autor: Ainikki
Elke silou vůle vydržela celý zbytek dne za Billem nejít. I přes velký strach o něj, to zvládla až do druhého dne, pak ale musela vědět, jestli je alespoň v relativním pořádku a nepokouší se o nějaké hlouposti. Nesměle zaklepala na jeho dveře. Nic. Pouhé ticho. Že by nebyl uvnitř? Bylo ještě poměrně brzy. První přednáška mu začínala až za dvě hodiny.
„Bille, jestli jsi uvnitř, tak prosím otevři.“ Snažila se na něj dovolat skrz dveře a zintenzivnila klepání. Nic. Už už to chtěla vzdát, když se za jejími zády ozvalo odkašlání.
„Ehm, dovolíš. Rád bych šel dovnitř.“ Billův spolubydlící. Byl to kluk o rok starší, a na univerzitě studoval, pokud si to Elke správně vybavovala, něco od ekonomie. Nebýval tu často. Tak dva nebo tři dny do týdne, a někdy ani to ne, protože tu měl přítelkyni, takže častokrát přespával u ní. Billovi to tak vyhovovalo. Sice si nikdy nedělali žádné problémy, ale on měl rád svůj klid při studiu a kdokoli další mu ho v místnosti narušoval.
Elke mu ustoupila a nechala ho odemknout.
„Jen jsem se chtěla zeptat. Mohla bych na chvilku za Billem? Tedy pokud je uvnitř.“ Vyslovila svoji malou prosbu dřív, než se chlapec ztratil v hloubi místnosti.
„Jasně, není problém.“ Ujistil ji kluk a ode dveří proluxoval prostor pohledem. „Máš štěstí, vypadá to, že tu je a chrní. Nebudu vás rušit. Hned zase jdu. Jen jsem si tu něco zapomněl.“ Elke se docela ulevilo, že se tu nemíní zdržet. Nevěděla, v jaké náladě Bill bude a pokud ji zase bude chtít od sebe odhánět, nepřála si k tomu mít nějaké svědky.
Billův spolubydlící jí přidržel dveře a nechal ji projít. Sám jen velice rychle přistoupil ke svojí skříni a vytáhl z ní nějaké desky se spoustou papírů. Zřejmě se s přítelkyní kromě jiného věnují také občas i učení.
„Pokud ho neprobudíš, tak až budeš odcházet, jen za sebou zabouchni. Zatím čau.“ Rozloučil se s ní a kvapně odcházel.
„Ahoj a dík.“ Pípla za ním tlumeně, nechtěla Billa nešetrně vzbudit přílišným hlukem, ale on už její poděkování zřejmě ani neslyšel. Vypařil se hrozně rychle. On byl ale ten poslední, kým měla v plánu se zabývat.
Udělala pár kroků směrem k Billově posteli. Neviděla na něj. Jen pár jeho smotaných vlasů spolu s dredy vykukovalo zpod přikrývky. Pro tuhle chvíli se jí ulevilo. Když se na něj nemohla dobouchat, měla strach, že se toho parchanta vydal hledat a skončil kdoví kde. Ale nic nenasvědčovalo tomu, že by někde byl. Dokonce měl na sobě i stejné oblečení jako včera, což zjistila hned, jak z něj trochu odhrnula deku. To zase ale znamenalo, že celý den a noc nevylezl z postele. To také nebylo zrovinka povzbudivé zjištění.
„Billí.“ Něžně ho oslovila. Těžce a sípavě dýchal. Byl celý zpocený. Na tričku měl mokré mapy a vlasy se mu na skráních lepily na obličej. Byl celý zarudlý. Jisto jistě má horečku. Napadlo Elke, o čemž se ujistila ihned, jakmile mu položila dlaň na čelo. Celý hořel. „Billí.“ Promluvila na něj znovu opatrně, přesto už o něco hlasitěji, a velice zlehka zatřásla jeho ramenem. Bill se zavrtěl a něco zamumlal. Probíral se. Celé to zopakovala ještě dvakrát, než Bill konečně donutil svá ztěžklá víčka zvednout se.
„Ahoj, Šípková Růženko.“ Usmála se na něj. Nechtěla na sobě nechat znát, jak ji pohled na něj děsí. Vypadal skutečně zuboženě.
„Vrátila ses.“ Zasípal téměř neslyšně a pokusil se k ní zvednout zesláblé ruce. Pochopila a naklonila se k němu blíž, aby ho mohla obejmout. Zabořil jí obličej někde do prohlubně mezi krkem a ramenem a úlevně zamručel. „Omlouvám se.“ Šeptal. „Mrzí mě, že jsem tě vyhodil. Chyběla jsi mi. Už, prosím, neodcházej. Nechci tu být sám.“ Žádal ji naléhavě a ona z jeho hlasu poznala tu strašlivou zoufalost. Podle všeho se od doby, co včera odešla, odsud nehnul. Byl tu celou dobu sám se svými myšlenkami a bolestí. Muselo to pro něj být hrozné. Měla za ním raději přijít už večer, ale byla přesvědčená, že je ještě brzy a on ji od sebe jen znovu odežene.
„Neodejdu, broučku. A neomlouvej se. Chápu to a všechno je dávno odpuštěno a zapomenuto.“ Ujistila ho, že se ani v nejmenším nezlobí. „Hicuješ. Jak dlouho ti už takhle je?“
„Nevím přesně.“ Přiznal. V podstatě to byla pravda. Většinu včerejška prospal a nebo se mu zdálo, že blouzní vlivem vysokých teplot. Chodila se mu vysmívat Anchesenpatoona a slibovala mu jen utrpení. Měl pocit, že snad zešílí.
„Máš jen teplotu, nebo je ti ještě něco?“ Chtěla dál vědět. S láskou mu asi nepomůže, takže se rozhodla ho postavit na nohy alespoň po fyzické stránce.
„Bolí mě hlava. Nepředstavitelně.“
„Ok. Tak proti tomu můžeme udělat něco zrovna. Na, tohle spolkni.“ Elke zaštrachala ve své tašce a vytáhla jednu z těch tabletek, kterou užívala, když bolívala hlava ji. Vtiskla mu ji do dlaně a šla rychle do sklenice napustit trochu vody. „Doktor mi je předepisuje na migrénu. Jsou docela silný a měly by zabrat.“ Poučila ho, když pilulku zapíjel. „Ještě to oblečení. Máš ho úplně mokrý.“ Přešla k jeho šatní skříni a vytáhla z ní čisté tričko. Kalhoty se ani hledat neobtěžovala. Beztak by mu v nich pod peřinou bylo zbytečně o to větší horko.
„Bille, musíme to sundat. Ty to sám nezvládneš?“ Všimla si, že chlapec se sotva udrží vsedě, natož aby se pokusil sám převléknout. Jen zavrtěl hlavou. „Dobře, pomůžu ti.“ Propocené tričko mu přetáhla přes hlavu a pak z něj ještě pracně vysoukala ruce, které nebyl schopen udržet zvednuté nad hlavou na tak dlouho, aby se s tím nemusela tak složitě pachtit. Nakonec se jí podařilo nasoukat ho ještě do čistého a stáhnout z něj rovněž propocené kalhoty.
„Lehni si.“ Instruovala ho dál a znovu ho přikryla. „Dojdu ti do lékárny pro něco na sražení teploty a nějaké jídlo. Kdy si naposledy jedl? Včera ráno se mnou, viď?“ Bill jen provinile přikývl. „Máš chuť na něco konkrétního?“
„Nemám ani moc hlad.“ Odvětil. Elke ta odpověď ani moc nepřekvapila.
„Tak já ti něco vyberu.“ Zabrumlala si spíš sama pro sebe. Zvedla se, popadla svoji kabelku a měla se k odchodu.
„Nikam nechoď, prosím.“ Ozvalo se z postele, jako když pípá malé kuřátko, které se ztratilo své kvočně a marně se ji snaží najít. „Já tu nechci být sám.“ Skoro až vyděšeně dodal. Elke u něj v cuku letu znovu seděla.
„Bille, já budu za chvilku zpátky. Ty prášky potřebuješ, stejně tak jako něco k jídlu. Ty si tu zatím schrupneš a ani nebudeš vědět, že jsem byla pryč.“ Snažila se ho uchlácholit. Z Billa bylo najednou ustrašené klubko nervů.
„Ne, odejdeš a už se nevrátíš, stejně tak jako on.“ Vypadlo z něj náhle tohle pro ni nepochopitelné obvinění. Nic takového by přeci nikdy neudělala.
„Jak tě to jen mohlo napadnout. Bille, jsem tu za pár minutek, ano? Vrátím se.“
Bill ji snad ale ani neslyšel. Vzlyknul a roztřásl se.
„Elke, proč odešel?“ Znovu plakal a chtěl po ní znát odpověď na otázku, kterou mu ale ona poskytnout nemohla. „Vždyť jsme se tolik milovali.“ Drmolil dál. „Slíbili jsme si, že budeme znovu spolu v našich nových životech. Jak to jen mohl nedodržet?“
„O čem to mluvíš? Jaký nový životy?“ Elke nic nechápala. Zřejmě musel začínat vlivem horečky mluvit z cesty.
„No přeci tenkrát v Egyptě. Vypil jsem to víno a umíral, a on byl se mnou. Vím, že tenkrát mě miloval, tak proč ne teď? Řekni.“ Vzlykal a upíral k Elke oči plné zoufalých otazníků. Byl jednoduše mimo. Ty léky byly již docela urgentní. Pomyslela si Elke. On jen blouzní. Ta horečka se musí bezpodmínečně srazit.
„Ok, jdu do té lékárny.“ Zvedla se a porozhlédla se po jeho klíčích, aby se za ním dostala nazpět. Ležely na psacím stole. Hodila si je do tašky a oblékla si svou bundu. „Nemusíš mít strach. Já ti slibuju, že se vrátím. Zkus zatím usnout.“ Nabádala ho.
„Elke, zůstaň, prosím.“ Zaslechla ještě, jak za ní volá. Nejraději by mu vyhověla, otočila se na patě a byla s ním, dokud by on o to stál, ale vzhledem k tomu, čeho byla svědkem, jednoduše musela pro ty prášky. Ještě ji napadlo, že nejschůdnějším řešením by bylo zavolat doktora, ale vzhledem k tomu, že Bill tyhle osoby v oblibě neměl ani v nejmenším, pokusí se pomoci nejdříve sama, a když to nezabere, začne to řešit přes lékaře.
„Do háje.“ Ulevila si před budovou koleje, když si uvědomila, že tak jako pekařství, lékárna za rohem není. Bude muset do města a to jí zabere minimálně s cestou zpět 45 minut, možná celou hodinu. Měla kliku snad jedině v tom, že autobus hromadné dopravy právě přibrzďoval před zastávkou, na kterou doslova dosvištěla jako vítr. Udýchaná nastoupila dovnitř a zhroutila se na jedno z volných sedadel. O 15 minut později vystupovala v centru a rovnou se rozeběhla k nejbližší lékárně.
Koupila všechno, co jí lékárnice doporučila na efektivní a co nejrychlejší sražení vysoké teploty, a obtěžkána různými medikamenty a spoustou rad, se vydala zpět za Billem. Cestou na zastávku míjela jednu z budov univerzity. Uvědomila si, že je to ta Billova. A to nebylo všechno. Taky ji trklo, že Bill má dnes vlastně to své pravidelné sezení se Steinem. Ty schůzky považoval za nesmírně důležité a dnes nebude moci přijít a profesor ho zřejmě očekává. Věděla, že to bude zdržení, ale nedokázala se tomu ubránit. Jako by jí snad šestý smysl napovídal, ať jde dovnitř a Billa u tohohle váženého učitele omluví, aby snad neupadl v nemilost, že nedorazil bez slůvka vysvětlení. Ve vestibulu se z informační tabule dočetla, kde má ten stařík svůj kabinet.
Když se dostala před jeho dveře, krátce na ně klepla a vyčkávala na vyzvání. Toho se jí ale nedostalo. Místo toho se dveře otevřely.
„Ehm, dobrý den.“ Pozdravila uctivě pána se stříbrnými vlasy, který si ji prohlížel zpod svých malých brýliček. „Jsem kamarádka vašeho studenta Billa Kaulitze. Dnes s vámi měl mít nějakou hodinu. Přišla jsem ho omluvit, že nebude moct přijít, protože onemocněl.“ Vychrlila ze sebe o překot a chtěla zase utíkat pryč, aby se zdržení neprotahovalo již ani o minutu déle, ovšem starý pán ji zadržel.
„Onemocněl?“ Povytáhl starý pán nedůvěřivě jedno obočí. „Nebo potkal někoho, do koho se bezhlavě zamiloval?“ Vyslovil svoji domněnku bez okolků a tentokrát obočí v údivu vystřelilo vzhůru Elke.
„Jak tohle…“
„Jak to vím? Úplně jednoduše.“ Pokrčil pán rameny a pokračoval. „Řekni, jsi dobrá Billova kamarádka? Dokázala bys mu pomoci, i když bych ti o něm teď řekl něco bláznivého?“
„Udělala bych pro něj cokoli, ale pane, Billovi teď není zrovinka nejlíp. Potřebuju se za ním co nejdříve vrátit s léky, nemám čas…“
„Jistě, chápu.“ Skočil jí profesor Stein do řeči. „Vysvětlím ti to cestou v autě.“ Řekl jen a rychle se shýbl pro nějakou kupku lejster, která měl položena vedle dveří. „Jdeme rychle. Času opravdu není nazbyt.“ Stein ji popadl za paži a táhl ji dolů ze schodů a ven z budovy. Nikdy by si nepomyslela, že by se mohl starý člověk tak rychle hýbat. Sotva stačila jeho tempu.
„Pověz mi ještě. Jak je to dlouho, co toho kluka potkal?“ Ptal se, když otevíral na parkovišti svoje auto. Na první pohled se zdálo stejně staré jako on sám. Elke značně pochybovala o tom, že se tenhle vrak vůbec rozjede.
„Předevčírem večer, nebo odpoledne. Neřekl mi to přesně. Je to nějak důležité?“
„Ó, to je velmi důležité. To už uplynula dost dlouhá doba. Máme méně času, než jsem doufal.“
„Jaký čas? Čas na co? O čem to pořád mluvíte?“ Prskala ty otázky Elke již dost podrážděně. Ten chlap ji znervózňoval. Nutil ji o Billa bát se mnohem víc, než se bála doteď.
„Čas na to, zachránit ho dřív, než umře.“ Vysvětlil prostě, jako by se nechumelilo, a otočil klíčkem v zapalování. Motor chytl na první pokus. Neuvěřitelné. To auto bylo zřejmě stejně vitální jako jeho majitel.
„Co jste to řekl?“ Vydechla nevěřícně a šokovaně zároveň.
„Poslouchej. Něco ti teď budu vyprávět o Billově životě a upozorňuji, že už jsem dost starý na podobné žerty, takže všechno, co řeknu, budu myslet naprosto vážně. A ty můžeš hodně pomoci tomu, aby to dobře dopadlo, uvěříš-li mi.“ Stein se rozhodl Elke všechno vypovědět, když už mu ji tak osud postavil do cesty. Nebo tedy spíše před dveře jeho kabinetu. On byl už přeci jen značně starý. Nedokázal uhlídat dobu, kdy Bill potkal svoji souzenou polovinu a nebýt jí, mohl Bill umřít, aniž by se on o tom vůbec dověděl. Tady byla alespoň vidět jeho neschopnost. Byl dobrý v teorii. Nepochyboval, že přijde na to, jak nakonec s Herembheba strhnout kletbu. Ovšem v terénu byl nemožný. Nebylo v jeho silách, aby za Billem běhal a hlídal ho na každém kroku. A tohle byl výsledek. Princ už možná dobrých 40 hodin přichází o svou životní sílu a on se to dovídá teprve teď.
„Tvůj kamarád se narodil už před mnoha tisíci lety.“ Začal profesor svůj příběh. „V Egyptě nebyl nikým jiným, než samotným faraónem Tutanchamonem. A v té době se zamiloval. Byl to chlapec, stejně starý jako on, a jeho city mladému panovníkovi opětoval v plné míře, ovšem jejich láska byla přervána v samotném začátku. Tady.“ Stein hodil Elke do klína dokumenty, které tak kvapně sebral ve svém kabinetu. „Tohle jsou přeložené dokumenty, které sepsal otec Áje, Billův, tedy Tutanchamonův učitel. A tady.“ Zalovil v kupce papírů, jedním okem pozorujíc vozovku před sebou, a vytáhl zespodu dva portréty. „Tohle jsou originály. Takhle Áje zachytil podobu královu a podobu vrchního velitele armády. Reinkarnace nemusí být v každém detailu podobná jejímu předchůdci, ale základní rysy bývají většinou zachovány. Tady alespoň můžeš vidět, že nelžu. Bill je Tutanchamonovi podobný neskutečně.“ Měl pravdu. Z toho potrhaného zežloutlého papyru se na ni opravdu díval její přítel, jen líčení bylo mnohem výraznější, než jaké nosil teď, a vlasy postrádaly bílé pramínky. A ten druhý? V minulosti světlé, do tlustých pramenů spletené vlasy, v současnosti vystřídaly černé copánky, náušnice a piercing ve rtu, ale poznala v něm Toma Trümpera. Běhal jí z toho snad až mráz po zádech. Hypnotizovala dál ty dva obrázky a Stein pokračoval ve vyprávění.
„Tutanchamonova manželka ho otrávila a on, umírající v náručí své jediné lásky, slíbil, že se sejdou znovu. Zemřel ale dříve, než mohl z úst Anchesenpatoony slyšet kletbu směřovanou na ně dva. Herembheb si na něj nemá v novém životě vzpomenout, odmítne ho, a Bill bez něj bude pomalu umírat.“ Elke stekly po tvářích první slzy. Nechtělo se jí vůbec přijmout, že by jejího přítele čekal tak krutý osud. Teď najednou dostaly smysl i ty věty, které jí Bill říkal, než odešla pro léky. Myslela jen, že mluví z cesty. On ale věděl, kdo je a ona ho měla za blázna.
„Bože, to ne.“ Vydechla zděšeně. „Ten… ten kluk je parchant. Jak chcete zařídit, aby byli spolu?“
„Neposlouchlas? Je to jen důsledek kletby. Musíme zařídit, aby si na Billa vzpomněl, a všechno bude v pořádku.“ Pln optimismu jí sdělil, jako by to snad bylo tak jednoduché, jako si ráno vyčistit zuby.
„Ok…“ Pokusila se přemýšlet taky trochu pozitivněji. „A jak se zbavíme toho… té… k… kl…“
„Kletby.“ Pomohl jí trochu. „To je to, co právě ještě nevím. Tutanchamon měl před svou smrtí něco Herembhebovi darovat, jenže…“
„Tomovi.“
„Cože?“
„Ten kluk se teď jmenuje Tom.“ Objasnila Elke.
„Aha… tak tedy Tomovi cosi daroval, jenže já se nemůžu dopátrat co. Část toho všeho, co Áje sepsal, se musela ztratit, nebo to někdo úmyslně zničil, protože ten předmět není nikde uvedený. Každopádně je to to jediné, co otevře Tomovi oči. Musíme rychle, protože máme už jen…“ Profesor se odmlčel. Čas byl neúprosný.
„Kolik, kolik nám zbývá?“ Všimla si Elke té odmlky.
„Získáme trochu víc času, pokud budeme Billa držet v iluzi, že ho Tom miluje, jen teď nemá čas, aby za ním zaskočil.“
„Nemá čas?“ Nevěřícně na to zareagovala.
„No dobře, dobře. Nemám to ještě moc promyšlené, ale něco mu říct musíme. Hlavně ho musíme držet od něj co nejdál, dokud nezjistím, kde vzít tu věc, jinak…“
„Jinak co?“
„No… prostě by se to celé urychlilo.“ Řekl profesor nejednoznačně. To taky nemůže jednat trochu srozumitelněji a všechno na rovinu vyklopit? Honilo se Elke hlavou.
„Jak urychlilo?“
„Bill by nezvládl, kdyby se s ním měl vidět a on ho odmítl. K tomu setkání musí dojít, až…“
„Až najdem tu věc.“ Doplnila Elke.
„Přesně.“ Potvrdil Stein a zajížděl na parkovací místo v areálu kolejí. „Ale i tak je to celé omezené. Lhaní nevydrží věčně. Hádám, že máme tak dva, možná tři dny.“ Elke vytřeštila zděšením oči. To tedy vskutku nebylo mnoho. Spíše se jí to jevilo jako vyloženě šibeniční termín.
„A jak to teda najdeme?“
„No, já předpokládám, že… Bill si měl na svůj minulý život po tom, co se ti dva potkali, kompletně vzpomenout, takže předpokládám, že bude prostě vědět, co mu dal.“
„Vzpomněl si. Na život ano.“ Usadil se Elke na tváři úsměv. Tohle už věděla. Mluvil o tom přeci před ní. Konečně v ní blikla malá jiskřička naděje, že by nic nemuselo dopadnout až tak černě. „Tak rychle za Billem.“ Popohnala Steina.
autor: Ainikki
betaread: Janule
Tak teď teprve začíná to pravé drama….akorát mám pocit,že Bill to Tomovi už daroval…daroval mu sebe…xD těším se na pokráčkoooooo 😉
musí si vzpomenout…..a Bill nesmí zemřít…sakra sem naplá jak struna na Tomově kytaře….x))
ježiš, takhle useknutý, pomoc! doufám, že si Bill vzpomněl nebo vzpomene co nejdřív, jinak nevim, ježiš, já jsem úplně napjatá a bojím se, to nevydržim do dalšího dílu, kristovanoho! ale je to úžasnýý!
no šup ….
Tak teď jsem maximálně napnutá… Bille, vydrž! Honem dál!!!
ohhh já z té story naprosto nemužu. Je to geniální! potřebuji co nejrychleji další díl!!
aaa ! ne chudacik Bill ! 🙁 Ten Stein a Eike si musia pohnut ! Bill nesmie zomrieť … som zvedavá na další diel .. 🙂
Hej ale jako takhle nás napínat… Naprosto dokonalé
už se těším na další díl
dobre 🙂
Aaa! tohle mi nedělej! Napnutá jak to dopadne a ty to zrovna utneš? NEEE! Rychle dál!!!
Ááá, to ne, ukončit to v tak napínavým momentě, dalšího dílu se nedočkám… x)
Teeda, ten děj je naprosto fantastickej, vůbec jsem nečekala, že to bude mít tak náhlej spád x) Ale jestli Bill umře dřív, než se zas uvidí s Tomem, tak z toho asi umřu taky… x( x) Ale já jsem optimista, takže věřim, ne, já to vim (xD), že určitě bude happyend a my se ještě dočkáme další "velký noci" x)
A dokonce jsem si i díky Reinkarnaci uvědomila, že skutečná socha Tutanchamona je Billovi vážně trochu podobná xD
Tak hlavně honem další díl x)
[11]: No dyť, to je starej známej fakt, na to už přišla naše důftivpná Allegator daleko dřív než já. Ty jsi neviděla tohle její video? -> http://www.allegator.org/blog/?page_id=35
bozee… rychlo pokracko..aa.. uz nevydrzim..sup sup..pokracko.. rychlo xDDD
[12]: Tak tohle video mi nějak uniklo xP xD… já jen že mě to tak napadlo, když jsi v tý povídce psala o jejich podobě, tak když jsem si je oba představila, tak mi přišli úplně stejný xD kdoví, třeba má Bill opravdu nějaký egyptský předky, o kterých sám ani nemá tušení xD I když Tutanchamonovi chybělo sebevědomí a choval se pořád jako děcko (teda tohle jsem četla xD xD), což se vůbec nedá srovnat s Billovým egocentrismes xD xD
tY jOO =Op To Bude Eště zajimavé =o) Těšíííím se na pokračko hlavně at Bill neumře a Tom ho Miluje =oP
No autorka je na zabití v tom nejnapínavějším to utne…Jsem zvedědavej jestli ho Tom mam rad…no myslím si taky ze Bill mu věnoval svý panictví…to je ta vec po který patraji…
[16]: 😀 😀 😀 To je zajímavá představa, to mě vážně pobavilo. Každopádně to stojí za zamyšlení. 🙂 No ale když už tu bylo nakousnuto tohle téma, tak vlastně se tu nabízí ještě taková menší debata, jestli se Bill dal považovat za panice, když byl pár let předtím znásilněn. To ti možná uteklo, ale to tam asi dvakrát zaznělo. Já osobně se přiznávám, že nevím, jak se k tomuhle postavit… Tak jak to vidíš ty? 🙂
Tak se to začíná pěkně rozjíždět! =) Já už k tomu ani nemám co dodat, máš výjimečný talent, povídka originální, super… =)
[17]: teď sem viděla to video a nějak se z toho nemůžu vzpamatovat….x) že by náš Bill byl opravdu v minulém životě velký vládce? x)
Jejda…milá Ainikki no jsem to myslel tak,že když te někdo znasilní tak není dobrovolný, ale když to dělal s někým koho miluje tak to mohl brát ze je to pro něj poprvý…poprvý kdy to chce…a tamto hnusný vytěsnil z paměti
No tak to je maximálně napínavé. Když jsem to četla, tak jsem to úplně hltala očima a chtěla to přečíst všecko najednou, ale nešlo to a když to šlo prostě postupně, tak mě to stresovalo, že to najednou nemůžu všechno vědět. Chudák Bill musí neskonale trpět. Snad se to už všechno vyřeší a zjistí, že mu dal ten prsten.
wow! začíná to být dost napínavý
To, že si spomenul ale nič neznamená, on už bol mŕtvy keď mu Tom ten prsteň vzal 🙁 bože to je napínavé. Ale úžasné.