Irony 3.

autor: Fabiana

„O co ti jde?“

Tak tahle věta mi zní v hlavě už přibližně hodinu, což je čas uplynulý od doby, kdy jsem se vrátil domů. A tuhle větu vyřkl Tom, jak jinak. Hned v předsíni. Matka už na mě večer nečekává. Ví, že chodím pozdě, a že nemá cenu mi něco zakazovat, ostatně, jsem dospělý. Tom na mne ale čeká vždy. Říká, že mu na mně nezáleží, ale každý večer sedí v obýváku, dokud nepřijdu. Nikdy nejde spát, když nejsem doma. Vrátil jsem se kolem půl jedenácté, což bylo brzy, na mé poměry. Byl jsem s partou v hospodě, ale dal jsem si jen jedno pivo, nemám ho moc rád. To Johann začal nasávat, jakmile se posadil, King si dal vodku a Selma nic. Odešel jsem společně s ní, na křižovatce jsme se rozdělili, ona zamířila na své obvyklé stanoviště, vyhlížet zákazníky, já domů.

Ale to jsem ztratil nit. Teď, jak víme, sedím v pokoji, už u stolu, a prohlížím si sérii obálek. Pracuji na nich už nějakou dobu a na každé z nich je jiné jméno. Je tu mamka, taťka, Pedro, King, Johann a Selma. Poslední tři mají společný dopis, protože před sebou nemají tajemství a stejně by si je navzájem přečetli. Navíc Johann neumí číst. Rodičům, ačkoli každému zvlášť, vysvětluji celý svůj příběh, a Pedrovi se omlouvám, že jsem nepočkal, než ho pustí. Pravda je, že bez něj už jsem nemohl dál. Na Gordona jsem se vykašlal. Nemám ho rád a on nemá rád mě, tak jaképak copak. Doufám jen, že se všechny dopisy dostanou tam, kam mají. Zbývá mi dopsat poslední. Vlastně už jen pár vět. Vím přesně, co napsat.

Vkládám dopis do obálky a ze včerejší jizvy na levé ruce si strhávám slaboučký strup; krví nadepisuji nejkrásnější jméno na světě: Tom. Schválně jsem si nechal nakonec právě jeho, měl jsem mu totiž nejvíc co říct, a vzkaz pro něj byl nejtěžší ze všech. Nechat ho tu jen tak ležet… mám strach. Ne z toho, co se chystám udělat, ale z toho, co přijde potom. Pro jistotu jsem na obálku pro Selmu, Johanna a Kinga napsal ještě poznámku, ať ji někdo položí na poslední lavičku v parku, Tom že ví, kam. A Pedrovi ať ho donesou do vězení. Obálky jsem zalepil a položil na stůl. Nehrozí, že by si jich nikdo nevšiml, kromě nich a několika svící, je prázdný. Sundal jsem si kalhoty a uprostřed pokoje jsem zůstal stát jen v boxerkách.

Co se týká mého pokoje, skoro nic tu není. Jen postel, stůl, židle a skříně, v nichž mám všechny své věci. Na přibližně polovině podlahy je starý, šedivý koberec, který mamka chtěla vyhodit, já jsem si ho ale vzal, a stěny by už zasloužily vymalovat. Tedy kromě jedné, na níž mám svoje vlastnoručně a vlastnokrevně (existuje to slovo? Nejsem si jistý, ale je to nejsnazší způsob, jak to vyjádřit) namalované fresky. Usmál jsem se na obrázky a obrátil se zpět ke stolu.

Z horní zásuvky jsem vytáhl nevelkou plastovou krabičku a z ní menší, tentokrát papírovou. V ní se skrývala moje nejsvatější žiletka. Ještě nikdy jsem ji nepoužil. Nebyla k tomu příležitost. Položil jsem ji doprostřed stolu a chvíli si ji ve světle svící prohlížel. Při každém mém pohybu se na ní zalesklo jméno Tom, napsáno červeným centrofixem (zkoušel jsem to krví, několikrát, ale nedržela). Z druhé zásuvky jsem vytáhl dřevěnou špejli, zapálil ji o hořící svíci a obešel s ní pokoj, abych zapálil všechny. Za chvíli bude půlnoc. Ohořelou špejli jsem vyhodil z okna a to jsem pevně zavřel. Jak rád bych se svalil do postele, mohu ale říci pouze to, že jsem si opatrně lehl. Pohled mi sklouzl na pomalovanou stěnu. Pro své fresky jsem si tuhle zvolil schválně, právě ona mě totiž dělí od Toma. Přesněji řečeno od jeho pokoje.

K mým uším náhle dolehla tichá hudba. Tom cvičí na kytaru. Tiše jsem si povzdechl. Vždycky jsem miloval jeho hraní, on ale přede mnou nikdy hrát nechtěl. Pomalá teskná melodie mi krásně dokreslovala atmosféru a já se zmučeně usmál. Konečně. Bude to za mnou. Zvedl jsem pravou ruku a ve světle svíček se Tom Druhý temně zaleskl. Možná by stačil jeden řez. Zabořil jsem Toma hluboko do zápěstí levé ruky, přivřel oči a vytrhl žiletku z rány. Vyklouzla mi a zvonivě dopadla na podlahu. Přitiskl jsem své rty k ráně a nasál krev, něco málo jsem spolkl a zbytek mi stekl po bradě. Zaklonil jsem hlavu, možná mi taky unikl nějaký ten sten nebo něco, nevím. Vím jen, že hudba vedle umlkla. Nebo už jsem přišel o schopnost slyšet. Položil jsem ruce podél těla a uvolnil se. Od poraněné ruky se mi do celého těla rozšiřovalo příjemné mravenčení, pak o sobě chvíli nic nevím, ale z toho, co říkali King, Johann a Selma o mém chování „v rauši“, si mohu udělat docela přesný obrázek. Věděl jsem, že Tom vedle poslouchá, ale bylo mi to jedno. Nemůže nic dělat. V tomhle mi nezabrání. Řez byl teď mnohem hlubší než normálně, ten příjemný pocit podobný orgasmu tedy trval déle a byl ještě intenzivnější. Jenže všechny pocity jednou odezní, ty příjemné dříve. Za chvíli už jsem jen ležel, s očima zavřenýma. Bylo to přesně tak, jak jsem předpokládal. Pomalu jsem začínal pociťovat chlad v prstech u nohou. Stoupalo to, ale velmi pomalu. A vůbec to nebylo nepříjemné.

Najednou se ozval podivný zvuk. Tolik jsem se soustředil na chlad, že jsem zpočátku vůbec nic neslyšel. Ale bylo to stále hlasitější, až už to nešlo ignorovat. Bez jakékoli pozorovatelné změny na těle jsem zvuk identifikoval. Klepání na dveře.

„CO!“ Křikl jsem. Překvapilo mě, jak těžko to šlo. „Já tu nejsem!“

„Můžu dál?“ Tom. Do háje!

„NEEE!“ Sakra, to znělo téměř hystericky. A nepříliš přesvědčivě.

Dveře se otevřely.