Vyléčím tě láskou 7.

autor: Rachel

„Tak se zatím mějte hezky a užívejte ty předepsané léky pořád v tom samém intervalu. Za týden se mi přijďte ukázat, výsledky testů už budou do té doby zpracovány a my budeme vědět, co dál,“ Tomovy rty se zvlnily do milého úsměvu a Tom ochotně přiskočil k postarší paní, až doteď sedící na židli naproti němu. Gentlemansky jí otevřel dveře do chodby a viděl, jak na něj stará dáma s úsměvem mrkla.

„Děkuju moc, pane doktore. Nashledanou,“ poděkovala a naposled zamávala Tomovi, který jí pozdrav s úsměvem oplatil. Tuhle paní měl moc rád a rád si s ní povídal i přesto, že dnešní den byl pro něj opět extrémně nabitý prací, velmi rád svou oblíbenou pacientku viděl. Většině lidí přišla až moc stará, Tom ji však viděl jako veselou a čipernou paní.

Pohledem přelétl po prázdné čekárně a úlevně si vydechl. Už už chtěl dveře zavřít, jeho počínání však přerušil veselý a známý hlas, který se rozezněl celou chodbou až k Tomovi, který se po něm automaticky otočil.

„Tome! To jsem rád, že tě vidím. Nesu ti pár výsledků rentgenu od tvých pacientů,“ doktor Hoffmann se zeširoka usmál a v ruce sevřel složku s výsledky, poplácávajíc po rameni Toma, jehož výraz ve tváři se změnil na chápavý.

„Ach tak, vlastně. Málem bych na to zapomněl,“ nechápavě zavrtěl hlavou a v mysli si zkoušel vybavit, co všechno se mu už od dnešního rána stalo. Nejen, že zaspal a přišel tím pádem do nemocnice později, což nebývalo jeho zvykem, ale také kvůli svému zpoždění nestihl spoustu věcí. A mezi nimi i tu jednu, na kterou se od včerejšího večera těšil víc, než na cokoli jiného. A právě proto teď pozdvihl pohled od složky a spočinul jím na doktorově tváři. Byl to právě doktor Hoffmann, který mu dnes s většinou jeho práce pomáhal a za to mu byl Tom neskonale vděčný.

„Pane Hoffmanne, děkuju moc, že jste mi dneska tolik pomohl. Je mi to strašně hloupé, že jsem se takhle zpozdil, a ještě jsem Vás zatěžoval mou prací….“ začal opatrně, příval jeho omluv byl však ukončen doktorovým úsměvem na jeho tváři. Pan Hoffmann nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Nemáš mi za co děkovat, Tome. Říkal jsem ti přece, že ti vždycky nabídnu svou pomoc, když ji budeš potřebovat. Vůbec mě to nezatěžovalo, a už vůbec ne ráno, když jsem prohlížel toho chlapce,“ odmlčel se a zapřemýšlel, takže nemohl vidět, jak Tom zbystřil. Zvědavě zamrkal a pohledem přímo visel na rtech lékaře, který se spokojeně pousmál.

„S takovými pacienty, jako je on, je radost pracovat. Celou dobu jsme si povídali a prohlídka taky dopadla dobře. Jen…. zdá se mi, že byl trošku zklamaný. Jako by nepočítal s tím, že místo tebe jej přijdu prohlédnout já. Nevím, třeba se mi to jen zdálo,“ pokrčil nevědomky rameny, aniž by si uvědomil, co tím mladému lékaři, stojícímu před sebou způsobil. Tom se pousmál a najednou pocítil, jak se jeho srdce prudce rozbušilo při myšlence na černovlasého chlapce.

„Vážně?“ šeptl nevěřícně, avšak stále se sotva znatelným úsměvem na rtech, a odpovědí mu bylo lékařovo pokývání hlavou.

„Myslím, že ano. Promiň, Tome, ale už budu muset jít. Taky se mi tam nakupilo práce,“ přiznal pan Hoffmann a naposled se usmál na Toma, který souhlasně přitakal.

„Jistě, nebudu Vás zdržovat. A děkuju moc,“ zvolal za odcházejícím lékařem a nato za sebou zavřel dveře své ordinace, opírajíc se o ně zády.

Jeho rty se během pár vteřin okamžitě zvlnily do úsměvu a Tom zasněně upřel oči na bílý strop, v duchu si opakujíc lékařova slova. Nemohl tomu uvěřit. Nemohl, nevěřil, a přesto to byla krásná skutečnost, ze které se Tom od včerejšího večera ještě ani nestačil vzpamatovat, moc dobře si ji však uvědomoval a díky ní se cítil zvláštně, přesto však příjemně. Pocit, se kterým včera mířil do své ordinace se snad ani nedá popsat slovy. Najednou byl šťastný, ale tak zvláštně šťastný a to jen z těch pár vět, které spolu s Billem prohodili. Pro někoho byly možná úplně obyčejné, pro Toma však jejich význam znamenal víc, mnohem víc, než by se mohlo zdát. Bill jej opravdu překvapil a možná i víc než jen to. Netušil a ani moc nevěřil tomu, že by byl ten zamračený a věčně nespokojený chlapec schopen něčeho takového jako omluvy, Bill jej však velmi překvapivě přesvědčil o opaku tak, že se mladý lékař nestačil divit. Kdyby mu ještě včera touto dobou někdo řekl, že se na něj večer bude Bill usmívat, nejspíš by jej považoval za blázna. Teď, když však věděl, jak krásný Billův úsměv ve skutečnosti je, a jak moc mu sluší, sám se musel usmívat, aniž by si to uvědomil. Vůbec mu to však nevadilo a Tom s úsměvem přešel ke své židli, aby se na ni mohl posadit. Možná už získal skvělého pacienta, kterého si vždycky přál, nic už pro něj nemohlo být důležitější. Jen černovlasý chlapec, na kterého se dnes už od rána Tom z nepochopitelného důvodu moc těšil. Netušil proč, ale dnešního večera už se nemohl dočkat.

Tiché kroky se roznesly ztichlou nemocniční chodbou a jejich majitel pohledem přelétl své hodinky na levém zápěstí. Bylo teprve krátce po páté a Tom si nervózně odkašlal. Byl sice ještě čas, on se však rozhodl jít za Billem teď, než si opět sedne k práci v podobě třídění složek a karet pacientů. Podvědomě zamířil k jeho nemocničnímu pokoji, a když se jeho pohledu naskytly už známé dveře, trošku nervózně si stisknul prsty. Byl velmi zvědavý, jak bude jeho dnešní návštěva probíhat a jak se bude Bill po včerejšku chovat. Dobře… nebo tak jako předtím?

Lehké cvaknutí dveří protrhlo ticho na chodbě a přinutilo tak Toma ukončit tok svých myšlenek. Tom zamyšleně pozvedl hlavu, jeho zamyšlený výraz ve tváři se však okamžitě změnil na usmívající se, když před sebou spatřil už od pohledu známou osobu. Simone se usmála a tiše za sebou dveře zase zavřela.

„Dobrý den, pane doktore. Jdete za Billem?“ optala se zvědavě, přesto však s úsměvem na tváři. Tom se však usmál a souhlasně pokýval hlavou.

„Ano, jdu ho prohlédnout, mám potom ještě nějakou práci. A co Vy? Byla jste na návštěvě?“ odpověděl jí protiotázkou a pozorně se zadíval do jejích očí. Byly známé, tolik moc známé. Nápadně mu připomínaly ty, do kterých se včera díval, a které jej do sebe vtahovaly čím dál hlouběji. Simone souhlasně přitakala, nato však trošku znejistěla.

„Nevadí to, že jsem za ním přišla?“ zeptala se trošku polekaně, Tomův úsměv ji však přesvědčil o opaku a Tom zavrtěl hlavou.

„Samozřejmě, že ne. Můžete za Billem přijít kdykoli v návštěvních hodinách,“ dodal a s úsměvem pozdravil jednoho ze svých kolegů, jdoucího po chodbě. Simone se sama pro sebe usmála a mírně sklopila pohled dolů. Moc dobře dnes zaznamenala jistou změnu v Billově chován,í a moc dobře viděla jeho spokojený výraz a šťastný úsměv po celou dobu její návštěvy. A také moc dobře věděla, k čemu se jejich dnešní rozhovor ubíral. Nebo spíš ke komu? Opatrně pozvedla pohled a když se setkal s tím Tomovým, vesele se na Toma pousmála.

„Bill o Vás moc hezky mluvil,“ přiznala a viděla, jak v Tomových očích zazářily malé, téměř nepatrné jiskřičky radosti. Tom se usmál, než však stačil něco říct, přerušil jej zvuk Simonina mobilu. Simone rychle očima přeletěla krátký text a nato se na Toma omluvně usmála.

„Promiňte, ale už budu muset jít. A abych nezapomněla, Bill před chvilkou usnul, takže ho asi budete muset vzbudit. Děkuju Vám moc za všechno,“ dodala a narychlo se rozloučila s Tomem, který během pár vteřin na chodbě opět osaměl. Nervózně si promnul prsty a zadíval se na dveře před sebou. Byla to jediná překážka, která jej dělila od černovlasého chlapce a Tom se na ni trošku nesměle zadíval. Od spícího chlapce. Mírně přivřel víčka a s myšlenkou s jen jediným středem bázlivě spočinul svou dlaní na klice bílých dveří.

Celý pokoj byl ponořen do zlatavé záře slunce, které se v ní koupalo a které svými paprsky vyhledalo Tomovu tvář mezi dveřmi, aby ji mohlo pohladit. Tom sotva slyšitelně proklouznul dovnitř a jen velmi tiše je za sebou zase zavřel. Věděl, že Bill spí a právě proto se jen tiše, jako myška, otočil.

To, co se však naskytlo jeho očím mu vyrazilo dech a Tom jen omámeně zůstal stát na jednom místě, překvapeně hledíc na pohled před sebou. Na pohled, které jeho oči a jeho mysl ještě ani nestačila vstřebat a Tom jen omámeně upíral oči na něco, co ještě nikdy nespatřily a nad čím se mu teď ztratil hlas. V bílých nemocničních peřinách leželo spící černovlasé stvoření a s tichým odfukováním se oddávalo kouzlu spánku. Ani nevnímalo skutečnost, že se na něj upírá pár oříškových očí, jejichž majiteli se právě přes rty mihl náznak úsměvu. Tom se podvědomě pousmál a jen s nepatrnou špetkou odvahy se odvážil popojít blíž k nemocniční posteli a k židli, na které obvykle sedával, když Billa prohlížel. Bál se, moc se bál, aby Billa nějak nevyplašil nebo nepolekal, proto se jen tiše posadil na židli a znova se zadíval na pohled před sebou, stále se usmívajíc. Přišel mu tak zvláštní, tak neobyčejný – stejně, jako byl i Bill, na jehož spící tvář se teď Tomův zrak upíral. Najednou mu ten jeden jediný pohled přišel dokonalý a Tom se jen těžko bránil si tuto skutečnost přiznat. Jen marně ji odmítal, aby si nakonec, při jediném pohledu na černovlasého chlapce, přiznal jediné.

Ano, on byl dokonalý. Uhlově černé vlasy, jindy v dikobrazím účesu, byly nyní rozprostřeny jako závoj po celém bílém polštáři, a Tom téměř nedýchal úžasem a obdivem, který se zračil v jeho očích. Nemohl z té krásy před sebou spustit oči. Billova tvář mu už od prvního okamžiku, co ji spatřil, připadala krásná, teď ve spánku mu však připadala ještě krásnější. Jako by ani nepatřila člověku, ale porcelánové panence. Alespoň Tom si to tak myslel. Ještě nikdy neviděl jemnější rysy tváře, než právě u černovlasého chlapce. Křehkost a jemnost, která z něj vyzařovala, zbavila Toma všech jeho myšlenek a na Tomových rtech se rozlil milý úsměv. Jeho oči zkoumaly Billovu tvář a putovaly po ní, až se dostaly k pevně semknutým víčkům s krásnými dlouhými řasami, které se ve spánku nepatrně chvěly. A nebylo to jen spánkem. Tom se nahnul blíž a očima spočinul na tenkém pramínku černých vlasů, pod nímž se teď husté řasy jen sotva znatelně mihotaly. Sám pro sebe se pousmál, v tom jej však jako blesk zasáhla jedna, možná trošku více troufalejší a odvážnější myšlenka. Myšlenka, která sice u Toma vyvolala malý strach, přesto se mu však hned zalíbila a Tom se rozhodl ji uskutečnit. Cítil, jak se jej zmocňuje nervozita, přesto se však odhodlal a zhluboka se nadechl.

Jeho prsty se třásly a srdce bilo jako na poplach, když se jejich bříšky jen lehce dotknul malého pramínku, aby jej mohl sundat z chvějících se řas chlapce, nad jehož krásou se mu právě zatajil dech. Až teď, když si prohlížel detaily jeho tváře, viděl, kolik krásy, křehkosti a jemnosti se v ní až doposud jeho očím skrývalo. Teď ji však viděl – a to bylo to, co mu vykouzlilo na rtech úsměv.

„Bille? Bille, vstávej,“ zašeptal s neskrývanou něžností v hlase, až se sám sobě divil, kde se jí v něm tolik vzalo. Když však spatřil lehké pohyby víček, všechny jeho otázky byly rázem ty tam a Tom se pousmál nad pohledem dvou rozespalých očí, které se na něj upřely. Z Billových úst vyšel sotva slyšitelný výdech a Bill jen znova přivřel víčka pod tíhou spánku, který jej znova začal zmáhat, jeho počínání však přerušil nádherný medový hlas, linoucí se k jeho uším.

„Dobré ráno. Nebo… spíš odpoledne?“ Tom se pousmál nad sotva viditelným mžouráním a nemohl spustit oči z Billa, který na něj ospale zamrkal a nepatrně se pod peřinou ošil. Pohled do dvou rozzářených očí, plných čokolády, mu přišel nezvykle krásný a Bill se nad ním sám pro sebe pousmál, aniž by si uvědomil, co dělá, stále ještě v říši snů. Uvědomil si to až ve chvíli, kdy se závoj jeho snů rozplynul a jeho oči spočinuly na tváři mladého lékaře, jehož rty stále zdobil milý úsměv. Billova mysl se konečně vrátila zpět do reality a Bill si až teď uvědomil jednu hlavní skutečnost. Skutečnost, která jej nemálo polekala a díky které se teď Bill zprudka posadil na posteli, třeštíc na Toma své vystrašené oči.

„J-já… já… omlouvám se, jen… Jen jsem n-na chvilku usnul a… omlouvám se…“ vykoktal omluvně a zahanbeně sklopil hlavu. Přišlo mu neuvěřitelně trapné, že si tu takhle vyspával a Tom místo, aby jej prohlížel, jej musel budit. U nějakého jiného lékaře by mu to bylo srdečně jedno, u Toma však ne. Nechtěl se před ním ztrapnit, ale bohužel… už se stalo.

Tom to takhle však vůbec neviděl. Nepřišlo mu to trapné, ani nevhodné, ba právě naopak. Byl rád, moc rád za ten krásný pohled, při myšlence na něj se mu opět tajil dech. A nyní měl před sebou pohled ještě krásnější, neměl důvod se zlobit, ani Billa považovat za trapného. Pousmál se nad otlakem od polštáře na jeho tváři a nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Nemusíš se vůbec za nic omlouvat,“ zašeptal a zadíval se do Billových překvapených očí, které k němu vzhlédly. Stačil jen jeden jejich pohled a Tom cítil, jak tlukot jeho srdce zrychlil. Kdybys jen věděl, jak nádherný jsi, když spíš. A za to by ses chtěl omlouvat? Ne, to já bych se měl omluvit. Omluvit za to, že jsem se tvojí krásou nechal unášet.

„Tak, můžeme začít?“ optal se s úsměvem, a když mu bylo odpovědí Billovo souhlasné kývnutí a natažená paže, rychle se nahnul pro jeden ze svých přístrojů, aby mu mohl změřit tlak.

„Myslím, že je všechno v pořádku, pokud tě samozřejmě nebolí hlava,“ dodal Tom a naposled si poslechl pravidelný tlukot Billova srdce. Bill však zavrtěl hlavou a teď to byl on, kdo věnoval Tomovi svůj úsměv. Tom mu jej oplatil a spokojeně si své lékařské pomůcky uložil na jejich místo. Lépe už jeho dnešní návštěva ani dopadnout nemohla. Po celou dobu si spolu povídali a občas se i zasmáli vtípkům, kterými Tom nešetřil. Konečně cítil, že je všechno tak, jak má být. A také cítil, že největší zásluhu na tom má Bill. Pomalu se posadil zpět na svou židli a s úsměvem pozoroval, jak si Bill pečlivě rovná svoji peřinu.

„Měl bych tě pochválit,“ začal příjemným tónem svého hlasu, dívajíc se na Billovy ruce, které v jedné vteřině ustaly ve své činnosti. Jejich majitel zvědavě pozvedl svůj pohled k tomu Tomovu.

„Za co?“ zeptal se první otázku, která se mu utvořila na jazyku, a s překvapením v očích se zadíval na Toma, který právě svým pohledem přejížděl po jeho tváři, aby se s nimi mohl setkat.

„Třeba za to, že sem teď chodím mnohem raději, než ještě před pár dny. A stále ještě nevím proč,“ zašeptal, přestože dobře věděl. A věděl to i Bill, který nesměle uhnul svým pohledem před tím Tomovým a mile se pousmál.

„To bude asi tím, že… Že ještě před pár dny tu seděl nafoukaný, drzý kluk, který všechny kolem sebe urážel a okřikoval. Ale teď už ví, že takový být nechce a ani nebude. Nechce být zlý a chovat se ošklivě k lidem, kteří se o něj starají a snaží se mu pomoci. Proto ta změna,“ dodal šeptem a sklopil pohled ještě víc, nato se však k jeho uším dolinulo něco, co ani v nejmenším neočekával. Srdce se mu na zlomek vteřiny zastavilo a Bill překvapeně vzhlédl k mladému lékaři, jehož rty vyslovily slova, které jej svým teplem pohladily a zahřály na duši.

„Ale krásná,“ Tomovy koutky úst se zacukaly a Tom s úsměvem zamrkal, když viděl, jak k němu moře té, už od pohledu nejlahodnější čokolády, vzhlédlo. Bylo tak krásné a nad jeho kouzlem se všechny Tomovy myšlenky rozplývaly jako mýdlové bublinky. Toužil jen po jediném. Aby se mohl topit v jeho hloubce, aby se jím mohl nechat unášet. Hleděl do něj a vůbec si neuvědomoval, že všechny jeho smysly mu začínají vypovídat službu. Pomalu, velmi pomalu se jím nechal vtahovat…

Ani netušil, jak dokázal sám vstát ze své židle a jít ke dveřím. Probralo jej až tiché zavolání, načež se po něm otočil.

„Tome?“ Bill si na posteli poposedl a naposled se zadíval do očí chlapce, které se setkaly s těmi jeho. „Děkuju Vám za všechno. I za to, že se o mě tak hezky staráte,“ pokusil se o úsměv a upřel na mladého lékaře svůj pohled, plný vděčnosti a oddanosti. A Tom ji viděl.

„O pacienty, na kterých mi záleží, se starám rád. A vždycky budu,“ zašeptal a věnoval poslední svůj pohled těm krásným očím. Rozzářenou čokoládu, lesk a jiskřičky radosti, které v nich i na dálku viděl, mu vykouzlily na rtech úsměv a Tom jen s tichým přáním dobré noci vyklouznul ze dveří pokoje ven na chodbu.

Ani nevnímal skutečnost, že se stále usmívá, vůbec mu to však nevadilo. V tuto chvíli byl šťastný, spokojený a měl radost, kterou mu nemohl nikdo vzít. Měl svůj důvod k úsměvu a vůbec jej nezajímalo, že o něm ostatní nemají ani potuchy a vůbec ho neznají. On jej znal a věděl o něm a to bylo pro něj to hlavní. To bylo to, co mu znova a znova vyvolávalo na tváři úsměv – dokonce i teď, když za sebou zavřel dveře své ordinace a uvolněně se posadil na svou židli, opírajíc hlavu a zasněně přivírajíc víčka.

Myšlenka na černovlasé spící stvoření v bílých peřinách jeho tvář celou rozjasnila – a vůbec poprvé během několika posledních dní u něj vyvolala šimrající pocit, plný lehounkého třepotání malých křidýlek.