autor: Áďa & Bitter
„Tome…“
„Ššššššt, neboj se, jsem tady…“
Místo toho, aby to však Billa uklidnilo, začal o to víc naříkat.
„Ne, prosím… já nechci… pomoc… už ne…“
Tom znovu zopakoval konejšivá slovíčka a hadříkem, který namočil ve studené vodě, opatrně otíral Billovo hořící čelo. Pohled na bratra ho děsil. Okamžitě s ním odjeli do nemocnice, kde diagnózou, podle slov doktorů, bylo vyčerpání z přepracovanosti, ale nic víc. A tomu nic víc Tom rozhodně nehodlal věřit. Musí v tom být něco víc, mnohem víc! Copak nikdo nevnímá chvějící se, horečkou spalované tělo? To nikdo nevidí palčivé slzy, které se draly zpod zavřených víček? Nikdo neslyšel nářky, opouštějící rozpraskané rty?
„Neboj se, lásko… něco jsme si slíbili… jsem tady s tebou,“ šeptal Tom do ouška a něžně palcem hladil hřbet sněhobílé ručky, která mu bezvládně spočívala v dlani, a do které byla vetknuta kapačka. Bill vypadal tak bezmocně a Toma užíralo to, že nedokáže udělat vůbec nic, co by zmírnilo bratrovu vysokou horečku. Může tu jen bezmocně sedět a říkat povzbuzující slova plná lásky, která stejně horečka nepropustí dovnitř Billových zvukovodů a neumožní mu je vnímat…
Dveře pokoje se tiše otevřely a znovu zavřely, když dovnitř vešel David. Oči měl nápadně zarudlé, a když spatřil tělo svého svěřence, bezvládně spočívající na nemocničním lůžku, na řasách se mu objevily slzy. Tohle nechtěl. Věděl, že Bill se poslední dobou choval jinak, ale měl za to, že se jedná jen o cosi jako je hvězdný manýr, proto byl na něj tak tvrdý, skoro až zlý. Myslel si, že drezurou a pevným režimem ho zase srovná a udělá z něj toho energického frontmana, na něhož byl od prvního setkání s ním pyšný. Nevěděl, že je to s Billem tak zlé…
Plesk.
Na jeho tváři přistála facka dřív, než se stihl vzpamatovat. Překvapeně zamrkal a spatřil proti sobě stát Toma. Jeho výraz už nebyl ustaraný a konejšivý jako před pár vteřinami. Teď z jeho očí sršely blesky a nenávist. To kvůli němu, kvůli tomuhle typanovi, který si hrdě říká manažer, Bill zkolaboval, a Tom si teď ty nashromážděné emoce potřeboval vybít. Udeřil Davida podruhé, načež se zoufale složil na židli, na níž ještě před chvílí seděl.
„Tak už seš konečně spokojenej? Už jsi Billa dostal tam, kam jsi ho dostat chtěl? Můžeš si gratulovat, posledních pár dnů měl z tebe trauma a právem, ty bastarde!“
„Tome, já…“
„Ty co? Jestli mi teď řekneš, žes to všechno dělal schválně, abysme tímhle obnovili pozornost médií, tak tě zabiju!“
David se nešťastně nadechl.
„Tome, prosím, uklidni se. Já vím, že teď je to pro tebe těžké. Ale… Bill se poslední dobou choval tak divně… co bys na mém místě udělal ty? Kdybys viděl, jak se pohodovej kluk najednou strašně kazí šoubyznysem? O něco akčnější režim ho vždycky dokázal srovnat a povzbudit…“
„Byl bych se ho zeptal!“ zařval Tom. „A to jsem taky, na rozdíl od tebe, udělal! A víš, co jsem zjistil? Že potřebuje chvíli pauzu! Copak sis nevšim, jak je vyhublej? Copak sis nevšim, jak je věčně unavenej? Potřeboval jenom pár dnů, pár zkurvenejch dnů volna, aby se mohl vyspat, najíst a odpočinout si, a ty nejen, žes mu je nedopřál, ale tys ho ještě o to víc buzeroval! Tak se nediv, že se složil! Kdo by taky vydržel to tvoje věčný komandování ve stavu, v jakým byl on?“
To už se David zoufale chytil za hlavu a zabořil obličej do dlaní. Nechtěl si to připustit, přece to nemohlo být tak, jak Tom tvrdí! Kdyby na tom Bill byl skutečně vážně, tak by mu to řekl, ať už on sám, nebo někdo jiný z kluků!
„A to nemohl něco říct?“
„On ti to říkal, ale tys ho ve svý zaslepenosti vůči prachům, který ti vyděláváme, nehodlal slyšet a respektovat!“ zavrčel Tom a místnost znovu proťalo Billovo bolestné sténání. Tom se k němu okamžitě naklonil.
„Pššššt, lásko… už je dobře, jsem tady…“
David ani nevnímal, jak Tom Billa oslovil. Zakrýval si dlaněmi tváře, na nichž se dosud jasně červenaly otisky Tomových dlaní, a nešťastně se snažil jakkoliv vyhnout pravdě, té kruté pravdě, kterou mu Tom vmetl do tváře. Snažil se dělat jenom to nejlepší, a místo toho to vypadalo, že právě on je jednou z hlavních příčin Billova kolapsu… Intuitivně přitom vycítil, že jeho přítomnost zde v tomto pokoji již není vůbec vítaná ani vhodná.
„Odpusťte mi to,“ šeptl tiše. „Oba dva. Mrzí mě to. Udělal jsem chybu, ale teď už ji nemůžu odčinit. Třeba mi to nevěř, ale kdybych mohl vrátit čas a znal přitom to, co jsi mi řekl… tak by dnešek nedopadl takhle, Tome.“
Na okamžik se mezi dveřmi zarazil.
„Nechám ti tu Sakiho, aby ses pak bezpečně dostal na hotel,“ připomenul mu tiše a odešel. Tom na jeho slova nereagoval. Slyšel je, moc dobře, a v hloubi srdce věděl, že David není bezcitný, a že je mu to skutečně líto, ale odmítal alespoň do doby, než se Bill probere, tuto skutečnost akceptovat. Věděl, že to manažera mrzí, ale odmítal se s tím vyrovnat. Ne. Dokud Bill nebude stoprocentně v pořádku, bude manažera nesnášet, i kdyby nechtěl…
* * * * *
Po pár dnech Billa z nemocnice propustili do domácího ošetřování. Sice mu už nic nebylo a ze mdloby už se vzpamatoval, ale i lékař konstatoval, jak moc je vyhublý a že ještě potřebuje odpočívat. David s okamžitou platností zrušil všechny akce na dva týdny dopředu a celé skupině zařídil volno. Všichni s radostí využili, že můžou ke svým rodinám, avšak jediný Tom se stále kabonil a chmuřil. Nemohl si nevšimnout, jak je Bill pořád slaboučký, i když se mu poměrně obstojně dařilo nutit ho jíst o trošku víc než předtím, a to ho trápilo. Pořád se snažil mu pod nos podstrkovat cokoliv, co má jeho malý bráška rád, když už nebyl čas jídla, tak se ho snažil Tom vykrmovat aspoň gumovými medvídky či čokoládou, ale ne vždy měl úspěch. Byl na tom líp, než pár dnů zpět, ale i tak to prostě nebylo to pravé ořechové.
Teprve o týden dýl se konečně zase začal usmívat. Na Billovi se týden strávený v maminčině péči, s možností být v posteli kdykoliv chce a na jak dlouho chce, výrazně podepsal k lepšímu. Kruhy pod očima zmizely, zarudlá opuchlost bělma, pramenící z nevyspalosti, byla už taky jenom vzpomínkou, a dokonce i jeho propadlé tváře se díky Simoniným vydatným pokrmům maličko vyplnily, do dlouhých vlasů se opět vrátil lesk a do očí jiskra. Z chátrající trosky se opět stal veselý chlapec plný adrenalinu, který se už začínal těšit, až se vrátí do víru turné, autogramiád, focení a koncertů. A na co se těšil nejvíc, až zase budou trávit noci na pokoji jen on a Tom, sami dva. Tady doma si k němu nic víc nedovolil, a i Tom se radši tvářil, jakože se nic neděje, ovšem kolikrát se oba přistihli, jak zasněně zírají jeden na druhého. Jenže zatím se svého vztahu tak trošku báli i oni dva, takže radši nechtěli dělat ani náznaky polibků, aby si toho ostříží oči jejich mamky nevšimly.
„Tomi, já se tak moc těším!“
„Na co?“ uculil se Tom. Ve skutečnosti moc dobře věděl, že se jeho malý bráška těší na to, až se opět vrhne do víru dění, do celého toho chaosu, ale chtěl ho malinko pozlobit.
„No… na turné,“ zasnil se černovlasý chlapec. „Až to všechno zase začne. Nepopírám, že jsem tohle volno potřeboval jako sůl, ale už mi to všechno chybí… a nejvíc mi chybíš ty,“ zapředl. Ohlédl se, jestli jsou v místnosti skutečně sami, a troufl si Toma jemně pohladit po hebké tváři, na kterou vzápětí vtiskl pěstěnými rtíky něžný polibek. Sice se jejich vztahu pořád malinko bál, ale už se moc těšil. Tom v něm vzbuzoval pocit bezpečí a on věděl, že dokud jsou spolu, nemůže jim nic ublížit. Kdyby jen byl tušil, jak moc se mýlí…
* * *
Davy fanynek už netrpělivě postávaly v rozsáhlé hale. Nebylo divu, že byly natěšené, dívky se totiž o Billově kolapsu dozvěděly rychlostí blesku, přestože ne všechny byly na onom osudném koncertě, a teď přicházela první autogramiáda po zpěvákově zhroucení. Všechny dívky se těšily, i když na koncertě Billovi nevědomky v šílené opojnosti ubližovaly, nyní jim ho bylo líto a chtěly mu dát najevo účast svou přítomností, svými mocnými vysokými vokály.
Bill, Tom, Georg i Gustav na tom nebyli jinak, dva týdny volna jim velice prospěly a oni teď byli natěšení, až zase uvidí rozvášněné davy. Už čekali usazení za dlouhým stolem se sněhobílým ubrusem, před sebou zásoby fixů, sklenice s minerálkou a nějaké ty fotky, a usmívali se zářivými úsměvy, když ochranka vpustila dovnitř první dívky. Úsměvy však vydržely jenom na třech tvářích.
Obličej Billa Kaulitze ztratil svou zář ve chvíli, kdy k jeho uším dolehl nadšený povyk, a kdy k němu doběhlo prvních pár postav. Jiskřičky v očích ve vteřině vyhasly a nahradila je čirá hrůza, líce smrtelně zbledly a balzámem hýčkané rty se rozklepaly. Za dva týdny nashromážděná energie se vypařila jako led na slunci a místo ní celým štíhlým tělem bleskurychle začala prostupovat panická hrůza. Bill najednou neseděl za stolem, opět padal z pódia, opět se po něm sápaly ostré ruce, které mu ubližovaly…
„NEEEEE!“ zaječel ve chvíli, kdy se k němu natáhlo prvních pár rukou, svírajících papíry a fotky k podepsání. Vyskočil od stolu a tryskem se vyřítil do backstage, kam nikdo kromě nich a teamu nemohl. Prudce za sebou zabouchl dveře a zahučel pod deku, která byla přehozená přes opěradlo gauče. Klepal se jako osika a jeho strach a třes vzrostl ve chvíli, kdy zaslechl cvaknutí dveří a blížící se kroky…
„Billí? Billí, copak se děje?“
Bill opatrně stáhl deku z hlavy, aby se jeho vyplašené oči setkaly s bratrovým zneklidněným pohledem.
„To…Tomi?“
„To…Tomi?“
Tom opatrně usedl na hranu gauče a položil svou hřejivou dlaň do Billových vlasů. Došlo mu, co jeho lásku tolik vyděsilo. Uvědomil si, že začínat veškeré dění autogramiádou byla veliká chyba. Přestože Bill se během volna spravil, došlo Tomovi, že jeho strach z většího množství lidí asi jen tak nezmizí.
„Notak lásko… jsem tady s tebou… nic se neděje…“
Bill polekaně zamrkal.
„Tomi… co… co to bylo? Já… já jsem…“
„Pšššt,“ tišil ho Tom. „Jenom ses vyděsil… nic se neděje, lásko…“
Bill se chvíli nechal konejšivě objímat, dokud se mu puls v žilách nesnížil k normálním hodnotám. Pak ale smutně zavrtěl svou krásnou hlavou.
„Zkazil jsem to,“ špitl tiše. „Zkazil jsem nám celou autogramiádu…“
„Ne, nezkazil,“ zašeptal Tom. „Jenom ses polekal… Po tom, co se ti stalo, není čemu se divit.“
„Ale je,“ pípl Bill nešťastně. „Tomi… já se tak bojím… že už se tohle nikdy nespraví!“
„Ale spraví… jen potřebuješ čas,“ ujistil ho šeptem Tom. Sám si nebyl jistý, jestli vlastním slovům věří tak pevně a jistě, jak je vyslovoval. Už se o tom bavil s Davidem a bohužel v případech, jako byl tento, mnoho následků trvalo docela dlouhou dobu, než se úplně vytratily. To však Toma téměř nezajímalo. Bill jenom potřebuje čas. Čas a jeho lásku, jeho oporu, a Tom věděl, že tu pro něj bude dnem i nocí, i kdyby padaly meteority. Miloval svého bratra a pevně věřil, že rány v jeho srdíčku a křišťálově čisté duši zahojí čas a jeho horoucí láska, ať už to potrvá pár dní nebo několik týdnů či měsíců. Ale dřív nebo později se všechno zahojí a zase bude dobře…
„Dojdu říct, ať to zrušej… počkej tady,“ šeptl mu Tom do vlasů a opatrně ho zabalil do deky, aby se Bill cítil alespoň trošku v bezpečí, a pomalu odešel.
V hale to mezitím vřelo. Zbytek kapely stál kolem Davida, který dvojčata nervózně vyhlížel, a fanynky hystericky skandovaly Billovo jméno. Tatam byla opora, kterou mu chtěly svou přítomností dát, kdyby se zde objevil, znovu by nastalo to, co na koncertě. Tohle přeci nejde! Některé sem kvůli němu jely takovou dálku a nedostanou ani pitomej podpis? Bill si klidně uteče, a teď se autogramiáda ukončí? Tahle varianta naprosto nepřicházela v úvahu, a taky to daly jasně najevo ve chvíli, kdy David akci skutečně zrušil. Doslova zatarasily východ a hlasitě se domáhaly svého.
Jejich křik se donesl až k Billovi, kterého právě Saki vyváděl z jejich šatny. Jeho zorničky se rozšířily hrůzou a chlapec zůstal stát na místě jako přibitý.
„Ne… ať jdou pryč… Ať jdou pryč!!“ křikl zoufale a znova utekl do pokoje, ze kterého ho Saki tak pracně vyváděl.
Nezvládne to, teď už to věděl naprosto jistě… konec koncertů, autogramiád, rozhovorů… Konec všeho, co pro něj znamenalo žít. Připadalo mu, jako by čekal na smrt. Život, na jaký byl zvyklý, mu totiž nemilosrdně skončil…
autor: Áďa & Bitter
betaread: Janule
Ou,tohle mi nedělejte. Tahle přestava je totálně děsivá…normálně mám husí kůži. Snad, doufám, že se to srovná a Billí nám s Tomovou pomocí samozřejmě 😀 bude v pořádku.
Ouu..chudák Bill x(( Ono se stejně jednou stane něco podobnýho..:(
Krása holky, moc se těším na další dílek
Ne! To by bylo hrozný. Nejen pro fans, ale hlavně pro Billa. Snad si zas na to všechno zvykne…
No jestli já to netušila… herdek, holky! xDD
wow! Tak to je nářez… chudák bill se bojí toho čím žije… hmmm zajímavej nápad…
Chudák Bill…blbý holky, ať mu dají pokoj
Chudák.. teda vy mu dáváte xD
Řekla bych,že to ani není tak daleko od pravdy.
ja bych ty holky nejradsi profackovala, aby se probraly… Chudacek Bill
Holky vy jste fakt sadistky 🙂
[8]: Jj taky si myslím. Vždyť už se stalo jak Billovi trhaly ty vlasy a Toma přitlačili ke zdi. Jsou fakt jako šílený, ale to už jsou fanatičky. Jenže vysvětlujte jim to že… myslím, že Bill by si měl dát přestávku úplně aspoň by s Tomem měli čas jen pro sebe, chudák, ale snad se mu to časem spraví i když prožil šok žeo… těším se na další dílek:-)