autor: Áďa & Bitter
„Co… cože?“ vytřeští oči Simone.
„Ublížení na zdraví,“ špitne Tom tiše a poněkud chraplavě, jako by měl vyschlo v krku.
„Ale kuš,“ zavrtí Simone rozhodně hlavou. „To je nějaký omyl. Vždyť ty přece – „
„Mají pravdu,“ hlesl Tom. „Minulý týden jsem šel ven ty holky rozehnat… a jedna tam začala na Billa nechutně nadávat, tak jsem se… neovládl. Jednu jsem jí fláknul. Koupila to do rypáku… ale netušil jsem, že to bude tak zlý.“
„Bože,“ zachroptěla Simone a vzala Tomův dopis z ruky. Podívala se do těch několika řádků a skutečně tam stálo, že nějaká Clémence d´Amourová podává na Toma trestní oznámení. Údajně za zlomení nosu s trvalými následky a komplikacemi při dýchání při zvýšené námaze, a ještě požaduje proplacení zákroku, při němž se jí aplikují dva umělé zuby na místo těch pravých vyražených, a k tomu chce deset tisíc eur jako bolestné.
„To… to snad upadla na hlavu, ne?“ byla Simonina první reakce. „To proplacení zákroku chápu, ale těch deset tisíc… A proč tě jako vůbec žaluje? Vždyť si to zavinila sama! Nikdo po ní přece nechtěl, aby nám lezla před dům a urážela Billa!“
„Proč asi?“ odsekl hořce Tom. „Komu se asi jen tak poštěstí mít soudní spory se slavným Tomem Kaulitzem?“ ušklíbl se trpce.
„To by naopak měla být pyšná na to, že jí slavný Tom Kaulitz rozbil hubu, když provokovala!“ rozčílila se Simone. Na chvilku se odmlčela a pak se na syna zadívala.
„Tome, nepopírám, že to nebylo správné, víš sám moc dobře, že holky se nebijou,“ začala, ale Tom ji přerušil.
„A co jsem měl asi dělat, když nám málem rozlomila branku, jak se na ni lepila, schízovala Billa, jak ječela a ještě mu nadávala do buzerantskejch magorů?“
„Tome! Nech mě domluvit!“ okřikla ho matka. „Jak jsem říkala, nebylo to správné, žes ji udeřil, ale ona neměla právo lézt na náš chodník, opírat se o naši branku… a urážet mého syna!“ dodala zlostně. Na chvíli ztichla, ale pak pokračovala. „Tome. David ti určitě zařídí toho nejlepšího právníka. A neboj, okolnosti hrajou v náš prospěch. Pokud bude rozumný soudce, tak určitě pochopí, jaký byl na tebe tlak.“
„Jen aby,“ ozvalo se nečekaně ode dveří, až sebou oba dva trhli.
Do místnosti vešel Bill. Bylo vidět, že je právě probuzený, očka měl ještě mírně zalepená a dlouhé havraní vlasy byly rozčepýřené do všech světových stran ještě mnohem povedeněji, než se mu to dařilo s dikobrazím účesem záměrně. A bylo na něm poznat, že toho dost slyšel, každý by to v jeho čokoládových duhovkách, které teď zračily smutek a stěží zakrývaly slzy, přečetl bez problémů.
„Bille, zlatíčko moje, my jsme tě asi vzbudili, viď?“ zamířila k němu Simone a chtěla svého mladšího syna obejmout, ale v půlce pohybu se zasekla. Vzpomněla si, jak jejich poslední objetí dopadlo, jak ji Bill od sebe odstrčil. Nechala tedy ruce klesnout a smutně se na chlapce zadívala. Bill však popošel až k ní a položil jí své vyhublé paže na ramena a sám se svinul do jejího objetí.
„Promiň, že jsem minule tak cuknul… ale stejný parfém jako ty měla ta holka, co se po mně vrhla,“ zašeptal a tiskl se k matce, jako snad nikdy. „Promiň…“
„Nic se neděje, broučku,“ ujistila ho Simone. „To chápu.“
Chvilku ho ještě konejšila ve své náruči, pak se jí však syn jemně vysmekl. Pomalu přešel k bratrovi a smutně vedle něj usedl na gauč.
„Máš pravdu. Tu psychiatrii si zasloužím víc, než cokoliv jinýho. Jsem jenom blázen, paranoid, kvůli kterýmu máte jenom samý problémy.“
Tom zakroutil hlavou.
„Bille, to není pravda – „
„Ale je!“ dupl si vzpurně černovlasý chlapec. „Myslíš, že jsem teď neslyšel každý vaše slovo?“
Rozčileně se zvedl a začal přecházet po místnosti.
„Myslíš, že když už jsem ten schizofrenní cvok, tak že mi uniklo, že ta holka na tebe podala trestní oznámení? Že budeš mít soudní problémy jen kvůli mně?“
„Bille, já – „
„Jdu si sbalit,“ odpověděl trpce Bill. „Stejně za to všechno můžu já.“
A než stihl kdokoliv v místnosti cokoliv udělat, utekl do svého pokoje.
„Já ho přetrhnu,“ povzdychl si Tom. „Proč si jen nikdy nedá říct? Teď si bude myslet, že je to všecko jenom kvůli němu.“
„No tak, Tomi,“ pohladila ho Simone konejšivě po tváři. „Znáš ho… chvilku teď bude trucovat, ale pak bude zase v klidu. Věř mi, vždyť ho znáš… Hele co kdybych zavolala Davidovi? Aby o tom věděl… a aby něco vymyslel.“
„Dobře,“ přikývl Tom a zatímco Simone vytáčela Davidovo číslo, sledoval ji pohledem, v němž svítala nepatrná naděje. David je v tom určitě nenechá, má všude známosti. Třeba to nakonec nebude tak zlé, jak to vypadá…
Ani jeden z nich neslyšel, jak Bill seběhl schody, tiše jako myška plížící se pro sýr. Poté, co se totiž ocitl nikoliv v Tomově, ale ve svém pokoji, tak už ho řev těch několika neodbytných holek tak rozzuřil, že se ho zmocnilo šílenství. V mžiku vteřiny strčil cosi do kapsy kalhot a proplížil se domem ven…
Jakmile se jeho vyzáblá, téměř smrtelně bledá postava objevila mezi dveřmi, zavládlo před domem na okamžik hrobové ticho. Nebýt havraních vlasů a téměř kostnaté postavy, nikdo by ho nebyl poznal. Byl nenamalovaný a ve tváři bělejší, než kdykoliv jindy, člověk by si ho klidně mohl splést se záhrobní postavou. Dívkám absolutně poklesly čelisti. Tohle, že je jejich idol? Co se to s ním proboha stalo? Nikdy nevypadal takhle zbědovaně.
Několik dívek od plotu trošku poodstoupilo, některé se znechuceným výrazem odešly, ale těm asi deseti, co zůstaly, se ve tvářích objevil strach a soucit. Pocity, které dosud vůči Billovi nikdy nezažily, jelikož je omamovala slepá vášeň. Ale teď ho poprvé dokázaly vnímat jako člověka. Jako člověka, se kterým to vůbec nevypadá dobře.
„Prosím vás,“ zašeptal Bill polohlasem, který však byl v nenadálém tichu velice dobře slyšet. „Moc vás prosím… já… já si vás všech vážím, jste pro mě důležité, všechny, jak tady jste, i ty, co tady nejsou… ale prosím… prosím, nechte mě chvíli být! Nechte mě i Toma… My… my vám to všechno vynahradíme, přísahám! Ale mně teď vůbec není dobře… Prosím, prosím vás, dejte mi jen pár dní klidu, abych se mohl zotavit. Prosím, je toho tak moc, že žádám, abyste mě aspoň doma nesledovaly? Abych aspoň doma měl jen trošku klidu, který jinak nemám, jak je rok dlouhý jen proto, abychom vám dali to nejlepší, co v nás je? Prosím…“
Už se nedokázal déle udržet na nohou, zmocnila se ho šílená slabost. Jemně, s elegancí jemu vlastní, dopadl na vyčnělá kolena. Ačkoliv teď dívky několik vteřin mlčely a poslouchaly jeho slova, mnohé z nich i se soucitem, který se jim nečekaně rozlil v srdci, nyní, když viděly, jak jejich idol bezmocně padl na kolena, přemohla soucit nečekaná vlna emocí. Každá mu chtěla pomoci, ale přes branku se nedostaly… a představa, že by mu dokázala pomoci některá jiná z přítomných, než jenom právě ona jediná, ta představa vyvolala jediné. Novou vlnu křiku.
Bill nešťastně zakvílel. Tolik chtěl, aby to přestalo, ale jeho zesláblý mozek vnímal veškeré zvuky mnohem intenzivněji, než kdykoliv jindy. A teď mu právě neurony vysílaly do mozku jedinou věc. Existuje jediné místo, kde najde klid. Klid, který mu nikdo, nikdo nebude rušit…
Vytáhl z kapsy předmět, který si vzal v pokoji z nočního stolku a ani nevnímal, že řev fanynek se ještě více znásobil, když se v jeho ruce mihla žiletka. Neslyšel v těch decibelech, jak ho prosí, aby ji odložil, aby nic nedělal. Neviděl hrůzu v jejich očích, které vnímaly, jak si zpěvák přikládá ledové ostří ke svému levému zápěstí. Jeho pravačka z brady a tváří naučeným pohybem přiměla chladné břity, aby se zaryly do kůže a natrhly žíly…
Zalila ho vlna ostré bolesti a jeho uplakané oči se zastavily na krvi, která se začala valit z rány. Jak krásně ta barva kontrastovala se sněhovou bělostí jeho kůže! Jak příjemné teplo zkrápělo jeho dlouhé hubené prsty, které už několik dní byly téměř mrtvolně studené! Jak krásně studila zem, když se na ni jeho tělo bezvládně sesunulo! Jak nádherný klid se rozlehl jeho hlavou, když přestal vnímat absolutně vše, co živý člověk vnímat dokáže…
Když se mu povedlo otevřít oči, viděl nad sebou zářivě bílý strop. Zamrkal a stočil oči ke stěnám. Ty také vypadaly jako padlý sníh, tak jako polštář, na kterém ležel, tak jako peřina, která ho přikrývala. Tak jako obvaz na jeho levé ruce. Tak jako tvář člověka, který se nad ním ustaraně skláněl, opatrně, aby přitom nedrkl do kapačky…
„Tomi?“ zašeptal tiše a zaostřil pohled na své dvojče. Pokusil se o slabý úsměv, Tomova reakce však byla jiná. Kdyby vše bylo, jak má být, tak by se Tom aspoň koutky rtů taky pousmál. Tentokrát to neudělal.
„Tomi… co se děje?“ zeptal se Bill poněkud zmateně, odpovědí mu byl však bratrův kamenný pohled.
„Bille, proč jsi to udělal?“
Bill nechápavě nakrčil obočí.
„Co jsem zas udělal?“
„To s tím zápěstím,“ zavrčel Tom. „Můžeš mi vysvětlit, proč ses pořezal? Mohl jsi vykrvácet, a kdyby jedna z těch šílenejch holek navzdory elektrickýmu lemování nepřeskočila branku a nevběhla pro nás do kuchyně, tak jsi málem vykrvácel!“
Ani si neuvědomoval, že mluví čím dál víc hlasitěji. O to víc to však zaznamenaly Billovy ušní bubínky, až chlapec bolestně zasténal.
„Tomi, prosím, ne tak nahlas…“
„Ne tak nahlas?“ zopakoval Tom, schválně ještě o to hlasitěji. Vztek ho dočasně ovládl víc, než bratrská a milenecká láska… „Tak abys věděl, mohl jsi za mnou kdykoliv s čímkoliv přijít. A ty, když už ti je nejhůř, tak se jdeš podřezat před ty krávy? Ty ses se mnou ani nechtěl rozloučit?!“
„Ale – „
„Ale, ale, ale,“ napodobil ho Tom nepříjemně posměšným hlasem. „Co ale? Co chceš proti tomuhle říct? Chceš snad říct, že ta žiletka byla umělohmotná a že tě sem přivezli doslova za minutu dvanáct, že mi brali krev jen proto, aby doplnili tu tvoji jen proto, že sis na ruku napatlal kečup a předstíral drama hodné Oscara? Bille, nedělej ze mě debila! Ty ses pokusil o sebevraždu, aniž bys mi cokoliv řekl! Nenapadlo tě asi, jak tím ublížíš mně, mamce, Gordonovi, klukům z kapely, Andymu a ostatním? Sobče!“
Billovi se přes okraj víček přehouply slzy a začaly slepovat jeho řasy do chuchvalců. Snažil se něco říct, ale Tom ho nepustil ke slovu. Běžně by to udělal, nechal by bratra promluvit. Ale nedokázal to teď, v téhle chvíli. Nekonečné minuty čekání na příjezd záchranky, cesta do nemocnice, diagnóza, že Bill téměř vykrvácel, darování jeho vlastní krve, aby dvojče vůbec přežilo a nekonečné hodiny čekání na to, než se probere, které byly plné strachu, aby to mladé srdíčko nepřestalo bít, to všechno se teď slilo v jednu dlouhatánskou lavinu výčitek, která ne a ne ustat.
„Ale Tome, já – „
„Já, já, já… to je jediný, co umíš! Já, já, já… a aby tě někdy napadlo, co si o tom tvým já můžou myslet ostatní, to ne, co? Nechápu, jak můžeš bejt takovej sobec.“
Rozzlobeně zamířil ke dveřím. Potřeboval ven, potřeboval na vzduch, aby se mohl uklidnit a řešit nastalou situaci s chladnou hlavou. Když však sahal po klice, zastavil ho Billův hlas.
„Tomi, prosím… kde to jsem?“
Tom se na něj podíval. Byl to žalostný pohled. Bill na té posteli, s kapačkou ve zdravé ruce a obvazem na ruce zraněné, vypadal ještě bezbranněji než kdykoliv předtím. Celé to podtrhovaly slzy, které se ronily z jeho prosebných a zmatených očí a výraz, který více než jasně říkal, jak Tom zranil jeho křehkou duši. Bohužel, Tomem tepal pořád ještě příliš velký vztek za to, o co se Bill pokusil. Byl příliš veliký na to, aby mu mohl dát poklidnou a nehrubou odpověď. Ztemnělýma očima se na své dvojče naposledy zadíval.
„Jsi tam, kam skutečně patříš. Měl jsi pravdu. Jediný místo, kde si zasloužíš po tom všem být, je tady. V nemocniční části psychiatrický kliniky.“
Nevnímajíc, jak se Bill zoufale roztřásl a propukl v hysterický pláč, prudce zabouchl dveře pokoje a nechal své dvojče napospas osudu.
autor: Áďa & Bitter
betaread: Janule
Bude hodně trapný když se budu opakovat a jediné, co přesně vystihuje můj pocit z tohoto (ze všech) dílu je: "Ty vole!" 😀 😀 😀
To se mi ale vůbec nelíbí. :´-(
[1]: Oh, tak jsem okomentovala minulej díl a ani jsem se u toho nepozastavila. xDD
Já tady ten pocit fakt nenávidím..když dočtu díl a uvědomím si že může trvat týdny než tu bude další tak mám chut všechno rozmlátit..proboha já chci další díl, já chci vědět jak to bude dál!!
Panebože tohle je tak strašný…a všechno kvůli šíleným fanynkám.
Horší už to snad být nemůže!!!!Nebo ano???=(
To snad ne! holky vy nás chcete snad zabít…=) Bille ty… ty jeden… a Tome ty ses taky asi praštil…
Holky naprosto dokonalý, prostě úžasný… jen tak dál
o tak Bill exhibicionista se podřezal před tlupou fansek? to smekám, ale má co si zasloužil… sobeček :-/
Ne!!!…tohle ne…to se mi wážně nelíbí…ale…wlastně…může si za to sám….