Hope 22.

autor: B-kay

Když jsem se nad ránem probudil, připadal jsem si jako ve snu. Jako bych se nevzbudil a snil prostě dál. Můj život se ani v nejmenším nepodobal tomu, který jsem žil ještě před necelým měsícem. Dokonce ani já sám jsem nebyl stejný. Konečně jsem začínal věřit v něco, o čem se mi kdysi ani nesnilo. Nikdy jsem neměl rodinu, ani skutečné blízké přátelé, ani lásku, která by mi pomohla překonat všechno zlé. A najednou jsem měl úplně všechno. Nejdůležitější však bylo, že jsem se konečně přestával zavrtávat do své utrápené kukly a snažil jsem se začít žít. Úsměv, který jsem nepoznal dlouhé roky, mi v jeho přítomnosti pokaždé zdobil tvář. Když se usmál, musel jsem taky. To, co jsem k němu cítil, nebylo jenom obyčejnou láskou. Cítil jsem i neskutečnou vděčnost za všechno, co pro mě udělal. Pustil si k sobě cizího člověka, špinavého a vyděšeného, který jej ještě ke všemu pořád odháněl a odmítal si přiznat fakt, že by jej mohl mít někdo skutečně rád… Tak moc jsem mu tím vším jistě ublížil. I teď jsem to byl já, kdo jej odmítl. Zklamal jsem jej, a i přestože se tvářil spokojeně, určitě cítil jistou bolest. Bolest, kterou jsem já moc dobře znal…

Ani nevíte, jak moc bolí, když vás odmítá někdo, koho tolik milujete a potřebujete. Já svoje rodiče miloval. Celé své dětství jsem snil, že za mnou přijdou a odvedou mě pryč. Tak moc jsem někoho potřeboval. Tak dlouho jsem o tom snil… Dnes už ale vím, že to byla jenom hloupá dětská přání, nic víc. Nikdy nesplněná, nikým nevyslyšená. Proplakal jsem hodně nocí, neměl jsem ani žádného plyšáka, ke kterému bych se jako obyčejné malé dítě, potřebující lásku, mohl přitulit. Neměl jsem vůbec nic…

Opatrně jsem se posadil, přičemž jsem se opravdu snažil nevzbudit Billa, spícího hned vedle mě. Nechtěl jsem, aby věděl, že se trápím. Pohledem jsem zabloudil k dětské postýlce, kterou Billova mamka přinesla ze sklepa pro malou Tilí. Nemusel jsem ani nějak složitě přemýšlet, abych poznal, že v ní kdysi spinkal malej Bill.

Trpce jsem stiskl rty, na krátký okamžik přivřel víčka. Cítil jsem zvláštní tlak na hrudi. Ramena jsem měl svěšená, tvář skloněnou. Když jsem nad tím chvilku popřemýšlel, všechna bolest mě přešla. Konečně jsem pochopil to, co se mi Bill snažil tak dlouho říct.

Copak na tom záleží, čím vším jsem si musel projít? Záleží lidem jenom na velikosti jejich bankovních kont a tíhy v jejich peněženkách? Nikdy jsem žádné peníze neměl, toulal jsem se několik dní po ulici. Byl jsem špinavý, zmatený a vyděšený. Styděl jsem se sám za sebe. A Bill mi přesto nikdy neřekl jediné slovo o tom, jak jsem mu odpornej, nebo že jsem pouhej chudák. Chtěl být se mnou, ne kvůli tomu, odkud jsem přišel, ale kvůli tomu, jaký jsem byl. Zamiloval se do mě, aniž bych to po mně chtěl, nebo v to doufal. Myslel jsem, že na tak krásnýho kluka nikdy mít nebudu. Vlastně jsem tehdy vůbec nerozuměl tomu, proč si všiml právě mě a pomohl mi. Vím, že jsem mu omylem vběhl pod auto, ale stejně… Až teď jsem tomu všemu začínal rozumět. Byl jsem hloupý. Tak moc hloupý…

Přes rameno jsem se zadíval na jeho spící tvář. Byl tak krásný. A miloval mě stejně, jako já miloval jeho. I ze sna se nádherně usmíval. Musel být šťastný. To, zdali byl, jsem přesně nevěděl, ale já jsem byl určitě. A snad poprvé v životě jsem se to nebál přiznat. I když jenom na malou chviličku, ale ten pocit… ten pocit prostě stál za to…

Vůbec jsem si neuvědomil, že se usmívám. Nic krásnějšího, jsem v životě necítil. Bylo mi úplně jedno, co bylo předtím, nebo co všechno mě ještě čekalo. Chtěl jsem být s ním. Na ničem jiném mi v tu chvíli nezáleželo. Přesně jsem věděl, jaká by byla moje odpověď, kdyby ještě jednou zatoužil po milování…

Překvapeně jsem zvedl tvář k postýlce, ze které vykukovaly jenom dvě natahující se pěstičky. Vstal jsem, abych mohl popojít blíž.

„Princezno, jak to, že nespíš?“ zašeptal jsem tiše a zlehka jsem ji pohladil po vlasech. Tilí se na mě smutně zadívala, upustila svůj dudlík a natáhla po mně ručičky ještě víc. „Ty bys chtěla jít ven, že ano?“ zcela zbytečná otázka. Když jsem si ji vzal do náruče, smutný výraz v její tváři se téměř okamžitě proměnil. Nechala se sevřít do mého objetí a spokojeně se opřela hlavou o mé rameno. Ospalýma očima klouzala k spícímu Billovi, a pak zase ke mně. Zřejmě jenom nechtěla být v tý postýlce sama. „Máš svýho bratránka ráda, že ano?“ zeptal jsem se jí tiše a pomalu jsem jí ve svém náručí houpal. Pohledem jsem i já sklouzl k Billovi. „To já taky. Hrozně moc,“ zašeptal jsem spíš pro sebe a zhluboka jsem se nadechl její vůně. Byla to zvláštně roztomilá vůně miminka. Pomalu jsem ji položil hned vedle Billa a pečlivě jsem oba dva přikryl. Připadal jsem si, jako bych zakrýval naše vlastní dítě. Byl to opravdu zvláštní pocit. Tilí se na mě ještě chvilku s úsměvem dívala, hrála si s mým dlouhým tričkem a poté i ona, stejně jako Bill, spokojeně usnula. Hlavu jsem položil zpátky na polštář, zavřel jsem oči a ve snaze opět usnout, jsem se snažil přemýšlet nad čímkoliv, co mě napadlo.

Nešlo to.

Oči jsem opět otevřel a bez zaváhání jsem vylezl z postele. Tiše jsem kráčel ke dveřím. Pohled na hodinky mě usvědčil v tom, že nemá smysl, pokoušet se usnout. Bylo něco po páté a já už opravdu nebyl unavený. Proto jsem se rozhodl jít se do kuchyně něčeho napít a třeba udělat Billovi snídani.

Jakmile jsem do kuchyně vešel, zůstal jsem na několik vteřin zaraženě hledět před sebe, neschopen jakéhokoliv pohybu. Nevěděl jsem, jak bych se měl co nejnenápadněji vytratit. U okna totiž seděla Simone, v dlaních tiskla skleničku džusu, do kterého si namáčela piškoty. Zvláštní. Myslel jsem si, že tenhle zvláštní zvyk, mám jenom já.

Otočil jsem se, že odejdu.

„Tome,“ překvapením se mi rozšířily zorničky. Bylo to poprvé, co mě oslovila mým jménem. Když o mně s Billem mluvila, většinou použila výrazy jako tvůj nový kamarád, nebo mé jméno z věty prostě vysunula a neřekla nic. Proto jsem byl mírně překvapený, že se ke mně ozvala. Se strachem v očích jsem se na ni otočil, vzápětí jsem však poraženě svěsil ramena a sklonil hlavu.

„Nechtěl jsem vás vyrušit, omlouvám se. Půjdu si ještě lehnout,“ řekl jsem rychle na svou omluvu.

„To je v pořádku. Bydlíš tady přeci nebo ne? Je logické, že na sebe někdy narazíme,“ tvářila se vážně, přesto chlad, se kterým ke mně vzhlížela, když mě poprvé uviděla, najednou zmizel.

„Jo to je, ale… myslel jsem, že mě nechcete potkávat,“ přiznal jsem své pocity. Prostě jsem to tak cítil. Vyhýbala se mi, jindy mě zase úplně ignorovala, z jejího chování jsem prostě poznal, že mě nemá ráda. „Paní Kaulitzová, já… vím, že mě nemáte ráda. Jsem pro vás úplně cizí člověk a chápu, že mě prostě nemusíte. Vím, že to všechno děláte jenom kvůli Billovi, nemusíte mi nic vysvětlovat,“ i když jsem s tím prostě nemohl nic udělat, bolelo mě, že mě neměla ráda. Nic jsem jí neudělal, nikdy jsem jí nijak neublížil a jejího syna jsem miloval.

Simone k mému překvapení jenom zavrtěla hlavou a ukázala na židli před sebou.

„Posaď se, prosím,“ zřejmě se cítila provinile a já ji nechtěl trápit ještě víc. Zhluboka jsem se nadechl a posadil jsem se na místo před ní. Její pohled byl náhle smutnější. Unaveně si promnula spánky a bezmocně na mě pohlédla. „Dlužím ti jednu velikou omluvu,“ zašeptala tiše.

„Tomu nerozumím. Vy se mi přece nemáte za co omlouvat,“ namítl jsem téměř okamžitě. „Ale ano, mám. Nechala jsem se ovlivnit tím, co mi řekl Andreas. Na malou chvíli jsem opravdu uvěřila všemu, co mi řekl. Myslela jsem, že chceš mého syna jenom využít. Lidé jako vy přeci potřebují nějaké peníze a tak-,“ viděl jsem, jak moc se snaží najít ta správná slova, aby mě náhodou neurazila, nebo mi nějak neublížila.

„Dokázal jsem žít i bez nich. Podívejte, za tohle se mi nemusíte omlouvat. Skoro všichni lidé si myslí to samé co vy. Jenom Bill se na mě nedíval jako na chudáka bez domova. Zachránil mě a vy jste si opravdu myslela, že,“ na malou chvíli jsem musel přestat mluvit. Hlas se mi třásl náhlou úzkostí, v očích mě štípaly slzy. Zkusil jsem to v sobě potlačit a trpce jsem polkl. „Že bych mu dokázal ublížit?“ dopověděl jsem spíš šeptem. Neudržel jsem slzy. Snesl bych cokoliv, ale ne tohle. Bill byl mým vším. Dokázal bych za něj i dýchat. Kdyby se mu něco stalo, nepřežil bych to.

Simone se na mě dlouze zadívala, naklonila ke mně svou dlaň, a prsty měkce setřela mé slzy. Její dotek byl tak hřejivý.

„Právě proto ta omluva. Spletla jsem se v tobě. Ze začátku jsem tomu skutečně věřila, ale pak jsem vás viděla. Hráli jste si s malou a oba jste se smáli. Mého syna vidím usmívat se a zářit jenom tehdy, když si u něj. Nevím, čím to je. Nevím ani, jak jsi to dokázal, přesto vím, že proti tomu nechci bojovat. Chci, aby byl konečně šťastný,“ pousmála se a krátce mě pohladila po tváři. Jako by se bála udělat to. Byl jsem úplně vedle z jejího chování, i z toho, co udělala. Ještě včera se mnou nepromluvila jediné slovo, a teď mě hladila po tváři a utírala mé slzy. Bylo to tak zvláštní. Cítil jsem každý její dotek tak intenzivně…

(Bill)

„Ona se mnou normálně mluvila.“ Nemohl jsem tomu uvěřit. Byl tak nadšený. Mamka zřejmě konečně pochopila, že Tom není zlý člověk. Byl akorát člověkem, kterému se přihodilo mnoho zlého. Tak moc jsem si přál, aby mu dala šanci. Aby mu konečně ukázala, jaké to je, mít maminku. Vůbec by mi nevadilo, kdybych se s ním měl o ni podělit. Právě naopak. Byl bych moc rád. Udělal bych pro něj cokoliv na světě. Po tom, co se nám podařilo nakrmit Tilí, jsme měli chvilku jenom pro sebe. Mamka vzala Tilí na procházku městem, a proto jsme se nemuseli bát, že by nás mohla vidět. Lehli jsme si na zahradní houpačku a užívali jsme si jenom blízkost toho druhého. Nic jiného nás v tu chvíli nezajímalo.

„Co kdybychom si zahráli hru?“ vypadlo ze mě najednou. Pořád jsem se musel usmívat. V tu chvíli jsem byl opravdu šťastný. Tom se pode mnou zachvěl a překvapeně na mě zamrkal.

„Ty si chceš hrát na schovku?“ spokojeně se zasmál. „Tak jo, já budu počítat,“ vydechl nakonec.

„Ty si blázínek, já nemyslel schovku,“ krátce jsem jej políbil. Tom se zatvářil opravdu zamyšleně. Krátce se poškrábal ve vlasech, jakože přemýšlí, nakonec však poraženě svěsil ramena.

„Neznám moc her,“ přiznal tiše.

„To nevadí. Je to hra na otázky. Budeme si je klást navzájem a ten, kdo nebude chtít odpovědět, bude muset splnit cokoliv, o co jej ten druhý požádá,“ uličnicky jsem na něj mrkl a opět jsem jej políbil.

„Tak fajn. Co můžu ztratit,“ dlaněma sklouzl na mé boky, přitulil si mě ještě blíž k sobě a pohodlně se pode mnou rozvalil.

„Kdybys chtěl, můžeš říkat první,“ prohodil jsem s úsměvem.

Tom se tedy zhluboka nadechl, krátce zapřemýšlel, nakonec se ve tváři trošičku zčervenalý zeptal.

„Jaké bylo tvoje první milování se Sárou?“ zeptal se na to opatrně, nechtěl mi ublížit. „Pokud nechceš, neodpovídej,“ mluvil dál, pohledem však nepřerušil náš hluboký oční kontakt.

„Já jsem se s ní nemiloval. Ani jednou,“ odpověděl jsem popravdě. Tom nic víc neřekl, ale jeho upřený pohled zračil mírné zmatení. „A jaké bylo tvoje první milování?“ zeptal jsem se malinko smutněji. Už teď jsem záviděl holce, která mu patřila.

„Jsem panic Bille…“

mysli jen na mě a uvidíš
anděla, který vedle tebe letí,
mysli jen na mě a uvidíš
anděla, který vedle tebe letí…