autor: Theodor
Hey leute,
Tak tu mám pro Vás další jednodílovku s názvem „Kidnapping in the name of science“, je to něco na způsob únosu lidí UFO. Je to dost sci-fi, ale snad se Vám to bude líbit a na konci budete příjemně překvapeni. Tak vzhůru do čtení, perverzáci…. 😀
P.S. tuhle povídku věnuju Saurielce, Kathuli, Lexovi a Lassemu 🙂 mám Vás rád!!!
Pac a pusu Theodor ♂+♂=♥
„Dobrý den, jmenuji se Bill Kaulitz a dnes vám uvedu přednášku o ufologii.“
Vysoký, velmi mladý muž, mohlo mu být kolem 22 let, stál uprostřed velkého sálu, před sebou měl stoleček s miliony papírů. Záře reflektorů se odrážely od jeho dlouhých, černých vlasů. I když všichni přítomní v sále seděli ve stísněném obleku, Bill se nemínil v něčem takovém tlačit. Vzal si stříbrnou upnutou košili a upnuté černé kalhoty, k tomu řetízkové kšandy a koženou bundičku s kovbojskými botami. Vypadal úchvatně. Určitě lépe, než v nudném smokingu. Bill byl jedním z předních vědců v oblasti ufologie. I když byl velmi mladý, byl na to génius, zažil něco navíc. Zažil totiž únos neznámými bytostmi z vesmíru. Tento únos udělal v jeho hlavě zmatek, na něco si vzpomínal přesně a na něco vůbec ne.
Odkašlal si a pohlédl na všechny přítomné. Za zády mu zářilo velké promítací plátno, na kterém se zobrazovaly fotografie neznámých létajících objektů.
„Problém neznámých létajících objektů, vzrušuje svět už téměř půl století, a za těch bezmála pět-šest desítek let se nepodařilo postoupit ani o krok k rozluštění jeho záhady.“
Ruce se mu potily. Byla to teprve jeho druhá přednáška a nervozita nechtěla vůbec ustoupit.
„Dodnes neexistuje dokonce ani jednoznačná odpověď na reálnost jejich existence. Fyzika a matematika jsou sice vědy racionální, ale jsou neúplné. Říkáte vy -vědec, fyzik a matematik-existenci UFO své rozhodné ANO, či NE?“
Bill byl nadšený, že má tak vynikající proslov. Všichni v sále ani nedutali. Nahmatal v kapse kalhot malinký kamínek – kousek meteoritu, který u sebe našel asi před pěti lety, v den, kdy byl unesen. Stiskl ho.
„Už v roce 1947, tedy v po válečné době, se zmínky o UFO stále množily. Tudíž jsem přesvědčen, že UFO je skutečnou realitou. Považuji to za reálné už jen proto, že jsem zažil únos UFO.“
V sále se ozval šum. Lidé si šeptali a konverzovali mezi sebou do té doby, než z Billových úst vyšlo slovo „a proto“.
„A proto nyní máme jiné možnosti, možnosti bytosti z vesmíru pozorovat zblízka. Další výzkumy jsou opravdu nezbytné… Děkuji.“
V sále se ozval úžasný potlesk. Někteří muži dokonce pískali. Potlesk byl tak silný, že se ozýval od stěn a ozvěna tomu napomáhala. Tleskali dlouho a vytrvale. Billa to těšilo. Zmáčknul kamínek a usmál se pro sebe.
Ještě za bujarého potlesku odešel z podia do zákulisí.
„Byl to úžasné, Bille. Máte můj obdiv.“
„Děkuji, profesore Fiebegu.“
Profesor Fiebeg byl expert přes únosy lidí. Billovi pomohl. Tento starý pán, s bílými vlasy a s životem vepsaným ve tváři, měl Billa rád. Bill si potřásl rukou s profesorem Fiebegem a dalšími profesory, inženýry a vědci. Zrovna když chtěl jít na toaletu, zazvonil jeho pager. Podíval se na něj a zjistil, že jej volají do laboratoře. Podíval se na hodinky a zašel si v klidu na toaletu.
Po tom, co vyprázdnil svůj močový měchýř, umyl si ruce a vytočil číslo na jednoho vědce, který měl noční službu. Jmenoval se Johannes Pones.
„Ahoj Johannesi. Co se děje?“
„Bille, Bille, přijeď, stalo se něco… špatného, něco strašného se děje, přijeď dřív, než bude pozdě.“
Johannesův hlas skoro šeptal, byl vystrašený a možná i plačtivý. Bill se zamyslel, co se tak asi může dít, nebo co se stalo.
Rychlostí blesku nastoupil do svého černého auta. Ještě ve zpětném zrcátku viděl světla města. Jel do své observatoře.
Cesta trvala asi deset minut, za tu dobu volal Johannesovi snad padesátkrát, ale nevzal to. Po prudké zatáčce na vrcholu kopce, nad kterým se pyšnila velká bílá observatoř, konečně mohl vystoupit z auta. Dveře observatoře byly otevřené a ze dveří kouřil štiplavý kouř. Bill se nadechl, nechtěl panikařit. Věděl, že buď tam hoří, nebo si tam Johannes dělá kouřovou párty. I když párty byla zcela mimo realitu, Johannes by byl toho schopen. Bill si vzal z auta plátěný kapesník a vodu. Kapesník zmáčel ve vodě a přitiskl si ho na ústa a nos. Zavřel oči a vlezl dovnitř. Obklopil ho kouř a vtahoval do nitra observatoře.
„Johannesi!“
Nikdo se neozýval. Bill zakašlal. Štípavý kouř ho štípal v očích, Billovi tekly z toho slzy a jeho dokonalý make up spojil v jednu velkou šmouhu. Bill se snažil rychle mrkat, aby se jeho oči zvlhčovaly. Hledal Johannese.
Po dlouhé cestě, která normálně trvá dvacet sekund, dorazil přesně doprostřed observatoře, kde byla velká místnost s otevíratelnou kopulí ve stropě. Nadechl se a zkusil znova zavolat.
„Johannesi!“
Zase nic, nikdo se neozýval, všude to praskalo a byl velký rámus. Bill se opřel o řídící pult a zmáčknul tlačítko na otevření kopule. Velký vrzot byl doprovázen otevíráním kopule nad jeho hlavou. Na druhé straně řídícího pultu zmáčknul tlačítko „fire“ a počkal. Kopule se zcela otevřela a kouř směroval k ní. Trošku se to vyčistilo. Ze stěn začala stříkat hasící pěna. Kouř skoro vymizel a oheň také. Bill se ještě zakuckal a porozhlédl se kolem.
Spatřil Johannesovo tělo na zemi. Skrčil se k němu a stiskl mu krční tepnu. Nic, necítil žádný puls. Johannes byl mrtev.
Vytáhl mobil a zavolal policii a vysvětlil, jak se co má. Porozhlédl se po observatoři. Všiml si, že na stěnách, na přístrojích i na podlaze, byl zvláštní fialový sliz nebo nějaká hmota. Rozhodl se, že se půjde podívat do laboratoře, hned ve vedlejší místnosti. Světla začala blikat, bylo to až strašidelné. Někde ještě létaly jiskry, ale on šel dál.
Došel až před skleněné dveře laboratoře. Dveře byly rozbité a vevnitř se něco hýbalo. Bill zamžoural do tmy a spadla mu čelist. Viděl hrůzný výjev. Na stole ležela Amanda, byla to vedoucí laboratoře a byla vynikající laborantka. Zdá se, že byla mrtvá, protože kolem ní stály vysoké bytosti.
Měly upnutý oblek a dlouhou sukni. Stříbrno-červená barva splývala do sebe. Přes obličej měli ošklivé masky a na hlavě jim rostly vlasy podobné dreadům. Byly různých barev. Bytosti zkoumaly nebohou, nahou Amandu. Jeden ji prohlížel asi gynekologicky. Bill si vzpomněl, že Amanda byl ve čtvrtém měsící těhotenství. Přikrčil se za sklo a díval se. Přeci jen toto neuvidíte každý den. Další z nich měl v rukou nástroj podobný kleštím, jen byl o hodně tenčí a delší. Billovi se chtělo zvracet, když postava vytáhla Amandino oko z důlku a dlouhou špejlí jí začala dloubat v hlavě. Bill se chytil za ústa a udělal pohyb dozadu. Něco zařinčelo a on se lekl. Zvedl se a utíkal pryč. Utíkal, co mu nohy stačily, a ohlížel se za sebe. Najednou cítil tupý náraz, do něčeho, nebo do někoho vrazil.
Odvážil se otočit hlavu na důvod jeho zastavení. Málem omdlel, před ním stála postava, která byla úplně stejná jako ty v jeho laboratoři. Vyvalil oči a z úst se mu vydral vyděšený sten. Postava natáhla svou ruku s dlouhými štíhlými prsty a ostrými nehty k Billovi. Chytila Billa za krk a narazila s ním do stěny. Bill kníkl, ale neopovažoval se cokoliv říct.
Postava se na něj koukala celkem zaujatě. Bill odvrátil pohled. Teprve zblízka, když je uviděl, vzpomněl si, že tyto postavy ho před pěti lety unesly. Z oka mu skápla slza. Vysoká postava, která jej držela u zdi, zvedla druhou ruku a setřela Billovu slzu. Teď ji měla na bledých prstech a koukala na ni.
„Kirikirkir…“
Ozvala se bytost. Dready měla blond a přes masku Billa propalovaly oči. Bill se bál, nechtěl, aby se to, co se stalo v minulosti, zase opakovalo.
„Kirkirkir!!!“
Ze dveří se vykolébala další postava, tentokrát měla dready modré. A byla nejspíš stará, jak šla pomalu a kolébavě.
„Kirkir?“
„Kirkirkir?“
„Kir.“
Bill ničemu nerozuměl, bavili se mezi sebou a koukali přitom na nebohého Billa. Bill se zachvěl. To postava ucítila a tázavě na něj pohlédla. Natáhla ruku nad Billovu hlavu a Bill cítil, že mu ztěžkla víčka. Ještě stačil chabě zachraptět.
„Prosím… ne…“
Bill se probudil. Byl jako omráčený, nemohl ani pořádně zaostřit. Prudké světlo jej bolelo a on raději nechával oči zavřené. Na svém těle pocítil chlad, uvědomil si, že je úplně nahý. Nebyl spoutaný, a proto z obav, že se mu něco stalo, přejížděl dlaněmi celé své tělo. Zjistil, že je vcelku a že je snad v pořádku. Stále však nevěděl, kde je.
Až po chvíli zkusil otevřít oči. Světlo se mírně ztlumilo. Bill poznal, že je v jakési velké krychli. Světlo vycházelo ze stěn, a z otvorů na podlaze proudil čerstvý vzduch. Nic neslyšel. Bylo tam nepříjemné ticho. Zamžoural a podíval se skrz skleněnou stěnu. Viděl tam postavy, ale již bez masek. Měly normálně lidskou tvář, ale z jejich věcí, co měli na hlavě, vystupovalo mnoho drátků a hadiček. Vypadalo to jako poloviční helma.
Bill zaťukal na sklo. Chtěl vědět, kde to je a co to má znamenat. Najednou sklo zmizelo a Bill, který se o něj opíral, sletěl postavě k nohám.
Postavy se začaly smát, ale postava, která ho chytla v observatoři, natáhla nad něj ruku a Bill cítil jakési mravenčení. Jeho tělo se zvedalo za tou dlaní obličejem. Postavil se na své nohy a pohlédl nahoru. Postavy byly opravdu vysoké, dokonce vyšší jak Bill.
„Kde to jsem?!“ Zařval Bill a pěstičkami začal bouchat do hrudníku postavy. „Co to má sakra znamenat.“
Nevěděl kde to je, jak se sem vůbec dostal a ani nevěděl, co ho čeká. Naštvaně mlátil do postavy, která se však ani nehnula.
Ze dveří, které se vysunuly, vyšla další postava, ale tentokrát nesla člověka. Snad mrtvého člověka.
Došla až k postavě s blond dready a klekla si, čímž vyzdvihla člověka nad sebe. Blonďatá postava vrazila prst do lebky mrtvého člověka.
Bill při tom pohledu kníknul a odsunul se tři kroky dál.
„Vítám tě.“ Promluvil mrtvý člověk s prstem v hlavě. „Opět se setkáváme, ano už jsi tu u nás byl. Jmenuji se Tom a jsem syn krále.“ Tom nepohyboval rty, mluvil za něj jen mrtvý člověk.
„Nebuď vystrašený, nic se ti nestane, tvůj lid jsme již prozkoumali a my potřebujeme lidské plody a ty je bohužel nemáš, ale neboj, budeš mít.“
Bill pochopil, že těmi plody mysleli lidská embrya – děti. Právě si vzpomněl na Amandu. Chudák holka.
„Co se mnou teď bude? Kde to jsem?“ Vykníkl téměř neslyšně. Tom se na něj podíval.
„Jsi na naší lodi a míříme na naší planetu Kirk, kde žijeme. Ty budeš žít se mnou.“
„Ale já sem nepatřím!“
„Patříš, teď patříš jen mně, Bille…“
„Jak znáš moje jméno?“
Tom neodpověděl, už řekl více než měl. Proto škubnutím vytáhl prst z mozku mrtvého člověka a ten dopadl na zem.
Bill se na to nechtěl dívat. Podle děr, co, měl ten mrtvý v hlavě, usuzoval, že skrz ně mluví oni k lidem.
Bill nechtěl na planetu Kirk, ale zjistil, že tohle dobrodružství jednou sepíše, že toto bude vědeckou senzací a bude to možnost, jak pozorovat svět a život mimo lidskou planetu.
Bill seděl na podlaze. Koukal se z kulatého okna a byl zticha. Tom naproti němu seděl na oblíbené sedačce a sledoval nahého Billa. Už před pěti lety se mu líbil, a teď se mu líbí ještě víc. Hned jak přijedou na Kirk, musí Billa představit rodičům. Uvažoval, že by s ním zplodil plod. Okouzlil jej víc, než Kirkačky (jejich ženy) na Kirku.
Uvažoval, že až by se stal králem, jeho ženou by nebyla žádná z Kirkaček, ale Bill. Byl to přece člověk z planety Země, Kirkačky byly pro plody velmi slabé a většinou umíraly.
Sledoval jeho černé obrazce na porcelánovém těle. Nevěděl, co to znamená, akorát obrazec na bříšku mu přišel povědomý, byla to hvězda.
„Kirkirkir…“
Tom otočil hlavu. Ve dveřích stála postava, byla drobnější a měla silnější pas a výrazný hrudník a fialovou kombinézu. Bill si nebyl jistý, ale zdálo se, že tohle bude jejich ženské zastoupení.
„Nemýlíš se.“
To pro změnu otočil hlavou Bill k Tomovi. On mluví jeho řečí! Tak na co potřeboval mrtvého člověka?
„Nebuď překvapený, vzal jsem si z jeho mozku vaši řeč. Mimoto ti čtu myšlenky a máš pravdu, ujistím tě, že tohle jsou Kirkačky.“
„Co jsou Kirkačky?“
„To jsou ženy z Kirku. My jsme Kirci.“
„Aha.“
Tom si jej opět se zájmem prohlížel.
„Co říkala?“
„Že budeme přistávat.“
Bill zatřepal svou hlavou. Vlasy se mu všude rozletěly a pak mu spočívaly všude na jeho těle. Na zádech, na ramenou i na hrudníku.
Tom se podíval z okna. Přešel k Billovï a vytáhl si ho zase stejnou silou na nohy, jako předtím.
„Kirkirkirkirkir!“
Zvýšil hlas a do místnosti vběhly postavy se širokým pasem. Jejich ženy. Na nějakou vyvýšeninu položily stříbrné věci, skoro stejné, jako měl Tom. Druhá z nich vedle věcí položila taky poloviční helmu s nádherným rudým kamenem.
„Tohle si musíš obléci.“
Bill pokývl hlavou. Nechtěl být nahý. Vzal do rukou tu kombinézu. Ihned, jak se jí dotkl, ucítil nevídanou látku, byla jemná jak pavučiny. Hebká, a přesto pevná. Když si ji obléknul, padla mu dokonale. Byla upnutá, ale podporovala jeho nejkrásnější partie těla. Tom se zálibně usmál. Věděl, že bude mít nádhernou královnu. Vzal sám do rukou helmičku a vsadil ji Billovi na hlavu. Byla tenčí než Tomova, byla jemnější a lehčí. Začínala přesně u kořenů vlasů na čele a končila v půlce hlavy. Z helmičky trčely ostny a uprostřed byl velký rudý kámen, který Billovi učaroval hned na první pohled.
Tom z Billa nespustil oči. Byl naprosto překrásný. Byl jako ta nejzářivější hvězda ve vesmíru. Natáhl k němu ruku a vybídl jeho dlaň, aby se jej dotkla. Bill vložil svou jemnou ručku do jeho a usmál se.
Tom na něj dělal dobrý dojem a možná k němu i něco cítil. Nebo byl jen zmatený. Ale Toma si oblíbil. Možná, že by nebylo na škodu s ním zůstat. Postavil se na špičky a jemně otřel své rty o ty jeho. Po chvíli jako by si uvědomil, co dělá, a odtrhl se od něj a chytil se za ústa.
„Nevyčítej si to, Bille.“ Zašeptal mu Tom do ucha. „Tak jsme tady, pojď, představím tě rodičům. Ale počkej, teď ti předám naši řeč, bude to trošku bolest, tak se nelekni.“
„Já nechci prst do mozku!“ Bill od sebe Toma odstrčil, nemínil si nechat vrazit jeho pařát někam do hlavy.
„Neboj, to ti neudělám.“ Vytáhl z kapsy tenký drátek. „Nehýbej se.“
Tenký drátek zapíchl do Billovy helmičky a druhý konec napojil na svoji. Bill pocítil bolestivý tlak, ale ten zmizel tak rychle, jako přišel.
„Teď, Bille… rozumíš naší řeči a umíš jí mluvit. Ale mezi tebou a mnou budeme mluvit po vašem.“
Vyndal z Billovy helmičky tenký drátek a schoval jej zase do svého oděvu. Chytil Billa jemně za ruku a vstoupil s ním na jezdící plochu. Ta je z jejich lodi dopravila na zem. Bill vydechl úžasem. Mohl tady klidně dýchat a země byla neskutečná. Tak moderní, tak fantastická. Město bylo převážně na vysokých stožárech, takových třicet až čtyřicet metrů nad zemí. Mezi jednotlivými obytnými kopulemi létaly lodě, nejspíše dopravní prostředky.
Tom jej vedl po dlouhém plácku až do velkých bílých dveří, které se při doteku otevřely. Vešli dovnitř. Bill uslyšel nějaký pískot. Tom ho vedl dál a dál. Najednou k Billovu údivu padl na všechny čtyři.
„Bille!“ Zašeptal Tom a Bill si uvědomil, že se také má sklonit, i když nevěděl čemu. Padl na všechny čtyři a vyčkal.
„Můj synu!“
„Matko!
Přiřítila se drobná postava ve zlatých šatech. Byla to Tomova matka a Billova potenciální tchýně. Objal ji za útlá ramena. A vtiskl jí polibek na líčko.
„Mami, dovol, abych ti někoho představil.“ Usmál se Tom a vybídl Billa, aby se postavil. Ten to udělal a stál vedle Toma, naproti Tomově matce. Jeho matka se na něj se zájmem podívala.
„Tome? Chceš mi říct, že toto je člověk z planety Země?“
„Ano, mami, jmenuje se Bill a bude tvoje snacha. Beru si jej.“
„Vítej, Bille.“
Chytila jeho líce do svých dlaní a políbila Billa na čelo.
„Vítej mezi námi. Teď, můj synu, je čas na hostinu.“ Pousmála se a odešla zpátky za svým manželem.
„Jsou z tebe nadšení.“
„Jak to víš?“
„Čtu jim myšlenky.“ Usmál se Tom a vybídl Billa. Bill ani neměl hlad. Nechtěl být mezi tolika lidmi.
„Tome? Můžeme jít někam jinam?“
„Samozřejmě, můžeme jít ke mně.“
Šli dlouhou chodbou, až vešli do kulaté místnosti. Jejich stěny byly prosklené. Uprostřed byla velká kulatá postel s modrými přehozy a polštáři. Ze stropu visely dlouhé modré látky, které světélkovaly. Byla totiž tma, vyniklo to prostě nádherně. Bill se okouzleně posadil na postel a rozhlížel se. Celé město zářilo různými barevnými světly.
„Líbí se ti tu?“
„Moc, je to tu lepší než u nás.“
Tom se usmál, jemu se zase líbilo u nich. Každé místo jeho planety bylo jiné, kdežto tady na Kirku bylo vše stejné a jednotné. Posadil se vedle Billa a položil si ruku na jeho koleno. Bill se zazubil. Zamiloval se do něj. Zamiloval se na první pohled, i po tom, co mu provedl.
Tom hltal každou jeho myšlenku, bylo úžasné, kolik mu za tu chvíli proběhlo hlavou.
Chytil jej za bradu a natočil k sobě. Díval se do jeho hnědých očí a utápěl se v nich. Měl silné nutkání jej políbit a to také udělal. Přiblížil se k jeho růžovým polštářkům a nepatrně se o ně otřel. Líbilo se mu to, bylo to tak jiné, bylo to úplně jiné než s Kirkačkami. Tom trošku zatlačil jazykem do Billových úst a probojoval si cestu přes řadu bílých zoubků. Nikdy se necítil tak neskonale šťastný. Ve svém srdci necítil prázdnotu. Cítil, že jeho srdce patří jen Billovi, tomu člověku ze Země.
Mírně do Billa zatlačil a Bill si lehl na velkou postel. Koukal na Toma a čekal, co se bude dít. Netušil, že z únosu se dostane na úplně jinou planetu, připadal si jako ve špatném sci-fi filmu. Jako v pohádce.
Oplácel Tomovy horlivé polibky. Chtěl být ale nahoře. Strčil do Toma a uhnízdil se nad ním. Cítil, že ho něco ovládá, nevěděl, jestli to je touha, nebo pobláznění.
Uvelebil se na Tomově klíně. Přes tenkou látku jasně cítil jeho vzrušení. To ho taky celkem nabudilo.
„Oh, Bille. Sundej si to, prosím.“ Zaprosil Tom a tahal z Billa jeho kosmický úbor. Bill byl nahý, jediné, co ho teď zdobilo, byla jeho helmička. Tom se na něj díval. Byl nádherný, prostě překrásný. Tom se také svlékl a natlačil si Billa na sebe a chtivě se o něj třel. Líbilo se mu, když byl Bill nahoře. Bill si všiml, že se Tom od něj liší akorát tím, že neměl pupík a neměl varlata. To byla zvláštnost. Bill se divil, že mu to nechybí. Ale taky by mu nevadilo, kdyby je neměl. Stalo se nesčetně krát, že si je přiskřípl do zipu u kalhot.
Chtivě se o sebe třeli. Tom vytáhl tubičku a podíval se tázavě na Billa. Ten jen přikývl.
„Opravdu to chceš? Změní ti to život.“
„Chci to od tebe, Tome. Jenom od tebe.“
Tom němě přikývl. Vymačkal si teplý gel na prsty a namířil si to k Billovu otvoru. Chvíli ho jen tak hladil a pak zatlačil proti svěrači. Šlo to nečekaně lehce. Chvíli v něm kroužil a roztahoval jej. Jeho vzrušení bylo tvrdé jako kámen, byl nalitý krví a bylo to skoro až bolestivé. Bill se ošil. Tom vyndal prsty z Billa a nasadil špičku svého penisu na Billův zadeček. Mírně se zhoupnul k němu a pronikl do něj. Bill zalapal po dechu, vůbec jej to nebolelo. Cítil uvnitř sebe teplo. Mírně se zhoupnul a jeho tělem projel vzrušující proud. Tom byl v sedmém nebi, Bill mu seděl na klíně a pohupoval se. Byl tak těsný. Přitáhl si jej za zátylek a dravě jej políbil. Bill vzdychal do jeho polibků. A svými svaly utěsňoval svého Toma v sobě. Tom myslel, že to nevydrží. Ještě stačilo pár přírazů a Tom vybuchl. Prohnul se pod Billem jako luk a křičel jeho jméno. Bill cítil ve svých útrobách teplo. Seděl nad ním a uspokojoval se rukou. Stačilo pár dobrých pohybů rukou a na Tomovo břicho vystříkla bílá tekutina. Bill se zhroutil na Toma a oddechoval.
„Tak, a teď budeme mít děťátko.“ Řekl Tom a políbil Billa. Ten se na Toma jen vykuleně díval, ale také se neubránil lehkému úsměvu.
„Miluju tě.“
„Já tebe taky.“
autor: Theodor
betaread: Janule
no jo, co jinýho od tebe čekat: pěkný..
oni budou mít miminko??? Oni budou mít miminko! Malej vesmírnej tvoreček….
Mě unýst jak Billa, tak umřu cestou, pokud bych neumřela už kdybych je viděla…
Moc krásně napsaný, a hlavně skvělej nápad…UFOny sme tu ještě neměli (pokud si pamatuju).
Jen tak dál, Theo….tvoje nápady jsou k nezaplacení…..
A děkuju za věnování!!! x*
to bylo krasny
ufonský mimi? wow… by mě zajímalo co do něj nastřikal když nemá varlata… xD
Naprosto dokonalí bylo to takový hodně sci-fi ae prostě užasná Theo ty mě nezačneš překvapovat já chci taky umět vymyšlet přiběhy jako ty a Tom mimozemšťan to je dokonalí nebo Bill maminka :)) Ale tady u te povidy si nám nepředvedl jenom sve literarní dilo ale teď víme že i užasně kreslíš prostě dokonalost fakt by ses tím měl živit nebo bys to měl přeloit do němčiny a poslat Billovi s Tomem třeba by s toho byli tak nadšení jako já a víš co bych si moc přála moc bych si přála přečist si od tebe nějakou vicedilovou povidku to by bylo užasný :)) a já to slovo ještě nakonec prostě musím napsat takže D.O.K.O.N.A.L.O.S.T…..=))))
hej…tak to mě dostalo 😀 😀 😀
ty máš teda talent na tyhle sci-fi povídky 😀 😀
chtělo by to,aby jich tu bylo víc… 😀
je to skvělý <**)
chvilkama se mi sice zvedal kufr,protože zrovna jim…a ty mozkový scény mi nedělaj dobře xDDD
jinak skvělý,skvělý,skvělý!!
[4]: chytrá otázka hele 😀 😀 😀
[7]: kurna třeba je měl vevnitř 😀
Waaaaw. Tyjoo miliju Ufounky. taky chci aby mě unesl mimozemskej Tom xDD.
Krásně napsaný fatk. Heh z těch úryvků co mi mi posílal sem si děj představovala jinak x)). Opravdu povedený. A děkuju za věnování :-**************************
[6]: Mě se taky dělalo špatně. Ble jak mu vyloupnul to oko a šťoural v mozku .. hnus !!! Proč žrovna přež oko ? jak kdyby neexistovali nože xDD.
Ale to asi k tomu patří. něco hnusnýho a něco pěknýho :))).
Oh bože… je to nádherný. Máš boží povídky… vážně
Theodore..nejsi taky ufounek? Protože někdo kdo píše tak úžasný povídky snad nemůže být člověk x))
Theo má vždycky něco jinýho než ostatní… kam na ty nápady chodíš? 😉 Taky bych potřebovala nějakou inspiraci.
Myslím si, že bys klidně mohl studovat ufologii. Vyznáš se 😀
[12]: souhlasim 😀 😀 😀
[8]: vevnitř?? xDD…mhh neni špatný :D..
[11]: mhm…ufounek….dala sem mu už různý jména, který by ho vystihovaly, ale ufounek mě ještě nenapad…xD
no bylo to krásný, ale jak říkali to "Kirkirkir", tak jsem si dycky vzpomněla na reklamu na Kiri od Veselý krávy 😀
ale jinak hezká humanoidní povídka 🙂
Teda,Tom bez varlat . . . Ten pupík by se přežít dál,ale varlata 😀 ten obrázek je nádherný <3 nejenže píšeš jednodílovky,které patří mezi ty nejlepší na tomto blogu,ale také nádherně kreslíš. Neříká se tomuhle dokonalost? Smekám 🙂 snad se dočkáme i nějakého vícedílného twincestního díla od Tebe.
A já miluju Theovy povídky. 😀 Úžasný a jedinečný. Bavila jsem se. 😀
Úžasné. Ufonské miminko… Zajímalo by mě jake by bylo.. Nechceš udělat pokračování? Třeba takové Kidnapping in the name of science 2…? 😀
wow, tak to je hodně drsný 😀 z toho nemůžu…ale je to fakt pěkný, to jako jo 😀
Je to zase niečo úplne iné a zase trochu úchylné a krásne. Máš krásny a jedinečný štýl. Páči sa mi ako jedným ťahom napíšeš o tom ako sa Tom vŕta v mozgu mŕtvole a milo zamilovane sa stará o Billa. Skvelé 🙂