Trümper + Stringini = Kaulitz 16.

autor: DarkAngel

Bill:

Návštěvní hodiny jsou skoro u konce a moje světýlko naděje pomalu uhasíná. Co když nepřijde? Nijak se sem nehrne… A přitom mamka říkala, jak vyděšeně se tvářil, když se o mně dozvěděl. Dokonce si u ní zjistil návštěvní hodiny. Tak co mu brání přijít?‘

Tom:

***
Sedíme s Billem na posteli a vyměňujeme si lehké polibky, tak lehké, že je skoro necítím. Odtáhnu se, abych se mohl podívat do očí té dokonalosti přede mnou.
„Jsi nádherný.“ Zašeptám okouzleně.
Sklopí víčka a nakloní se ke mně pro další polibek. Zavřu oči.

Když se dlouho nic neděje, zvednu zrak a nechápavě se podívám před sebe. Bill sedí asi o půl metru dál a s vyděšeným výrazem tápe rukama před sebou. Nechápu, co ho popadlo.
Chci zachytit jeho zmatené ruce, ale místo toho těmi svými narazím na nějakou neviditelnou zeď. Kde se tady vzala?

Na Billově tváři se objevují slzy. Hledám něco, čím bych mohl tu zeď rozbít, ale všechno najednou zmizelo a zůstali jsme tu jen my dva. Mlátím pěstmi do toho, co nám brání být spolu, ale marně.

Zničehonic se za Billem objeví jeho máma a s vyděšeným výrazem se ho snaží odtáhnout pryč.
„Nemůžeš být se svým bratrem! Každý patříte jinam!“ křičí jako pominutá.
Billovi už nestačí síly, aby jí odporoval a Simone ho táhne do temnoty.
„NE!“zakřičím, ale z úst mi nevyjde ani hláska.
Na své paži ucítím nějaké jiné, jak mě drží.
„Nechte mě!“ rozkřiknu se.
„Tome, uklidni se!“ v pozadí se kromě hlasů ozývá pravidelné pípání. Ruce mě konečně pustí a já padám dolů, pípání nabírá na intenzitě…

***

„Tome, Tome! Slyšíte mě?“
Otevřu oči. Nade mnou se sklání nějací lidé v bílých pláštích a protivné pípání se ozývá přímo vedle mého ucha.
„Kde je Bill?“ snažím se vykřiknout, ale má snaha zanikne v přístroji, který mám natažený přes pusu a nos.Chci to hned sundat, ale ostatní jsou rychlejší a zabrání mi v tom.

„Myslím, že už to nebude potřebovat.“ promluví jeden z nich a pomalu mě toho přístroje zbavuje. „Dýcháte bez potíží?“ zeptá se. Němě přikývnu.
„Konečně se probral. Pošlete někdo pro primáře.“ Poručí ten chlap. Když se za sestrou zaklapnou dveře, obrátí se jeho pozornost opět ke mně.

„Jsem doktor Keller, jak vám je? Byl jste skoro dva dny v kómatu.“
Každé jeho slovo je jako rána palicí do mé třeštící hlavy. Instinktivně přitisknu dlaně na spánky.
„Opatrně na ty hadičky.“ Upozorní mě jiný doktor, je jich tu celkem pět. Prohlédnu si ruce, v každé mám zabodnutou jehlu.
„Tak jak vám je? Bolí vás něco?“ naléhá Keller.
„Jo… Trochu hlava.“ Přiznám. Těmi slovy jako bych spustil čidla bolesti po celém svém těle.
„A ruka… a noha… taky trochu břicho…“ Přikývne. Moje bolesti ho nejspíš vůbec nepřekvapují.
„Není divu, po té nehodě vás musí bolet celá pravá polovina těla, hlava, tuším, nejvíc.“
„To ano, hlava je opravdu nesnesitelná.“ Souhlasím a rukou nahmatám obvaz.
„Co to… Ustřihli jste mi dredy!“ vykřiknu vztekle a šokovaně zároveň. Všichni o krok ustoupí.
„Jen některé…“ pípne nesměle nejmladší z doktorů.
„A to mě má jako uklidnit?! Kvůli vám teď vypadám jako idiot! Víte jak dlouho budou zase růst?!“ přestávám se ovládat.
Doktor Keller se zachmuří. „Bylo to bezpodmínečně nutné k provedení operace. Kdybychom to neudělali, ležel byste teď ve vedlejším pavilonu. Tam je pitevna, pokud by vám to náhodou nedošlo. Zachránili jsme vám život, tak tu na nás prosím nekřičte.“
Trochu se zastydím, mohlo mi dojít, že mi neoholili vlasy jen tak.
„A co se vlastně stalo?“

Než mi stačí někdo odpovědět, ozve se zaklepání na dveře, do kterých o dvě vteřiny později vejde primář se sestrou v patách.
„Dobré odpoledne, konečně jste vzhůru.“ Usměje se na mě.
„Co se mi stalo?“ zopakuji svou otázku.
„Vy jste mu to ještě neřekli,“obrátí se s údivem na sbor doktorů.
„Je vzhůru sotva pět minut.“ Pokrčí jeden z nich rameny. Primář se obrátí zpátky ke mně.
„Srazilo vás auto. Bohužel si za to můžete sám, na červenou se prostě nepřechází.“
Už podruhé si dnes připadám jako malé dítě, které dospělí neustále o něčem poučují. A přitom jako jeden z mála skoro vždy čekám na zeleného panáčka. Buď jsem někam chvátal, nebo jsem byl duchem mimo.
„Řidič tvrdí, že jste šel pomalu se sklopenou hlavou.“ Pokračuje, jako by slyšel mé myšlenky.
„Troubil na vás, ale nezpomalil, protože si byl jistý, že se nenecháte přejet. A vida, nechal jste se.“ Uchichtne se pro sebe.
„Měl jste zlomenou lebeční kost. Bude zázrak, pokud to ustojíte bez následků. Teď budete jen odpočívat. Zítra vás převezeme z jednotky intenzivní péče na normální oddělení, a jestli to dobře dopadne, strávíte tu asi měsíc.“
Vyvalím oči. Měsíc?! To nepřežiju.

„Nezapomněl jsem na něco?“ zeptá se Kellera.
„Rodiče…“ napoví mu.
„Oh ano. Kontaktovali jsme vaše rodiče. Přijdou za vámi zas zítra. Byli tu i dnes, ale bohužel jsme je za vámi nemohli pustit.“
Rodiče… Simone… Bill… Najednou je mi jasné, nad čím jsem tak přemýšlel. Nad mou ‚novou‘ rodinou.
Primář se opět usměje.
„No, tak tohle bude opravdu vše. Přeji pěkný zbytek dne, zítra přijdeme na vizitu. A hlavně ležte a pokuste se na nic nemyslet. Nashle.“ Otočí se a všichni postupně opustí můj pokoj.

Na nic nemyslet, to se lehko řekne, když mám podnětů k přemýšlení víc než kdykoliv předtím. Musím nějak Billovi říct, že jsme dvojčata. Ale jak?

betaread: Janule

Anketa: Kdo řekne jako první tomu druhému, že jsou dvojčata?
a) Bill
b) Tom

S možností „oba“ nepočítejte 😉