autor: Rachel
Ahoj zlatíčka,
na konci Prince jsem psala „zase brzy“, a tak mě tu taky zase máte 😀 Samozřejmě s novou povídkou, ke které bych vám ráda něco řekla, než milostivě položíte packy na myšičky a sjedete níž… 😀
Tento nápad jsem dostala někdy o prázdninách, zcela náhodou a ve chvíli, kdy jsem vlastně vůbec nepřemýšlela, co budu dělat, až Princ jednou skončí. Hned v první vteřině se mi však zalíbil, a když jsem během dalších deseti minut vymyslela zápletku, věděla jsem, že tohle musím jednou hodit na papír a zvěčnit to. K tomuto nápadu mě tak nějak přivedl můj brácha a jeho spolupracovník, který jaksi… Prostě mě k tomu přivedli oni dva a za to jim tady veřejně děkuju 😀 Nemyslím si, že tahle povídka bude jen a jen o sladkosti, jako byla ta před ní. Spíš to bude krásná romantika a já doufám, že si jí ty křehké dušičky budou užívat stejně, jako ty, které mají rády spíše něco reálnějšího a drsnějšího, na což samo sebou taky dojde (předem upozorňuju, že nejsem žádná Ádina žačka, takže z toho chuděrku Áďu vynechte :-D).
K ději nechci nic prozradit, to je samozřejmě překvapení, jen bych chtěla upozornit na dvě věci. Jsem si jistá, že tam bude minimálně o 50% míň sladkostí, než bylo v Princi, a to kvůli jedné skutečnosti. Skutečnosti, kterou se dozvíte už teď, v prvním dílu a bude to právě ona, která zamíchá dějem, změní hlavní postavy a jejich chování. No a ta druhá: Předem upozorňuju, že NEJSEM žádný neurolog, chirurg, anesteziolog, ortoped, nebo gynekolog 😀 Ani zdravotní sestřička a ani nic jiného xD Proto mé znalosti nejsou bůhvíjak odborné, a tak bych chtěla poprosit všechny, kteří tyhlety věci znají, nebo s nima mají zkušenosti – aby byli ke mě trošku schovívaví. Nejsem Děd Vševěd, abych znala všechno a neznám ani nikoho ve svém okolí nebo rodině, kdo by tyhle věci znal. Já mám maximálně švagrovou sestřičku na LDN, no a ta by o věcech v tomhle oboru asi nic moc nevěděla. Stejně bych si radši ukousla jazyk, než se jí ptát, to by byl potom výslech co, proč, jak, naco… Jako kdyby člověka nemohlo zajímat něco jen tak, ve vlastním zájmu 😀 Pro všechno musí mít dneska člověk důvody…
Takže prosím o kapku toho pochopení od těch, kteří mají znalosti v tomhle směru bohatší než já xD Asi je to ode mě už všechno, co jsem chtěla říct, zbytečně vás zdržuju, jsem hrozná, já vím… 😀
Doufám, že se vám bude povídka líbit, vynasnažím se, abych své věrné čtenáře nezklamala a dovedla si k sobě přilákat ty nové:-D Taky bych vás chtěla poprosit o psaní komentářů, dodává mi to sílu a energii do dalších dílů. A abych nezapomněla – hlavní postavy doufám představovat nemusím, chlapci jsou jen o něco starší než teď 😀 Tak, to je všechno, všem přeju krásný počtení a netrpělivě budu čekat a těšit se na vaše komentáře, abych věděla, jestli mám psát další díl…
Mám vás všechny moc ráda a budu se snažit:-D Pa, Vaše Rachel xD
Hnědé mandlové oči pozvedly svůj sklopený pohled a už poněkolikáté jej upřely na krajinu za oknem, vybarvenou v teplých barvách léta, které v několika posledních dnech začalo přebírat svou vládu nad celým světem. Jejich majitel si tiše povzdychl a svou jemnou bílou ručkou pohladil černou srst malého kocourka, který k němu tázavě pozvedl svou hlavinku, dívajíc se do tváře svého páníčka, která nesla stopy po vlhkých cestičkách slz, jež ji ještě před chvilinkou smáčely. Zvířátko jen smutně sklopilo svou malou hlavičku a plně se poddalo příjemným dotykům hebkých prstíků, laskajících svými bříšky jeho srst. Nevrnělo však, ani blaženě nepředlo tak, jako vždycky, když se jimi nechávalo hýčkat. Dnes byly jejich dotyky jiné a kocourek to poznal. Poznal smutek, bolest a trápení v každém pohlazení toho, který se s ním mazlil a hýčkal jeho sametově hebkou srst, jindy veselý a šťastný. Proč to tedy dnes bylo jinak? Na to byla jeho kočičí hlavička příliš malá, ne však až tolik malá nato, aby si kocourek uvědomil jednu skutečnost. Jako by i ta němá tvář poznala, že něco není v pořádku. Jako by i ona pocítila ve svém malém srdíčku slabé, avšak bolestivé píchnutí, když na její srst dopadla malá slaná kapička.
Černovlasý chlapec se roztřeseně nadechl a zaposlouchal se do šumění stromů, se kterými si pohrával teplý vítr, přinášejíc tak svou činností vůni léta a rozkvetlých květin, kterých byly plné louky. A nebylo to jen šumění listů stromů, co se dolinulo k Billovým uším. Byl to také smích, dětský smích, který se ozýval z nedalekého hřiště. Bylo v něm znát tolik radosti a dětského štěstí, tolik uvolněnosti a bezstarostnosti, která naplňovala všechna dětská srdíčka. Proč tedy nemohla naplňovat i to jeho? Chtěl toho opravdu tolik moc, když si ji přál? Bylo to opravdu to, po čem toužil a čeho se v několika posledních dnech musel vzdát? Asi ano…
Zpod hustých černých řas se vykutálela další slza a rychle si našla cestičku po tváři chlapce, který odvrátil svůj pohled od okna a stočil jej na velkou tašku, připravenou u dveří. Zbývalo ji jen vzít a odejít. Odejít tam, kde na něj čekalo možná to nejhorší, co jej mohlo v jeho mladém životě potkat. Odejít tam, kde na něj čekal jeho osud. Bylo zrovna tohle opravdu jeho životním údělem? Tuhle otázku si Bill položil asi posté, posté během několika dní, ani teď si však na ni nedokázal odpovědět. Nedokázal mu na ni odpovědět nikdo, ani on, ani jeho maminka a ani lékaři, kteří ji u něj vyvolali. Netušili to ani oni, i přesto, že se s takovými věcmi setkávali často, avšak i tak to pro ně bylo velkým šokem. Nečekali to a nečekal to ani Bill, jehož pohled teď utkvěl na blankytně modré obloze…
Nikdy, ani v dětství, u sebe nezpozoroval nic zvláštního nebo snad podezřelého, nic, co by mu škodilo. A bylo to sotva pár dní, kdy na sobě pocítil zvláštní slabost, něco, co jej zevnitř sžíralo a začalo svou přítomnost projevovat a dávat najevo dost znatelně a viditelně na to, aby si toho Bill nevšiml. Bolest hlavy a stav, ve kterém byl bez energie, jej sužoval snad jednou za rok, teď byl však na denním pořádku a vyvolával tak u Billa neklid. Netušil, co se s ním děje a netušila to ani jeho mamka Simone, která mu byla stále nablízku. A byla to právě ona, před jejímaž očima se Billovo tělo před několika dny bezvládně sesunulo na podlahu. To, co jim lékaři v nemocnici ten den sdělili, bylo odpovědí na Billovy silné bolesti hlavy a zvýšenou slabost. Stačilo jen pár snímků rentgenu, kompletní vyšetření, a jejich diagnóza byla jasná, avšak až příliš krutá a zdrcující pro Simone a Billa, jehož tělo v tom okamžiku ztuhlo jako solný sloup.
Na jeho mozku byl nalezen malý nádor, spíše ještě zárodek, který nestačil ani vyrůst, přesto však to byl právě on, jehož existence zpříčinila nedostatek energie a tupé bolesti hlavy. A na tom se shodli všichni lékaři, na jejichž doporučení nyní čekaly Billa dny, strávené na nemocničním lůžku, v tichém a osamoceném nemocničním pokoji. Po jeho chvilkovém bezvědomí, způsobeném omdlením, ho chtěli mít pod kontrolou a odborným dohledem každý den, aby mohli sledovat zatím jen sotva znatelný nádor. Podle nich ještě nebylo nic ztraceno, tolik případů v poslední době léčili hodně, a díky svým perfektním lékařským postupům a novým zařízením, většinou dosáhli výborného výsledku i u člověka, který už ztrácel naděje. A Billova nemoc, teprve v počáteční fázi ještě nebyla tolik hrozná a nevyléčitelná. Mladý černovlasý chlapec měl však jiný názor…
Od onoho večera, kdy se se Simone vrátili z nemocnice, se z něj stal nezvykle zamlklý a smutný chlapec. Obvykle se smál a radoval se ze všeho kolem sebe, během těch pár dní se však jeho život změnil o stoosmdesát stupňů k horšímu. Nedokázal myslet na nic, jen na svou nemoc, která jej sužovala víc a víc. Nebylo dne, hodiny či minuty, kdy by si nepoložil otázku, proč zrovna on. Proč se to muselo stát zrovna jemu? Proč, když byl ještě tak mladý? Co bylo na jeho životě tak špatného, že mu musel být odebrán? Žil se svou maminkou v malém městě v domě, kde vyrůstal, poctivě a pilně chodil do školy, kde ho však všichni jen uráželi a posmívali se mu kvůli jeho nevšednímu vzhledu. První velká láska jej teprve čekala, proč si tedy nemoc musela vybrat právě jeho? To byla otázka, na kterou se jen marně snažil najít odpověď. Lékaři mu sice řekli, že má velkou šanci na uzdravení, on tomu však nevěřil. Nevěřil, že by patřil mezi ty šťastné, kterým už dnešní lékařský pokrok stačil pomoci. Proč by mezi ně měl patřit právě on? Byli tu přeci i takoví, kteří se nemoci nedovedli ubránit a jejich boj byl až příliš slabý na to, aby nad ní dokázali zvítězit a to bylo to, co Billa děsilo ze všeho nejvíc. I když byly jeho naděje velké, bál se, že jej zklamou. Zklamaly přece i ty některé, kteří podlehli, bude snad on výjimkou? Kolik času zbývá jemu?
„Bille, už jsi připravený?!“ Billovy myšlenky, plné strachu a nejistoty se rozplynuly jako mávnutím kouzelného proutku a Bill zamrkal, aby zahnal slzy, deroucí se z jeho očí. Nechtěl, aby jej Simone viděla plakat. I pro ni to byl velký šok, její život bez manžela a zároveň Billova tatínka, plný práce, už tak nebyl jednoduchý a Bill jí nechtěl přidělávat starosti. Naposled pohladil uhlově černou srst a slabě se na kocourka pousmál.
„Ahoj, Kazimírku. Bude mi moc smutno,“ špitl plačtivým hlasem a políbil kocourka na růžový čumáček. Zvířátko jako by vycítilo poslední okamžiky v teplé náruči, lehce zaťalo své drápky do Billova trička, avšak pozdě. Billovy dlaně jej lehce položily na zem a Bill s bolestně přivřenými víčky přešel k pootevřeným dveřím. Cítil, jak se mu kocourek otírá o nohu, o to to však pro něj bylo horší. Věděl ale, že je čas jít. Naposled se rozhlédl po pokoji a s taškou na rameni vyšel z pokoje na chodbu ke schodům, zadržujíc svůj pláč. Možná jsem tu dnes naposled.
Simone už stála u schodů dole, připravena na cestu do nemocnice, když zahlédla svého synka, který k ní mířil se sklopenou hlavinkou. Pokusila se o úsměv, a jakmile došel až k ní, konejšivě jej pohladila po vlasech, učesaných do dikobrazího účesu.
„Zlatíčko, to bude dobrý, uvidíš. Nemusíš se ničeho bát,“ zašeptala povzbudivě, a když jí bylo odpovědí slabé kývnutí hlavou, popošla spolu s Billem do předsíně. Zpráva, kterou se před pár dny dozvěděla, ji zasáhla jako blesk z čistého nebe, když jí však lékaři oznámili, že pobyt pro Billa v nemocnici bude nejlepší, raději s nimi souhlasila. Měla svého syna moc ráda a chtěla pro něj jen to nejlepší. Zprvopočátku se velmi bála, co je čeká a jak moc vážná Billova nemoc je, ujištění lékařů ji však přeci jen malinko uklidnilo. Věřila jejich praxi a dnešní medicíně, a také věřila, že na tom Bill není nejhůř. Měla naději v jeho vyléčení, která však Billovi oproti ní chyběla.
Celá cesta do nemocnice proběhla tichým mlčením a tichem, které se ani jeden z nich neodvážil přerušit. Simone se plně soustředila na svou cestu, myšlenkami však byla u Billa, který zaraženě seděl vedle ní na sedadle spolujezdce. Jindy by se vesele smál a jeho upovídaná pusa by se nezastavila, teď však ne. Moc dobře věděl, kam jedou, a o to víc byl zamlklejší. Neměl rád nemocnice a nemocniční prostředí, ve kterém jako malý strávil jen jednu noc a stačilo mu to. A teď tam bude ležet bůhvíjak dlouho, pod dohledem vysoce inteligentních lidí, a čekat na operaci, která rozhodne o jeho dalším životě. Buď se zdaří a on se uzdraví, nebo…
Bill zavrtěl svou střapatou hlavou, aby z ní alespoň na okamžik vypudil tyhle dotěrné myšlenky, které mu nedaly chvíli pokoje, a až teď si uvědomil, že už dávno nesedí v autě. Nacházel se na nemocniční chodbě, kde před ordinacemi posedávalo několik nemocných, spolu se svou maminkou a mladou sestřičkou, jen o pár let starší než byl on. Okamžitě se jich ujala a na její výzvu ji oba následovali nesčetnými poschodími a chodbami, až k nemocničnímu pokoji s prosklenou částí, kterou šlo vidět dovnitř.
„Tak, jsme tady. Tohle je Váš pokoj,“ kývla hlavou směrem k Billovi a podržela jim oběma dveře. Pokoj vypadal vskutku hezky, uprostřed byla postel a několik, zatím vypnutých přístrojů. Hned vedle byla sprcha, záchod a umyvadlo, které mělo sloužit pro hygienické potřeby. Bill se jen prázdným pohledem rozhlížel kolem a málem ani nevnímal hlas sestřičky, který k němu dolehl přes závoj jeho myšlenek.
„Můžete se převléci do něčeho pohodlného a lehnout si, asi za dvě hodinky se na Vás přijdou podívat lékaři,“ oznámila Billovi a nato se otočila k Simone. „Od Vás bych potřebovala pár podpisů, zítra sem můžete přijít v návštěvních hodinách,“ dodala a mrkla na své hodinky na zápěstí, pohledem pobízejíc Simone, která jen kývla hlavou na znamení, že rozumí a otočila se k Billovi, aby jej mohla pohladit po tváři.
„Zítra za tebou přijedu, zlatíčko, nemusíš mít strach. Všechno dobře dopadne, uvidíš. Mám tě moc ráda,“ zašeptala a objala Billa, který ji pohladil po vlasech.
„Já tebe taky, mami,“ špitl a nechal se od ní na rozloučenou políbit na tvář. Simone se na něj u dveří ještě naposled usmála a zamávala mu, než mu spolu se sestřičkou zmizela z dohledu.
Bílé dveře tiše cvakly a Bill osaměl. Pohledem spočinul na rozkvetlém parku u nemocnice a potom na bílé, nic neříkající stěně před sebou. Všude kolem něj, kam jen dohlédl, se rozprostíralo až děsivé ticho, najednou tu byl jen on sám, úplně sám, se svou nemocí. Ta jej doprovázela všude a Bill svýma vystrašenýma očima přelétl ztichlý pokoj. Většinou byl sám, neměl žádné kamarády, většina lidí v jeho okolí se mu posmívala a zesměšňovala jej kvůli jeho odlišnosti. Měl jen svou maminku a ta tu teď nebyla. Byl tu jen on, jeho nemoc a čtyři bílé stěny, mezi kterými byl uvězněný. Neměl odvahu ani sílu pomyslet na to, co bude dál. Možná to budou právě tyhle čtyři zdi, kde stráví poslední dny a týdny svého života. Vlna smutku se vzedmula v Billově těle ještě silněji než předtím, a on už jí nedovedl déle odolávat. Ne teď, když se nahrnula do jeho očí a svými ostrými pouty sevřela Billovo bříško strachem, strachem z následujících dní, který už nedovedl déle potlačovat v sobě. Bezmocně složil hlavu do svých dlaní a tichounce se rozplakal.
autor: Rachel
betaread: Janule
to bude smutnýýýý, ale krásný
ya chci dalsi díííííííííííííííííííííííííííííííl
v každém případě prosím piš dál!!!! je to dokonalý už teď, ale chudáček Bill, to je hrozný!
Rachel, já věděla že ty nzeklameš a budeš tu coby dup s další povídkou x)
Zatím to vypadá dokonale..ikdyž chudák Bill, ten nádor..no chudák prostě 🙁
moc by mě ale zajímalo kdy a jak se tam oběví Tom..
Ach, ANO, NAO, ANO! Rachel, miluju tě!
Omlouvám se, za moji unáhlenou reakci. Jen jsem hrozně ráda, že tu od tebe Rachelko vidím další povídku. Začíná to velmi zajímavě a já se těším, jak bude vypadat pokračovaní. I když.. nádor je parchant..
Rachel, konečně tady bude zase něco drsnějšího než tvoje předchozí povídky. Ne že bych měla zrovna ráda násilí, ale přemrštěnou romantiku a dětinskost taky zrovna nemusím, a tahle povídka je zlatý střed. Aspoň prozatím mi to tak přijde. Určitě pokračuj dál… krásný x)
To vypadá tak nádherně smutně….piš piš určitě dál
konečně něco, co nezavání cukrovkou 😀 a o co, že Tom bude Billův doktor? to koukáš, jak to teta Áďa rozlouskla, co? 🙂
Děkuju moc za komentáře, jste zlatíčka:-D A já jdu teda přepisovat další díl, na vaše přání… Díky moc, budu se snažit vás nezklamat:-D
chudák Bill nádor to není nic hezkýho,ale ty mě nezklameš a Billovi umožníš to čemu se říká uzdravení.určitě budu tuhle povídku číst jako tvoje předešlé
mooc kráásny 🙂
Doufám že to bude v pořádku.
Chudák Billí, trochu som váhala či mám túto poviedku čítať, ale keď som tu od Teba už nič iné, čo by som nečítala nenašla, idem na to.
Začiatok je smutný ale ja dúfam, že trápiť sa dlho nebudem.