Hope 20. (1/2)

autor: B-kay

(Bill)

Stál jsem na místě se skloněnou hlavou a kdybych to uměl, modlil bych se. Mamka mě však nikdy nevedla tímhle směrem a právě proto mi zbývalo jenom doufat. Doufat, že mě od něj neodloučí. Nevím, proč jsem to udělal, ale nešlo to jinak. Přisunul jsem se k němu ještě blíž a chytil jsem jej za ruku.

„Tři týdny,“ slyšel jsem mamku říkat, dokonce jsem na sobě cítil i její pohled, ale já se na ni podívat nedokázal. Bylo mi do pláče. Hladil jsem Toma bříšky prstů po dlani a jediné, co jsem mohl vnímat, bylo opětování jeho doteků. Už pro mě nic nebylo tak důležité…

Změnil jsem se. Kdysi jsem bral své štěstí jako samozřejmost a přesně tak jsem se i choval. Někdy jsem byl až přehnaně sebejistý. Myslel jsem si, že dokážu všechno, co budu chtít. Měl jsem skvělou holku, mamku, která mě měla moc ráda, dokonce i práci, ve které jsem hezky vydělával. Po Sářině smrti jsem se však na všechno vykašlal. Bylo to pro mě něco strašně nečekaného a bolestivého. Myslel jsem, že mě mé štěstí nikdy nemůže opustit. Nikdy předtím se mi nic takového nestalo… Teď jsem však úplně jiný Bill. Stojím před mámou a snažím se bojovat o své štěstí. Nejsem si vůbec jistý, zdali se mi to povede, ale bez boje se vzdávat nechci! Myslel jsem, že Tom mamku poslechne a odejde, o to víc mě překvapilo to, že se konečně pokusil ubránit sám sebe a zkusil zabojovat i on sám. A právě to pro mě neskutečně moc znamenalo…

„Tak dobře,“ překvapeně jsem zvedl pohled a nevěděl jsem, kam dřív s očima. Jestli jsem se měl nejdřív podívat na mamku, která nakonec poraženě svěsila hlavu, nebo na Toma, který se na mě díval stejně vykolejeně, jako já na něj. „Dávám vám ještě týden. Pokud do té doby zjistím,“ na chvilku přestala mluvit a popošla k Tomovi. Výhružně vztáhla prst k jeho tváři, přesto se jí v očích jevila něha. Tušil jsem to. Máma nikdy nebyla zlá, akorát snadno ovlivnitelná, čehož zřejmě Andreas využil. „Pokud zjistím, že jsi chtěl mého syna jenom využít a ublížit mu, odejdeš odsud a už nikdy Billa neuvidíš!“ toho jsem se bát opravdu nemusel. Tomovi jsem plně důvěřoval a věděl jsem, že by mi ublížit nedokázal. „Rozuměl jsi mi?“

„Mami, už dost,“ musel jsem přerušit jejich oční kontakt, protože se oba tvářili bezmocně. U Toma jsem byl na uplakané oči a zničenou tvář zvyklý, ale u mámy ne, a právě proto jsem tomu nerozuměl.

„Rozuměl jsem vám,“ odpověděl tiše. „Uklidím ty střepy, ano? A omlouvám se za tu skleničku.“ Máma se na něj dívala, jako by nerozuměla jedinému slovu, co řekl.

„Prosím,“ naznačil jsem rty, když se na mě zmateně podívala.

„J-já to uklidím, ano? A tou skleničkou se netrap,“ vděčně jsem se na ni usmál, chytil jsem Toma za ruku a dovedl jsem jej ke schodům.

„Počkej na mě nahoře, ano? Já si s ní jenom promluvím, hned jsem tam,“ ohlédl jsem se a po zjištění, že je mamka v kuchyni, jsem jej dlouze políbil.

„Bille, ale ne o mně, já nechci, abyste se kvůli mně hádali,“ šeptal mezi polibky.

„Slibuju, že se nebudeme hádat,“ usmál jsem se proti jeho rtům, ukradl jsem si ještě jeden sladký polibek, a poté jsem se udýchaně díval na jeho vzdalující se záda a nesmělé krůčky, kterými mířil nahoru…

…

„Jak ses měla?“ Bill vešel do kuchyně s nejistým výrazem, připraven poslechnout si její dlouhou přednášku. Simone se však na něj jenom smutně zadívala a dál hledala nějaký hadr, kterým by mohla otřít podlahu.

„Fajn. Bylo to skvělé. Akorát jsem měla veliký strach. A po Andyho telefonátu ještě větší,“ Bill hněvivě protočil očima. Ještě pořád nemohl věřit tomu, jak se jeho nejlepší přítel zachoval. „Vysvětlíš mi, prosím tě tohle všechno? Kde se tady vlastně vzal? A proč jsi mi lhal?“ Simone na něj chrlila jednu otázku za druhou, z očí jí najednou šlehaly přímo blesky. Rentgenovala svého syna podezřívavým pohledem a vyčkávala odpověď.

„Mami, Toma jsem potkal na ulici. Nebudu ti lhát, on utekl z domu. Nemohl jsem jej přeci nechat na ulici. Nemá rodinu ani žádné přátelé… prostě jsme se sblížili a mně na něm záleží. Mám ho rád a věřím mu mnohem víc než Andymu. Copak je to tak těžké pochopit? Přišel jsem o Sáru, proč bych měl ztrácet dalšího člověka, na kterém mi záleží?“ Simone najednou došla všechna slova. Ani si nepamatovala, kdy jí Bill řekl něco takového. Už dlouho jej neviděla takhle bojovat o osobu, která mu byla skoro cizí. „Mami,“ zhluboka se nadechl a popošel k ní blíž. „Jenom díky němu jsem ještě tady. Málem jsem se utopil. Byl u mě tehdy, když mi bylo nejhůř. A na tohle mi pokládal ledové obklady, aby mi bylo líp,“ zašeptal a smutně ukázal na svůj dobitý obličej. „Má mě rád a já mu věřím.“ Simone byla ze všeho natolik vyděšená, že na chvilku úplně zapomněla mluvit. Nakonec raději ani nic neřekla. Dlouze jej políbila na tvář a strhla jej do láskyplného objetí.

„Když mu tolik věříš ty, zkusím to i já,“ zašeptala. Bill se k ní přitulil ještě pevněji.

„Děkuju…“

(Bill)

Opatrně jsem otevřel dveře svého pokoje a tiše jsem vklouzl dovnitř. Otočil jsem se a váhou svého těla jsem dveře také zavřel.

„Tome,“ vydechl jsem ve chvíli, kdy na mě upřel svá psí očka. Seděl na kraji postele jako hromádka neštěstí a bezmocně se na mě díval. Bez dalších řečí jsem popošel k posteli a klekl jsem si u jeho nohou.

„Nemá mě ráda,“ řekl zklamaně.

„To ne. Mamka je skvělá, akorát tě nezná., a když zjistí, jakej si úžasnej člověk, zamiluje si tě. Stejně jako já,“ snažil jsem se jej nějak rozveselit. Něžně jsem přecházel dlaní jeho tvář, několikrát jsem jej lehce políbil do vlasů. „Velikost člověka se přece neurčuje podle toho, jak jsou lidi bohatí, nebo ne. Důležité je jenom to, jací jsou lidi tady,“ pomalu jsem sklouzl dlaní na jeho klidně se zvedající hrudník a přiložil jsem ji na místo, kde jsem ucítil lehké bubnování. „Tluče,“ zašeptal jsem, zcela automaticky jsem zavřel oči a opřel jsem se o jeho hrudník. Cítil jsem, jak si mě vyhoupl do náruče a přitulil se ke mně. Tlukot jeho srdce mi zněl v uších jako ta nejkrásnější hudba. „Ještě nikdy jsem tohle nedělal,“ divil jsem se sám nad sebou, přesto jsem stále zůstával ve stejné pozici. Po několika vteřinách jsem konečně zvedl pohled k Tomově tváři
a nechal jsem se jím políbit.

„Můžu si teď já poslechnout to tvoje?“ zeptal se mě s nádherně nejistým úsměvem. Úplně zbytečná otázka…

Pomalu jsem se položil na záda a uvolněně jsem vydechl, jakmile jsem na sobě ucítil váhu jeho těla. Tyhle okamžiky byly zvláštní. Cítil jsem podivné chvění, jako by mě měl celého ve své moci. Chvíli jsme se dívali vzájemně do očí, poté však svou tvář sklonil a přiložil ji k místu, kde hluboce pod kůží, splašeně tlouklo mé zamilované srdce.

„Je to jako ukolébavka. Jako by ze mě zmizelo všechno to bolestivé. Kdybych mohl, skryl bych se do tvého srdce a už nikdy bych nechtěl vyjít,“ mluvil tiše a po každém slovu prstem přejel po místech, kde byl cítit můj tep. „Ale ty jsi uvnitř. Jsi uvnitř a už nikdo tě nedostane ven, akorát tam nemůžeš být celý, protože pak by mi tady bylo smutno,“ říkal jsem jenom to, co jsem cítil. Nic jsem nezastíral, ani netajil. Miloval jsem ho. Šíleně jsem ho miloval a chtěl jsem, aby to věděl.

„Bille?“ nadzvedl svou tvář a dlouze mi pohlédl do očí. „To, co se stalo v noci, zřejmě změnilo směr, jakým se náš vztah ubíral. Já vím, že jsem to předtím takhle nechtěl, ale… něco ve mně se zlomilo a já… strašně jsem to chtěl,“ ve tváři mírně zčervenal, pořád se však tvářil vážně.

„To je přeci v pořádku. Chtěli jsme to oba, neudělal jsi nic špatného,“ umlčel jsem jej polibkem, ale on se vzápětí odsunul.

„Jen jsem ti chtěl říct, že mi na tobě moc záleží a chci se ti omluvit za to, jak jsem se k tobě choval předtím a,“ víc už říct nestihl, protože jsem to už nedokázal vydržet. Pohled na jeho rty, vzdálené od těch mých sotva několik milimetrů, mě dělal šíleným. Musel jsem jej políbit.

„Ty se nemáš za co omlouvat, Tome,“ sténal jsem mezi hladovými polibky, vzápětí jsem si však vzpomněl na jednu malinkou drobnost. „Tome?“ zeptal jsem se opatrně, pořád jsem jej však nepřestával líbat. Odpovědi jsem se nedočkal, muselo mi stačit jakési roztomilé zabručení proti mým rtům. „Dnes k nám přijede teta s mojí malou sestřenkou. Víš, oni jdou na večeři, a tak ji tady nechaj přespat. Jsou jí teprve dva, jmenuje se Tilí a je neskutečně roztomilá. A mě tak napadlo, co kdybychom se navečer někam vypařili a jí nechali tady s mamkou? Chtěl jsem ti ukázat jedno místo,“ tajemně jsem na něj mrkl, a když Tom nadšeně přikývl, šťastně jsem se usmál a ještě jednou jsem jej hluboce políbil. Chtěl jsem pro něj přichystat menší překvapení. Dnešní noc jsem chtěl udělat něčím výjimečnou….

Ale jak bych podle tebe mohl žít sám
Jen sám se sebou?
Protože můj svět se točí kolem tebe
Hrozně těžce se mi dýchá…