autor: KaTHulle
Tuhle povídku jsem začala psát asi 16. října, když jsem nešla do školy kvůli sněhové kalamitě. Ano, i my byli zasypaní sněhem a zapadaní stromama x)). A nešel nám net, a tak jsem uvažovala, jak bych se mohla zabavit a vzniklo z toho tohle. Nejsem si jistá, jestli je to hezká povídka. Příběh… ale posílám to. Komenty potěší. I ty záporný… KaTHulle
TOM
„Tomíí… Tomíí,“ slyším ode dveří šťastný pisklavý hlásek, a potom mi někdo skočí do postele. „Tomíí ono sněží… koukej,“ ukazuje to střapatý černovlasý telátko k oknu.
„Mmm, Bille, já spím,“ snažím se si přes hlavu přetáhnout peřinu, ale protože mi na ní leží to tele, tak mi to nejde.
„Ale to musíš vidět… půjdeme sáňkovat? Dneska, že jo? Že joo?“ škemrá. Konečně otevřu oči, asi má pravdu, že sněží, protože mám zarosený okno a nic přes něj nejde vidět. „No konečně,“ usměje se na mě Bill, vyskočí z postele a začne mi hned utírat okno svou malinkou ručičkou. „Vidíš, sněží… to je tak hezký,“ rukama se opře o parapet, hlavu si položí na ně a sleduje padající sněhový vločky.
Je tak krásný. Nevím, co se to se mnou děje, ale poslední dobou se na něj dívám nějak jinak. Přetočím se na bok, aby se mi lépe koukalo. Až teď mi dojde, že chtěl jít jezdit na saních. „Bille? Ty si to s tím sáňkováním myslel vážně?“ pronesu svoji otázku.
„Jasně, bude to zábava,“ odvětí a ani se na mě neotočí.
„Ale je nám 17!! Co by si o nás malý děti pomyslely?“ snažím se ho přesvědčit, že je to pitomina.
„O mně si nic pěkného nemyslí nikdo… tak co?“ řekne smutně.
„Ale to není pravda, Billí! Já tě mám rád a Andy tě má rád taky. A nevím o tom, že bysme si o tobě mysleli něco jinýho,“ snažím se ho rozveselit.
„Jo, dva lidi… to je hodně, že? Po tobě šílí celá škola. A máš takového bráchu… Já vím, sem blbej… Neměl jsem sem vůbec chodit,“ řekne ještě víc smutně, odlepí se od okna a šourá se ke dveřím. Achjo, to sem nechtěl. Nechci, aby byl smutný, a už vůbec nechci, aby brečel. „Stůj, Billí,“ řeknu. „Myslíš, že mi ta modrá bunda ještě bude?“ usměju se na něj. Kdysi jsem v ní chodil sáňkovat – ještě před dvěma roka jsme s Billem byli jezdit na saních. Miluje to. To malý pako se otočí a běží ke mně… Úplně vidím jak mu září oči – kvůli tomuhle pohledu bych pro něj udělal všechno, a on to ví… Ví přesně, jak na mě!! Potvora jedna.
„Jaaaauuu,“ zařvu, to pako mi skočilo kolenem na stehno. Strašně to bolí, ale jsem rád, že mi neskočil vejš, to bych byl asi impotentní.
„Co jé?“ nechápavě na mě kouká, proč tak vyvádím.
„Ještě se ptej… už nevážíš 20 kilo jako kdysi a máš nějak tvrdší kosti nebo co.“ Oh, je tak sladkej… nejradši bych mu dal pusinku na tu jeho tvářičku.
„Já vím… Mám zhubnout?“
„Ježíš, jen to né, ty blboune… Chceš, aby z tebe byla jen kostra? Takhle ti to sluší… Spíš by si měl přibrat,“ odpovím mu. Ještě aby chtěl kvůli tomu hubnout, to by mě kleplo – že já sem nedržel hubu. Už teď má strašně tenoulinký stehna a zadeček.
„Hmmm,“ zabručí a zase se na mě usměje. „Takže půjdeme jezdit?“ udělá na mě psí oči.
„Tak dobře, ale jen chvilku, a když tam budou chodit děcka z vesnice, tak jdeme domů, jasný?“ dám si podmínky, i když už teď vím, že kdyby na mě udělal ten svůj pohled, tak udělám všechno, o co by mě požádal.
„Dobře, dobře… Díííííííky, Tomí,“ protáhne to slovo jako malý dítě a začne mě objímat. Tuhle část mám nejradši. Ani pustit ho nechci. A jak to tak vypadá, jemu se ode mě taky nechce. Očima zajedu na budík.
„Osm hodin? Zbláznil si se, takhle brzo ráno mě budit?“ naoko naštvaně mu nadávám. „Promiň, Tomí, když mě byla zima, tak sem se probudil, a už mi nešlo spát, tak sem se šel podívat z okna a viděl sem tu nádheru,“ mumlá mi někde za zádama. A pak cítím, jak splétá moje copánky dohromady. Zase to budu mít zacuchaný, napadne mě.
„Aha, no tak to si můžeme ještě chvilku lehnout. Co říkáš?“ dlouho sem uvažoval, jestli to mám říct.
„Hmmm, dobře… Jako když jsme byli malí, to bude tak hezký,“ pustí mě a sleze ze mě. Tak a teď už to vím… měl sem to říct aspoň za chvilku. Rád bych ho ještě chvilku držel v náručí. „Tak polez,“ nadzvednu peřinu, aby se tam ten šmudla mohl zavrtat. Udělá to. Lehneme si naproti sobě a díváme se sobě do očí. Zrovna teď bych si přál vědět, na co myslí. Z jeho očí to nemůžu přečíst.
„Klucíííí,“ slyšíme asi za hodinu ze zdola. „Vstáávámééé,“ křičí mamka. No jo, vždycky nás kolem deváté budí.
„Mami, ještě nééé,“ křiknu na ni. Ten malej šmoulík se mi jen směje. „Ale měli bysme už vstát, abysme si našli teplý oblečení,“ pronese.
„Achjo,“ povzdechnu si, „tak dobře, vstáváme, ale vůbec se mi nechce – dělám to kvůli tobě. Tak si toho važ!“ řeknu vážně.
„Vážím si toho,“ usměje se a dodá: „Máám tě mooc rád,“ zase tak roztomile protáhle ty slova a znovu mě obejme. Cítím, jak mi dává pusinky do vlasů.
** O dvě hodiny později **
„Tome, je ti ta bunda malá! Vem si tu druhou.“ Prohlídne si mě od pasu dolů. „A ty kalhoty ti sou taky malý… No! Schválně, zkus si sednout,“ ušklíbne se, „prasknou ti na prdelce a bude ti zima,“ nadává Bill. Ale já si nechci brát oblečení na snowboard.
„To přežiju,“ odporuju mu. Má sice pravdu, ale to oblečení na prkno bylo drahý jak něco – šetřil sem na něj celej rok, a ještě mi musela mamka přispět. A já sem si jistej, že když jdu s Billem na sáně, tak bych si to roztrhal.
„Budeš nemocnej,“ přesvědčuje mě. No on má co mluvit, sám je v těch kalhotách taky pěkně nacvaklej.
„No tak se o mě budeš starat,“ ušklíbnu se.
„Vykašlu se na tebe!“ otočí se a podá mi moje věci na prkno. „Tohle je teplý a sluší ti to…. Vybírali jsme to tenkrát děsně dlouho,“ zavzpomíná.
„No právě. Já si to nechci zničit.“ Zase ty kalhoty pěkně složím a vrátím na místo.
„Tak fajn“ zabručí. „Jak chceš!“ odfrkne si…
** O tři hodiny později **
„A tady jako chceš jezdit?“ koukám na menší zasněženou stráň.
„No jasně. Není tu moc velkej kopec a nikdo tu nechodí… Ideální místo.“ Rozhlíží se.
„Ty to máš ale vymyšlený,“ zasměju se.
„Já jedu první,“ prohlásil a sedl si na přední stranu sáněk.
„Jako vždy, co? Ale já přes toho tvýho kokrhéla neuvidím dopředu. Jo a musíme zabrzdit dřív, než tam v tom křoví!“ Poroučím si. Přece si to neroztrhám hned při první jízdě. Ano, ten blázen mě přemluvil k tomu, abych si vzal moje nový oblečení. A ještě když se k němu přidala naše drahá matička. Ti dva si sou podobní víc než přiznávají… Jen co mě viděla, tak spustila stejně jako Bill. Nemohl jsem je už poslouchat tak jsem ustoupil. Ale né jen tak zadarmo. Jestli se mi to roztrhá, tak mi koupí nový oblečení.
Posadím se za Billa.
„Tak můžeme jet?“ chytím se ho kolem pasu.
„Třiiii, dvááá, jednává… Jedééém,“ odrazí se a jedeme. Ten blázen si pamatuje všechno. Nevím, jestli takhle startovali všichni, ale my vždycky, když jsme jeli na saních.
„Áááá,“ ozve se dvojhlasně lesem, a potom rána, jak jsme narazili do stromu.
„Bille, si v pohodě?“ hned ho musím zkontrolovat… je jen trošku v šoku, ale v pořádku. „Ty si děsnej!! Měl si křičet, že máme brzdit…“ nadávám na něj.
„Když já myslel-„
„-že to ubrzdíš sám, co?“ řeknu pobaveně.
„Jo,“ potvrdí mi a plácne mě ručičkou po stehně, „jak to víš?“ zeptá se, jako by to nevěděl a otočí na mě hlavu. Tak rád bych mu teď dal pusu. Stačilo by se jen maličko natáhnout a… „Koukám ti do hlavy, Billí,“ šeptnu a usměju se.
„A na co myslím právě teď?“ ušklíbne se, a čeká, co ze mě vyleze.
BILL
„Na to, jakej sem skvělej brácha, a že mě úplně moc máš rád,“ usměje se na mě. Kdyby věděl, že není daleko od pravdy. Vůbec se mi nechce vstávat, sedím si tady jako v křesle, ale nemůžu se o něj opírat moc dlouho, aby to nebylo nápadný.
„Tomí? Vytáhneš mě nahorůů?“ udělám psí očka. Vím jak na něj. Vždycky, když něco chci a udělám ten svůj pohled, tak mi vyhoví. Má mě zkrátka rád. Jako já jeho, s tím rozdílem, že já se do něj zamiloval. Škoda, že je to můj brácha, tak rád bych mu to řekl, ale bojím se jeho reakce. Ani nevím, jak bych začal…
„Cožéé? Ty chceš, abych tě vytáhnul až nahoru? Tobě nestačilo, že sem tě táhnul celou cestu až sem?“ rozčiluje se. Stejně to nemyslí vážně a já to vím. Taky mu totiž koukám do hlavy. „Tomííí,“ zakňourám a přitulím se k němu. „Prosím… prosím… jen kousek, a až nebudeš moct, tak půjdu po svejch,“ přemlouvám ho. „Tomí? Ty ses navoněl?“ ňuchám mu u krku.
„Hmmm, trošku… voním ti?“ šeptne… Nějak se mu změnil hlas. Zkusím se ještě trošku přitulit. Zajímá mě, co to s ním udělá. „Ehéé. Krásně voníš…“ šeptnu s nosem zaraženým v jeho krku. Tolik by se mi líbilo, kdyby se navoněl kvůli mně, ale asi jsem moc naivní.
„Tak jdeme? Už mi začíná být zima. Vylezem z toho lesa, a pak tě povezu kousek, jo?“ já to věděl. Šťastně mu vlepím pusinku na tvář a vyskočím.
Za chvilku už mě táhne nahoru. Mám pěknej výhled na jeho zadeček. V těchhle kalhotách ho má obzvlášť pěknej. „Ještě můžeš?“ provokuju ho, cítím, jak zpomalil.
„Že tě pustím dolů?“ vyhrožuje mi.
„Ale pak mě budeš muset táhnout znova,“ nedám se.
„To teda né!! Já bych tady na tebe počkal,“ vím, že se usmál. „Příště půjdeme jezdit na prkno,“ pronese svůj nápad.
„Tome, ty víš, že na tom neumím.“ Protočím oči.
„Tak tě to naučím. Není to zas tak těžký… a ty si šikovnej.“
„Vážně si myslíš, že sem šikovnej?“ zapřemýšlím.
TOM
Ať si nemyslí, že je jedinej, kdo ví, jak na toho druhého. Bill je ješitnej a má rád, když mu někdo říká, že je dobrej. „Jo, určitě ti to půjde… A bude to větší zábava než na sáňkách. A nahoru tě poveze vlek místo mě.“
„Sem moc těžkej, že?“ Zase! Tohle nesnáším! Nesnáším, když říká, že je těžkej nebo tlustej. Vždyť je úplně dokonalej. Otočím se na něj.
„Bille, ještě jednou tohle řekni a pustím tě dolů a půjdu pryč. Si hubenej jak tyčka od plotu!!“ vyjedu na něj.
„Promiň, Tomííí, nebuď naštvanej!“ omlouvá se mi.
Po chvilce ho vytáhnu úplně nahoru.
„To byla fuška… Příště budu sedět já a ty mě potáhneš,“ přisednu si k němu na sáňky.
„Já tě ale neuvezu… možná po rovince,“ něžně mě pohladí po tváři a já si položím na něj hlavu. Tolik miluju kontakt s ním.
„Chceš si odpočnout?“ zašveholí a já jen přikývnu. Oba jsme nesportovní, a tak nás unaví i takovejhle malej kopeček. Ještě že mám tak starostlivého brášku.
„Chceš jet první ty?“ zeptá se mě.
„Ale néé,“ posadím se na zadní část sáněk.
„Dobře,“ sedne si. „Tříí… dváááááááá,“ nestihne to ani doříct a já už se odpíchnu a jedeme. Mu dám, bude nás pořád odstartovávat.
„Ááááá,“ zase se ozve dvojhlasně. Tentokrát jsme ale nenarazili do stromu, ale vybourali jsme se. Oba teď ležíme na studeným sněhu a smějeme se. „Tome, ty si hroznej… Jauu, bolí mě rameno,“ stěžuje si to moje telátko.
„A kde tě to bolí?“ postavím sáně, a potom na ně Billa posadím.
„Tady,“ chytí se za kloub.
„Hodně?“ pofoukám mu to.
„Jo, hodně,“ pípne smutně.
„Pojedeme domů?“ povzdechnu si.
„Ne… to né … ono to za chvilku přestane.“ Usměje se na mě.
„Že tě to už vůbec nebolí?“ vrátím mu úsměv.
„Trošku… možná, když mi to ještě pofoukáš,“ usměje se.
„Bille, ty si hroznej, víš to?“ fouknu mu na rameno.
„Nevím… já myslel, že sem tvůj malej hodnej Billík,“ udělá nevinný očička.
„Nééé, tímhle si mě už nekoupíš,“ zasměju se… shodím ho ze saní a skočím na něj a lechtám ho. „Tak coo, ty simulante? Pořád tě to bolí?“ smějeme se zároveň.
„To-tomííí chichichi, to strašně lechtááááá chichichi,“ směje se to pískle.
„To je jasný, že to lechtá,“ směju se, „to má lechtat…“
„Hihihi, Tomííí, už doooost,“ mrská se mi pod rukama, div nesjedeme do toho křoví. „U-už dooost,“ křičí a směje se.
„Tak dobře, simulante,“ přestanu ho lechtat. Bill se chvilku uklidňuje, ale pak vezme do ruky sníh a začne mi ho házet na hruď.
„To se dělá mě lochtat? Ty potvoro! Víš jak sem lechtivej?“ čertí se to zlobidlo.
„Ale no taak, Billí, nech toho, budeme akorát oba mokrý.“ Chytím ho za ruce a dám mu je za hlavu a opřu se o ně. Nevím, co mě to popadlo, ale začnu se k němu sklánět. Mám šílenou chuť mu dát pusinku, a on se ani nehne. Čeká, co udělám. Těsně u jeho rtů se zastavím. Cítím, jak se chvěje a rychleji se mu zvedá hrudník.
„Udělej to,“ slyším tichou prosbičku. Cože? Že by chtěl taky, abych ho políbil. Chvilku zaváhám, ale pak se přece jen přitisknu na jeho rty.
Chvilku se jen tak otíráme o rty toho druhého, ale potom ucítím něco vlhkého na svých rtech. Ano, Bill mě zve dovnitř. Pootevřel pusu a čeká, co udělám. Neodolám a začnu ho něžně líbat. Vychutnávám si každej jeho polibek.
Nevím, jak dlouho jsme se líbali. Ale museli jsme se odtrhnout, neboť nám docházel kyslík.
„Ty si mě políbil zpátky,“ usměju se.
„Noo, asi jo.“ Špitne. „Tohle bylo moje první líbání,“ řekne.
„A moje nejlepší,“ usměju se na něj.
„Opravdu? Líbilo se ti to?“ svítěj mu očička jako dvě světýlka.
„Jo, připadal jsem si, jako když se vznášíme… nemáš náhodou na zádech křidýlka?“ Zasměje se.
„To vážně nemám… Tomí?“ zvážní.
„Ano?“ odpovím mu.
„To znamená, že mě taky miluješ?“ zkoumavě si mě prohlíží.
„No… a-asi jo.“ Usměju se na něj. Je tak roztomilej. Má natočenou hlavu a zkoumavě zvednutý jedno obočí.
„Asi?“ zeptá se.
„Asi určitě.“ Zase se přitisknu na jeho rty. „Miluju tě, Billí,“ šeptnu a dívám se mu do očí. Ty se náhle zalijou slzami. „Co je, Billí?“ konečně pustím jeho ruce, abych ho mohl pohladit.
„K-když… T-to j-j-je t-tak… k-krás-ný,“ ani pořádně nemůže mluvit, jak vzlyká.
„Ty si můj prďola,“ obejmu ho. „A si mokrej!“ rychle ho chytím do náruče a posadím nás na sáně. Billa si dám do klína.
„Řekni to ještě jednou,“ zaprosí.
„Co? To, že tě moc miluju?“ usměju se na něj.
„Jo, přesně tohle,“ skočí mi kolem krku.
„Tomí, já tě taky moc miluju. Strašně strašně moc.“ Mačká mě, div mi nepopraskaj kosti v těle. „Víš, jak to bylo pro mě těžký? Ti nedat pusinku, neobejmout tě. A že dneska budeme spát v jedné posteli? Že jooo?“ prosí.
„A ve které posteli? U mě nebo u tebe?“ svírám ho pevně ve své náruči.
„U mě… né u tebe… u mě… já nevím… Vyber to ty?“ Musím se zasmát.
„Si roztomilej, víš to?“ Líbnu ho na čepici.
„Tak kde?“ naléhá. To se bojí, že na to zapomenu?
„U mě, jo? Mám větší postel.“ Rozhodnu to.
**O dvě hodiny později**
„Billí, a co kdyby si chvilku táhnul ty mě? Tady je to rovinka a trošku se to svařuje… Víš jak sem utahanej už? Celý dvě hodiny tě tahám nahoru na tom kopci a teď ještě.“ Stěžuju si na nespravedlnost.
„Mmmm,“ zabručí nespokojeně. Chápu ho… mně by se taky nechtělo. „Tak dobře, ale jen kam tě dotáhnu. Ty víš, že nemám takový sexy svaly jako ty,“ olízne si rty. Jako bych snad byl nějakej kus dortu nebo co. Potom vstane, přicupitá ke mně. Dá mi rychle pusinku. „Nasedat,“ popožene mě.
On mě opravdu táhne! A dosti dlouho. To se celkem divím. Skoro až k naší cestě domů.
„Už nemůžu,“ sedne si zmoženě do sněhu.
„Koníček se nám unavil?“ dělám si z něj srandu. To on sám si před chvilkou hrál na koně. Nejdřív si ten provázek uvázal kolem pasu, ale pak si vzpomněl, že koně mají provaz v puse a tak si ho chtěl dát do pusy. To sem mu, ale hned zakázal. Nepovezeme ho někam na chirurgii s tím, že si vyhodil hubu z pantů.
„Tak se vyměníme.“ Vyskočím a jdu k němu. Očičkama ke mně zabloudí.
„Potřebuju energii.“ Hned našpulí pusinku, abych to správně pochopil. Pochopil.
„Tady chceš pusinku?“ přidřepnu si k němu. „A co když půjde sousedka?“ jemně ho pohladím po tváři.
„Nepůjde…“ natahuje, abych to už nenatahoval.
„Ale jen malou dostaneš,“ začnu ho zase něžně líbat. Polibky mi něžně oplácí. Za chvilinku se odtáhnu. „Zbytek až doma,“ ušklíbnu se. Vstanu a podám mu ruku, aby mohl vstát. Rád se mě chytne a vstane.
„Nemusíš mě táhnout, jestli nechceš.“ Usměje se.
„Tady na té rovince tě klidně táhnout budu! Sedej.“
** Večer **
Po večeři sedíme s mamkou u televize. Ten malej kašpar mě musí pořád svádět nebo co. Rozhodl se, že bude dělat jednu sexy pózu za druhou. Musím se na něj pořád koukat… Ani nevím, co běží v televizi. Mamka je do toho celkem zažraná, takže nás ani nevnímá. A to je dobře. Mrknu na něj.
„Mami, už jdu spát… dobrou noc,“ rozloučím se s mamkou. Ta jen pokýve hlavou a já jdu. Cítím, jak mi někdo kouká na zadek. A vím přesně, kdo to je. Mám totiž jen trenky na spaní a tomu bláznovi se strašně líbím. U večeře mi nenápadně řekl, že takhle vypadám sexy, a že bych neměl nosit nic jinýho.
Za chvilku už jsem u sebe v posteli. Zajímá mě, za jak dlouho ke mně přijde. Ale v tom slyším cvaknout dveře od Billova pokoje. Že by zapomněl, že má jít ke mně? Nechápu to. Jestli ke mně nepřijde, tak půjdu za ním mu vynadat. Ale za chvilku ty dveře cvaknou znova. Slyším jemný cupitání, jak rychle přeběhnul chodbu.
„Spíš?“ zeptá se mě, když vejde dovnitř. Blbá otázka.
„Nespím,“ odpovím mu šeptem. „Dal sem si do postele Brumlu, kdyby nás šla mamka zkontrolovat,“ šeptá a jde ke mně, v ruce si nese malýho plyšáčka.
„Na co to máš?“ zeptám se ho.
„Jemu by bylo beze mě smutno.“ Jasně Bill a jeho sbírka plyšáků. Je mu 17 a pořád má tolik plyšáků v posteli… Přiznám se, že já mám taky jednoho v posteli pod polštářem. Dostal sem ho jednou od Billa a nechci se ho vzdát.
„Proč tam ještě stojíš?“ Nechápu, proč už dávno neleží vedle mě.
„No…“ neví co říct. Proto odkryju peřinu, abych mu naznačil, že je u mě místo. Nechápu, co zase řeší. Domluvili jsme se přece, že budeme spát v jedné posteli.
„Dneska to byl krásnej den, že?“ usmívá se na mě. Zatímco mi leží na hrudi. „Jo a kvůli tobě… Kdybys mě nevytáhnul ven, tak… tak tady asi neležíš,“ usměju se a políbím ho… Tolik mi chyběl.
„Budeme spát?“ špitne po chvilce.
„No co by si chtěl dělat?“ usměju se.
„No já nevím… Co dělají dva lidi, když se mají rádi?“ Zasměju se.
„Billíí, ty by si chtěl už sex, jo?“ plácnu ho po zadku.
„No… já myslel… že… že se to musí, když spolu chodíme.“ Já se z něj picnu, prej MUSÍ. „Billíí, na milování je ještě brzo… teď spinkej,“ hlavím ho po zádech.
„Dobrou noc,“ políbí mě na hruď.
„Dobrou, Billíí,“ líbnu ho jemně do vlasů.
Po chvilce už bylo slyšet jen odfukování a občasné mlasknutí.
autor: KaTHulle
betaread: Janule
Sladký, sladký, dokonalí!!
Jéé…to bylo dokonalý! ** Strašně něžný a teď se díky této povídce děsně těším na Vánoce a na sníh 😉
Ten konec je prostě nejvíc…=D "No… já myslel… že… že se to musí, když spolu chodíme." ten Billda je ale pako…roztomilý pako…:-)
Moooc se mi tato povídka líbila..;) Vážně krásná 🙂
ach jo… usmívám se tu jako měsíček na hnoji… ták roztomilé a něžné a sladké a… ach jo:)
Jo, já se taky usmívám jak šílená. Fascinovala mě ta rozkošnost, mazlivost, něžnost, dětská naivita. Bylo tam hodně dialogů, tudíž to bylo dějově nenáročné. Ale kluci mi na svůj věk přišli až moc dětinští, hlavně teda Bill byl úplnej trumpeta. Ale je fakt, že kluci, i ti sedmnáctiletí, občas potřebují zahodit svou machrovskou masku a odreagovat se… Líbilo se mi to.
XDDD já se tu celou dobu usmívala jako naprostý pitomeček^^:D
škoda že tu není sníh..:(hned zítra bych si šla zasáňkovat:D
Ani vteřinku jsem se u toho nenudila 😀 Je to pěknýý..a ten Bill tak rozkošně dětinskej..:D Awwwf ♥
[4]: No já chtěla aby byl Bill dětinskej. To byl účel xD.
roztomilé 😀 Bill také trdielko 😀 že ja som myslel že sa to musí 😀 zlaté 😀
nejlepší byl ten plyšák na konci on by se tam bezemě bál
dokonalooost….smála sem se a i rozplývala nad tou roztomilostí <3
ahojky, na našom blogu je spísanie českých a slovenských webov o Tokio Hotel, bola by sme radi keby si sa aj ty zapísala..Tu je odkaz:
http://th-engel-kaulitz.blog.cz/0909/blogy-o-tokio-hotel-zapis-sa-aj-ty#komentare
jo četlo se to pěkně, ale měla sem trochu problém s tím Billovým žvatlaním a zdrobnělinama…. nějak mi to nepřišlo jak -kdyby měli 17…. promin
tedy… na můj vkus až moc zdrobnělnkovaý a plný dětský naivnosti na to, kolik jim bylo v povídce… ale jinak krásný!
já chci sníh! teď hned! xDD
je to strašně sladký x)..miluju tyhle dokonale pozitivní povídky..<**3
dneska je prostě perfektní deN!
Hezký, připomnělo mi to, že se hrozně těším na Vánoce. xD U nás v Ostravě ještě nesněží…
to je náádhernýý! tak úžasně romantický! krása! 🙂
krásnýýý