Hope 25.

autor: B-kay

(Bill)

„Tome,“ byl jsem bezradný. Tak moc jsem se snažil utěšit jej, něčím jej poveselit, nebo alespoň trošičku zvednout náladu. Žádný z mých pokusů však skutečně nezabral. Tom smutně ležel na posteli, na mé otázky odpovídal jenom nedbalým tónem. Úsměv, který ještě před několika minutama zdobil jeho tvář, byl náhle nenávratně pryč. Byl nešťastný a jistě i ponížený. Andreas po něm křičel opravdu ošklivá slova. Slova, která si Tom vůbec nezasloužil. Kdybych mohl, připlácl bych mu na vlasy dalších deset kopečků zmrzliny.

„Nemáš hlad? Přinesu ti něco dobrého, jestli chceš, hmm?“ povzbudivě jsem se na něj pousmál. Láskyplně jsem jej pohladil po tváři v naději, že by to mohlo pomoct.

„Děkuju, ale nemám hlad. Nedělej si starosti,“ pohlazení mi oplatil, vzápětí však opět smutně dolehl na polštář, nešťastně hledíc před sebe. Vypadal jako malý zničený kluk, kterému se pomalu hroužily všechny naděje a sny. A já mu nedokázal pomoct. Byl jsem u něj, mluvil jsem s ním, snažil jsem se udělat všechno proto, aby na to přestal myslet. Nepovedlo se. „Tak víš co? Přinesu ti něco dobrého. Hned jsem zpátky, ano?“ políbil jsem jej.

„Opravdu si se mnou nemusíš dělat starosti,“ smutně na mě pohlédl a sklopil hlavu. Takhle zničeného jsem jej už dlouho neviděl. Bylo mi do pláče. Od tohohle jsem jej měl přeci uchránit! Sám sobě jsem přeci slíbil, že nedovolím, aby mu ještě někdy někdo ublížil. A svůj slib jsem nedodržel. Nedokázal jsem to…

„Já to udělám rád. Moc tě miluju,“ vzal jsem jeho posmutnělou tvář do dlaní a dlouze jsem jej políbil. Celkem dobrým znamením bylo, že mi polibek oplatil.

„Tak já počkám,“ zašeptal tiše, zavrtal se do peřin jako malé miminko a ještě jednou na mě smutně pohlédl.

„Hned jsem u tebe,“ řekl jsem tiše a vyběhl jsem z pokoje. Mé kroky směřovaly přímo do kuchyně, odkud se ozývala pomalá melodie nějaké písničky.

Nemýlil jsem se. Mamka stála u sporáku se zástěrkou kolem boků a lehce jimi pohupovala do rytmu písničky z rádia.

„Můžu s tebou na chvilku mluvit?“ zeptal jsem se úplně zoufalý. Mamka si mě až teď konečně všimla, přestala tančit a zadívala se na mě ustaraným pohledem.

„Stalo se něco? Vypadáš smutně? Pohádali jste se?“ její poslední otázka mě malinko zarazila.

Pohádali jste se? … já bych se s ním nedokázal pohádat. V tu chvíli jsem si neuměl představit, že bych měl po něm křičet, nebo dokonce on po mně. Se Sárou jsme se hádali často, ale s Tomem to bylo všechno úplně jiné.

„Ne, to ne. Jenom nevím, co mám dělat,“ přiznal jsem smutně. Reakce mamky mě vůbec nepřekvapila. Popošla ke mně, vzala mou tvář do dlaní a měkce mě políbila do vlasů. Dělala to, už když jsem byl malý kluk. Pokaždé, když jsem upadl, mě vzala do náruče, políbila mě do vlasů a usmála se. Věřil jsem jejím slovům, že bude zase všechno dobré. Uklidňovaly mě a já se cítil v bezpečí. Jenomže Tom tenhle pocit nikdy neznal. Nikdy neměl maminku, která by jej objala, nebo alespoň pohladila. Až teď jsem si skutečně uvědomil, jakou samotu a úzkost musel prožívat. Každé malé dítě přeci potřebuje cítit lásku a blízkost svých rodičů. A on nikdy nepoznal ani jedno, ani druhé…

„Miláčku ty víš, že se mi můžeš svěřit s čímkoliv a pokud to bude v mých silách, ráda ti pomůžu,“ nádherně se na mě usmála, a ještě jednou mě políbila. Mamka byla prostě úžasná. Proto jsem nemohl uvěřit jejímu chování, když Toma vyhodila. Dokonce v ten večer několikrát.

„Jde o Toma. Byli jsme na procházce ve městě i s Tilí. Naneštěstí jsme však potkali Andrease,“ úsměv jí na tváři pomalu chabl. Zřejmě jí muselo dojít, co se mohlo stát. „Ošklivě mu nadával. Křičel po něm a ponižoval jej přede všema lidma,“ hlas se mi třásl. Znovu mi bylo do pláče. „Je strašně křehký. Celej život na něj jeho bratranec křičel a on se prostě ani teď nedokázal ubránit.“

„Jak se cítí?“ zeptala se mě mamka téměř okamžitě.

„Zřejmě mizerně. Pláče, pořádně se mnou ani nemluví a já nevím, jak bych mu měl pomoct. Jsem z toho úplně zoufalý…“

Simone si zhluboka povzdechla. Bylo jí to všechno tak moc líto. Když jí Bill vyprávěl, v jakých podmínkách Tom vyrůstal, bylo jí až do pláče. Nevěřila, že by byl tohohle Andreas schopný. Vždycky se k ní i k Billovi choval mile. Byli přeci nejlepší přátelé. Nerozuměla tomu, co se mohlo stát, že se najednou tak změnil. Zřejmě bylo štěstí, že Bill potkal Toma, jinak by se nedozvěděl, jaké povahy ten kluk skutečně byl.

„A co můžu udělat já?“ zeptala se tiše. Bill k ní zvedl uslzené oči a pohledem jako by ji prosil. Bylo zvláštní, že když se smál jeden, musel se smát i ten druhý, a když trpěl Tom, trpěl tím zároveň i její syn. Jako by prožívali společně štěstí i bolest…

(Tom)

Seděl jsem na posteli, zády opřený o zeď, s pohledem směřujícím někam k oknu. Slz, které mi soustavně stékaly po tváři, jsem si už nedokázal všímat. Bylo mi opravdu hrozně. Když se ozvalo ťukání na dveře, mírně mě to vyděsilo.

„Pojď, Bille,“ křikl jsem směrem ke dveřím. Chtěl jsem být s ním. Byl pryč jenom několik minut, a mně už bylo smutno. Potřeboval jsem jej u sebe, protože jedině s ním jsem se cítil lépe a přestával jsem myslet na to, co mi řekl Andreas. A že toho nebylo málo…

Ve chvíli, kdy za sebou zavřel dveře, jsem se k němu otočil tváří. A najednou jsem málem upadl z postele. „P-pani Kaulitzová?“ nenapadlo mě nic lepšího, než si rychle utřít zbytky slz, které mi ulpěly na tváři a čekat.

„Můžu na chvilku?“ zeptala se opatrně a popošla blíž. Bylo mi jasné, že to byla Billova práce. I tak jsem mu byl za to nesmírně vděčný. V její přítomnosti jsem se cítil zvláštně klidný. Vyzařovala z ní energie a teplo, které dodávala tomuhle domu, stejně jako její syn. Bill byl prostě sluníčkem.

„Ano,“ odpověděl jsem nesměle, hlasem ještě pořád poznačeným pláčem. Posunul jsem se víc ke kraji postele, aby se mohla posadit. Když tak udělala, melancholicky se kolem sebe rozhlédla, a poté pohledem zabloudila k mé tváři. Cítil jsem se zvláštně.

„Řeknu ti jedno tajemství, chceš?“ řekla tlumeným hlasem, v očích se ji zaleskly slzy. „Budeš prvním člověkem, komu o tom řeknu, a doufám, že si to necháš pro sebe,“ mluvila tiše a malinko rozechvěle.

„Nikomu to neřeknu,“ slíbil jsem, dlaní jsem si protřel vlhké oči a opět jsem se zadíval na ni. „Když jsem byla asi ve tvém věku, možná mladší, také si mě takhle dobírali. Byla jsem ve třídě nejslabší, neuměla jsem se bránit a nechala jsem, ať si o mě říkají, co chtějí. Taky jsem takhle po večerech brečela, cítila jsem se hloupá a ponížená,“ přisunula se blíž. „Cítila jsem se úplně stejně, jako ty právě teď,“ šeptla tiše a pousmála se. „Pak jsem ale poznala Billova tátu, a on mě naučil, že se nemůžu měnit jenom proto, že to ode mě okolí chce. Byla jsem prostě taková, jakou jsem měla být, a on by řekl, že by mě nevyměnil za nic na světě,“ na chvilku přestala mluvit, přisunula se ještě blíž. „Prý jsem byla pro něj jedinečná. Říkával mi, že by mě ochránil klidně před celým světem a já mu věřila. Vykašlala jsem se na pomluvy lidí, kteří mi chtěli ublížit, a užívala jsem si svého štěstí. Bylo sice jenom krátké a zůstaly mi na něj jenom vzpomínky, přesto to bylo nejkrásnější období mého života. Zkus udělat totéž,“ pohladila mě po tváři a nádherně se usmála. Bylo to úplně poprvé, co se na mě usmívala. Byl jsem z toho úplně v šoku. „A už žádné slzy. Věřím, že jsi se natrápil už dost a je čas na všechno zapomenout.“ Bill měl prostě úžasnou maminku. Nemohl jsem věřit tomu, že byla na mě najednou tak milá. Možná to dělala jenom kvůli tomu, že jí Bill řekl o tom, co se stalo ve městě.

Nejistě jsem otevřel ústa.

„Ono to není tak snadné. Vy máte Billa, a Bill měl vždycky vás. Nikdy tomu nebylo jinak. Jenomže já jsem nikdy nikoho neměl. Už jako malé mimino jsem vyrůstal sám. Zapomenout není lehké. Hlavně, když si z vás lidé jenom utahují a nadávají vám,“ smutně jsem se zadíval na své prsty, kterýma jsem žmoulal cíp polštáře. Byl jsem trošičku nesvůj. Možná mě ta náhlá změna Billovy mámy překvapila. Nečekal jsem to.

„Tome,“ promluvila po chvilce, vzápětí se ke mě však sklonila, pohladila mě po tváři a políbila do vlasů. Nedokázal jsem se pohnout. Třásl jsem se snad po celém těle. Co se to s ní stalo? Opravdu to dělá jenom proto, aby mi bylo lépe? „Vždycky jsem takhle líbala Billa, když byl ještě maličkej. Byl strašně nešikovnej, v jednom kuse byl na zemi a já jej musela mít neustále na očích, abych si byla jistá, že je v pořádku,“ ještě jednou mě pohladila. „Jsi hodný chlapec, Tome. Nikdy si neodpustím, jak jsem se k tobě zachovala. Máš milé, upřímné oči, které by nedokázaly ublížit,“ zašeptala, krátce se na mě pousmála a poté popošla ke dveřím. Když se za ní zavřely, ještě několik minut jsem na ně doslova zíral. Nemohl jsem tomu uvěřit. Myslel jsem, že jsem jí odporný. Že mě prostě nemá ráda, a nikdy tomu jinak nebude. Zřejmě jsem se spletl… I přes slzy jsem se musel pousmát…

autor: B-kay