Život na prkně s kolečky 6.

autor: Pajule

Vrrr… Erik! Erik! Erik! Pitomej Erik!

BILL

Rychle do sebe naházím večeři a rychlými kroky se přesunu vedle do společenské místnosti. Samozřejmě, trvalo mi to nejdéle. Ale jelikož dnes ještě nejsou rozděleny služby, musel jsem mýt nádobí já. Brrr! Jak hnusná práce.

„Tak, kde jsme to předtím skončili?“ pronesu a s těmito slovy se posadím do utvořeného kroužku na zem.

„Co takhle něco o tobě?“ nahodí Adam. Největší ukecánek. V tu chvíli si vzpomenu na naše představování.

„Ehmm. Tak dobře. Jak už jsem říkal na úvod, když jste dnes přijeli, jmenuji se Bill McCloud, ale svoje oficiální jméno nepoužívám, maximálně na úřadech. Všichni mi prostě říkejte Bill nebo Bill’s. Vlastně jsem se původně narodil v Německu, žil jsem tu asi do deseti. Ale už si na to moc nepamatuji. Nyní jsem buď na Floridě nebo v New Yorku, ale hodně cestuji. No, jinak, abych se představil i z trochu jiné stránky tak jako vy… Jak jistě víte, mezi největší koníčky patří samozřejmě skateboard. Ale mimo jiné rád zpívám a hraju i na pár nástrojů, v rámci možností. Zároveň se věnuji street dance a už asi tři roky chodím do jedné taneční skupiny v NY. Je to můj způsob relaxu. Dvě hodiny se potit,“ sám pro sebe se usměju, jak to zní šíleně.

„Bill’s?“ mrkne po mě Es.

„Ano?“

„Kouříš?“

„No… tak nějak se s tím snažím přestat.“

„Aha.“

„Tak dost o mně. Rozdělíme si služby,“ zavelím a do rukou si vezmu ze stolu, který je za mnou, desky s papíry, kde mám všechno napsané. Zjistil jsem, že to asi bude chtít přípravu.

TOM

Tiše sedím mimo pomyslný kroužek. Mělo by se tomu spíše říkat pořádná šiška. Kroužek. Pche!

„…a Tom mi zítra pomůže v kuchyni,“ zaslechnu svoje jméno, když se na mě podívá ten černovlasý kluk v XXL oblečení. Bill’s. Docela jsem si ho oblíbil. Vždycky jsem si myslel, že tihle týpci jsou namyšlení, velicí machři. Ale on se zatím zdá docela fajn.

„Ehm… cože?“ nepřítomně se optám, i když jsem zaznamenal něco s kuchyní. Co v kuchyni?

„Nejedná se o nic složitého. Jen mi pomůžeš umýt, utřít a uklidit nádobí po snídani, svačině, obědě, svačině a večeři. Nebo chceš radši s Nickem a Adamem noční hlídku?“

„Ne, ta kuchyň je fajn,“ zamumlám si pod vousy. Bill mi věnuje jeden z jeho zářivých úsměvů a něco si napíše do papírů, co drží v rukou. Sám pro sebe si kývnu a odeberu se zpět do svých myšlenek. Co tím kruci Erik myslel? Jasně, slovo brzy může mít spoustu významů. Jo, jen si nejsem jistý, že by se používalo k rozloučení. Nebo ano? Třeba je to zvyk v Anglii. Kravina! I kdyby… Nejde mi pořád do hlavy, co tím sleduje. Pořád nějaké řečičky. Jednou tak, podruhé zase jinak. Co si poté mám myslet? To nebo to? Jasně, odpověď je poněkud jasná. Nevím. A co kdybych… co kdybych se na něj prostě vykašlal? Vymazal všechny smsky, vymazal jeho telefonní číslo, vyházel všechny hmotné věci, které mi ho připomínají? Aha, vím, co je za problém. Jsem slaboch. Tohle prostě a jednoduše nedokážu. Možná bych byl radši, kdyby mi pořád nepsal, nevolal, kdyby mě neotravoval. Třeba by to pak bylo mnohonásobně lepší. Ale možná taky nebylo. Jenže je tu také slovo kamarádi, přátelé. Och! Co si to myslím? Nedokázal bych být jen jeho kamarádem. Jak se říká. Kamarádství mezi holkou a klukem nikdy není jen čistě kamarádství. U mě je to jen trochu jiné. Kamarádství mezi klukem a klukem nikdy není jen čistě kamarádství. U mě to vždy bude jiné. Jenže… Erik. Ach, stýská se mi po něm. Pořád se mi vybavují ty první nesmělé dotyky. A jak šel čas, dotyky se měnily v jistější, vášnivější. Když si vzpomenu na ty polibky. Na ty pohledy. Na to, jak jsme v létě lehávali v trávě zmáčené rosou, klepali se zimou, ale byli jsme rádi, že máme jeden druhého. Že jsme spolu, jsme jen my dva. A pak? Bum! Všechno bylo díky pár pitomým slovům pryč. Okamžik. No a dopadá to tak, že tu takhle sedím a přemýšlím, jsem z toho mimo, v jiném světě. Je mi z toho samozřejmě ještě hůř než předtím. Vrrr… Erik! Erik! Erik! Pitomej Erik! Asi jsem opravdu citlivka na druhou, jak říká táta.

„Tome?“ špitne mi do ucha sametový, klučičí hlas. Poplašeně zamrkám a prudce otočím hlavou. Bill’s.

„Ano?“ vydám ze sebe omámeně. Než mi stihne odpovědět, otočím se zpět a kouknu po místnosti. Nikdo tu už není.

„Nechci tě rušit z tvých myšlenek, vypadáš hodně… zamyšleně, úplně mimo. No, ale, už je večerka. Všichni už šli. Ještě jsem pouklízel něco v kuchyni, říkal jsem si, že ti nechám čas. A čekal jsem, jestli se vzpamatuješ sám, ale… jaksi se tak nestalo. Omlouvám se,“ vykoktá ze sebe a mě to překvapí. On se mi omlouvá? On se mi omlouvá, že je po večerce a já ještě nejsem v posteli, jak bych být měl?

„Já…“

„To je v pohodě. Pro dnešek je to fajn. Je sice už po večerce, ale je ti stejně jako mně, Tome, takže… takže. Ale teď už radši běž, aby kluci neměli kecy. A příště si klidně řekni. Můžeš odejít do chatky, když se spustí taková debata, co se tu vedla. Opravdu to nebylo moc zajímavé. Uch, poslouchat dvě hodiny kluky, kteří si vyprávěli o zážitcích s holkama. Jaké s nima mají zkušenosti a tak dále. Čuňačinky. Chvílema jsem šílel. Jsi často takhle mimo?“ trochu mě mate to, co říká. Mele jedno přes druhé, kolikrát mi to nedává smysl. Ale musím být zticha. Možná mu ta němčina opravdu dělá problémy, myslí „anglicky“. No… ale pak zase přeskočí úplně k něčemu jinému. Zvláštní.

„Jak kdy. V poslední době… často. Promiň, budu se snažit svoje myšlenky a problémy řešit stranou. Dobrou,“ špitnu a rychle se postavím. Nakonec si to nasměruji přímo k chatce. Jsem docela rád, že mě Bill’s nechal v „mém světě“. Sexuální orientace, zážitky s holkama. To na mě není. Já jsem… gay.

***

„Pořád Erik?“

„Pořád Erik. To se ještě budeš divit…“

„Divit? Co? Proč? Kvůli čemu?“

„Řeknu ti, že jsem snad v životě nepotkal tak nesnesitelně netrpělivého člověka. Pamatuj. Každá věc má s-„

„..svůj čas a místo. Já vím, já vím. Když… mě to hrozně zajímá.“

„To věřím, naprosto věřím. Ale tohle ještě není nic.“

„Cože?“

„Přesně tak. Ale to už zase říkám moc.“

„Mně připadá, že jsi neřekl nic. Nerozumím tomu.“

„Mám rád slova, která nosí převleky.“

„Ano, všiml jsem si.“

„Já vím, já vím. Mám už pokračovat, viď?“

„Samozřejmě!“

„Opravdu netrpělivý…“

***

Druhý den – ráno

BILL

Nemotorně se natáhnu k nočnímu stolku a vypnu budík na mém mobilu. Měl bych pohnout. Musím pomoct Fabimu s přípravou snídaně. Včera mě prosil, zda by vždycky mohla ta služba, která má kuchyň, pomáhat trochu i s vydáváním jídla. Přišlo mi to jako fajn nápad.

„Pitomej budík!“ zahulákám si anglicky a budík na mobilu, který se mi opět rozezvoní, típnu. Natáhnu na sebe první tepláky a triko. Vlasy stáhnu do culíku, mobil strčím do kapsy a do pusy si strčím jednu žvýkačku. Zuby budu mít čas vyčistit si až po snídani. Rychle si ještě natáhnu mikinu – rána jsou chladný – a už si to rychlým tempem kráčím přes úplně celý tábor k jídelně. Když procházím okolo chatky s číslem 6, vzpomenu si, že bych měl vzbudit Kaulitze. Co mě však překvapí, je to, že když zamířím směrem ke dveřím, spatřím Toma, jak kráčí po pěšince s ručníkem okolo krku a toaletní taštičkou v ruce. Zářivě se na mě z dálky usměje a zvedne ruku na náznak zamávání.

„Dobré ráno. Hned jdu, jen vydrž. Musím si odnést věci dovnitř,“ usměje se a v tu chvíli zmizí za dveřmi. Alespoň někdo tu bude spolehlivý.

betaread: Janule