autor: Ainikki
Optimismus bylo ale těžké si udržet, když se znovu objevila u Billovy postele a viděla ho. Tak zesláblý, nešťastný. Nikdy o nikoho neměla tak velkou obavu, jako teď právě o něj. Stein zůstal na chodbě. Chtěla nejdříve do Billa dostat nějaké ty tabletky, které by podle profesora neměly ublížit, ale uzdravení prý od nich očekávat nemůže, a potom mu chtěla začít servírovat tu malou lež o Tomovi, aby se mu pokusila trochu zvednout náladu. Teprve potom přijde na scénu Stein, aby se Billa doptal na ten „kouzelný“ předmět.
„Billí, jsem zpátky.“ Upozornila na sebe. Chlapec ztěžka pootočil hlavou za zvukem hlasu a otevřel oči. Nespal. Zmoženě se na ni zadíval, jako by snad ani nemohl uvěřit tomu, že splnila, co slíbila, a vrátila se. Pokusil se na ni usmát, ale moc se mu to nedařilo. Ona ale pochopila a jeho snahu oplatila vděčným pohlazením.
„Mám pro tebe ty léky a potom také velmi dobré zprávy.“ Mrkla na něj a ze sáčku vytáhla pár krabiček s léčivy. Jednu z nich otevřela a vymáčkla si do dlaně bílou pilulku. Na noční stolek hmátla pro sklenici se zbytkem vody a pomohla ji Billovi přidržovat u úst, aby mohl prášek zapít.
„Co je to za zprávy?“ Zatoužil vědět.
„Potkala jsem Toma.“ Oznámila mu prostě a nechala tu informaci nejdříve zapůsobit, než pokračovala dál. „Mluvili jsme o tobě.“ Poskytla mu dalších pár lakonických slovíček. Ovšem usmívala se při nich, čímž dávala Billovi najevo, že má čekat pouze a jen něco pozitivního.
„Skutečně? A… a co říkal? Elke, doufám, že jsi mu nenadávala, nebo něco takovýho.“ Zakabonil se. Z kamarádčiných reakcí z dřívějška mu bylo jasné, že osobu jeho vyvoleného nemá zrovinka v lásce, a on se malinko lekl, aby dívka nesplnila svou výhružku a dle svých slov se mu nepokoušela „rozbít hubu“. Elke jen zavrtěla hlavou a pobaveně se uculila. Nahnula se k němu, aby bylo zřetelnější, že je to velmi důležité a patří to jen jeho uším, i přesto, že v pokoji nikdo další nebyl. „Vzkazuje ti, že tě má moc rád a stýská se mu po tobě.“ Bill celý zmámený vydechl. Těch pár slov bylo jako rajská hudba. Skutečně je slyšel, a nebo to byl jen sen, jeho nejtajnější přání, které se mu pouze rozeznělo v uších?
„Opravdu? Co ještě říkal? Kde jsi ho potkala? Povídej.“ Chrlil ze sebe ty otázky překypující nadšením, když konečně nabral trochu dechu a byl schopný promluvit. Elke potěšilo, že tak rychle pookřál po jediné větičce, přesto z toho neměla úplně nejlepší pocit. Lže mu a chystá se tu lež jen přiživit. Pořád dokola si musela opakovat, že je to pro dobrou věc. Billovi se uleví, oni získají trochu víc času a nakonec se to vlastně stane skutečností, až se jim povede zrušit tu kletbu, o které mluvil Stein.
„Potkala jsem ho na náměstí, když jsem šla z lékárny. Přiznám se, že jsem mu původně chtěla říct něco od plic, on mě ale předběhl. Nevím, jak věděl, že se známe, ale nejspíš se po tobě ptal. To je dobrý, nemyslíš?“ Bill jen přikývl s přihlouplým úsměvem zamilovaných na rtech a netrpělivě čekal pokračování. „Říkal, že ho mrzí, že se tak vypařil. Měl strach prý za tebou hned přijít, že se na něj budeš zlobit, tak jsem mu povídala, že seš v pohodě a čekáš, až se u tebe zastaví. Udělá to prý hned, jak se vrátí do města.“
„Do města? Kam odjel? Na jak dlouho?“ Bill se malinko vyděsil.
„Klid. Jenom na chvilku. Hrají zápas někde venku. Vrátí se tak za dva dny a máš ho tu jako na koni.“ Ujistila ho a pocuchala ho ve vlasech.
„Páni.“ Vydechl Bill. Ta euforie, která ho zaplavila, byla snad až ozdravná.
„A víš, co je ještě taky důležitý? To Tom sice neříkal, ale měl bys to vzít v potaz.“
„Co?“
„Tom je sportovec a potřebuje být v dobrý kondici, a tu bys mu mohl ohrozit, pokud se vrátí a ty tu budeš takhle ležet jako lazar a prskat na něj nějaký bacily. Je potřeba, aby ses vzchopil a začal pracovat na svým uzdravení.“ Poučila ho.
„Jasně. Tak… tak mohla bys mi třeba uvařit trochu čaje a dát ještě nějakej ten prášek?“ Sypal ze sebe nadšeně. Bylo neuvěřitelné pozorovat tu jeho změnu. A to si myslela, že jí to nemůže projít. Nebylo to všechno moc dobře promyšlené. Celý ten malý příběh vymyslela cestou z parkoviště k Billovu pokoji. Ani pořádně nevěřila tomu, že je to věrohodné, alespoň co by se za nehet vešlo. Bill o tom ale zcela očividně nepřemýšlel. Jednoduše pro něj bylo přijatelnější tomu všemu uvěřit a nechat se opájet myšlenkou, že Tom se tu za pár dní objeví a vyzná se mu z nehynoucí lásky. A proč by to tak vlastně nemohlo být? Ona udělá s tím staříkem všechno pro to, aby to tak bylo.
„Důležitý je ale taky pořádně se nadlábnout. Tak co? Už víš, na co bys měl chuť?“
„Čokoládovou a marmeládovou koblihu, spoustu gumovejch medvídků a pak třeba pizzu.“ Vyjmenovával Bill a už teď cítil, jak se mu sbíhají sliny.
„Ok, ok. Koblihy a medvídci můžou být hned jako snídaně a pizzu ti objednám k obědu, hmm?“
„Schváleno.“ Vycenil na ni Bill svoje zoubky.
„A ještě mám pro tebe jednu návštěvu. Bude ti tu zatím dělat společnost, zatímco já ti skočím do pekárny pro ty koblihy.“ Elke se zatvářila tajemně a odhopkala ke dveřím, aby je otevřela. „Už můžete, pane Steine.“ Vpustila staříka dovnitř.
„Profesore.“ Zvolal Bill potěšeně. Tenhle člověk snad ani nemohl způsobit, aby měl špatnou náladu, když ho viděl.
„Ahoj, chlapče. Jak je? Prý ses nám trochu rozstonal, tak jsem se přišel podívat, jak se vede.“
„Jo, ale mám skvělou ošetřovatelku.“ Bill se zadíval na Elke a znovu se na ni zazubil. Dívka byla již na odchodu. Jen se sháněla po svetru, který našla povalovat se na židli stojící u psacího stolu. Natáhla ho na sebe a zapnula až ke krku. Ještě bundu a mohla vyrazit.
„Hned jsem zpět, pánové. Omluvte mě.“ Elke jim mávla na pozdrav a vytratila se.
Profesor a Bill spolu zůstali v místnosti sami a stařík si k jeho posteli přistrčil židli. Přisednul si k němu a měl v plánu si s ním malinko popovídat. Krátce zapřemýšlel nad tím, jak celý jejich rozhovor směřovat k tomu, co teď potřeboval vědět. Bylo ale asi zbytečné snažit se chodit kolem horké kaše. Pro Billa se stejně ten příběh ze starého Egypta stal jeho přirozenou součástí. Předpokládal, že on o tom nepřemýšlí jako o něčem zvláštním, a to, že o tom bude i cosi tušit on, uznávaný vědec a profesor egyptologie, by v podstatě zase až tak neskutečně působit nemuselo. Navíc Bill se nezdál být v tak dobré formě, aby byl podezřívavý a začal tušit, že se kolem něj děje něco, co tak úplně nesedí.
„Máš skvělou kamarádku. To je ohromné štěstí. Málokomu se někdo podobný připlete do cesty.“ Stočil pozornost nejdříve na tu zelenovlasou bludičku.
„Já vím, pane profesore. Je skvělá.“ Přisvědčil Bill, že má jeho návštěvník naprostou pravdu.
„To je.“ Pokýval Stein vážně hlavou a posunul si po kořeni nosu brýle o kousek výš. „Vyprávěla mi, žes jí povídal něco o svém minulém životě.“ Vrhnul se rovnou na téma, které bylo nutné probrat.
„Já… vlastně… nevím, možná, že něco takového jsem asi řekl… víte, já…“ Zakoktal se Bill lehce. Nepamatoval si přesně, co Elke navykládal. Mlhavě si vybavoval, že mu o tom něco uteklo, ale rozhodně si nepřál, aby ho teď tenhle vážený moudrý pán měl za nějakého pomatence a nebo snílka, který si vymýšlí nějaké svoje báchorky. Ať už to on sám přijal jakkoli přirozeně a nepovažoval to za nic podivného, uvědomoval si taky, že okolí by to tak vzít nemuselo.
„To je v pořádku, Bille. Přede mnou nemusíš mít obavy o tom mluvit. Vím toho víc, než si myslíš, mladý Tutanchamone. Vítám tě v novém světě.“ Vědoucně se na něj profesor usmál a Bill jen překvapením pootevřel pusu.
„Jak… jak ale…?“
„Jednoduše se o tohle téma zajímám.“ Pokrčil profesor nevzrušeně rameny. „Reinkarnace není zase tak neobvyklý jev, jak by se mohlo zdát.“ Rozhodl se to téma trochu zevšeobecnit. Nehodlal mu prozatím vykládat, že se nikdy s žádnou jinou nesetkal a celý život, stejně tak jako jeho předci, čeká právě jen na tu jeho. „Existuje spousta takových malých indicií, které se dají na jedinci vypozorovat. Samozřejmě člověk, který o tom nic neví, také nic nepozná, ale u tebe jsem se trefil, nemám pravdu?“
„Máte.“ Přikývl jen Bill a teprve nyní si pomalu začal připouštět, že je to vlastně skvělé, že o tom ví ještě někdo další. Může si o tom s ním v klidu povídat a nemít strach z toho, že ho nechá odvést ve svěrací kazajce.
„Bille, měl bych jednu otázku. O tom, jak jsi v minulosti zemřel, jsem ti už vyprávěl, tudíž tě nepřekvapí, když zmíním postavu Herembheba. Spousta příběhů vypráví o tom, že jsi mu před svou smrtí cosi daroval, ale nikde už není uvedeno, co to bylo. Vzpomínáš si na to?“ Bill zkrabatil čelo a usilovně se zamyslel. Pak ale jen zamítavě zakroutil hlavou. „Bille, je to důležitější víc, než si myslíš. Skutečně si nic nevybavuješ?“
„Ne. Žádný dárek. To vím určitě. Profesore, pamatuju si každičký detail z toho života. Vím, co jsem měl na sobě při své korunovaci, vidím, jako by stály přede mnou, všechny tváře poddaných a lidí, které jsem vídal v paláci, každý kout královských zahrad, vím přesně, co jsem dělal a na co myslel ten den, než to celé skončilo. Já mu nic nedal, to bych prostě věděl. Ty příběhy se musely splést.“
Tak s tímhle Stein moc nepočítal. Tohle byla dost vážná komplikace. Ustaraně si promnul zátylek a snažil se hlavně na sobě nedat znát mírnou paniku, které se v tuhle chvíli nešlo tak úplně ubránit. Bláznivý prapradědeček. To u něj určitě vězí celá ta chyba. Spílal v duchu svému příbuznému.
„Jsem zpátky a nesu skvěle voňavou a ještě lákavěji vypadající zásilku.“ Vhrnula se do pokoje Elke jako velká voda, v rukou třímajíc velký papírový pytlík, na němž se již od koblih utvořily mastné fleky. Vytáhla z něj rovnou tři velké a nadýchané a položila je na talířek. Na pohled vypadaly vážně skvěle a Bill už po nich nedočkavě natahoval ruce. Povážlivě mu totiž zakručelo v břiše a jemu došlo, že je to vlastně už opravdu doba, kdy naposledy jeho žaludek viděl nějaké jídlo. Hladově se do jedné z nich zakousl, až mu nad rty zůstal cukrový knírek, a spokojeně zamlaskal. Tohle mu vážně chybělo. Musí přeci hodně jíst a nabírat sílu. Tomovi by se určitě nelíbil, až by ho znovu viděl, kdyby byl zarudlý od horečky a břicho měl propadlé z hladovění.
„Tak já půjdu. Vy se tu určitě zabavíte a já mám za chvíli přednášku.“ Omluvil se Stein a zvedl se ze židle. Elke si teprve teď všimla, že jeho výraz rozhodně nadšením nepřekypuje. Že by se nedověděl to, co potřebovali? Na to se jí ani nechtělo pomyslet.
„Děkuju, že jste přišel, profesore. Mějte se. Slibuju, že se budu snažit co nejdříve přijít do školy.“
„S tím počítám. Brzy se uzdrav.“ Popřál mu Stein s malinko hořkým úsměvem a udělal pár kroků směrem ke dveřím. „Elke, můžu tě poprosit. Tyhle moderní budovy jsou jako bludiště. Navedla bys mě, prosím, jen k východu?“ Požádal dívku.
„Jistě. Bille, hned jsem zpět.“
„Ok.“ Zahuhlal s plnou pusou. „Na shledanou, profesore.“
Stein na chodbě poraženecky svěsil ramena a zadíval se na zelenovlasou holku s nevelkou nadějí v očích.
„On mu nic nedal. Něco je špatně.“ Obeznámil ji se svým neúspěchem.
„Jak to? To není možný. Co teď budeme dělat?“ Téměř hystericky vyjekla Elke a rozhodila rukama.
„Klid. Ten předmět musí existovat. Vysvětluju si to tak, že ten překlad Ájeho spisů nebyl tak úplně přesný a nešlo o dar, který by věnoval přímo Tutanchamon, ale o něco, co patřilo jemu a Herembheb si to nechal jako památku. Potom je pochopitelné, že o tom Bill neví. Akorát teď netuším, jak se toho dohledáme.“
„Do háje! Jak to, že to ten… ten Áje, o kterým furt mluvíte, nikde nezmínil? To tomu bláznivýmu Egypťanovi nedošlo, že se v tom teď budeme takhle plácat?“ Rozčilovala se Elke nad neschopností svatého otce Ájeho.
„No, on o tom asi pravděpodobně něco napsal.“ Podrbal se Stein na vršku své hlavy, kde mu jeho stříbrné vlasy začínaly povážlivě řídnout. „Já se obávám, že k tomu zádrhelu došlo s největší pravděpodobností u mého prapradědy. Víš, když mi můj otec poprvé v mých dvaceti letech řekl, jaké břemeno visí na bedrech naší rodiny, taky se mi tomu zprvu nechtělo moc věřit, každopádně všichni jsme to nakonec přijali za své, ať už to bylo jakkoli neuvěřitelné. Můj prapraděda byl v tomhle ale skeptikem největším. Měl to jen za povídačku, a i když o tom všem nakonec svému synovi, mému pradědovi, řekl, nikdy tomu skutečně neuvěřil a podle toho vypadalo střežení toho celého tajemství. Podle mě, on musel to důležité, co teď postrádáme, někde ztratit. Navíc dědicové Ájeho z toho, co jsem vyrozuměl z listin, které se dostaly do rukou mně, tedy moje rodina, si měli předávat nejen všechno to, co jsem ukázal tobě, ale navíc ještě ten předmět, který teď postrádáme. Můj prapradědeček dost karbanil a povedlo se mu nadělat spoustu dluhů, které pak jednou zmizly. On to nejspíš někde prodal.“ Vylezl Stein konečně s celou pravdou ven a Elke měla vtíravý pocit, že to s ní asi sekne.
„Prodal?! To je špatný vtip, ne? Tak my nejen že nemáme jak zjistit, co to vlastně bylo, ale navíc je to ještě někde v čudu! Proč jste, sakra, neřekl hned, že jsme úplně v prdeli?! To mi chcete říct, že nám teď nezbývá nic jiného, než se dívat na to, jak umírá?!“ Tekly už Elke po tváři slzy z rozčilení a vidiny bez špetky naděje, že se jim podaří Billa zachránit. „To radši donutím toho zkurvenýho basketbalistu k přetvářce a budu mu třeba držet pistoli u hlavy, jen aby s Billem zůstal.“ Vyšilovala a vykřikovala naprosto nereálné scénáře. Tohle bylo zoufalé. Proč se tuhle bezvýchodnost dovídá až teď? Proč jí to ten dědek neřekl rovnou?
„Nekřič, ano?! Můj prapraděda sice nebyl žádný svatoušek, ale byl to historik jako já a tohohle oboru si vážil. Nemyslím si, že to střelil jen tak někomu. Pravděpodobně to prodal nějakému muzeu.“ Pokud to tedy za druhý světový neztopili náckové, tak to snad někde vyplave. Bleskla mu hlavou jedna z dalších možných komplikací. Tu ale raději nevyslovoval nahlas. „Nemohl za to tím pádem dostat žádnou astronomickou částku, ale ty dluhy nebyly nijak horentní. Pokud přijdeme na to, o co se jedná, pak už jisto jistě dohledáme, kde se to nachází.“ Uklidňoval ji. On sám o tom byl přesvědčený. Jeho příbuzný nemohl být takový lump, aby to prodal na černém trhu. Byl to zapálený vědec. Nesmysl. To by se rovnalo zaprodání duši ďáblu.
„Fajn, ještě jste mi ale pořád neřekl, jak zjistíme, co to tedy je.“ Snažila se Elke být malinko klidnější. Na povrchu se jí to možná částečně dařilo, ale uvnitř křičela. Křičela neuvěřitelnou hrůzou o Billa.
„Když z Billa vypadlo, že Her… Tomovi nic nedaroval, tak mě to zaskočilo a nebyl jsem schopný na to hned reagovat. Teď jsem si ale uvědomil, že pokud si Tom něco nechal, bylo to určitě v jejich bezprostředním dosahu. To znamená v Billově pokoji nebo přímo na něm. Zkuste si o tom spolu jen tak povyprávět. Ať ti řekne všechno, co si pamatuje, co si ten večer oblékl a tak dále. Napiš si to, nebo zapamatuj, a co nejdříve mi to dej vědět a já to porovnám s tím, co sepsali kněží, kteří měli na starost jeho pohřeb. Vybavení panovníkova pokoje plus ještě mnoho dalšího, s ním totiž putovalo do hrobky. Pokud si Bill vzpomene na něco, co nebylo nikde uvedeno, tak myslím, že to bude to, co hledáme.“
„Ok.“ Přikývla Elke netečně. Tenhle plán jí mnoho optimismu do žil nevlil. Nevěřila, že to přinese kýžené výsledky. Bylo to, jako by se teď chystali najít jednu konkrétní perlu na dně rozlehlého oceánu.
„Hlavně buď silná. Bill teď potřebuje podporu a nesmí nabrat podezření, že se něco děje, ano?“
„Jasně.“ Ušklíbla se dívka. „Jdu za ním. Zatím se mějte.“ Aniž by se na něj podívala, máchla rukou na pozdrav a vracela se k pokoji. Pokusí se tedy o nemožné. Hlavně už ho ale nenechá samotného.
autor: Ainikki
betaread: Janule
a jestli tohle nevyjde tak sou v….
já jsem tak děsně napnutá! chudák billík, jak se mu ulevilo – to je jako dobře, že jo, ale prostě, kdyby věděl, že to není pravda, chudák.
prsten… že je to ten prsten co mu Tom teda Herembheb stáhl z prstu?
čtu to jedním dechem… Bože honem dál!
[3]: jo, bude to ten prsten… hlavně ať ho včas najdou!
Takové drama! Rychle dáál, jen ať se to všechno povede!
honem honem je to kwasa nebezká
ty jo to je napínavější než kriminálka miami xD
wow ..to je fakt ze…wow .. som teda zvedava, ci sa to nakoniec podari vypatrat …
No doprkýnka to jsou ale komplikace. No snad na to přijdou, že je to ten prsten, ale jak ho pak najdou, když jeden mrňavej prsten se snadno ztratí…doufám, že jeho praděda nebo prapraděda, či co to bylo×D byl vážně zapálený věděc a šoupnul to někde do toho muzea.
Díl od dílu čím dál lepší, myslím, že múza tě pravidelně navštěvuje… x)
Ale i jestli je ten prsten v muzeu a oni na to přijdou, tak jak ho z toho muzea dostanou? I kdyz váženému profesorovi a egyptologovi by ho půjčit mohli…
už se moc těším na další díl
Já možná vím, co mu dal..
je to užasné! rychel pokračování
je to uzasny pribeh..som zvedava ci si ten Tom zobral…tak rychlo pokrackoo..aa