Tom:
Rozhodl jsem se, že za Billem zajdu cestou ze školy. Ať to mám za sebou co nejdřív.
Nádech, výdech. Trochu se mi klepou ruce, málem netrefím zvonek. Po prvním zazvonění se asi minutu nic neděje, proto stisknu zvonek podruhé, tentokrát v delším intervalu. Slyším kroky odněkud z nitra domu.
Sleduji pohyb stříbrné kliky, přičemž na chvíli zadržím dech. Jestli bude mít na sobě to, co včera…!
Poslední mikrosekundu mnou projede záchvěv strachu, co vlastně řeknu? Moje odhodlanost se jaksi vypařila…
Naštěstí -nebo bohužel- mi neotevřel Bill. Uvolněně pozdravím jeho mamku a zeptám se: „Můžu za Billem?“
„Chtějí rodný list a nějaké další papíry kvůli pojišťovně… Hledám to od té doby, co odjeli a mám za nimi do hodiny a půl přijet. Jenže já ty papíry zaboha nemůžu najít. Jediné, co vím, je, že by měly být v nějaké skříni v obýváku, to je všechno.
Pohledem na levé zápěstí se mírně zhrozí. „Za dvacet minut tam mám být, to nemůžu stihnout, když jen cesta trvá deset minut. Ehm… Tome? Je mi to děsně trapné, že tě takhle obtěžuju, ale neměl bys chvilku čas?“ Přikývnu. „Pomůžeš mi s těmi papíry?“ Prostě jen budeš hledat mezi spoustou desek jedny červené se štítkem Bill.“
„Jistě, moc rád vám pomůžu.“
Oddychne si. „Děkuji. Tak pojď, dáme se do toho.“
Probírám se neskutečným množstvím různých složek. Ono se řekne červené desky, jenže to jsou každé druhé. A nálepky to má někdy opravdu zajímavé: „Zbytečnosti“, „Pravděpodobně nepotřebné“, „Prošlé doklady“, „Na vyhození“… Ale „Bill“ nikde. Odložím šedou sbírku spisů na hromadu, kam dávám to, co jsem už prohlédl. Popadnu další soubor listů a přečtu si nálepku. Desky nesou označení „Rozvod.“ Obvykle se v cizích věcech nešťourám, ale uznejte, že po těch všech nezajímavých nápisech, by vás „Rozvod“ upoutal také. Chci se toho přeci o Billovi dozvědět co nejvíc, ne? Třeba jen, kdy se rozvedli… Jen nakouknu…
Odklopím desky a přejedu pohledem vytučněná jména: Simone Kaulitz a Jörgen Kaulitz. Cože? Otočím o dva listy dál. Další vytučněné jméno. „Bill Kaulitz“ a k tomu je zvýrazněné i „1.9.1989“. Nějak mi to hlava nebere. Kde se tady vzaly rozvodové papíry mých rodičů?!
Občas mám opravdu dlouhé vedení. Papíry jsou na svém místě. Jsem v domě, ve kterém jsem kdysi bydlel. Simone je moje matka. A Bill je… To ne! To nemůže být pravda, nemůžu se zamilovat do svého dvojčete, to je nemožné!
„Už to mám!“ vykřikne vítězoslavně Billova -totiž i moje- máma. Šťastně zamává nad hlavou červenými deskami. Zaklapnu rozvod a mojí nejdůležitější činností je rovnání složek zpátky do poliček, jen abych se na ni nemusel podívat. Absolutně nemám kontrolu nad svým výrazem.
„Na to se vykašli, nemáme čas. Já to srovnám, až se vrátím.“ Mávne nad tím rukou.
Následuji jí ze dveří.
„Pojedeš se mnou? Ale asi se k Billovi nedostaneš, pátek není návštěvní den a smí k němu jen rodinní příslušníci…“ Ach mami, kdybys věděla…!
Zavrtím hlavou. „To je v pořádku, zajdu za ním zítra. Ale děkuju.“
Usměje se. „Já děkuju tobě.“
Pokrčím rameny. „To nic nebylo. Pozdravujte ho ode mě.“
„Vyřídím, ahoj!“ zakřičí za mnou, a pak už jen slyším motor.
Domů se plazím takovou rychlostí, že by mě předběhl i slimák. Že jsem sem dnes vůbec chodil. Proti tomu všemu byla naše dosavadní situace tak jednoduchá… Proč se to muselo ještě takhle zkomplikovat?
se to zkomplikovalo, protože to píše DarkAngel…xD
uff…:DDD mno taQ to je sila toto…:DDD haluz riadnaa..:DDD som zwedava jaQ to dopadne..:DDD
No jasně… jak to asi dopadne???
No tak vedení má opravdu dlouhý… Byla by sranda kdyby mu to nedošlo vůbec xD
Tak Tom už nám to zjistil…=D Tak jsem zvědavá, jak se z toho zbrchá a jak to vyřeší..;)
no tak to jsem zvědavá jak to bude dál. Je to zajímavý. Uplně mě dostávaj ty Tomovo projevy. Nemůžu z něj. Je fakt natvrdlej. Btw. dneska bez ankety? 😀
ach jo… tak se to zase hezky komplikuje, a autorka bude zase sadistická… proboha, lidi, se tady rozvinule nějaká sadistománie nebo co xD
[6]: možná bude příště 😉
ae trvalo mu než na to přišel… aspon že na to přišel.. se to komplikuje xD a docela mě překvapilo že tu neni anketa..