autor: Rachel
Červnové letní dny už zcela ovládlo sluneční počasí, vysoké teploty a dlouhé večery, díky nimž se noci zkracovaly a dělaly tak samotné dny delšími. Každému ubíhaly velmi pomalu a v klidu, to se však nedalo říci o Tomovi, který v posledních dnech čas vůbec nevnímal. Najednou mu přišlo, že ubíhá dvakrát tak rychleji než obvykle, a ani na minutu se nezastaví. Možná to bylo tím, že si jen ničeho kolem sebe nevšímal, Tom však moc dobře věděl, že je to více, než velkým nedostatkem času. V posledních dnech se mu práce velmi nakupila spolu s povinnostmi a on nevěděl, kam dřív. Celé dny trávil v nemocnici ve své ordinaci, a když zrovna neprohlížel nějakého pacienta, část svého času věnoval zpracování různých posudků a třídění složek a karet pacientů. Zůstával tu dlouho po pracovní době a domů se vracel až večer, úplně unavený a připravený akorát tak na spánek, aby brzy ráno mohl vstát a začít znova. A přesto, že celé dny trávil prací, přišlo mu, že jí vůbec neubývá. Jako by se od něj její pomyslné dno stále vzdalovalo a on jej nikdy nemohl dosáhnout. Netušil, čím to může být, ani teď, v tuto chvíli, kdy přidával nové snímky z rentgenu jedné staré paní do její složky. Pečlivě ji zavřel a napsal na ni její jméno, aby ji mohl odložit na hromádku po své levici. Pohled, který mu však při té příležitosti padl na bílou složku a pár písmen na ní napsaných, mu byl odpovědí na jeho stále nedodělanou práci a nedostatek času.
Tomovo tělo strnulo v jedné poloze a Tom se zadíval na jméno, napsané jeho vlastní rukou. Zhluboka se nadechl a vztáhnul ruku po složce, nesoucí jméno toho, který byl součástí jeho starostí a problémů. Snad největší podíl na tom měl on, a mladý lékař jen zamyšleně vyhlédl z okna na rozkvetlý park tak, jak to dělal snad každou volnou chvíli, už poněkolikáté…
Uplynuly sotva čtyři dny od toho večera, kdy poprvé hovořil s Billem a nato ve své ordinaci ještě dlouho do noci přemýšlel nad jeho chováním. Doufal, že Bill jen neměl svůj den a ráno bude všechno dobré, následující hodiny jej však vyvedly z omylu. Billovo chování se od jejich prvního a zároveň posledního rozhovoru vůbec nezměnilo, možná jen v jediném. Byla to Billova nevšímavost, ignorace a tiché mlčení, se kterým se Tom v pár posledních dnech setkával. Každé ráno a večer kontroloval Billův zdravotní stav, jeho návštěva však vždy probíhala jen za tichého mlčení, které občas přerušila nějaká jeho otázka, načež se mu dostalo jen jednoslovné odpovědi nebo odseknutí. Sám Tom byl velmi překvapený z reakce toho černovlasého chlapce a v duchu si stále pokládal otázku, na kterou však stále nenacházel odpověď. Proč je Bill takový, jaký je? Proč s ním nemůže dobře vycházet? Co mu tady tolik vadí? Nebo je snad jeho chování Tomovou vinou?
Tyto otázky se stále honily v Tomově hlavě a Tom si jen znova povzdychl, pokládajíc složku na stůl. Příčina Billova zvláštního chování mu zůstávala dosud tajemstvím a Tom cítil, že mu ještě dlouho tajemstvím zůstane. Párkrát se sice snažil s Billem navázat rozhovor, avšak marně. Téměř pokaždé se k němu Bill otočil zády, a když to ne, tak jen zarytě mlčel a ignoroval jej. Tomovi to bylo zprvopočátku jedno, v posledních dnech však cítil smutek kolem toho všeho. Smutek, že jako lékař zklamal. To ráno, kdy spatřil Billa poprvé, v něm vzplanulo tolik naděje, která však během pár dní pominula a rozplynula se jako pára nad hrncem. Něco po ní však přeci jen zůstalo. Byl to malý, sotva znatelný kousek, který si našel místo v Tomově srdci a díky němuž se Tom neocitl úplně na dně. I přesto, jak se k němu Bill choval a jaký k němu měl přístup, doufal, že přeci jen není takový, jakým se projevuje. Tomův první dojem bylo nadšení a radost a i když po ní teď nebylo ani památky, Tom se své naděje nevzdal. I když se Bill choval jako arogantní a nafoukaný blbec, někde v Tomově srdci byla naděje, že takovým doopravdy není. A Tom v to nejen doufal. Jeho naděje přerostla v přání, v toužebné přání, aby mu byla poodhalena i jiná stránka Billovy duše, i jiný Bill. Ten, který se na něj to ráno usmíval a nechal jej utápět se ve svých očích. Kam se tedy poděl? Stačil zmizet dřív, než jej Tom stihl poznat, a to bylo to, co Toma mrzelo ze všeho nejvíc.
A to bylo také to, co jej nyní opět zdrželo od práce a přinutilo Toma znova se zamyslet a vybavit si porcelánově bílou tvář černovlasého chlapce. Byla hezká, i když na chlapce trošku neobvyklá, hloupě však nevypadala. A to musel přiznat i Tom, kterého z jeho myšlenek vytrhlo odbíjení hodin na nedaleké kostelní věži, a on rychle pohledem přeletěl své hodinky, načež vytřeštil oči. Byly už dvě hodiny odpoledne a on měl pro dnešek ještě spoustu práce. Jen s velkými obtížemi odtrhl své myšlenky od Billa a unaveně se zadíval do monitoru svého počítače.
Narůžovělé plné rty opustil slabý výdech a černovlasý chlapec už poněkolikáté přejel pohledem své pečlivě upravené nehty bez jediné chybičky. Touhle činností se zabýval několik posledních hodin, prakticky od rána, kdy se vzbudil. Všechny už byly stejnoměrně zapilované a lesklé, Bill si na nich však stále něco hledal. A nebylo divu. Kromě této zábavy v nemocnici snad žádnou neměl, nebo si to alespoň myslel. Dnům, zde stráveným, panovala nuda a dlouhé chvíle, které trávil poleháváním a spánkem. Ráno a večer snášel přítomnost mladého doktora bez jakýchkoli řečí a snažil se ovládat. Proto také raději nemluvil vůbec a všechny ty naivní lékaře zarytě ignoroval. Byl tu sice jen pár dní, i tak však našel chybu na každičké věci v nemocnici. Vůbec se mu tady nelíbilo a on chtěl pryč. Moc dobře však věděl, že to nejde a možná právě proto byl ještě podrážděnější, než dřív.
Jedním gestem si upravil svou peřinu a poposedl si na posteli, snažíc se nevnímat sestřičku, chodící po pokoji. Přišla sem teprve před pár minutami s tím, že si jde ověřit, jestli dobře fungují přístroje, které Bill pro svůj pobyt zatím nepotřeboval. Koutkem oka se zadíval na papír, na který si něco horlivě zapisovala, a nato pevně semknul víčka. Už asi před hodinou pocítil v hlavě tupou bolest, kterou znal moc dobře. Častokrát jej bolívala hlava, tentokrát se mu však zdálo, že je to mnohem horší. Střídavě jej polévalo horko a až mrazivý chlad a Bill se jen marně znova a znova pokoušel usnout, aby se toho nepříjemného palčivého pocitu zbavil. Věděl, že by to nejspíš měl někomu říct a požádat tak o léky, usilovně se tomu však bránil. Moc dobře věděl, že by z toho vznikl cirkus a podle něj zbytečný zmatek, a to nechtěl. Tuhle bolest znal a cítil, že jak rychle přišla, tak rychle zase odejde. A také se to rozhodl řešit po svém. Roztřeseně ze sebe stáhnul pokrývku a pomalu se postavil, aby na sobě následně mohl ucítit tázavý pohled mladé sestřičky.
„No co, jdu jen do koupelny. Nebo i to nesmím?“ pronesl uštěpačně, když však sestra pokrčila rameny, beze slova se vydal k druhé části pokoje, oddělené zdí a dveřmi. Vůbec by se nedivil, kdyby řekla ne. Měl pocit, že tady už jej nic nemůže překvapit, vzápětí však byl rázně přesvědčen o opaku.
Všechny útroby jeho těla se sevřely a Bill se zhluboka nadechl, zpomalujíc své kroky. Cítil, jak se do jeho tváří nahrnula červeň a on najednou zmalátněl. Ani v nejmenším netušil, co se kolem něj teď děje. Hlava se mu začala motat a bolest v ní byla tak silná a prudká, až se Bill obával, že jsou to poslední okamžiky jeho života. Cítil, jak se naklání ze strany na stranu, všechno kolem mu najednou splynulo v obraz několika set barev, kterým vůbec nerozuměl. Vnímal jen bolest v hlavě, která se stále stupňovala, a když se pokusil o malý krok vpřed, prudce zasáhla. Poslední pohled byl jen plný rychle mizících odstínů…
„No tak, vstávejte,“ k Billovým uším se dolinul ženský hlas a Bill jen pomalu otevřel oči, matně rozeznávajíc tvář mladé sestřičky, ve které se teď zračil vyděšený výraz. Netušil, co se stalo, opětovná bolest v jeho hlavě mu na jeho otázku však odpověděla. Nejspíš chvilkově omdlel, nebo na něj jen přišla malá slabost, i to však podle jeho mínění sestru muselo vyděsit. Podle polohy, ve které teď byl, usuzoval, že jej jen tak tak stihla zachytit před pádem, ani to jej však neodradilo od toho, co se chystal říct.
„Jsem v pořádku, opravdu,“ pokoušel se ji ujistit, sestřina slova však byla proti těm jeho. Pomalu jej posadila na postel a zavrtěla hlavou.
„Raději doběhnu pro pomoc,“ odvětila a rychle vyběhla ze dveří ven, nevnímajíc Billovo volání. To, co právě viděla a čeho byla svědkem, jí jasně signalizovalo, že to nemůže nechat jen tak. Byla to její povinnost a ona ji chtěla splnit. Moc dobře věděla, kde hledat pomoc a koho informovat. Přidala na rychlosti a nato jedním prudkým nárazem otevřela přivřené dveře ordinace.
„P-pane doktore… ten kluk na třináctce, on… teď jsem to viděla a byla u toho,“ vyhrkla téměř bez dechu a cítila, jak se na ni upřel pár oříškových očí. Tom prudce vstal ze své židle a rychle přešel ke dveřím. Moc dobře věděl, o koho se jedná.
„Koho jste viděla? Billa? Co se mu stalo?“ chrlil jednu otázku za druhou, nevšímajíc si sestřiny vysílené tváře. Něco mu napovídalo, že s Billem není všechno tak, jak má být.
„J-já nevím, viděla jsem ho, jak jde a najednou se mu asi udělalo nevolno a on omdlel. Jen tak tak jsem ho zachytila,“ vysvětlila, zatímco se dlouze vydýchávala. Výraz v Tomově tváři se změnil na chápavý a Tom pokýval hlavou. Teď už věděl, která bije. Billova nemoc se znova začala projevovat a on to v žádném případě nechtěl nechat jen tak. Rychle kývnul hlavou a zadíval se na sestru před sebou.
„Dobře, běžím tam a Vy mi zatím připravte něco na zmírnění bolesti. Ta chvilková slabost byla určitě kvůli ní,“ dodal a zavelel sestře, která si rychle odběhla pro novou jehlu a ostatní potřebné věci, zatímco on se vydal opačným směrem k nemocničním pokojům.
Dveře toho Billova byly otevřené téměř dokořán a Tom do nich jen narychlo vběhnul, rozhlížejíc se po místnosti. Pohled mu okamžitě padl na Billa, stojícího k němu zády, který se po zvuku ihned otočil. Jakmile však spatřil Tomovu tvář, výraz v jeho tváři se změnil na otrávený a Bill jen vzpurně pohodil hlavou. Nána jedna ukdákaná. Teď z toho bude tyjátr pro celou nemocnici.
„Tak Vám to přece vyslepičila? Nemusíte si dělat starosti, ani se nenamáhejte. Jsem v pořádku, nic mi není,“ pronesl s tak ledovým tónem hlasu, až tím vyvolal u Toma údiv. Tom nevěřil vlastním uším a ani jim nechtěl věřit. On tu před chvilkou omdlel a to mu nic není? Nebýt sestry, bůhví, co všechno by se mohlo stát. A Tom si to plně uvědomoval. Protestně zavrtěl hlavou a přistoupil k otočenému Billovi blíž.
„To si právě nemyslím. Teď bude nejlepší, když si v klidu lehneš a…“ Tom vztáhnul ruku k Billovi, aby mu mohl pomoci na lůžko, jeho slova však byla přerušena něčím úplně jiným. Něčím, co ani v nejmenším neočekával. V Billovi se zvedla vlna odporu a Billova tvář zrudla vzteky.
„Nechte mě na pokoji!“ vykřikl podrážděně a vzteky celý bez sebe a prudce se ohnal po Tomovi, který jen tak tak udržel rovnováhu. Rychle se chytnul malého stolku a jen nevěřícně civěl na Billa, kterému se teď v očích zračil hněv. Nemohl tomu uvěřit. Dlouho tíživá atmosféra mezi nimi právě vyvrcholila stejně, jako přetekl pohár Tomovy trpělivosti. Byla to otázka jen několika dní, a i přesto, že se ji Tom stále pokoušel oddalovat, teď byla silnější, mnohem silnější, než on. V jeho, jindy laskavých a milých očích, se blýsklo a Tom jen nevěřícně zavrtěl hlavou, nevnímajíc sestru mezi dveřmi.
„Proč tohle pořád děláš? Opravdu si myslíš, že tímhle přístupem něčeho docílíš? Nic ti tu není pochuti, na všechno si stěžuješ a všechno ti tu vadí! Chováš se, jako by si tě tu nikdo nevšímal, nebo jako bychom ti tady bůhvíjak ubližovali. Ale my se snažíme ti pomoci! Od toho jsme tady a to také děláme, jen ty si všechno vykládáš úplně jinak! Vidíš jen sám sebe a myslíš si, že všechno, co tu pro tebe děláme, je k ničemu. Ale my to děláme právě pro tebe, kvůli tobě, abychom tě vyléčili, tak už si to proboha konečně uvědom a přestaň se chovat jako malý rozmazlený fracek! Jsem lékař a vím, co dělám, a ty se tomu podřídíš, ať se ti to líbí nebo ne! Takže si urychleně lehni do té postele a nech si prosím píchnout injekci proti bolesti, nebo tě nechám přeřadit k jiným lékařům, a ti se s tebou mazlit nebudou, to mi věř!“ dodal v zápalu vzteku a cítil, jak mu hoří tváře. Prudce se otočil pro jehlu k sestře, která mu ji jen podala a raději utíkala co nejdál od tohoto pokoje.
Billovo tělo celé strnulo a Bill si skousnul rty. Takového tedy Toma neznal a více už jej ani nechtěl poznat. Těch pár vět, vykřičených do jeho obličeje, mu stačilo k tomu, aby se bez protestů položil na nemocniční lůžko a nastavil špičce jehly svou paži. Cítil, že to možná trošku přehnal, teď se tím však nechtěl zabývat. Ne teď, když ucítil u lokte slabé píchnutí a nato jeho hlava klesla do peřin. Cítil, jak tupá bolest v jeho hlavě ustupuje, zatímco obraz mladého lékaře před ním se pomalu začínal rozmazávat…
Hnědé mandlové oči přeletěly svým pohledem celý pokoj, rozespale hledajíc alespoň jeden ostrý obrys něčeho a z úst jejich majitele vyšlo slabé vydechnutí. Bill ospale zamrkal a protřel si od spánku zalepené oči. Bolest v jeho hlavě už dávno odezněla a on se teď jen marně pokoušel vybavit si, co se předtím všechno stalo. Než se však stačil dopracovat k nějaké smysluplné myšlence, vedle něj se ozval známý hlas.
„Zlatíčko, konečně. Už jsem si myslela, že se neprobudíš,“ Simonin hlas se rozlehl celým pokojem a Simone se jen šťastně usmívala na svého překvapeného synka, který si ji zvědavě prohlížel. Mamku tady tedy vůbec nečekal.
„Mami? Kde se tu bereš?“ vychrlil první otázku, která mu přišla na jazyk, odpovědí mu však byl Simonin další úsměv.
„Přišla jsem tě navštívit, ale řekli mi, že jsi omdlel a dali ti něco na zklidnění a ty jsi usnul. Čekala jsem tedy, než se vzbudíš, a teď bych měla správně jít za primářem a říct mu, jak ti je. Bolí tě ještě ta hlava?“ optala se starostlivě, Bill však zavrtěl hlavou a vyšplhal se do sedu.
„Ne, cítím se dobře, opravdu,“ ujistil ji, k jeho uším se však následně dolinulo něco, co vůbec neočekával. Simone se postavila a podezřívavě se na něj podívala.
„Bille, já doufám, že se tady ke všem chováš slušně a neděláš nikomu naschvály. Nerada bych se styděla za to, že se neumíš chovat. Nepodezírám tě, ale lékařů se zeptám, když už tam budu. Potom se za tebou ještě vrátím. Zatím ahoj,“ narychlo se rozloučila líbnutím na Billovu tvář a nato dveřmi vyklouzla ven na chodbu.
Znala Billa a věděla, jaký někdy dokáže být, proto se chtěla raději ujistit, že se chová tak, jak jej to naučila. Pomalu zamířila k nedalekým ordinacím.
Billovo bříško se sevřelo strachem a v Billovi by se krve nedořezal. Cítil, že právě teď silně a bolestivě narazil, nebo spíš narazí, jestli se Simone dozví pravdu o jeho přístupu k lékařům a k jejich postupům. Věděl, jaká dokáže být, když je naštvaná a jen ta představa mu stačila. Podvědomě cítil, že se za pár minut stane skutečností a možná právě proto se teď zkroutil do jakéhosi pololehu a pevně semknul víčka strachem. Za své chování k tomu mladému lékaři a k ostatním jej teď čeká ten nejhorší trest. Cítil, že je s ním amen.
autor: Rachel
betaread: Janule
Prosím, klikni na anketu, díky J. :o)
Jojo Billí, to jsi přehnal. Teď budeš muset Toma poslouchat xD xD
Nádhera, nádhera Rachel..opravdu dokonalost
Jojo, jenom ať pěkně Billa potrestají, nejlepší by bylo kdyby ho pěkně potrestal Tomík xDD
tomovi se nedivím, že na něj už vyjel, ale myslím, že ho nejspíš nepráskne nebo aspon doufám 🙂 uvidíme, těším se na další díl!
Tom ho nepráskne, to by neudělal xD
taky si myxslim, že ho Tom neprákne….xD
Doufám, že Billovi to konečně dojde a on začně mít jiný, mnohem lepší, přístup k celé věci. Uvidíme. Moc pěkný díl, Rachel. No… ostatně, kdy tvoje povídka není pěkná? Myslím, že odpověď je jasná. Nikdy… Vždy mě tvoje povídka dostane do kolen…
došlo ti to, prde? jen ať tě Si prolískne, aby se ti rozsvítilo 🙂
Ani se mu nedivím. Jasně, že to přehnal… ale já mít nádor na mozku, nechovám se jinak..
hele já byhc Billíka napráskala aby si uvědomil co dělá,ale být v Tomoví kůži tak byhc řekla že ej v pohodě
Díky za komentáře moc moc, udělaly mi velkou radost:-D Vidím tady odlišný názory, takže uvidíme no… No, vlastně VY uvidíte, JÁ už to vidím:-D Děkuju moc, jste sluníčka. Tak krásné komentáře jsem už dlouho nečetla xD♥♥♥♥
kráásny 🙂
Ten Bill je ,ale hnusnej.Tom to určitě na něj nepráskne.