomalu jsem klesl hlavou na jeho rameno. Přivřel jsem oči, nadechl jsem se jeho vůně a nechal jsem se unášet pouze jeho jemnými pohlazeními, které mi věnoval…

(Tom)

„Proč nemůžu jít s tebou?“ Bill se mě na tuhle otázku ptal snad po páté. Seděl na posteli, sklíčený, a smutnýma očima sledoval, jak se oblékám. Nedokázal jsem se na něj podívat. Sám jsem měl hrůzu z toho, co jsem se chystal udělat, ale neměl jsem jinou možnost. Pokud jsem chtěl skutečně zapomenout a začít nový život, musel jsem to udělat.

„Nechci, aby ti ublížil,“ odpověděl jsem tiše s pohledem upřeným stranou.

„A co když ublíží tobě?“ hlas se mu třásl. Bylo mu do pláče. Cítil jsem to.

Zhluboka jsem se nadechl a otevřel jsem ústa, která jsem však vzápětí naprázdno zavřel. Ubližoval mi přeci celý život. Zvykl jsem si na to. Nedokázal jsem to nijak změnit.

„Bille,“ klekl jsem si k němu, vzal jsem jeho tvář do dlaní a hluboce jsem jej políbil. „Vezmu si všechny mé věci, abych se tam už nikdy nemusel vracet. A pak už budeme jenom spolu,“ chtěl jsem jej utěšit, zřejmě to však nezabralo, protože mu po tváři neustále stékaly drobné slzy. „Budeme spolu bydlet tak, jak jsme to chtěli. Nebo bychom klidně mohli kamkoliv odjet. Prostě od všeho utéct a být spolu. Udělám všechno, co budeš chtít, jenom už prosím neplakej,“ stáhl jsem si jej na klín. Bill mě téměř okamžitě pevně objal kolem krku.

„Když já mám strach, že se nevrátíš. Vezmi mě s sebou, prosím,“ tak moc jsem jej chtěl vzít s sebou. Už teď jsem se bál, co se stane. Bylo mi jasné, že bez něj nedokážu odejít. „Prosím,“ vzlykal mi do vlasů a držel se mě tak pevně, jako jeho malá sestřenka. „Jenom tě odvezu. Počkám v autě, když budeš chtít, jen mě tady nenechávej,“ vyslovil to tak zoufale, že jsem už nedokázal více odmítat.

„Tak se rychle oblékni ano?“ Bill se na mě nádherně usmál, rychle mě políbil a vyskočil na nohy jako blesk. Rychle hledal po zemi poházené kusy oblečení, pobíhal tam kolem mě skoro nahý, přesto byl během chvilky hotový.

„Ale počkáš v autě, slibuješ?“ zastavil jsem jej ještě dřív, než stačil vyběhnout ze dveří. „Slibuju,“ odvětil poslušně a spojil dlaně jako andílek.

„Miluju tě,“ usmál jsem se na něj, a i když jsem se bál toho, co nás čeká, byl jsem šťastný, že půjde se mnou.

„Já tě taky miluju, ale musíš mi slíbit, že spolu pak někam utečem,“ netušili jsme, co nás čeká, přesto jsme to oba dva potřebovali slyšet.

„Slibuju, jenom my dva…“

Ale jak bych podle tebe mohl žít sám
Jen sám se sebou?
Protože můj svět se točí kolem tebe
Hrozně těžce se mi dýchá

Šel jsem, běžel jsem, skákal jsem, letěl jsem
Vznesl jsem se a doplul přímo k tobě
Není tu zemská tíže, aby mě udržela při zemi…