True Love 5. – Wie es ist…

autor: Sauriel

Když jsem se ráno vzbudil, hlava se mi příjemně nadzvedávala nahoru a dolů. Bylo krásné hned ráno poslouchat ten nejkrásnější zvuk na světě a vědět tak, že můj miláček žije. Bylo příjemné poslouchat Andyho tlukot srdce. Vše však přetlouklo Andyho velmi hlasité a nemístné zachrápání. Zavrčím a lehce Andyho škrábnu do hrudníku.

„Co to zas děláš, maličkej?“ vzbudí se Andy, zřejmě bolestí.

„Já si tu přemýšlím o nás dvou. O tvém srdci, a ty mi tu do toho chrápeš!“ fňuknu ublíženě. „Jenže kvůli tomu mi ještě nemusíš ubližovat,“ zatahá mi za vlasy. Andy se najednou zamračí. „O srdci?“ pootočí se ke mně.

„Jo. O tom, že chci s tebou být navždy, abych pořád věděl, že tvé srdce patří jen mně,“ našpulím rty.

„Vždyť patří, maličkej,“ pohladí mě a znovu zavře oči. Najednou se ke mně otočí zády. „Jdi za Tomem,“ to neznělo jako oznamovací věta, ale tvrdej rozkaz. Uraženě se zvednu a odkráčím za Tomem.

„Tomí!“ poškrabkám ho po ruce.

„Ano?“ zachraptí Tom.

„Můžu k tobě? Andy mě právě vyhodil,“ poprosím.

„On dobře ví proč. To tvoje kopání se nedá vydržet,“ zasměje se Tom.

„Ještě ty na mě buď ošklivej,“ postěžuju si, zatímco si sednu na kraj postele.

„Tak pojď, ty fotbalisto,“ chytne mě Tom kolem pasu a stočí k sobě do náruče a přikryje peřinou. „A spát! Nehodlám být kvůli tobě vzhůru už v tuhle hodinu!“ upozorní mě Tomi a já spokojeně zavřu oči a znovu se ponořím do hlubin snů. Když jsem se probral potom, byl jsem už v pokoji sám. Vstal jsem, oblíkl se a vydal se na dlouhou túru Andreasovou vilou směr jídelna.

„Ahoj kluci,“ pozdravím je.

„Ahoj Billí,“ řekne nezaujatě Tom a Andy si ani nevšimne, že jsem přišel.

„Ahoj!“ řeknu mu těsně u ucha, na kterém následně vtisknu polibek. Andy se ode mě jen zamračeně odtáhne.

„Bille, já přemýšlím. Nech mě, prosím,“ pohladí mě následně po ruce, neboť zaslechl mé smutné popotáhnutí.

„Tak přemejšlej,“ štěknu.

„Maličkej, já se nechci hádat, ale nech mě, prosím, teď chvilku přemýšlet, ano? Pak se ti budu věnovat,“ řekne nezaujatě.

„Jak ses vyspal, Tome?“ otočím se teda na svýho bráchu, který se potutelně usmívá, a přitom mračí. Já si tu dnes připadám jak v blázinci. „No vy jste ale dvojka. Jen co je pravda,“ seskočím ze židle a s hlavou nahoru, abych jim dal dostatečně najevo, že jsem uražen, odkráčím do kuchyně, kde hodlám sníst i svou snídani. Tak nejdřív mě Andy vykopne z postele, a teď se mnou ještě odmítá komunikovat. Pan Betz mě chce zřejmě pěkně naštvat! Hodnou dobu si jen tak přemýšlím, když do kuchyně vpadne Tom.

„Billí. Musíme domů. Mamka chce s něčím pomoct. A máme jít hned,“ dodá důležitě, drapne mě za ruku a táhne k pokoji, abych si zabalil. „Proč tu máš všechny šminky, když jsi tu byl jen přes noc?“ diví se Tom. „A opovaž se jít teď do koupelny!“ naháže mi kosmetiku do tašky, zapne jí, hodí si jí na rameno a jde si jak pan král k hlavním dveřím.

„Co si myslíš, že děláš?“ dobíhám ho po krátkém šoku.

„Hele, krasavče. Nechci mít u mámy nějakej průser. Víš, jak to dopadlo minule!“ prskne na mě. „Hele tak se tu měj, Andy,“ plácne po rameni jeho kamaráda.

„Nechám tě přemýšlet,“ zavrčim, když procházim kolem Andyho.

„Maličkej, no tak. Promiň. Měj se krásně. Miluju tě,“ přitáhne si mě k sobě do náruče a políbí.

„Taky tě miluju. Dávej na sebe pozor,“ zavrnim spokojeností a potom s Tomem odcházíme.

„Ahoj mami,“ křiknu do baráku.

„Co tak brzo, kluci? Čekala jsem vás až večer. Ale když už jste tady, tak běžte česat jablka. Ať je to co nejdřív a neschroupaj to ptáci,“ řekne k mému překvapení máma.

„Tome? Nás máma domů nevolala, co?“ zeptám se ho, když leze na žebřík.

„Ne, nevolala. Ale já už chtěl jít domů,“ usměje se Tom.

„Tome! Já měl u Andyho ještě tuhle noc spát. Jeho rodiče tam nemaj bejt!“ zatřesu malinko se žebříkem.

„Tak promiň, že jsem ti zkazil žhavou noc, no,“ pokrčí rameny Tom a pro jistotu se chytne stromu, aby neupadl. „Jo, a hodláš s tím žebříkem ještě zatřást nebo se už můžu pustit?“ provokuje dál Tom. Vztekle se žebříkem zatřepu ještě jednou, ale pak Tomovi podám košík, aby měl do čeho ty jablka dávat.

„Bille! Ty tam nestůj jak pan vedoucí a sesbírej ty popadaný jablka,“ zavřeští máma z kuchyně. No to se mi snad zdá. Tak pan Kaulitz starší bude sbírat krásná barevná jablka a já budu sbírat ty hnusný, shnilý, od ptáků. No super. Dnešek jsme si měli s Andym užít, neměl jsem být doma! Co tady taky. Právě doseberu poslední jablko, když mi začne zvonit mobil.

„Miláčku?“ dám najevo, že slyším.

„Přijdeš ještě dnes ke mně na to přespání? Kolem sedmý?“ zaprosí mě Andy.

„Jo, zkusim se mamky zeptat, jestli mě k tobě hodí. Tak v sedm u tebe, ano? Teším se,“ odpovím.

„Tak děkuju,“ vydechne Andy.

„Hele máš nějakej divnej hlas, není ti nic?“ zeptám se pro jistotu.

„Ne, to je v pohodě. Ahoj,“ řekne rychle a hovor mi típne.

„Hele Tome, co to bylo dnes s Andym?“ nadzvednu jedno obočí.

„No přemejšlel. Snad ti to řekl, ne?“ pokrčí rameny Tom.

„Nedělej si ze mě srandu. Co mu je?“ nedám se jen tak odbýt. Poznám, že mi lže.

„Nic, Bille! Fakt nic!“ položí mi Tom ruku na rameno hned potom, co sleze ze stromu. Uklidíme žebřík a vydáme se domů.

„Pojďte na večeři,“ hlásí hned máma, ale potom, co zjistím, že je půl šestý, její večeři s díky odmítnu a vrhnu se do koupelny. Ježiš, dyť já ani nevim, jestli mě tam hodí.

„Mami?“ vylezu z koupelny s jedním namalovaným okem. „Hodíš mě prosím k Andymu? Já tam ještě dnes přespím,“ udělám psí oči.

„Jen co se navečeřim, jo zlato?“ souhlasí mami. Rychle si dodělám všechny úpravy. Zabalim si, ale hodnou chvíli strávím u skříně.

„Je to jen Andreas. Ten tě viděl i v plínkách!“ zasměje se Tom, když prochází kolem mého pokoje. Jenže teď už nejsme malí kluci. Na protest Tomovi si vemu to nejkrásnější, co mám, teda aspoň podle Andyho.

„Jedem, mami?“ nakouknu do kuchyně.

„Jasně,“ otře si ruce do zástěry, kterou pak sundá. Nasednem do auta a vyrážíme k Andymu.

„Žádný problémy, jasný?!“ zavelí ještě mamka, než vystoupím. Protočím oči a poděkuju jí za svezení. Jen co se otočím, že projdu k hlavním dveřím, leknu se. Těsně přede mnou stojí Andy.

„Ahoj, maličkej. Nemohl jsem se tě dočkat,“ políbí mě, ale já z něj cítím jistou nervozitu. „Jedl jsi něco?“ zeptá se mě.

„Ne, nestíhal jsem,“ přiznám se.

„To je dobře,“ zavrní spokojeně a vede mě do vily. Nějak ho nechápu. Ale pochopím, jen co přijdeme do obýváku. Ztlumená lampička je to jediné, co jej osvětluje. Všude je nádherně uklizeno, vůbec to nepřipomíná dům, ve kterém včera probíhala párty. Na konferenčním stolku je velká váza s hromadou bílo-černých růží. A všude, naprosto všude, jsou rozsypané bílé okvětní plátky růží. V krbu je rozdělaný oheň.

„Andy, to je nádhera! Já nevím co říct!“ rozplývám se nad tou nádherou.

„Pojď se najíst,“ chytne mě za pas a táhne do jídelny. Jen co tam přijdem, mě trefí další šlak. Stůl má černý ubrus, uprostřed stojí bílá svíce, jediný zdroj světla. Příbory jsou ve stříbrné barvě. Vše doplňují dvě sklenice na bílé víno. Andy mě dovede ke stolu, usadí, a sám do ruky uchopí lahev s bílým vínem a každému nalije.

„Víš, vůbec jsem nevěděl jaké jídlo vybrat, aby ti chutnalo. Přemýšlel jsem buď těstoviny nebo pizza. Jenže nakonec vyhrálo to, co se bude jíst lépe,“ řekne mi Andy a položí přede mě talíř s pizzou.

„To je roztomilé,“ zasměju se. Musím se přiznat, že i kdyby Andy vybral to nejdražší jídlo, nebo specialitu, moc bych si nepochutnal. Zato pizza nikdy nezklame a můj miláček to ví. Andy se sám posadí za svůj talíř.

„Dobrou chuť, maličkej,“ popřeje, a když popřeju i já, tak se pustíme do jídla.

„Andy tohle všechno je tak moc krásný! Připadám si jako ve snu. Děkuju moc,“ poděkuju za všechno, co na dnešek připravil.

„Maličkej. Neděkuj mi. Nic nemůže dokázat mou lásku. Tohle je proti tomu naprosté nic,“ usměje se Andy. Když oba dojíme, přesuneme se i s lahví vína do obýváku a oba se usadíme na gauč.

„Bille,“ osloví mě Andy, zrovna když přemýšlím, čím jsem si to zasloužil.

„Ano, lásko?“ ujistím ho, že poslouchám a podívám se na něj.

„Víš, už jsem o tomhle přemýšlel dávno, ale bál jsem se. Přišlo mi to jako moc velký risk, kterým bych tě mohl ztratit. Proto moje slova zůstávala němá. Jednoduše jsem se bál, že už bys mi potom nepatřil. Ale teď se mi to zdá jako to nejlepší, co můžu udělat. Co chci udělat!“ zavřel Andy oči, ale hned na to je zas otevře. „Bille, jsme spolu tři roky a já tě miluju čím dál víc. Miluju tě víc než svůj život, víc než cokoliv. Když nejsem s tebou, je to jako by mi někdo vytrhl srdce. Cítím se jako bych nemohl dýchat. A to všechno protože mi chybí moje druhá polovina. Když nejsi se mnou, užírá mě představa, kde jsi, s kým jsi a co děláš. Přepadají mě myšlenky na to, že se se mnou prostě rozejdeš a moje srdce tak rozcupuješ na kousíčky a zahrabeš co nejhloub do země. Ale když jsem s tebou, a vidím tvůj nádherný úsměv, mohu se dotknout tvých nádherných vlasů, cítit tvou vůni, slyšet tvůj hlas, cítím, že jsem celý, že jsem milován a já sám jsem naplněn takovou láskou, že ze mě přetéká. Jsi to nejvzácnější, co mám, maličkej,“ domluví Andy a mně z očí stékají slzy.

„Andy, tak moc tě miluju, lásko moje. Tak strašně moc. Tohle je to nejnádhernější co jsi mi mohl říct!“ políbím Andyho a obejmu ho. Když mi ale z úst vypadne vzlyk s omluvným úsměvem se odtáhnu.

„Maličkej,“ povídá dál Andy, a přitom si klekne na jedno koleno mezi moje nohy. Natáhne ke mně ruku a otevře malinkou černou krabičku. „Maličkej, vezmeš si mě?“ usměje se a mně vyhrknou do očí další slzy, přesto se usmívám jak jen můžu. Polknu a rozhodným a odhodlaným hlasem řeknu: „Ano.“