autor: Gerico
varování: není twincest
Seděl na parapetu a nervózně kouřil. Byl naštvaný. A moc.
Nesnášel ho. A zároveň miloval.
Už dávno věděl, že není jako ostatní kluci, věděl to už dlouho, ale nechtěl si to připustit, protože si myslel, že by ho mohli všichni odsoudit, ale především se bál jeho názoru, bál se, co mu řekne, když na něho vybalí, že ho miluje…
Nesnášel lásku.
´Proč ON?! Proč ne někdo jiný, kdokoli…´ Ptal se sám sebe a zapaloval další cigaretu. Za špinavým oknem hotelové chodby pro zaměstnance si tiše žila svým vlastním životem Paříž. Zbožňoval to město, bylo tak tajemné, mělo svou vlastní magii a romantiku…
„Bonsoir mademoiselle Paris…“ zazpíval kousek písně a usmál se na uklízečku, co prošla kolem. Ta se na něho podívala jak na vraha.
Zpívat rozhodně neuměl.
Požitkářsky natáhl cigaretový kouř do plic tak, až se mu zatočila hlava. ´Jednou mě to zabije…´, pomyslel si. Najednou se cítil klidný a uvolněný, neměl žádné myšlenky…
Kromě jedné.
Pořád na něho musel myslet, ať se hnul kamkoli, pořád ho viděl, slyšel, cítil… Proklínal den, kdy z trucu a úplně opilý kývnul absolutně neznámýmu chlapíkovi v klubu na nabídku založení kapely.
Podíval se z okna. Přes tmavý povlak špíny se vše na druhé straně zdálo pochmurným, přestože věděl, že dnes není na nebi ani obláček. Uviděl fanynky, jak se snaží dostat do hotelu po požárním schodišti. Dostal chuť to okno otevřít a vysmát se jim, říct, že ze sebe jen dělají hloupé slepice, že by teď měly sedět spíš doma a učit se do školy, nebo probírat venku s kamarádkami nový hadry, nebo cokoli, a ne tady nebezpečně trapčit na vratkým požárním schodišti…
Beztak chtěly jen vidět JEHO.
Zavřel oči, byl unavený.
Přemýšlel, že s tím skončí, se vším tím humbukem kolem nich, ale nemohl, pořád cítil odpovědnost vůči kapele, lidem z týmu, fanynkám nakonec!
Ale stejně nejvíc vůči němu.
´Zase on!´ Bouchl pěstí do zdi.
´Poslechni své srdce, vždy ti pomůže, poslechni své srdce, předtím, než mu řekneš sbohem´. Opakoval si tuto větu pokaždé, když byl na dně a měl pocit, že mu už nikdo nedokáže pomoci…
Zase se podíval z okna. Měl chuť to okno otevřít, vyskočit a letět, letět, letět…! Být svobodný…
´Komm und hilf mir fliegen! Leih mir deine Flügel´n!´
Típnul poslední cigaretu a vstal. Byl rozhodnutý, že mu to řekne. Zavřel oči, představil si ho před sebou, nadechnul se a…
„Ahoj Gustave, nezapálíš mi?“
autor: Gerico
betaread: Janule
whoa!drsne..sem dumal celou dobu kdo to muze byt.. XD uaaa,pekny,hezky napsany 🙂
tak to by chtělo pokráčko!! píšeš moc dobře tak si myslím že by ses nemusel/a (podle přezdívky jsem nějak nedokázala určit zda si kluk či holka…XD )bát do toho pustit…. mě by moooooc zajímalo jak to skončí…
Nová tvář na blogu, že? Doufám, že můj mozek to pobral správně-Bill+Gustav? Jedinečná kombinace… Gugise lituju, ale, upřímně, doufám, že se později dohromady nedali.
pěkný…moc..x)
To je moc zajímavý a hezky napsaný!! jsem taky celou dobu přemýšlela, kdo by to mohl být 🙂
Od tebe čtu snad první povídku..a rozhodně nelituju..bylo to moc pěkný..vždycky když čtu ty názory kluků na fanynku..musím nad tím přemýšlet,jestli si to vážně nemyslí..kdyby to tak vážně brali..to by bylo smutné 😀
děkuju vám všem za dobré hodnocená, nečekala jsem takový ohlas 😀
[2]: pokračovat nebudu, nemam to ráda, nikdy nic nedotáhnu do konce 😀 spíš napíšu nějakou jednodílovku a spíš ten slash než twc 😀 jo a jsem holka ;D
wow! to bylo dost zvlašní… mělo to svoje kouzlo a takové nepětí 🙂 pěkny