Za štěstí zaplatíš! 9.

Tma… Jediné, co viděl, a co panovalo kolem něj, byla nepropustná tma, která halila jak jeho pokoj, tak jeho srdce. Sluneční svit neměl šanci se přes zatažené žaluzie a těžké černé závěsy dostat dovnitř, nebylo vidět pomalu na krok, stejně se však raději tiskl do úplného rohu místnosti a vyděšeně těkal po závěsech. Nebylo to však světlo, čeho se bál a před čím se schovával.

Z ulice sem doléhal tlumený křik fanoušků, kteří neodbytně okupovali od včerejška jejich dům. Většina je sem sledovala už od autogramiády, ze které se jim s menšími komplikacemi podařilo uniknout, a zbytek šílených fanynek se zde nashromáždil během noci.

„Jděte pryč… nechte mě být… nechci…“ špitala jeho ústa neslyšně pořád dokola, ale křik nepolevoval. Ještě víc se schoulil a po tváři mu zase začaly téct slzy a nebyl tady nikdo, kdo by mu je setřel. Jak by taky mohl, když všechny od sebe odehnal…

Flashback

Konečně se ochrance podařilo dostat Billa až domů, kde si ho ve dveřích okamžitě stáhla do své náruče vystrašená Simone. Konejšivě k sobě syna přitiskla a hladila ho ve vlasech, potom pokynula mužům, že mohou jet a zavedla Billa do obýváku, kde ho opět objala.

„Už je dobře, Bille… už jsi doma…“ špitla mu do ucha a Bill se k ní jen vyděšeně tiskl. Chvěl se jako lísteček ve vichřici a tiše vzlykal, ovšem jen do doby, než popotáhl a nasál matčin parfém. Nikdy předtím mu nepřišel zvláštní, byl to tuctový parfém, který používá každá druhá žena a dívka, ale teď se mu zorničky zúžily hrůzou. Přesně takový parfém měla ta dívka, která se k němu natahovala pro podpis… Před očima se mu vyjevily její natahující se paže, lačnící po doteku a on vykřikl hrůzou. Prudce od sebe matku odstrčil a utekl do svého pokoje, kde se bleskurychle zamkl a schoval se pod deku.

„Ne… Tome… Tome…“ Špital pořád dokola prosebně bratrovo jméno, dokud se po nekonečně dlouhé době neozval zvuk motoru jeho auta a on prudce nezaparkoval před domem. Okamžitě vběhl do domu a během chvilky se na příjezdové cestě objevila další auta, ta pro něj však nehrála roli. Okamžitě vyběhl schody do patra, ignorujíc naprosto vykolejenou Simone a zabouchal na dveře.

Během chvilky mu bylo otevřeno a na jeho hruď se nalepilo to na smrt vyděšené stvoření.

„Už jsem tady, lásko, neboj se.“ šeptnul a vzal si Billa do náručí. Kopnutím zavřel dveře a usadil se s Billem na posteli.

„Lásko, jsem tady… už je dobře… jsem tady…“ šeptal mu pořád dokola a hladil ho na zádech.

„Nemohli jsme ty šílence setřást,“ vysvětlil omluvně své opoždění, povzdychl si a ještě víc ho k sobě přitiskl.

„Tys mě tam nechal…“ špitl Bill po chvíli ticha a silně stiskl bratrova ramena.

„Já vím, ale jinak by ses odtamtud nedostal… mrzí mě to… ale už jsem tady, už jsme v bezpečí,“ konejšil ho dál a Bill se po chvilce konečně trochu zklidnil. Alespoň natolik, aby přestal brečet. Párkrát se zhluboka nadechl a napřímil se.

„Tome, co to se mnou je?“ zeptal se tiše a opřel se o zeď za sebou.

„Máš strach… není se čemu divit…“

„Ale já se na tu autogramiádu tak těšil a teď… já… odstrčil jsem i mamku jen proto, že voněla jako jedna z těch holek… Tome, já… co se to se mnou děje…“ vydechl vysíleně a zoufale se na bratra podíval.

„Jen toho bylo moc… měli jsme na to jít opatrně a ne na tebe hned pustit takový množství lidí,“ zakroutil Tom hlavou a znova si Billa k sobě přivinul.

„Ne… něco se mnou je… já… já mám hrůzu jen z toho, když pomyslím, že by se ke mně měla nějaká holka přiblížit, natož se mě dotknout,“ zakňučel Bill a zase se rozbrečel.

„Ale notak neplač… Bille, bude to v pořádku, neboj…“

Bill jen kývl na souhlas a dál se zoufale tiskl k bratrovi, dokud po chvíli neusnul.

„Tome! Pomoc! Nenechávej mě tady! Tome!“ křičel ze všech sil, ale bratr se otočil a šel pryč.

„TOMÉÉÉ!!!“ zakřičel z posledních sil a v hlavě se mu jako neodbytná ozvěna ozvala Tomova slova: „Je to pro tvoje dobro…“

„NE!“ vykřikl Bill a prudkým narovnáním málem vyrazil zuby Tomovi, který se nad ním skláněl a snažil se utišit jeho nářky ze sna.

„Bille, klid…“ šeptnul, aby ho nepolekal a opatrně si ho stáhl k sobě, ale Bill se mu prudce vytrhl.

„Ne! Nechal jsi mě tam!“ křikl a odtáhl se až na druhý konec postele.

„Bille, co…“

„Jdi pryč!“ kníkl Bill, když se k němu Tom natáhl a ještě víc se přikrčil ke stěně.

„Ale Bille…“

„Odejdi…“

„Bille…“

„Vypadni!“ křikl Bill zoufale a přitiskl si dlaně k obličeji, jako dítě, když se chce podle hesla – nevidím tebe, nevidíš ty mě – schovat.

Tom jen zakroutil hlavou, ale pokoj raději opustil. Bill bude určitě v pořádku, jen potřebuje klid a být chvilku sám, určitě za chvíli zaťuká na Tomův pokoj a omluví se… vždycky to tak bylo, Bill reagoval vždycky přehnaně, ale dokázal si uvědomit chybu a omluvit se.

Konec flashbacku

Jenže nic z toho se nestalo. Bill si nic neuvědomoval a dál se sám tiskl rohu pokoje ke stěně a nepřítomně šeptal pořád dokola tatáž slova – jděte pryč… nechte mě…

Avšak žádná z dívek venku ho nemohla slyšet a křičely na něj dál, celou noc se vzduchem nesly jejich songy v podání těch dívek, nebo jen jména dvojčat a Billa to postupně přivádělo k šílenství, stejně jako Toma, který každou chvíli klepal na dveře a chtěl dovnitř.

„Dost!!!“ křikl Bill vysíleně a první věc, která mu přišla pod ruku, letěla proti zdi, následovaná další a další.

„Bille! Bille, co se děje?“ ozvalo se za dveřmi a Tom už se tentokrát nenamáhal s klepáním a přemlouváním. Drze využil toho, že dveře nebyly zamčené, vešel dovnitř, jen tak tak se vyhnul letícímu popelníku a násilím si Billa stáhnul do náručí. Ten kolem sebe mlátil rukama a křičel jak nejvíc to šlo, než se po pár okamžicích doslova zhroutil do Tomova klína.

„Ať jsou ticho… Tome, prosím, ať jsou ticho… ať jdou pryč…“ vzlykal do Tomova trička a třásl se strachy.

„Tiše… klid, jsi doma, tady se ti nemůže nic stát,“ šeptnul mu do ucha, a nakonec ho vzal do náručí a odnesl do svého pokoje. Byl naproti tomu Billovu, tudíž okno směřovalo do zahrady a nebylo vidět na silnici s dívkami.

„Spal jsi vůbec?“ zeptal se opatrně Tom, když si všimnul kruhů pod Billovýma očima a nad jeho nesouhlasným zavrtěním si jen povzdychl.

„Vyspíš se tady, ano? Zatáhnu závěsy, a když zavřu dveře, nejsou tady slyšet.“

Hned jak to dořekl, tak tak i učinil a ještě zapnul cédéčko s relaxační hudbou, kterou si Bill vždycky pouštěl, když se uvelebil ve vaně. Zachumlal ho do deky a seděl u něj, dokud neusnul, pak rozhodně vstal, vzal si mikinu a vyšel před dům.

Dívky, které postávaly venku, se rozkřičely naplno. Tom doběhl k brance, na ulici ale chodit nehodlal.

„Máte hodinu na to, abyste odsaď vypadly, jste na soukromým pozemku a mně nebude dělat žádnej problém zavolat policii, aby vás odtud odvezli!“ zařval Tom do davu a ten na chvilku utichl. Hrstka dívek se radši opravdu vydala pryč, ale další začaly křičet o to víc.

„My chceme Billa! My chceme Billa!!!!“ skandovaly sborem a Tom zrudl vzteky.

„Bill kvůli vám skončil v nemocnici, tak se pakujte a vypadněte! Nikdo vás tady nechce!“

Co na tom, že křičel na fanynky? Ubližovaly Billovi a to bylo hlavní. Dav znovu utichl a další dívky se se sprostými nadávkami na Tomovu adresu začaly balit.

„Tak si toho svýho buzerantskýho bráchu sežer!“ štěkla po něm vysoká zrzavá dívka, a to už bylo na Toma moc. Rozrazil branku a hnal se přímo k ní. Dav očekáváním zcela umlkl, bylo by slyšet pomyslný na zem padající špendlík.

„Co jsi to řekla?“ sykl jí do obličeje a stiskl ruce v pěsti.

„Slyšels. Sežer si toho buzeranta, tady kvůli němu tvrdem jak dlouho a von není schopnej ani vylízt z okna… Je to pošahanej m…“

Plesk!

Tom se neudržel a jednu jí vrazil a to takovou, že zrzka skončila na zemi, vyplivla dva zuby a držela se na nos, který jí šel krapet šejdrem.

„Příště buď zticha o mém bratrovi, nebo tě to bude bolet ještě víc!“ procedil Tom skrz zuby a nasupeně odešel. Nadávek, které se okamžitě snesly na jeho hlavu, si naprosto nevšímal.

Stále zatínal ruce v pěst a snažil se uklidnit. Kdyby to nebyla holka, tak se do ní ještě pustí, ale ona to holka byla, a už jen to, že na ni vztáhl ruku, je nepřípustné, vždyť holky se přece nebijou, ale pro Billa by ji klidně zabil, pokud by to bylo potřeba. Jak se říká – dívku ani květinou neuhodíš, ale o květináči se už nemluví…

Práskl za sebou dveřmi a rozhlížel se po něčem, na čem si svojí zlost vybije, ale nic nenašel. Radši sebou fláknul na gauč, zavřel oči a snažil se na nic nemyslet… snažil se mít v hlavě prázdno a klid. Ale to mu dopřáno nebylo.

„Tome… volá mi David a ptá se na Billa… když jsem mu řekla, jak na tom je, řekl, že mu zařídí nějakýho psychiatra… pokud s tím bude ovšem souhlasit.“

V první chvíli chtěl Davidovi něco dost nehezkýho vzkázat, ale když se to vzalo kolem a kolem, on sám už o psychiatrovi přemýšlel, třeba by Billovi pár sezení opravdu pomohlo.

Posadil se a na chvilku se díval do prázdna.

„Tome, tak co mám říct?“ zeptala se netrpělivě Simone s telefonem v ruce.

„Jo… řekni mu, že je to dobrej nápad… Taky jsem o tom přemýšlel.“

Simone jen kývla a znova s telefonem v ruce odkráčela do kuchyně.

Tom se znova natáhl na gauč a zavřel oči.

„Myslíš si, že jsem se zbláznil?“ ozvalo se tiše a Tom se zmateně zvednul do sedu. Bill seděl nahoře na schodech, přitisklý u zábradlí, a celou tu dobu poslouchal… Po tvářích mu zase tekly slzy, tolik ho mrzelo to, co si právě vyslechl. „Proč mlčíš?“

„Bille, já…“ Tom se zasekl uprostřed věty. Naprosto nevěděl, co mu má říct. Když mu řekne, že ne, a pak ho odvede k psychiatrovi, tak tím Billovi jen ublíží, a když mu řekne, že ano, ublíží mu ještě víc.

„Takže jo… myslíš si o mně, že jsem se zbláznil… fajn, jen když vím, co od tebe můžu čekat… lásko,“ dodal Bill opovržlivě a zvedl se.

„Bille, ne… ty nejsi blázen, ale máš za sebou hrozně velkej šok, pomůže ti, když si o tom promluvíš,“ zkusil Tom naléhavě a postavil se pod schody.

„Ale já o tom mluvím… mluvím o tom s každým, kdo se zeptá, a nic… Tome, ty jsi tam byl taky, taky na tebe sahali, rvali ti věci na kusy, ale tobě nic není, seš úplně v pohodě a já? Já jsem troska, a ty místo toho, abys mi pomohl a řekl, jak to zvládáš, tak mě pošleš k psychiatrovi… děkuju moc, bratříčku.“

Tímhle pro Billa debata skončila. Otočil se na podpatku a šel zpět do pokoje, ovšem Tom hbitě vyběhl schody a na poslední chvíli uchopil Billa za nadloktí a otočil jej k sobě.

„Já nevím… nevím, proč se to neděje i mně a nevím, vážně nevím, jak víc ti mám pomoct, před chvilkou jsem zlomil nos nějaký krávě, co na tebe nadávala a nechtěla jít pryč, a udělal bych to znova, abys ty měl klid, ale vážně nevím, co víc mám udělat… Promiň,“ vmetl mu Tom na jeden nádech do obličeje a chystal se nechat Billa samotného, ten se mu ale pověsil kolem krku a beze slova se k němu přitisknul.

„Půjdu tam teda… když myslíš, že mi to pomůže, a když slíbíš, že tam půjdeš se mnou,“ špitl mu po chvilce ticha. „Půjdu kamkoliv… ale prosím tě, prosím… neopouštěj mě… nenechávej mě někam jít bez tebe… buď tam se mnou,“ dodal prosebně a podíval se Tomovi do očí. „S tebou to zvládnu. Když už ne kvůli sobě, tak kvůli tobě… lásko,“ zašeptal poslední slovo sotva slyšitelně, oproti předchvíli však bylo to kouzelné slůvko plné citů a něhy.

„To víš, že ano, že s tebou půjdu,“ pousmál se Tom a líbl ho do vlasů. „Spolu to zvládneme, slibuju.“

O tři dny později

„Tome, máš tady poštu!“ zavolala Simone do patra a během chvilky byl její starší syn dole.

„Ne tak nahlas… Bill spí,“ upozornil matku a ta jen kývla.

Tom si zkoumavě prohlížel podlouhlou obálku.

„Že by od toho psychiatra, jak říkal David?“ podivil se a mrkl na mamku.

„A nebylo by to v tom případě adresované na Billa?“

„To je taky fakt,“ souhlasil a konečně obálku otevřel.

„Tak kdo to je?“ usmála se Simone, ale když si všimla, jak Tom zbledl a sesunul se na židli, smích ji přešel. „Tome, co se děje?“

„Žalujou mě za ublížení na zdraví.“